ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3874.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3874/2019-536
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Nocarová Partners Advokáti, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, identifikační číslo osoby 04797469, proti žalované G. S. , se sídlem XY identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 186 651,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 69/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 198/2017-491, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 198/2017-524, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 198/2017-491, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 198/2017-524, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 26 Cm 69/2011-462, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 26 Cm 69/2011-526, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení se žalobkyně (původně její předchůdkyně NOCAROVÁ JAŠEK & PARTNERS, v. o. s. v likvidaci – dále jen „původní žalobkyně“) domáhala vůči žalované zaplacení částky 186 651,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako odměny za právní služby uskutečněné v roce 2008 podle konkrétních požadavků žalované s tvrzením, že tyto služby poskytla žalované prostřednictvím advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. – dále jen „JUDr. Těmín“ – (zčásti též svými zaměstnanci) na základě smlouvy o poskytování právních služeb, kterou uzavřela se žalovanou v ústní formě počátkem září 2007. Dále tvrdila, že JUDr. Těmín měl tyto služby poskytovat jménem původní žalobkyně a na její účet na základě smlouvy o přidružení uzavřené mezi ním a původní žalobkyní.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 26 Cm 69/2011-462 (již druhým v pořadí), ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2019, č. j. 26 Cm 69/2011-526, žalobu o zaplacení částky 186 651,78 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně a JUDr. Těmín uzavřeli dne 6. 6. 2006 smlouvu o přidružení, jejímž předmětem byl výkon soustavné substituční činnosti asociovaným advokátem „ve věcech klientů advokátní kanceláře“ jménem kanceláře a na její účet. Ze smlouvy dále zjistil, že právní zastoupení dalších osob uvedených v příloze smlouvy (kde žalovaná není jmenována) v rozsahu plných mocí, udělených před uzavřením smlouvy o přidružení, měl advokát vykonávat na svůj účet a svým vlastním jménem. Podle dodatku ke smlouvě ze dne 1. 10. 2007 byla v databázi advokátní kanceláře vytvořena evidence došlé pošty s označením „Těmín/office“ pro případy, kdy JUDr. Těmín zastupuje klienty svým jménem, dále byla sjednána povinnost vést v databázi kanceláře denní přehledy o vykonané činnosti (včetně činností JUDr. Těmína vykonávaných na svůj účet a svým jménem). Soud vycházel dále ze zjištění, že původní žalobkyně vykonávala advokacii ve formě veřejné obchodní společnosti, přičemž JUDr. Těmín nebyl jejím společníkem. Na základě shora uvedené smlouvy o přidružení však byl JUDr. Těmín oprávněn využívat prostory, zařízení, administrativní i odborné zaměstnance advokátní kanceláře původní žalobkyně a zároveň byl povinen jako „asociovaný advokát“ vykonávat pro advokátní kancelář soustavnou substituční činnost ve věcech klientů advokátní kanceláře. Smlouva však současně předpokládala, že si JUDr. Těmín zachová i vlastní klientelu. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že původní žalobkyně vystavila a doručila žalované faktury specifikované v žalobě, současně ale měl z účastnických výslechů předsedy a místopředsedy představenstva za prokázané, že žalovaná uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb pouze s JUDr. Těmínem, nikoli s advokátní kanceláří původní žalobkyně. Nebylo prokázáno, že by žalovaná v období, jehož se týká odměna za právní služby uplatněná žalobkyní v řízení, udělila některému ze společníků původní žalobkyně plnou moc k zastupování v nějaké konkrétní věci. Žalobkyně podle soudu prvního stupně neprokázala ani to, že by činnosti či úkony právní služby, které uváděla v přílohách předmětných faktur, byly žalované (byť i třeba bezesmluvně) poskytnuty fakticky samotnou původní žalobkyní (pracovníky její advokátní kanceláře), když naprostá většina z těchto činností či úkonů se týkala subjektů odlišných, případně je poskytoval sám JUDr. Těmín. Dále soud vyšel z toho, že existenci smluvního vztahu mezi původní žalobkyní a žalovanou nepotvrzuje ani prohlášení společnosti S., neboť evidence faktur v účetnictví původní žalobkyně uzavření smlouvy a její úplný obsah nedokládá. Soud prvního stupně též uvedl, že provedl i některé další listinné důkazy, např. fakturami, které žalovaný v minulosti zaplatil, printscreeny webových prezentací žalobce apod., tyto listiny však pro nadbytečnost blíže nehodnotil.
