ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2644.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2644/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému K. K., zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení 305 013,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 109 C 98/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. 31 Co 6/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 906 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Romana Majera.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 7. 2014, č. j. 109 C 98/2012-135, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po kvantitativní stránce.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje §240 o. s. ř.) podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto (srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v nyní projednávané věci. Z dovolání se přitom podává, že dovolatel v něm nevymezil rozsah, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že obligatorní náležitostí dovolání je rovněž naplnění požadavku, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Ani požadavku na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tak jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., však dovolatel nedostál, neboť pouze obecně uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by označil judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Odkazuje-li dovolatel na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1226/2016).
Dovolání tedy trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá a v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Za situace, kdy zákonná lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání již uplynula, staly se tímto marným uplynutím lhůty vady dovolání neodstranitelnými a dovolání trpí vadami, které brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu