ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.929.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 929/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 4 To 159/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 147/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 12 T 147/2008, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 24. 11. 2007 v době kolem 03.30 hod. v B., na ulici V. v bytě v domě fyzicky napadl poškozenou A. H. údery pěstí do hlavy, obličeje a celého těla, poté ji kopl nohou do hlavy a opětovně bil pěstí do celého těla, kdy v důsledku jednoho z úderů poškozená upadla kotoulem vzad přes postel na zem a utrpěla tak vedle pohmoždění obličeje v oblasti horního rtu s hematomem a dalšími hematomy po celém těle i zlomeninu pátého krčního obratle bez posunu, vymknutí mezi pátým až šestým a šestým až sedmým krčním obratlem se zúžením meziobratlových prostor, otřes mozku lehčího až středně těžkého stupně a pohmoždění měkkých pokrývek lebky, a tato zranění si vyžádala omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří měsíců“. Za to byl podle §221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. H. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 4 To 159/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 4. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a současně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl soudům obou stupňů, že se nedostatečným způsobem zabývaly zjištěním skutkového stavu věci, resp. nepostupovaly tak, aby byly bez pochybností objasněny veškeré okolnosti důležité pro rozhodnutí. Podle dovolatele soudy při hodnocení důkazů nerespektovaly základní zásadu trestního řízení uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., což se ve svých důsledcích projevilo i v nesprávném právním posouzení jeho jednání. V dané souvislosti dovolatel poukázal na to, že soudy své chybné skutkové závěry opřely především o výpověď samotné poškozené, která byla bez dalšího shledána jako věrohodná, zatímco jeho výpověď byla považována za účelovou a ostatními důkazy za plně vyvrácenou. Přitom další ve věci provedené důkazy, ať už výpovědi svědků C. a K. nebo ve věci vypracované znalecké posudky, jsou podle dovolatele toliko důkazy podpůrnými, které nemohou bezprostředně přispět k objasnění skutkového děje. Znalecké posudky sice dovolují akceptovat verzi poškozené o vzniku jejích zranění, resp. ji nevyvracejí, ale na druhou stranu z nich nelze přijmout jednoznačný závěr, že by přesvědčivým způsobem vyvracely dovolatelovo tvrzení o jejich skutečné příčině. Dovolatel pak poukázal na nemožnost vzniku zranění poškozené způsobem, jak jej sama popsala, a to zejména s ohledem na dispoziční uspořádání bytu, kdy by podle jeho přesvědčení - pokud si měl počínat soudy zjištěným způsobem - nutně muselo dojít k poškození dalšího vybavení interiéru bytu. Proto již v předcházejícím řízení navrhoval provedení rekonstrukce na místě samém, popř. též provedení vyšetřovacího pokusu. Verzi poškozené lze podle dovolatele mimo jiné vyloučit i vzhledem k jeho fyzickým dispozicím. Proto mělo být dokazování doplněno rovněž o důkaz znaleckým posudkem z oboru biomechaniky, který by nepochybně objasnil, zda sám skutečně mohl způsobit poškozené zjištěná zranění, a to jednáním, jež je mu kladeno za vinu. Soudy se však při posuzování shora uvedených otázek spokojily pouze se znaleckými posudky z oboru traumatologie a soudního lékařství.
Závěrem podaného dovolání obviněný opětovně zdůraznil, že je nepravděpodobné, aby na poškozenou zaútočil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a aby takový zásah vyvolal tamtéž popsaný pohyb jejího těla, který pak měl být hlavní příčinou vzniku nejzávažnějších poranění. Přestože k objasnění skutkového děje soudy neprovedly veškeré dostupné důkazy, přiklonily se k verzi pro dovolatele nejméně příznivé. Přitom nevzaly v úvahu, že jeho obhajoba nebyla výsledky provedeného dokazování přesvědčivě a bez pochybností vyvrácena. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 4 To 159/2009, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 31. 7. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. založil na námitce neúplnosti provedeného dokazování a na polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy. Jinými slovy, dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., přestože výsledky provedeného dokazování podle něj takový závěr nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní skutkové verze, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů vyjádřená v popisu skutku jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně provedenými důkazy zabýval (str. 4 až 8) a náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména shrnutí na str. 8, 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při respektování ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. S odkazem na závěry příslušných znalců z oboru zdravotnictví (odvětví chirurgie se specializací na úrazovou chirurgii, odvětví soudní lékařství) ani on neuvěřil obviněným (dovolatelem) nabízené verzi, podle které si poškozená objektivně zjištěná zranění (zejména poranění páteře) mohla způsobit sama (např. pouhým pádem z postele) bez přispění další osoby (viz str. 2 usnesení odvolacího soudu).
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu dokazování Nejvyšší soud v obecné rovině poznamenává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který v posuzovaném případě jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, splňují.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler