ECLI:CZ:US:2020:3.US.1071.20.1
sp. zn. III. ÚS 1071/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana K. (jedná se o pseudonym), t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2020 č. j. 4 Tmo 9/2020-82 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2020 č. j. 73 TM 30/2019-68, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že proti stěžovateli jsou vedena dvě trestní stíhání u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel při vazebním zasedání dne 30. 11. 2019 podal žádost o přiznání bezplatné obhajoby podle §33 odst. 2 trestního řádu, a to v obou trestních věcech. Svůj návrh odůvodnil tím, že je nemajetný, nepobírá žádnou formu důchodu ani sociálních dávek a nemá dostatečné finanční prostředky. Okresní soud dále zjistil, že stěžovatel netrpí žádným onemocněním, které by mu znemožňovalo výkon práce do budoucna. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatel se v minulosti živil brigádami a pracoval též jako montážní dělník na dálnicích, kde měl sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel je uživatelem pervitinu a konzumentem alkoholu. Okresní soud napadeným usnesením žádost stěžovatele zamítl.
3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily libovůle při výkladu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, když stěžovateli nepřiznaly nárok na bezplatnou obhajobu. Uvedené rozhodování obecných soudů je diskriminační k sociálně slabým občanům a je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
5. Stěžovatel uvádí, že má pouze základní vzdělání a lze předpokládat, že po vykonání trestu odnětí svobody bude mít příjmy na úrovni minimální mzdy, pokud vůbec sežene zaměstnání. Bude však muset hradit výdaje na svoje základní potřeby, kterými jsou bydlení a strava. Z toho plyne, že ani příjmy nezaručují, že bude někdy schopen zaplatit své obhájkyni její právní služby. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy přehlížejí, že byl po určitou dobu umístěn v ústavní péči; je osobou nemajetnou; nemá rodiče, kteří by mu mohli finančně pomoci a jeho sourozenci mu taktéž se splácením nemohou pomoci.
6. Stěžovatel taktéž konstatuje, že okresní soud provedl restriktivní výklad čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, když uvedl, že se zohledňuje schopnost výdělečné činnosti do budoucna, kdy obžalovaný nedisponuje finančními prostředky toliko přechodně, což se netýká například osob se zdravotním postižením, osob majících vyživovací povinnost apod. Stěžovatel dovozuje, že výklad §33 odst. 2 trestního řádu, který zvolily obecné soudy, diskriminuje sociálně slabé obviněné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43)], je spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) základní podmínkou spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž má být zjištěna vina obviněného. V nálezu sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115) pak Ústavní soud dále konstatoval, že rovněž Úmluva v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo na přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, a že uvedená ustanovení zakotvují některé základní procesní záruky práva na spravedlivé řízení, které jsou nepominutelnou součástí pojmu právního státu [shodně viz též nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008 (N 65/49 SbNU 15) či nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009 (N 8/52 SbNU 91)].
10. Rovněž nemajetnému obviněnému tedy náleží právo na obhajobu, nicméně meze tohoto jeho práva, respektive pozitivních závazků státu z tohoto jeho práva plynoucích (zaplatit namísto obviněného odměnu obhájce a náhradu jeho hotových výdajů), určuje zákon, a to ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, které je dle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na své výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Zohledňují-li tedy obecné soudy spíše než současný majetkový stav celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12). Judikaturní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv (srov. též např. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15). Taková praxe je naopak naplněním obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna. Uvedená zásada má navíc silný hodnotový aspekt u pachatelů trestné činnosti, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. Tomu odpovídá opačná zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu.
11. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje tedy v souladu s výše naznačenými principy poměrně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14, ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (viz usnesení ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. III. ÚS 3651/18).
12. Nazírá-li tedy Ústavní soud posuzovanou věc z hlediska výše uvedených principů, nelze než aprobovat závěry obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích. Stěžovatel nepochybně pochází ze slabých sociálních poměrů, byl umístěn do ústavní péče, kde pobýval až do své plnoletosti. Má pouze základní vzdělání, je závislý na pervitinu a je konzumentem alkoholu. Nicméně je nutno zdůraznit také fakt, že stěžovatel si byl schopen zajistit své potřeby prací, když sám v průběhu trestního řízení uvedl, že si vydělával příležitostně brigádami a v listopadu 2019 si zajistil práci u obchodní společnosti X, kde pracoval jako montážní dělník v O., přičemž tato firma mu i zajistila ubytování na ubytovně. Dne 29. 11. 2019 byl však stěžovatel zadržen a následně byl vzat do vazby, kde pobývá i nadále. Dále bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že stěžovatel je osobou mladého věku, netrpí žádným onemocněním, které by ho omezovalo ve výkonu fyzické práce a nemá žádnou vyživovací povinnost. Pokud tedy soudní praxe zohledňuje celkovou ekonomickou situaci obviněných, a to především z hlediska jejich budoucích možných příjmů, je nutno uzavřít, že stěžovatel naplňuje kritéria, na základě nichž lze dovodit, že stěžovatel bude schopen do budoucna náklady na svou obhajobu nést, neboť je z hlediska věku na samém počátku svého profesního života, netrpí žádným onemocněním, nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a v minulosti byl výdělečně činný, když pracoval zejména u stavební společnosti.
13. Lze tedy konstatovat, že v postupu obecných soudů nedošlo k žádným vadám, jež by měly za důsledek porušení základních práv stěžovatele.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu