ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.709.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 709/2020-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce A. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Igorem Žižkem, advokátem se sídlem v Praze, Moskevská 697/72, proti žalovanému J. K. H. , narozenému XY, bytem a místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, o zaplacení 89 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 348/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, č. j. 25 Co 200/2019-603, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 420,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Igora Žižka.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky představující náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad díla a smluvní pokuty za prodlení žalovaného s odstraňováním nedodělků díla, které žalovaný jako zhotovitel provedl pro žalobce jako objednatele na základě smlouvy o dílo.
Rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 14 C 348/2009-534, Okresní soud Plzeň-město žalobě co do částky 5 560,70 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 83 828,30 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl, že změna žaloby se nepřipouští (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a nákladech řízení státu (výroky V. a VI.).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013-246, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2013, č. j. 25 Co 188/2012-207, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 7. 2011, č. j. 14 C 348/2009-159, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle soudu prvního stupně žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli částečně písemně a částečně ústně smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení sádrokartonových konstrukcí, montáž sádrokartonu, sádrování, broušení a nános akrylu v rodinném domě ve Skorkově za cenu 122 000 Kč, která byla dodatkem ke smlouvě snížena na 60 000 Kč, přičemž část ceny díla žalovanému podle dohody účastníků zaplatil žalobce a část ceny díla žalovanému zaplatila společnost G. Účastníci se rovněž dohodli (čl. XII. odst. 2 předmětné smlouvy), že jejich vztah ze smlouvy o dílo se bude řídit obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“). Pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla si účastnící v čl. IX. odst. 1 smlouvy o dílo sjednali smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z ceny díla za každý den prodlení a pro případ prodlení zhotovitele s odstraněním drobných vad a nedodělků v čl. IX. odst. 2 smlouvy sjednali smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení po uplynutí lhůty určené pro odstranění drobných vad a nedodělků v předávacím protokole. Dne 15. 11. 2008 účastníci sepsali předávací protokol, podle něhož byly práce podle předmětné smlouvy provedeny. Drobné vady, které nebrání užívání díla – neuzavření rastrů (tj. zaklopení sádrokartonových desek) v rozsahu 14 m2 a neosazení vyklápěcích schodů na půdu – měly být podle dohody účastníků v předávacím protokole odstraněny do 14 dnů od jejich zjištění. Žalobce následně opakovaně vyzýval žalovaného k odstranění nedodělků, žalovaný však nedodělky neodstranil. Na odstranění nedodělků si poté žalobce najal jiného zhotovitele, který dne 21. 1. 2009 nedodělky odstranil, za což mu žalobce zaplatil částku 11 389 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedodělky nelze hodnotit jen jako drobné, neboť představují funkční omezení při užívání díla. V rozsahu, v němž nebylo provedeno zaklopení sádrokartonových desek, nebyla stavební konstrukce ukončena a nemohou na ni navazovat další práce a neexistující schody nemohou sloužit svému účelu. Protože se nejedná o drobné nedodělky, na prodlení žalovaného nedopadá smluvní pokuta dle článku IX. odst. 2 smlouvy o dílo, ale smluvní pokuta podle čl. IX. odst. 1 smlouvy o dílo. První výzva k odstranění nedodělků byla učiněna dne 28. 11. 2008 a termín odstranění byl určen na 13. 12. 2008, nedodělky však odstraněny nebyly, a od 14. 12. 2008 byl tedy žalovaný v prodlení. Žalobou se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty do 21. 1. 2009, náleží mu proto smluvní pokuta za 38 dnů prodlení, což při ceně díla 60 000 Kč představuje 1 140 Kč. Jelikož žalobce v průběhu řízení změnil žalobní tvrzení tak, že v části týkající se neprovedených prací od smlouvy o dílo odstoupil, posoudil soud prvního stupně tento žalobou uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce je obvyklá cena žalovaným neprovedených prací 4 420,70 Kč.
Změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 4. 11. 2018 soud prvního stupně nepřipustil s odůvodněním, že byla učiněna v době, kdy projednání věci bylo již ukončeno a mělo následovat jednání dne 15. 11. 2018, při němž mělo dojít pouze k vyhlášení rozsudku. Protože se již nekonalo jednání za účasti stran, soud prvního stupně rozhodnutí o změně žaloby zahrnul do svého rozsudku.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé v odvoláním napadeném rozsahu, tj. pokud jím byla žaloba co do částky 37 860 Kč s příslušenstvím zamítnuta, tak, že žalobě co do této částky s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), v jeho zamítavém výroku ve věci samé v odvoláním napadeném rozsahu, tj. pokud jím byla žaloba co do částky 39 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jej potvrdil (výrok II.), odmítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení státu (výroky V. a VI.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nepřisvědčil však jeho závěru, že nedodělky, které dílo vykazovalo, představují funkční omezení díla při jeho dalším užívání, že je nelze posoudit jako drobné a že na prodlení žalovaného s jejich odstraněním nedopadá smluvní pokuta ve výši 2000 Kč denně podle čl. IX. odst. 2 smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu tento závěr soudu prvního stupně neodpovídá vůli účastníků vyjádřené ve smlouvě a v předávacím protokole, v němž účastníci nedodělky shodně označili toliko za drobné závady, a následně se chovali tak, že dílo bylo dokončeno. Rovněž sám žalovaný ve své výpovědi označil neprovedené práce za velmi jednoduché, což podle odvolacího soudu vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný byl od 14. 12. 2008 do 21. 1. 2009 v prodlení s odstraněním drobných vad a nedodělků a žalobci tedy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč denně za každý den prodlení podle čl. IX. odst. 2 smlouvy o dílo. Postupem podle §301 obch. zák. odvolací soud snížil výši smluvní pokuty na polovinu.
Odvolání žalobce proti té části rozhodnutí soudu prvního stupně, jíž bylo rozhodnuto o změně žaloby, odvolací soud odmítl podle §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), neboť odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání podle §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které výslovně směřoval proti oběma jeho výrokům ve věci samé a výrokům o nákladech řízení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl dovolatel nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že cena díla byla dodatkem ke smlouvě snížena na 60 000 Kč, není podložen zjištěním, „jaká část předmětu díla byla ze smlouvy vyjmuta“, zda šlo skutečně o část určenou pro společnost G. a nikoli o část, kterou žalovaný provedl pro žalobce a která vykazuje nedodělky. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v předávacím protokolu uvedené nedodělky jsou nedodělky drobnými ve smyslu čl. IX odst. 2 smlouvy o dílo. Podle dovolatele jde o nedodělky natolik závažné, že bránily řádnému užívání díla, přičemž není nerozhodné, že je bylo možné odstranit provedením jednoduchých prací. Ani z předávacího protokolu podle dovolatele nevyplývá posouzení nedodělků účastníky jako drobných, neboť v protokolu jsou nedodělky uvedeny „bez jakékoli kvalifikace“. Dovolatel rovněž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006, namítá, že dílo nelze vzhledem k závažnosti nedodělků vůbec považovat za ukončené
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz ).
Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 39 000 Kč s příslušenstvím, nemohla být tímto rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu k potvrzení příznivého rozhodnutí. Žádná újma na právech dovolatele nemohla být způsobena ani tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žalobce je povinen zaplatit náklady řízení státu, tak, že žalobci se povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho druhého výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 39 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v části jeho pátého výroku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žalobce je povinen zaplatit náklady řízení státu, podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v obou uvedených částech podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval zbývající částí dovolání, kterou dovolatel směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 37 860 Kč s příslušenstvím změněno tak, že žalobě bylo co do této částky s příslušenstvím vyhověno, a v části výroků o povinnosti dovolatele nahradit žalobci a státu náklady řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, jež jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, k dispozici na jeho webových stránkách]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3791/2014, jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz , a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014).
Této své povinnosti dovolatel u otázek změny ceny díla a posouzení závažnosti nedodělků nedostál, neboť k těmto otázkám na žádné rozhodnutí dovolacího soudu neodkázal. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu přípustnost dovolání založit nemůže. Kritizuje-li navíc dovolatel prostřednictvím své argumentace k otázce změny ceny díla skutková zjištění odvolacího soudu, jsou tyto jeho námitky irelevantní, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). V této části tedy dovolání trpí vadou.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
U otázky ukončení díla dovolatel na rozhodnutí dovolacího soudu odkázal, avšak ani tato otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel zakládá svou argumentaci k této otázce na mylném názoru, že strany smlouvy o dílo se nemohou od povinnosti řádně ukončit dílo stanovené v §554 odst. 1 obch. zák. odchýlit. Přehlíží však, že ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. má dispozitivní charakter, což znamená, že strany se ve svých smluvních ujednáních od tohoto ustanovení odchýlit mohou, a učiní-li tak, má jejich dohoda přednost před zákonnou úpravou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006, a ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1751/2006). Tak tomu podle odvolacího soudu bylo i v nyní projednávané věci – účastníci se dohodli, že dílo se považuje za řádně ukončené i tehdy, má-li drobné vady a nedodělky, které nebrání jeho řádnému užívání. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatel nezpochybňuje a v dovolání proti němu nebrojí. Dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť se zabývalo situací, kdy se strany smlouvy o dílo od §554 odst. 1 obch. zák. neodchýlily.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v části jeho zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 37 860 Kč s příslušenstvím změněno tak, že žalobě bylo co do této částky s příslušenstvím vyhověno, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu