ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1195.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1195/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. R. P., b) O. A., a c) R. A., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalovanému M. P., zastoupenému Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Ladova 1, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 128/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 395/2007-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 23 Co 395/2007-116, potvrdil rozsudek ze dne 18. května 2007, č. j. 12 C 128/2006-97, jímž Okresní soud v Kladně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 150.000,- Kč se 4 % úroky z prodlení z částky 150.000,- Kč od 1. 4. 2006 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Výhrada žalovaného, že odvolací soud jej před rozhodnutím neseznámil se svým právním názorem na věc a že mu tak nedal možnost vyjádřit se k němu, vystihuje dovolací důvod podle §241a dost. 2 písm. a/ o. s. ř. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). Nad rámec uvedeného se sluší uvést, že byť odvolací soud vyložil čl. III. smlouvy o smlouvě budoucí (v části týkající se hrazení celé, resp. části kupní ceny z úvěru) odlišně, došel ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně - jeho rozhodnutí nemohlo být tedy nepředvídatelné a nemohl tak ani zasáhnout do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02).
Zpochybňuje-li žalovaný správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobcům vzniklo právo na smluvní pokutu, námitkou, že z blíže rozvedených důvodů nezavinil nesplnění podmínky uvedené v čl. III. smlouvy o smlouvě budoucí kupní (předložit žalobcům smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru na úhradu kupní ceny uzavřenou s hypoteční bankou), na něž byl vázán vznik práva na smluvní pokutu, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím brojí proti správnosti skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Obdobně je tomu s výtkami, jež směřují proti výkladu smlouvy o smlouvě budoucí kupní odvolacím soudem. Nejvyšší soud již dříve zaujal názor, podle něhož činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno (třeba i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.), dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Z pohledu této judikatury (od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v tomto případě) výhrady žalovaného nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Bez významu je kromě toho argumentace, že ve smlouvě o smlouvě budoucí bylo ujednáno, že pro případ neposkytnutí úvěru nemá žádná ze stran povinnost uzavřít kupní smlouvu, neboť povinnost zaplatit smluvní pokutu byla vázána nejen na nesplnění povinnosti uzavřít kupní smlouvu, ale i na nesplnění podmínek určitě a nezaměnitelně uvedených v čl. III smlouvy (viz článek IV. odst. 2). Nepřípadný je odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, jelikož v něm byl řešen typově odlišný případ, kdy zprostředkovatel, aniž jednal jako zástupce budoucího prodávajícího, sjednal s budoucím kupujícím uzavření kupní smlouvy. V posuzovaném případě však jsou účastníci smlouvy o smlouvě budoucí totožní s těmi, kteří mají zamýšlenou smlouvu uzavřít.
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není ani výtka, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku dobrých mravů z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný odlišný právní názor, že výkon práva žalobců na smluvní pokutu je v rozporu s dobrými mravy, založil na vlastních skutkových závěrech odlišných od těch, z nichž vycházel odvolací soud. I v případě této výhrady tak jde ve skutečnosti o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. března 2010
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu