ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3500.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3500/2021-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně LS ROYAL Mariánské Lázně a. s. , IČO 49790731, se sídlem v Mariánských Lázních, Lesní 345/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 111 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 195/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 243/2021-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 6/2015 a pod sp. zn. 19 Ec 22/2012. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 26 C 195/2020-46, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 9. 2021, č. j. 35 Co 243/2021-59, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda se na promlčecí dobu nároku na náhradu újmy za průtahy v řízení vztahuje obecná tříletá promlčecí doba podle §629 zákona č. 82/1992 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), kterou považuje dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, nemůže založit podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014 či ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1115/2018).
Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk je ve vztahu k §629 o. z. úpravou speciální, a to podle §26 OdpŠk (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), a zároveň úpravou komplexní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). V takovém případě pak platí obecné výkladové pravidlo, podle něhož obecná norma pozdější neruší dřívější speciální ustanovení ( lex posterior generalis non derogat legi priori speciali ); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2145/21, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08, nebo nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 1931, publikovaný pod č. 9431/1931 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních .
Co se týče dovolatelkou namítaného rozporu délky promlčecí lhůty podle uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem, pak je třeba uvést, že ústavní konformitou §32 odst. 3 OdpŠk se opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak především Ústavní soud, jenž shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16 , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/12, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11 , ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 ).
Taktéž ke vztahu mezi dotčeným ustanovením a ústavně zakotveným principem rovnosti bylo již v judikatuře konstatováno, že toto ustanovení nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 343/2013, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 632/14).
Konečně lze poukázat na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3265/2021, v němž se dovolací soud zabýval téměř totožnými dovolacími námitkami, přičemž uzavřel, že se „žalobce … rovněž mýlí v přesvědčení, že povinnost státu nahradit újmu způsobenou výkonem veřejné moci je povinností soukromoprávní…. Již proto nemůže dojít k tomu, že by si stát, slovy žalobce, dopřával řízky a jiným poskytoval jen suchý chleba, neboť zde žalobce směšuje dvě situace, které se od sebe zřetelně odlišují (stát jako škůdce výkonem veřejné moci a stát jako osoba soukromého práva).“
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu