ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5164.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5164/2017-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně FESIMEX s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Malešická 2855/2, identifikační číslo osoby 27889025, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalovaným 1) Y. S. , a 2) BRASERS & COMPANY, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 700/32, identifikační číslo osoby 25746171, oběma zastoupeným Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, o zaplacení částky 2 009 655 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 63/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Co 62/2017-485, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 3 C 63/2010-410, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni částku 2 009 655 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 5. 2010 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost plnění druhého (výrok I.), uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 2 009 655 Kč za dobu od 28. 4. 2010 do 6. 5. 2010 (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení nad rámec výroku I. a II. rozsudku, a v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení žalované částky po žalovaných „společně a nerozdílně“ (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a státu (výrok V.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž co do přípustnosti citují ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a formulují otázku, která by podle jejich názoru „měla být dovolacím soudem posouzena jinak, respektive nebyla dosud jednoznačně vyřešena“. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádějí, že otázka „zda je splněním dluhu z bezdůvodného obohacení, když osoba, která se bezdůvodně obohatila, plnění poukázala věřiteli subjektu, na jehož úkor se bezdůvodně obohatila v případě, že subjekt věřitele a osoby, na jejíž úkor bylo získáno bezdůvodné obohacení, je personálně propojen tak, že by bylo možné je vzájemně chápat jako osobu blízkou ve smyslu §22 NOZ, respektive §116a obč. zák.“ by měla být „dovolacím soudem posouzena jinak, respektive nebyla dosud jednoznačně vyřešena“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně (což dovolatelé v projednávané věci neučinili) více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolateli formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání ani z toho důvodu, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud se otázkou předloženou dovolateli nezabýval, neučinil žádný závěr, jenž by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Odkazují-li dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1485/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1285/2005 (na které poukázaly soudy nižších stupňů), s tím, že „se žalovaní domnívají, že případ uváděný ve výše citovaném judikátu je odlišný a Nejvyšší soud by tak měl zodpovědět otázku, zda jsou závěry tohoto judikátu aplikovatelné“, není zřejmé, který ze čtyř taxativně vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. dovolatelé uplatňují. Takovým způsobem proto přípustnost dovolání založit nelze.
Přípustnost dovolání nemůže založit rovněž tvrzení, že „Nejvyšší soud běžně rozhoduje tak, že k vydání bezdůvodného obohacení je vždy pasivně legitimován ten, kdo se měl obohatit bez ohledu na to, zda plnění poukázal dalšímu subjektu ani v případě, že se jedná o věřitele. Viz např. rozhodnutí 32 Odo 1285/2005, 28 Cdo 2998/2014, 28 Cdo 2495/2011.“ Ani v tomto případě nelze zjistit, který z předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé prostřednictvím odkazu na uvedená rozhodnutí uplatňují. I pokud by bylo možno dovodit, že zamýšleli uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, uvedené tvrzení přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že žalovaný 1) se bezdůvodně obohatil, neboť připsáním žalované částky na svůj účet získal možnost s ní disponovat a jeho majetek se o tuto částku na úkor žalobce zvětšil. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž tomu, komu bylo bez právního důvodu plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, na něž odkazují dovolatelé), přičemž Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedeného závěru odchýlit (posoudit tuto otázku jinak) ani v projednávané věci.
Pro úplnost se dodává, že dovolatelé v podstatné části své dovolací argumentace zakládají kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjejí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Pouhý nesouhlas dovolatelů s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu