ECLI:CZ:US:2006:3.US.478.06.1
sp. zn. III. ÚS 478/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 8 To 326/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2005, sp. zn. 5 T 325/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a v čl. 40 odst. 2 (zásada presumpce neviny) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně zdůvodnil námitku, že obecné soudy vycházely z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, své závěry založily převážně na jediném důkazu, nevyhověly jeho důkazním návrhům, a proces byl veden jednostranně, jelikož "nebyly hledány důkazy v (jeho) prospěch"; tím pak došlo k porušení zásad, zakotvených ve výše označených ustanoveních Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona a odsouzen v trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž napadeným usnesením krajského soudu bylo podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) stěžovatelovo odvolání zamítnuto.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 304/2006, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že v té části, v níž byly uplatněny námitky skutkové (shodné s těmi, jež tvoří základ posuzované ústavní stížnosti), pokládal dovolání za podané "z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.", které by "Nejvyšší soud musel ... ve smyslu §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítnout".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto (obligatorně) účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Uvedené platí nepochybně tehdy, zpochybnil-li by stěžovatel v ústavní stížnosti (podle jejího obsahu) závěry obecných soudů vyslovené ku právnímu posouzení skutku (srov. §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.); pak je logicky nutné trvat na tom, že ústavní stížnost - vymezením svého rozsahu - musí zahrnovat (v tzv. petitu) návrh, aby poslední rozhodnutí, jež právě tuto otázku posuzovalo (byť jím dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné), bylo (rovněž) odstraněno. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným zrušením se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Pro hodnocení situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti (jak je tomu v posuzované věci) vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. ř. odmítl (ať by tak učinil výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl), je namístě mít především na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Z toho plyne, že bylo-li lze stěžovatelem podané dovolání (ve zde významné části) vskutku posuzovat též jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Posuzováno z obou zvažovaných hledisek je tedy konečné hodnocení shodné; ústavní stížnost je neprojednatelná, a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout (§43 odst. 1 písm. b/, resp. e/ zákona o Ústavním soudu).
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Z obsahu ústavní stížnosti je též zjevné, že stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu vskutku nikterak neoponoval; opětovným předložením (skutkových) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobil jakékoli kritice, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, pročež ani zvláštního (negativního) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj