ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1696.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1696/2023-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem v XY, toho času ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 200/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, č. j. 53 Co 199/2022-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví, kterou měl utrpět v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a to v důsledku fyzického napadení ze strany spoluvězně.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 15 C 200/2020-93, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavkům plynoucím z uvedených zákonných ustanovení však žalobcovo dovolání nevyhovuje. Žalobce, který se v dovolání omezil pouze na obecné konstatování, že se soud prvního stupně i soud odvolací při svém rozhodování „jednak odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména, že právní otázka, která byla předmětem rozhodování, by měla být soudem posouzena jinak“, v něm především nespecifikoval žádné konkrétní právní posouzení věci, které odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil a které žalobce současně považuje za nesprávné, tím spíše, aby zároveň uvedl, v čem tato nesprávnost právního posouzení dle jeho názoru spočívá. V dovolání tak konkrétním způsobem nevymezil žádnou právní otázku, ve vztahu k níž by bylo možné zhodnotit případné naplnění některého z předpokladů přípustnosti podaného dovolání, které jsou vymezeny v §237 o. s. ř.
Logickým důsledkem uvedeného nedostatku dovolání je i současná absence údaje o tom, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání upravených v posledně zmíněném ustanovení považuje žalobce za naplněný, a to vždy ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce. Nejvyšší soud stran této obsahové náležitosti dovolání ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť s tím, že způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepředstavuje alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí, pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Tytéž závěry plynou i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22.
Dovolání žalobce tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uvedenou lhůtu nelze prodloužit ani prominout její zmeškání (viz §55 o. s. ř. a contrario a §240 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005, nebo ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 121/2020).
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
pověřený člen senátu