4. Po právní stránce soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou, neboť základním předpokladem přiznání žalovaného nároku žalobkyni by bylo prokázání existence smlouvy o poskytování právních služeb (včetně dohody o jejich ceně) uzavřené mezi původní žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě by bylo žalované plněno. Rovněž konstatoval, že v úvahu nepřipadá ani přiznání nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by původní žalobkyně (tj. přímo její advokátní kancelář) poskytovala právní služby žalované bezesmluvně.
5. K odvolání žalobkyně (v němž namítala neúplně zjištěný skutkový stav věci – neprovedení navržených důkazů – soudem prvního stupně, nesprávná skutková zjištění a vady řízení před soudem prvního stupně spočívající v absenci jeho úvah o důvodech, pro které nehodnotil některé další provedené důkazy) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované.
6. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, na které odkázal. Sdílel tedy závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala uzavření mandátní smlouvy se žalovanou (ani v ústní formě), tedy že byl dohodnut předmět smlouvy (konkrétní úkony právní služby) a že došlo k dohodě o ceně za tyto služby (smluvní nebo mimosmluvní odměna). Ztotožnil se též se závěrem, že se žalobkyni rovněž nepodařilo prokázat (i přes opakované poučení podle §118a o. s. ř.), že by i bez uzavřené smlouvy poskytovala advokátní služby žalované a ta tyto služby přijala, což by případně mohlo zakládat nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Ze všech důkazů provedených před soudem prvního stupně podle odvolacího soudu vyplývalo, že služby advokáta poskytoval žalované po celou dobu přímo JUDr. Těmín, který byl v době jejich poskytování samostatným advokátem. Smlouva o přidružení zavazovala ke spolupráci v rozsahu smlouvou vymezeném pouze žalobkyni (odvolací soud v rámci svého odůvodnění ve vztahu k uzavíraným smluvním vtahům opakovaně hovořil o žalobkyni, byť bylo zřejmé, že šlo o původní žalobkyni – poznámka Nejvyššího soudu) a JUDr. Těmína a nemohla založit smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou. JUDr. Těmínovi žalovaná též udělila plnou moc pro konkrétní řízení. Odvolací soud dále poznamenal, že samo uvádění dodatku „advokát AK NOCAROVÁ JAŠEK & PARTNERS, v. o. s.“ JUDr. Těmínem na tomto závěru nemůže ničeho změnit, jelikož podle §15 zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 8. 2009 – poznámka Nejvyššího soudu) advokáti vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet pouze v případě, že jsou společníky společnosti, což JUDr. Těmín nikdy nebyl. Dále konstatoval, že předchozí fakturace žalobkyně žalované nemůže prokázat poskytování služby v dalším období, případně uzavření smluvního vztahu. Konečně odvolací soud uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat ani poskytnutí tvrzených služeb žalované, a tudíž nebylo nutné se zabývat otázkou, zda tyto služby byly poskytnuty žalobkyní bezesmluvně, když podle odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) sporné služby poskytl žalované JUDr. Těmín a nikoliv žalobkyně (jelikož služby advokáta je povinen advokát poskytovat osobně, nebo prostřednictvím jiného advokáta, zaměstnance advokáta nebo advokátního koncipienta). Pro úplnost odvolací soud poznamenal, že smlouva o přidružení není ani jedním z přípustných způsobů výkonů advokacie podle zákona o advokacii (v rozhodném znění ke dni uzavření smlouvy). Za správné tedy považoval i právní posouzení soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že jde o rozhodnutí „závisící na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, kterým se odvolací soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a též, že se odvolací osud odchýlil od níže citované judikatury Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Dovolatelka předně namítá (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 986/2005, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2990/2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), že soud prvního stupně při svém rozhodování nedodržel požadavky kladené na soudní rozhodnutí podle §157 o. s. ř. tím, že blíže nezhodnotil některé provedené důkazy (především faktury, jež žalobkyni žalovaná v minulosti proplatila a jimiž chtěla prokázat existenci smluvního vztahu), že neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a že nevysvětlil, proč neprovedl další žalobkyní navrhované důkazy (tj. nepřistoupil k výslechu zaměstnanců původní žalobkyně ve vztahu k otázce plnění poskytnutého žalované z jejich strany). Rozhodnutí soudu prvního stupně má za nepřezkoumatelné a namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a též s judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 35/09, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ). Odvolací soud se pak podle ní odchýlil od výše citované judikatury Nejvyššího soudu tím, že potvrdil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně a nezrušil jej, čímž také zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu též vytýká pochybení, že se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, představovanou rozsudky ze dne 13. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007, ze dne 9. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s její argumentací odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu obsaženou v odvolání. Dovolatelka konečně spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v tom, že se v něm odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu představovanou nálezy ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. 593/17 (správně sp. zn. III. ÚS 593/17 – poznámka Nejvyššího soudu), a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, nevypořádal (ani ve stručnosti) s jejími dalšími odvolacími námitkami „způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti“. Odvolací soud tak podle dovolatelky porušil její právo na plný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně.
9. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout a zavázat žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť podle ní v dovolání nebyla řádně vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla posouzena odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítla, že žalobkyně v dovolání vytýká především pochybení soudu prvního stupně, nikoli soudu odvolacího, a polemizuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ačkoli v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Uvedla, že úhradu dovolatelkou zmíněných faktur činila na výslovný pokyn JUDr. Těmína a nebylo její povinností zjišťovat, na jaký účet a komu platí částku uvedenou ve faktuře, neboť podmínky placení za jeho služby stanovil JUDr. Těmín. K námitce, že se soud prvního stupně nezabýval plněním ze strany zaměstnanců, dodala, že otázka poskytování právních služeb zaměstnanci žalobkyně měla být podle předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu řešena pouze v případě, že se prokáže uzavření smlouvy o poskytování právních služeb mezi žalobkyní a žalovanou, a navíc žalobkyně podle ní nesplnila povinnost tvrzení stran poskytování služeb svými zaměstnanci. Měla též za to, že pokud žalobkyně namítá, že se odvolací soud nevypořádal s judikaturou citovanou v odvolání a s dalšími odvolacími námitkami, nevymezila „otázku přípustnosti dovolání“.
III. Přípustnost a vady dovolání
10. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“). Těmto požadavkům žalobkyně v projednávané věci nedostála, pokud uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí (též) na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žádnou otázku hmotného práva však současně nevymezila a taková otázka není patrná ani z dalšího obsahu dovolání.
14. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť předmětem dovolacího přezkumu je výlučně posuzování právních otázek řešených odvolacím soudem.
15. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení procesní otázky, zda lze potvrdit jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění se soud prvního stupně nevypořádal s požadavky na hodnocení důkazů a s navrženými důkazy, které nebyly provedeny, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též Ústavního soudu). Byť v dovolání takto výslovně uvedená otázka formulována nebyla, zcela zjevně vyplývá z obsahu dovolací argumentace, v níž dovolatelka cituje závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu řešící požadavky na obsah odůvodnění rozsudku právě ve vztahu k hodnocení důkazů a vypořádání se s neprovedenými důkazy a namítá, že se odvolací soud od citované judikatury odchýlil, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž těmto požadavkům nedostál, a nevypořádal se ani s odvolacími námitkami v tomto směru vznesenými.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, vyložil, že z ustanovení §157 o. s. ř. vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena též v závěru, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde. Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).
21. Rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že soud sice není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení), avšak pokud jim soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03).
22. Ústavní soud v řadě nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a v mnoha dalších) též podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (k tomu srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též například rozsudek ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017).
23. Nejvyšší soud se otázkou tzv. opomenutých důkazů zabýval též například v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, v němž uzavřel, že z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Ustanovení §157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017). K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů [nezakládá-li tato vada nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, pro níž by bylo namístě jej zrušit podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] pak Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že zákon v rámci nápravy této vady řízení ukládá povinnost důkazy opomenuté soudem prvního stupně zopakovat podle §213 odst. 3 o. s. ř. (v rámci hodnocení důkazů se s nimi v souladu s §132 o. s. ř. řádně vypořádat a svůj myšlenkový postup v odůvodnění svého rozhodnutí též ve vztahu k těmto důkazům v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit). Současně však ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudek ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
24. V projednávané věci původní žalobkyně tvrdila uzavření smlouvy mezi ní a žalovanou a k tomuto tvrzení mimo jiné navrhovala důkaz fakturami za provedené služby, které jí žalovaná dříve proplatila. Soud prvního stupně provedl dokazování zmíněnými fakturami, avšak pro nadbytečnost je (stejně jako některé jiné důkazy) blíže nehodnotil. Důvod nadbytečnosti těchto důkazů přitom nezdůvodnil a na základě účastnických výpovědí předsedy a místopředsedkyně představenstva žalované vzal za prokázané, že smlouvu o poskytování právních služeb uzavřela žalovaná s JUDr. Těmínem. Uzavřel též, že žalobkyně neprokázala ani to, že by činnosti či úkony právní služby, byly poskytnuty žalované (byť třeba bezesmluvně) fakticky pracovníky původní žalobkyně „když naprostá většina z nich se týká subjektů odlišných od žalované společnosti, případně je poskytoval sám dr. Těmín“. Výslechy zaměstnanců původní žalobkyně, jimiž hodlala žalobkyně prokazovat své (protichůdné) tvrzení, že uvedené činnosti poskytovali tito (konkrétně jmenovaní) zaměstnanci pro žalovanou, ať již na základě uzavřené smlouvy či bezesmluvně, soud prvního stupně neprovedl. V odůvodnění rozsudku neprovedení těchto důkazů nezdůvodnil.
25. Soud prvního stupně opomenutím uvedených důkazů zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žalobkyně tuto vadu v odvolání namítla. Odvolací soud ji však nenapravil, dokazování nezopakoval (§213 odst. 3 o. s. ř.), příp. nedoplnil (§213 odst. 4 o. s. ř.), a zjevně vadný postup soudu prvního stupně aproboval, když se zcela ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. S odvolacími námitkami žalobkyně se navíc odvolací soud vypořádal zcela nedostatečně, omezil se jen na konstatování, že „předchozí fakturace žalobkyně žalované nemůže prokázat poskytování služby v dalším období, případně uzavření smluvního vztahu. Náležitě však nevysvětlil, na základě jakých úvah a myšlenkového postupu k takovému závěru dospěl. Současně uzavřel, že v situaci, kdy se žalobkyni nepodařilo prokázat poskytnutí tvrzených služeb, nebylo nutné se zabývat ani otázkou, zda tyto služby byly poskytnuty žalobkyní bezesmluvně. K neprovedení žalobkyní navržených důkazů výslechy zaměstnanců se nevyjádřil vůbec. Odvolací soud tedy při řešení dané procesní otázky postupoval v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho právní posouzení v tomto ohledu není správné. Pro úplnost lze dodat, že svým postupem odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zasáhl do práv žalobkyně.
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
27. Pokud soudy v rámci nového projednání ve věci případně dospějí k závěru, že nebudou hodnotit některé z provedených důkazů, či některé navrhované důkazy vůbec neprovedou, musí v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a přesvědčivě vyložit důvody, které je k tomu vedly.
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu