ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4320.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4320/2017-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně STAVITELSTVÍ OTA, s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě - Slezská Ostrava, Hradní 27/37, identifikační číslo osoby 25867431, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované COLAS CZ, a. s. , se sídlem v Praze 9, Ke Klíčovu 9, identifikační číslo osoby 26177005, zastoupené Mgr. Zuzanou Knobovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Nad spádem 641/20, o zaplacení částky 5 060 776,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 82/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 4 Cmo 261/2014-338, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 945 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 28 Cm 82/2010-229, ve znění usnesení ze dne 27. 3. 2015, č. j. 28 Cm 82/2010-320, zamítl žalobu o zaplacení 5 060 776,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 364 161,60 Kč (výrok II.) a dále žalobkyni uložil zaplatit státu na nákladech řízení 1 818,24 Kč (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil jej ve výroku III. tak, že žalobkyně není povinna hradit náklady státu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje dovolání za nedůvodné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud „otázku jednostranného úkonu směřujícího k započtení pohledávek, včetně skutečnosti, že je proti pohledávce splatné započítávána pohledávka nesplatná“, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), na který odkazuje dovolatelka, dospěl k závěru, že z právního úkonu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že ze zápočtů provedených žalovanou lze jednoznačně určit, o jaké pohledávky jde, které pohledávky žalované a v jaké výši jsou započítávány na pohledávky žalobkyně, že pohledávky uplatněné žalovanou nepřevyšují pohledávky žalobkyně a jsou tak započítávány v plném rozsahu, naopak je přesně specifikováno, jaká část pohledávek žalobkyně zůstala k úhradě žalované. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti tak není dán, neboť odvolací soud postupoval zcela v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, když uzavřel, že zápočty nejsou neplatné z hlediska jejich určitosti.
Namítá-li dovolatelka v druhé části otázky, že proti pohledávce splatné byla započtena pohledávka nesplatná, a její započtení proto bylo v rozporu s ustanovením §359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), nemohl k této námitce dovolací soud přihlédnout, neboť dovolatelka s tímto tvrzením přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení. V řízení před soudy nižších stupňů tuto skutečnost netvrdila; ve výhradách směřujících proti započteným pohledávkám zpochybňovala pouze jejich oprávněnost (existenci). S těmito námitkami se odvolací soud vypořádal a dovolatelka tyto závěry v dovolání nezpochybnila. Přípustnost dovolání tak s ohledem na tuto skutečnost nezakládá ani dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012, v němž se dovolací soud zabýval zkoumáním splatnosti pohledávek při jejich vzájemném započtení.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že v projednávané věci si strany v bodě 9.6 smlouvy o dílo č. 185/2006/112411/612190 dohodly, že „jakékoliv splatné i nesplatné pohledávky za zhotovitelem (žalobkyní) vzniklé objednateli (žalované) na základě této smlouvy je objednatel oprávněn jednostranně započíst na splatné či nesplatné pohledávky zhotovitele“. Strany smlouvy se na základě vlastní vůle odchýlily od dispozitivního ustanovení §359 obch. zák.
Dovolatelka dále předkládá otázku aplikace ustanovení §330 obch. zák. při započtení pohledávek, majíc za to, že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 114/2003, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006. Tomuto názoru dovolatelky však nelze přisvědčit.
V rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že na daný případ (započtení pohledávek) nelze aplikovat ustanovení §330 odst. 3 obch. zák., neboť toto ustanovení upravuje zápočet platby za situace, kdy dlužník má vůči věřiteli více peněžitých závazků a při placení neurčí, který závazek plní; neupravuje však situaci, kdy k zániku nesplněného závazku dochází započtením pohledávek. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, dovolací soud vysvětlil, že započtení pohledávek nelze považovat za nějaký jiný způsob či formu splnění dluhu, nýbrž za způsob zániku nesplněného závazku, při němž dvojí plnění odpadá, a proto právní úpravu splnění dluhu nelze ani analogicky použít na započtení pohledávek. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že pokud jde o námitku postupu započtení úroků podle §330 odst. 2 obch. zák., není tato námitka důvodná, neboť předmětné ustanovení na případy započtení nedopadá.
Oproti tomu se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 114/2003, výkladem aplikace §330 obch. zák. při započtení pohledávek nezabýval. Tvrzení dovolatelky, že se dovolací soud v této jiné věci vyslovil ve prospěch aplikace ustanovení §330 obch. zák. v případě započtení pohledávek, není správné, a současně tak není naplněn dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti.
Formuluje-li dovolatelka otázku „jak má být v jednostranném zápočtu zacházeno s příslušenstvím k původní pohledávce přirostlým do okamžiku zániku pohledávek započtením“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že žalovaná v zápočtech zcela konkrétně určila, že započítává (pouze) na jistinu. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se aplikace ustanovení §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., čímž odvolací soud založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, není tato námitka případných vad řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu