ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2566.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2566/2017-579
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. O. , advokáta se sídlem v Praze, proti žalované DIAG HUMAN SE , se sídlem ve Vaduzu, Landstrasse 33, Lichtenštejnské knížectví, registrační číslo FL-0002.198.358-2, zastoupené Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, o zaplacení částky 44 832 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 3/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 37/2016-544, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-421, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-517, zamítl žalobu o zaplacení částky 44 832 083 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze, k odvolání žalobce proti oběma citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Uvádí, že dovolání je přípustné „z důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalované bude uložena povinnost k náhradě nákladů celého řízení, případně aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel namítá, že odvolací soud nedostál své povinnosti umožnit účastníkovi vyjádřit se k tomu, že hodlá potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než na kterém své rozhodnutí založil soud prvního stupně, dále své poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. dříve, než rozhodl odchylně od názoru účastníka, čímž porušil zákaz překvapivých rozhodnutí i zákaz překvapivých procesních postupů soudu a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013. Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu spočívajících v chybějícím poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, která jsou, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za překvapivé nelze považovat rozhodnutí, které žalobci nepřizná žalobou uplatněný nárok proto, že nebyl naplněn jeho hmotněprávní předpoklad, a že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006). V předmětné věci žaloba nebyla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene, respektive z důvodu nevylíčení všech rozhodných skutečností pro právní posouzení věci. Pro postup podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. tak podle citované judikatury dovolacího soudu nebyl důvod.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že v řízení před odvolacím soudem k odchýlení se od rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013 (na který dovolatel odkazuje), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že za překvapivé rozhodnutí je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, nedošlo. Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. 3. 2001 (v dovolání označenou jako „Postupní smlouva 3“) a skutečnosti zjištěné z tohoto důkazu posoudil. V situaci, kdy otázkou (ne)platnosti této smlouvy se zabýval již soud prvního stupně se závěrem, že z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 3. 2001 není seznatelné, zda jde o smlouvu úplatnou nebo bezúplatnou, a odvolací soud, zabývaje se rovněž otázkou (ne)platnosti a úplatnosti postoupení pohledávky, výkladem obsahu smlouvy dovodil, že jde o platnou smlouvu o postoupení pohledávky a podle ujednání v bodě 2 o smlouvu bezúplatnou, nemůže být jeho závěr překvapivý ve smyslu výše citovaného rozsudku dovolacího soudu. Závěr o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je přitom ve prospěch dovolatele. Rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé ani ve smyslu závěrů vyjádřených v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, a ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, na které dovolatel odkázal a jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu.
Přípustnost dovolání nezakládají výhrady dovolatele týkající se posouzení „neplatnosti čl. 2 smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 3. 2001“, čímž se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, poněvadž dovolatel přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí není založeno. Odvolací soud posoudil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 2. 3. 2001 jako platnou bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávek, a nikoliv jako smlouvu částečně neplatnou pro její nesrozumitelnost, jak dovolatel v dovolání namítá. Odvolací soud nepovažoval ujednání v bodě 2 této smlouvy za neplatné. Výkladem tohoto ujednání (byť výslovně nezmínil výkladová pravidla obsažená v ustanoveních §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) dospěl k závěru, že nejde o ujednání o úplatném postoupení pohledávky. Od dovolatelem citovaného rozsudku dovolacího soudu se tak odvolací soud neodchýlil, neboť nedospěl k závěru o neplatnosti ujednání v bodě 2 postupní smlouvy pro nesrozumitelnost či neurčitost.
Dovolatel v této části dovolání obšírně polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, aniž by však vymezil jakoukoliv otázku hmotného práva, přičemž tato otázka není zjistitelná ani z obsahu dovolání. Tímto způsobem však nemůže být přípustnost dovolání založena. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Není-li taková právní otázka v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, není vymezena přípustnost dovolání způsobem vyžadovaným ustanovením §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud pochybil, neposoudil-li věc též podle zásad a hodnot vyjádřených v hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), jež je třeba aplikovat i na vztahy vzniklé před účinnosti tohoto zákona, jak vyplývá z ustanovení §3030 o. z. K otázce použití zákona č. 89/2012 Sb. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobce k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu