ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.18.2016:43
sp. zn. 4 Azs 18/2016 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: N. D., zast.
Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Pražská 558, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. 1. 2016, č. j. 10 A 4/2016 – 15,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2016, č. j. 10 A 4/2016 – 15,
a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje,
Odboru cizinecké policie ze dne 1. 12. 2015, č. j. KRPC-112902-58/ČJ-2015-020023,
se zrušují .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Sandře Podskalské, advokátce, se sídlem
Údolní 567/33, Brno, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaná dne 8. 8. 2015, pod č. j. KRPC-112902-12/ČJ-2015-020023, vydala rozhodnutí
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), přičemž dobu trvání zajištění stanovila podle §124 odst. 3
ve spojení s §125 odst. 1 téhož zákona na 60 dní. Žalovaná vycházela při svém rozhodování
z následujících zjištění. Žalobce vycestoval dne 11. 6. 2015 z Iránu, se zamýšleným cílem
v Německu, kde plánoval požádat o azyl. Za pomoci převaděčů překročil postupně státní hranice
Turecka, Bulharska, Srbska, Maďarska a České republiky, kde byl dne 6. 8. 2015 nalezen spolu
s dalšími státními příslušníky Afghánistánu při kontrole Policie České republiky v nákladním
prostoru malého nákladního vozidla směřujícího do Německa. Stejného dne byl policisty zajištěn
podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, resp. následně
dne 7. 8. 2015 podle §27 odst. 2 téhož zákona. Se žalobcem bylo dne 7. 8. 2015 zahájeno správní
řízení ve věci správního vyhoštění, neboť podle §119 odst. 1 písm. c) bodů 1. a 2.
zákona o pobytu cizinců pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu, víza,
resp. bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce si je přitom dle jeho vlastního vyjádření vědom,
že svým jednáním porušuje zdejší právní předpisy. Vzhledem k tomu, že hrozí reálné nebezpečí,
že žalobce nevycestuje z území České republiky, ale bude se zde i nadále neoprávněně zdržovat,
nepostačovalo dle názoru žalované uložení zvláštního opatření za účelem vycestování z území
podle §123b zákona o pobytu cizinců, resp. využití finanční záruky podle §123c téhož
zákona. Žalobce není vázán žádnými rodinnými, pracovními či jinými důležitými vztahy, které
by mu území České republiky bránily opustit a nemá ani dostatečnost finanční hotovost. Doba
zajištění cizince byla žalovanou stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy
výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění a ke skutečnosti, že cizinec nedisponuje žádným
platným dokladem totožnosti.
[2] V návaznosti na výše uvedené rozhodnutí vydala žalovaná rozhodnutí ze dne 3. 10. 2015,
č. j. KRPC-112902-45/ČJ-2015-020023, kterým podle §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců prodloužila dobu trvání zajištění žalobce o 60 dnů, a rozhodnutí ze dne 1. 12. 2015,
č. j. KRPC-112902-58/ČJ-2015-020023 (dále též „přezkoumávané rozhodnutí“ nebo „napadené
rozhodnutí“), kterým prodloužila dobu trvání zajištění žalobce o dalších 60 dnů. V odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí žalovaná uvedla, že v době, po kterou byl žalobce zajištěn,
se nepodařilo správní vyhoštění realizovat, neboť jeho totožnost se dosud nepodařilo ověřit,
a tudíž mu nemohl být vystaven cestovní doklad potřebný k cestě do země původu. Žalovaná
obdržela od Ředitelství služby cizinecké policie Praha informaci, že pořád probíhají konzultační
pohovory žalobce s konzulem jeho domovského státu. Je zřejmé, že ověřování totožnosti
a vyřizování cestovního dokladu je činěno ve lhůtách několika měsíců. V okamžiku, kdy bude
dokončena příprava a vyhoštění bude realizováno, žalobce bude ze zajištění propuštěn, přičemž
žalovaná na základě svých zkušeností předpokládá, že vyhoštění je reálné dokončit ještě v době
trvání zajištění. Z důvodu existence nebezpečí, že žalobce by mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodla žalovaná o prodloužení doby trvání jeho zajištění.
[3] Proti přezkoumávanému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu, v níž namítal,
že žalovaná porušila §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu, že zajištění neplní zákonný účel. V této
souvislosti odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které zbavení osobní
svobody není svévolné, pokud proběhne v dobré víře a současně je úzce spjato s cílem zabránit
zajištěnému cizinci v nepovoleném vstupu na území. Účel zajištění přitom může ztratit
své opodstatnění, je-li patrno, že vyhoštění je z nějakého důvodu nerealizovatelné. Ve smyslu
judikatury Nejvyššího správního soudu je pak nutno trvat na tom, aby správní orgány
při rozhodování o zajištění cizince zvážily, zda realizace vyhoštění je alespoň potenciálně možná.
V opačném případě by zajištění postrádalo zákonem aprobovaného smyslu a cizinec by měl
být neprodleně propuštěn na svobodu. Žalovaná se nicméně dle názoru žalobce vůbec
nevypořádala s individuálními okolnostmi případu a zajistila jej zcela automaticky. Žalobce
současně poukázal na informaci Kanceláře Veřejného ochránce práv, z níž vyplývá, že v roce
2015 bylo ke dni 20. 10. realizováno 75 správních vyhoštění, přičemž žádné z nich nebylo
realizováno do Afghánistánu (přestože v dané době bylo vydáno 47 rozhodnutí o správním
vyhoštění). Vyhoštění žalobce proto není reálně možné, a jeho zajištění tudíž neplní svůj zákonný
účel. Žalovaná tak dle názoru žalobce postupovala nepřiměřeně a v rozporu se zásadami činnosti
správních orgánů (nedostatečné zjištění skutkového stavu). Přezkoumávané rozhodnutí
je v důsledku nedostatečného odůvodnění v rozporu také s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád.
[4] Nedostatečné zjištění skutkového stavu spatřuje žalobce rovněž v tom, že žalovaná
se řádně nezabývala možností existence vážné újmy v případě jeho návratu do Afghánistánu,
přestože uvedl, že zemi původu opustil z důvodu strachu o svůj život. Žalobce je konvertita
ke křesťanství, za což mu v Afghánistánu hrozí pronásledování, mučení a nelidské zacházení,
neboť konverze ke křesťanskému vyznání je tam stíhána a ukládá se za ni trest smrti.
Špatné zacházení s křesťany v Afghánistánu podpořil žalobce odkazem na víceré zprávy
(např. Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, UNICEF či některých
zahraničních deníků). Navrácení žalobce do země původu by proto bylo v rozporu
s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce shledává nebezpečí vážné újmy
též ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
ozbrojeného konfliktu podle §179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců a také v tom, že jeho
vycestování je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky podle písm. d) téhož
ustanovení. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v zemi simultánně probíhá několik
konfliktů, zejména mezi Talibanem a vládními silami a mezi Talibanem a tzv. Islámským státem.
Důvody, pro které žalobce uprchl, se přitom žalovaná ve svém rozhodnutí téměř nezabývala
a omezila se pouze na konstatování, že při hodnocení možnosti vycestování zpět do domovského
státu vycházela ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Zmíněné stanovisko nicméně
nereaguje na konkrétní a individuální důvody nemožnosti vycestování.
[5] Žalobce současně namítal, že žalované se nepodařilo prokázat, že nebezpečí maření nebo
ztěžování rozhodnutí o správním vyhoštění ze strany žalobce je dostatečně reálné. I v této
souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které §124 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců uvádí demonstrativní výčet skutečností odůvodňujících zmíněné nebezpečí
a míří především na případy, kdy cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu
cizinců, a dále na případy, kdy je cizinec veden v evidenci nežádoucích osob. Žalobce vyjádřil
přesvědčení, že jeho jednání nelze pod §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podřadit. Závěrem
žaloby následně žalované vytkl, že prodloužení doby trvání jeho zajištění neumožňuje dostatečný
soudní přezkum. Z judikatury Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že prodloužení zajištění
by mělo být činěno v nejvýše zhruba měsíčních intervalech, čímž by byl jednak umožněn účinný
soudní přezkum, a správní orgány rozhodující ve věcech omezení osobní svobody
by též následně byly přinuceny k častějšímu zkoumání splnění podmínek pro trvání zajištění.
S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud přezkoumávané rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalované k dalšímu řízení.
[6] Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 1. 2016 setrvala na správnosti a zákonnosti
svého rozhodnutí a poté zrekapitulovala podstatné části správního spisu, jakož i relevantní pasáže
odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Následně navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.
[7] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 10 A 4/2016 – 15,
(dále též „napadený rozsudek“), žalobu v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění blíže uvedl, že povinnost
správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince
nastává pouze tehdy, pokud jsou tomuto orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které
by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění nebude možná. Správní orgán
tak nemá bez dalšího povinnost zabývat se tím, zda je vyhoštění vůbec uskutečnitelné; tuto
povinnost má až tehdy, vyvstane-li nějaká skutečnost, ze které bude patrno, že realizaci vyhoštění
nebude pravděpodobně možno provést. V nyní projednávané věci je přitom zřejmé, že žalované
v průběhu správního řízení o vyhoštění nebyla žádná taková skutečnost známa. Žalovaná
dovodila nutnost prodloužení doby trvání zajištění žalobce ze stále probíhajícího řízení o vydání
cestovního dokladu, přičemž z aktuálních informací Ředitelství služby cizinecké policie v Praze
plynulo, že i nadále probíhají pohovory žalobce s afghánským konzulem za účelem vyhotovení
příslušného cestovního dokladu. Dle názoru krajského soudu lze konstatovat, že součinnost
se zeměmi třetího světa, mezi něž patří i Afghánistán, není pružná a rychlá a pohybuje
se v řádech týdnů. Skutečnost, že pro žalobce bylo potřeba obstarat příslušné doklady pro jeho
vycestování, nevede automaticky k závěru, že realizace jeho správního vyhoštění nebude možná.
[8] Krajský soud dále poznamenal, že překážka, kterou by žalovaná byla povinna od počátku
řízení zvažovat, a která by mohla vést ke zmaření realizace správního vyhoštění, by dle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu měla být objektivního charakteru (např. pokud by v řízení
bylo zjištěno, že cizinec je příbuzným občana Evropské unie). O existenci rodinného
a soukromého života žalobce na území České republiky nebylo dle názoru krajského soudu
možno ani uvažovat, neboť žalobce sám od počátku řízení tvrdil, že jeho cílovou zemí
je Německo. Rovněž nemůže vést k úvaze o nemožnosti realizace vyhoštění žalobce skutečnost,
že doposud nesdělil afghánskému konzulovi všechny potřebné informace ohledně své totožnosti.
V nyní projednávané věci nevyvstala ani žádná jiná okolnost, která by žalovanou měla vést
k závěru o nereálnosti, potenciální nemožnosti či nepravděpodobnosti realizace správního
vyhoštění. Realizovatelností vyhoštění se přitom žalovaná podrobně zabývala na str. 3 a 4
přezkoumávaného rozhodnutí.
[9] K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu krajský soud uvedl,
že z přezkoumávaného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná vycházela mimo jiné ze závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, dle něhož žalobci v případě návratu do Afghánistánu
nehrozí uložení či výkon trestu smrti, ani mučení, nelidské nebo ponižující zacházení či trest.
Žalobce tuto skutečnost nijak neprokázal, když pouze stručně sdělil, že mu hrozí smrt z důvodu
změny náboženského vyznání. V průběhu své cesty navíc v žádném státě nepožádal o udělení
mezinárodní ochrany; tvrzení o nebezpečí vážné újmy se tak jeví jako účelové. Krajský soud
následně poukázal na to, že žalobce rozporoval závěry vyjádřené v závazném stanovisku
až v podané žalobě, přičemž tak měl možnost učinit prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí
žalované o správním vyhoštění. V takovém případě by žalovaná byla povinna předložit
věc k přezkumu příslušnému nadřízenému správnímu orgánu. Pokud tento postup žalobce
nevyužil, nemohla žalovaná přezkoumávat závěry závazného stanoviska z vlastní iniciativy, neboť
se jimi naopak byla povinna řídit. Předmětné závazné stanovisko přitom obsahuje veškeré úvahy
vedoucí k závěru o žalobcově možném vycestování do země původu a je v tomto ohledu
přezkoumatelné, čímž je dle názoru krajského soudu přezkoumatelné i napadené rozhodnutí,
neboť žalovaná v něm z obsahu stanoviska beze zbytku vycházela.
[10] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku spočívající v nedostatečném prokázání
nebezpečí maření nebo ztěžování rozhodnutí o správním vyhoštění. Za skutkových okolností
posuzovaného případu si žalobce musel být vědom toho, že na území států Evropské unie
se zdržuje neoprávněně. Závěru, že nebude respektovat rozhodnutí o správním vyhoštění,
nasvědčovala jednak skutečnost, že by to bylo v rozporu s jeho původním plánem vycestovat
do Německa, a následně též skutečnost, že při absenci cestovního dokladu, víz a dostatečných
finančních prostředků by legální opuštění území České republiky přicházelo v úvahu jen stěží.
To vše přitom žalovaná ve svém rozhodnutí náležitě zohlednila.
[11] Ve vztahu k námitce nepřiměřenosti délky prodloužení doby trvání zajištění krajský
soud uvedl, že v souvislosti s rekodifikací soukromého práva účinnou od 1. 1. 2014 byl sjednocen
postup pro řízení o žádosti cizince o propuštění ze zajištění tak, že nadále bude o této žádosti
rozhodovat Policie ČR s možností následného přezkumu v rámci správního soudnictví. O žalobě
proti rozhodnutí o nepropuštění cizince ze zajištění rozhodují správní soudy podle §172 odst. 5
zákona o pobytu cizinců ve lhůtě 7 pracovních dnů. Policie je rovněž ve smyslu §126 písm. a)
zákona o pobytu cizinců povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody
zajištění trvají. Krajský soud proto uzavřel, že právní řád nyní obsahuje dostatečné prostředky
pro uplatnění žádosti cizince o propuštění ze zajištění, resp. následného soudního přezkumu proti
případnému zamítavému rozhodnutí. Žalobcem citovanou judikaturu proto na posuzovaný
případ použít nelze, a prodloužení doby trvání zajištění žalobce o 60 dnů tak dle názoru
krajského soudu nebylo nepřiměřené.
II.
Obsah kasační stížnosti a navazující vyjádření žalované
[12] Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2016, č. j. 10 A
4/2016 – 15, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 26. 1. 2016 kasační stížnost, doplněnou
podáním ze dne 2. 3. 2016. Stěžovatel uplatňuje v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit (přičemž za takovou
vadu řízení lze považovat i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost), a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[13] Stěžovatel konkrétně vytýká krajskému soudu, že jeho úvaha o tom, že v době vydání
přezkoumávaného rozhodnutí probíhaly pohovory s afghánským konzulem, postrádá oporu
ve správním spise. Z přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že konzulární pohovor
byl se stěžovatelem proveden dne 9. 10. 2015 a následně byl spisový materiál včetně informací
získaných z konzulárního pohovoru odeslán příslušným úřadům do Afghánistánu. Dne
19. 11. 2015 bylo doručeno od Ředitelství služby cizinecké policie Praha sdělení, že ověřování
totožnosti nadále probíhá. Z uvedeného nicméně neplyne, že v době vydání přezkoumávaného
rozhodnutí stěžovatel absolvoval pohovory s afghánským konzulem. Žalovaná navíc
porušila svou povinnost vyplývající z §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když po celou
dobu zajištění stěžovatele řádně nezkoumala, zda podmínky zajištění trvají. Stěžovatel
poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 27. 10. 2015,
č. j. CPR-38385-3/ČJ-2015-930310-C220, v němž byla v případě jiné státní příslušnice
Afghánistánu zohledněna skutečnost, že do skončení doby trvání zajištění nebude ze strany
afghánských úřadů ověřena totožnost a vydán náhradní cestovní doklad, a cizinka proto byla
ze zajištění propuštěna. Konstatování, že v projednávané věci k ověření totožnosti a vydání
náhradního cestovního dokladu úspěšně dojde, se dle názoru stěžovatele jeví jako arbitrární,
neboť žalované muselo být z úřední činnosti známo, že náhradní cestovní doklady
se v zákonných lhůtách nedaří obstarat. Uvedené podporuje i další žalobní tvrzení, s nímž
se krajský soud nevypořádal, a sice že do Afghánistánu nebylo v roce 2015 realizováno žádné
vyhoštění. Závěr soudu, že potřeba ověření totožnosti stěžovatele a vystavení náhradního
cestovního dokladu odůvodňuje jak stanovenou šedesátidenní lhůtu zajištění, tak i její
prodloužení o dalších šedesát dnů, nasvědčuje spíše tomu, že doba zajištění stěžovatele byla
stanovena na celkem 120 dnů. Přezkoumávaným rozhodnutím však došlo k již druhému
prodloužení doby trvání zajištění, doba zajištění tudíž činila celkem 180 dnů (pro srovnání
odkazuje stěžovatel na výše zmíněný případ, v němž byla cizinka zajištěna na dobu 90 dnů,
přičemž k jejímu propuštění došlo již po uplynutí pouze 2/3 této doby).
[14] Stěžovatel dále namítá částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu,
že závěr krajského soudu o účelovosti tvrzení stěžovatele týkajícího se nebezpečí vážné újmy
v zemi původu není nijak blíže odůvodněn. Ačkoliv stěžovatel v protokolu o vyjádření ze dne
8. 8. 2015 uvedl, že jako konvertitovi ke křesťanství mu hrozí v zemi původu smrt, Ministerstvo
vnitra tuto skutečnost v závazném stanovisku nezohlednilo. Krajský soud současně nesprávně
dovodil, že tvrzení o změně náboženského vyznání uplatnil stěžovatel až v rámci řízení
o zajištění, neboť jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel jej uplatnil ve stejný den, kdy bylo
vydáno rozhodnutí o zajištění. Stěžovatel navíc podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění
odvolání, o němž v době vydání napadeného rozhodnutí nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné je i závazné stanovisko Ministerstva vnitra, jelikož
je v něm konstatováno, že stěžovatel se narodil a žil v Iránu, přičemž jej opustil z obavy o svůj
život, nicméně následně se stanovisko vyjadřuje k možnosti jeho návratu zpět do Afghánistánu.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho
argumentací stran nenaplnění podmínek stanovených §124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu
cizinců z důvodu nedostatečného prokázání nebezpečí maření nebo ztěžování rozhodnutí
o správním vyhoštění (konkrétně proč má za to, že pokud se stěžovatel nehodlá dobrovolně
vrátit do země původu, kde mu hrozí smrt, porušuje zákon o pobytu cizinců hrubým způsobem).
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 3. 2016 ztotožnila s napadeným
rozsudkem a v podrobnostech odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne 5. 1. 2016.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti v první řadě hodnotil, zda jsou
splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (§103 a §106 s. ř. s.) a není namístě
kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost (§104 s. ř. s.). Usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Azs 18/2016 – 13, byla stěžovateli na jeho návrh ustanovena
pro řízení o kasační stížnosti zástupkyně – Mgr. Sandra Podskalská, advokátka. Je tudíž splněna
i podmínka povinného zastoupení advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Napadený rozsudek přezkoumal Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Postupoval přitom podle §109 odst. 3 s. ř. s., dle něhož je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se zabýval nejdříve kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tzn. nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Dospěl-li by totiž k závěru, že napadený
rozsudek je zatížen vadou nepřezkoumatelnosti, nemohl by již posuzovat samotnou hmotně
právní podstatu věci, neboť k tomu by bylo možné přistoupit až poté, co by výsledkem řízení
před krajským soudem bylo jeho přezkoumatelné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2007, č. j. 4 Ads 21/2007 – 77, všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[20] Na tomto místě je vhodné připomenout, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat
z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, popřípadě jiné vady řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud
již v minulosti dovodil, že rozsudek krajského soudu lze považovat za nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, pokud z něj nelze jednoznačně seznat, jakým právním názorem je správní
orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán, resp. jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud
z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu
správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, pokud je jeho
odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních
téhož skutkového stavu, či pokud je jeho výrok vnitřně rozporný nebo z něj nelze zjistit,
jak vlastně soud rozhodl (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[21] Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí, tato musí
být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Takovými
vadami mohou být zejména případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2011, č. j. 9 As 40/2011 – 51). Tyto závěry platí obdobě i pro rozhodnutí správních orgánů
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 – 34).
[22] Nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem může naproti tomu nastat
např. v případě, zamítne-li krajský soud žalobu jako nedůvodnou i navzdory tomu, že samotné
rozhodnutí správního orgánu, které je předmětem soudního přezkumu, je zatíženou vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007 – 66). Právě tuto formu nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud i v posuzovaném případě.
[23] Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie v rámci rozhodování o správním vyhoštění
podle §119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné
(§179); to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu
a cizinec výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.“
[24] Podle §124 odst. 1 písm. b) téhož zákona „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let,
jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo
pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území
členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí,
že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl
nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo
pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[25] Podle §124 odst. 3 téhož zákona „[p]olicie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění
s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění
je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li
to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění
prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění
je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“
[26] Podle §126 písm. a) téhož zákona „[p]olicie je povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat,
zda důvody zajištění trvají.“
[27] Podle §179 odst. 1 téhož zákona „[v]ycestování cizince není možné v případě důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“
[28] Podle §179 odst. 2 téhož zákona „[z]a vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
[29] Podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků „[ž]ádný smluvní stát nevyhostí
jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly
ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení.“
[30] Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout
o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, jehož právní věty zní:
„I. Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního
vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto
překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné
překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
II. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně
propustit na svobodu.“
[31] V samotném odůvodnění citovaného usnesení pak rozšířený senát vyslovil následující
právní názory:
„Při posouzení samotné sporné právní otázky vycházel rozšířený senát z toho, že zajištění cizince
znamená omezení, nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, zbavení jeho
osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce.
Takový zásah může být přípustný jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu
cizinců, ale především ústavním pořádkem ČR. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je osobní
svoboda zaručena. Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících
případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: …f) zákonné zatčení nebo jiné
zbavení osobní svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž
probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání (srov. též čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech a čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie).
Všechny zmiňované právní dokumenty zdůrazňují zákaz svévolného zbavení či omezení osobní
svobody. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a k ní se vztahující judikatury Evropského soudu pro lidská
práva může zajištění nebo jiné zbavení osobní svobody cizince (např. vydávací nebo vyhošťovací vazba)
proběhnout jednak pouze v souladu s řízením stanoveným zákonem, přičemž tato právní úprava musí mít
určitou kvalitu tak, aby jasně a předvídatelným způsobem vymezovala podmínky zajištění nebo jiného zbavení
osobní svobody, a jednak toto zbavení osobní svobody musí sledovat Úmluvou vymezený účel, tedy zabránit
nepovolenému vstupu cizince na území nebo realizovat jeho vyhoštění či vydání (viz např. rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 1986 Bozano proti Francii, ze dne 25. 3. 1995 Quinn
proti Francii, ze dne 25. 6. 1996 Amuur proti Francii, ze dne 5. 2. 2002 Čonka a další proti Belgii, ze dne
27. 11. 2003 Shamsa proti Polsku, ze dne 25. 1. 2005 Singh proti ČR, ze dne 27. 1. 2008 Rashed proti
ČR, ze dne 12. 2. 2009 Nolan a ostatní proti Rusku, ze dne 19. 2. 2009 A. a ostatní proti Spojenému
království ad.).
Rovněž podle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka
třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, a to za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména
v případech, kdy hrozí nebezpečí skrývání nebo dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu
či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje, přičemž lze k zajištění přikročit pouze tehdy, nemohou-li
být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření.
Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony
směřující k vyhoštění. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů
existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba
musí být bezodkladně propuštěna (čl. 15 odst. 4 návratové směrnice).
Lze tedy dospět k závěru, že v případech, kdy bude již v době rozhodování správního orgánu o zajištění
cizince zřejmé či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince, nebude
moci být realizován, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat za souladné
s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních práv a podle současného
právního stavu ani s citovanými ustanoveními návratové směrnice.
[…]
Lze tedy uzavřít, že správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými
překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto
překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo.
V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování
cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval první senát v citovaném
rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné.“
[32] Odkázat lze v této souvislosti taktéž na poměrně nedávný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 – 34, v němž zdejší soud konstatoval
nepřezkoumatelnost rozhodnutí policie o zajištění cizince pro nedostatek důvodů. Ve zmíněném
případě se jednalo o cizince irácké státní příslušnosti, který před správním orgánem vypověděl,
že se nemůže vrátit do země původu z důvodu válečného stavu, přičemž dále dodal, že bydlel
v oblasti obsazené tzv. Islámským státem, při bojích byl zraněn a spolu s rodinou odešel
do Bagdádu. Nejvyšší správní soud následně dospěl k závěru, že „již v době vydání rozhodnutí
žalovaného bylo obecně známou skutečností, že na značné části Irácké republiky dochází k intenzivním bojům
v konfliktu s tzv. Islámským státem. Jde tedy o skutečnosti, ke kterým byl žalovaný při rozhodování o zajištění
stěžovatele povinen přihlédnout a přezkoumatelným způsobem je konkrétně, byť předběžně, vyhodnotit,
jak uvedeno ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.“
[33] Ačkoliv v předmětném řízení je přezkoumáváno rozhodnutí policie o prodloužení
doby trvání zajištění stěžovatele (nikoliv rozhodnutí o jeho zajištění), lze v ní výše uvedené
závěry rozšířeného i 5. senátu zdejšího soudu přiměřeně použít. Předně je nutno poukázat
v této souvislosti na §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle něhož je policie povinna
po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Tuto povinnost tak z povahy
věci má i při rozhodování o prodloužení doby trvání zajištění. Zjistí-li proto policie, že účel
zajištění – v tomto případě správní vyhoštění – nebude možno v budoucnu realizovat, odpadne
tím i důvod samotného zajištění. Ustanovení §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
pak opravňuje policii prodloužit dobu trvání zajištění cizince toliko za situace, je-li to nezbytné
k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Zásadní podmínkou proto zůstává,
aby i v této fázi řízení bylo vyhoštění alespoň potenciálně možné.
[34] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předně podotknout, že stěžovateli nelze
přisvědčit v jeho názoru stran nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska Ministerstva vnitra
k otázce možnosti vycestování stěžovatele pro jeho vnitřní rozpornost. Stěžovatel v této
souvislosti konkrétně namítá, že ve stanovisku je nejdříve konstatováno jeho narození v Iránu,
kde též žil a odkud odešel z obavy o svůj život, přičemž v jeho dalším obsahu se ministerstvo
vyjadřuje k možnosti návratu stěžovatele zpět do Afghánistánu. Uvedený postup je nicméně dle
názoru zdejšího soudu zcela správný. Ministerstvo vnitra při zpracovávání předmětného
stanoviska vycházelo ze znění §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, obsahujícího požadavek
hodnotit otázku existence překážek vycestovaní cizince ve vztahu k jeho navrácení do země,
jejímž je státním občanem. Možnost navrácení cizince do státu jeho posledního trvalého bydliště
bývá posuzována toliko v případě cizinců bez státního občanství (avšak v nyní projednávané věci
by se i tak jednalo o jeden a tentýž stát, neboť stěžovatel jako místo svého trvalého bydliště
označil „Afghánistán, Herat, Šedan“ – viz str. 1 protokolu o vyjádření účastníka správního
řízení ze dne 7. 8. 2015, č. j. KRPC-112902-9/ČJ-2015-020023, ve správním spise založeno
pod poř. č. 9).
[35] Ustanovení §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců přitom reflektuje pravidlo vyplývající
z norem obecného mezinárodního práva, dle kterého jsou za své občany odpovědny primárně
jejich domovské státy, z čehož také vyplývá povinnost států své občany chránit (viz SHAW,
Malcolm N. International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. s. 809), a s tím
související povinnost států přijímat vlastní občany vyhoštěné z jiných zemí (srov. BROWNLIE,
Ian. Principles of Public International Law. Oxford: Oxford University Press, 2008. s. 398).
Z uvedeného pojetí úzké vazby mezi státem a jeho občany ostatně vychází i institut diplomatické
ochrany, představující oprávnění státu, utrpěl-li jeho občan v jiném státě (zpravidla ve státě
pobytu) určitou újmu, převzít nárok poškozeného jednotlivce za svůj a uplatnit jej vůči státu,
který zmíněnou újmu jednotlivci způsobil [srov. v této souvislosti čl. 3 odst. 1 Návrhu článků
o diplomatické ochraně, jenž stanoví, že „[o]právněn vykonávat diplomatickou ochranu je stát, jehož
je daná osoba občanem.“ (citováno z: FAIX, Martin a kol., Rukověť ke studiu mezinárodního práva 1:
Dokumenty. Praha: Leges, 2015. s. 317)]. Opustí-li tudíž cizinec stát pobytu z důvodu obavy o svůj
život, měl by se v první řadě pokusit nalézt ochranu ve svém domovském státě. Lze proto
uzavřít, že ačkoliv v posuzovaném případě stěžovatel žil v Iránu, odkud též do států Evropské
unie vycestoval, Ministerstvo vnitra se v souladu s §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jakož
i pravidly mezinárodního práva, správně zabývalo možností jeho navrácení zpět do země původu,
tzn. Afghánistánu.
[36] Stěžovateli lze nicméně přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí žalované
je nepřezkoumatelné z důvodu, že žalovaná se v něm nikterak nevypořádala s tvrzením
stěžovatele týkajícím se jeho konverze ke křesťanství. V této souvislosti žalovaná toliko odkázala
na podklady, ze kterých při svém rozhodování vycházela a jejichž součástí je i závazné stanovisko
Ministerstvo vnitra k možnosti vycestování stěžovatele. Ministerstvo vnitra se přitom ve svém
stanovisku omezilo pouze na konstatování aktuální bezpečnostní situace v Afghánistánu
(která se navíc z popisu uvedeném ve stanovisku jeví jako nepředvídatelná a poměrně závažná),
a následně uvedlo, že „[n]a základě posouzení výpovědi výše jmenovaného cizince nedošel OAMP MV ČR
k závěru, že by mu ve vlasti byl uložen trest smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí. Cizinec rovněž neuvedl
žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mu v případě návratu do vlasti mohlo hrozit mučení,
nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Jmenovanému se rovněž nepodařilo prokázat, že by právě jemu
v případě návratu do vlasti hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť v takové situaci by využil svého práva
na podání žádosti o mezinárodní ochranu v kterémkoliv z členských států EU, přes které do České republiky
přicestoval, případně v České republice jako takové, což ale neučinil, přestože mu v tom nebránily žádné závažné
a objektivní překážky. Naopak se pouze vědomě nelegálně nacházel a pohyboval po území České republiky,
přičemž jeho cílovou zemí byl jiný členský stát EU, konkrétně Spolková republika Německo,
a lze tak pochybovat o pravdivosti jím tvrzených obav z návratu. V případě následného podání žádosti
o mezinárodní ochranu ze strany jmenovaného na území České republiky bude samozřejmě tato přezkoumána
v rámci standardního řízení ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění. Případné vycestování
účastníka řízení pak po posouzení skutečností jím sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky
České republiky. S ohledem na výše uvedené aktuální bezpečnostní situaci v Afghánistánu a průběh jeho cesty,
správní orgán OAMP MV ČR konstatuje, že v případě pana D. N. vycestování do země jeho státní příslušnosti
pobytu je možné [viz str. 3 závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 9. 8. 2015, ev. č.
ZS27136, ve správním spise založeno pod poř. č. 30].“
[37] Z výše uvedeného je zřejmé, že Ministerstvo vnitra ve svém stanovisku nezohlednilo
konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného případu, neboť se vůbec nezabývalo otázkou
postavení křesťanů v Afghánistánu (zejména pokud jde o jejich případné pronásledování) a s tím
související otázkou, zda by stěžovateli v důsledku tvrzené konverze k tomuto náboženství mohlo
v případě navrácení do země původu hrozit nebezpečí vážné újmy ve smyslu §179 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Špatné zacházení s křesťany a zejména s osobami, které změnily
své náboženství z islámu na křesťanství v Afghánistánu je přitom dle názoru zdejšího soudu
poměrně známou skutečností, čehož důkazem mohou být i četné odkazy stěžovatele
na konkrétní případy z minulosti (viz žaloba ze dne 30. 12. 2015 na č. l. 1 soudního spisu).
Aprobovala-li žalovaná obsah závazného stanoviska Ministerstva vnitra v uvedené podobě
do svého rozhodnutí, aniž by si sama učinila předběžný úsudek o tom, zda je realizace správního
vyhoštění stěžovatele v návaznosti na jeho tvrzené náboženství alespoň potenciálně možná,
nezabývala se dostatečně otázkou, zda stěžovateli v zemi původu může hrozit nebezpečí vážné
újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání ve smyslu §179
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. S přihlédnutím k výše citovaným judikatorním závěrům
(viz odst. [30] – [32] tohoto rozsudku) proto zdejší soud považuje napadané rozhodnutí žalované
za nepřezkoumatelné. Nezohlednil-li tuto skutečnost ve svém rozhodování krajský soud, zatížil
rovněž své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti (srov. odst. [22] tohoto rozsudku).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek krajského soudu i přezkoumávané rozhodnutí žalované jsou nepřezkoumatelné. Zdejší
soud se proto nezabýval ostatními věcnými námitkami stěžovatele a podle §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. zrušil napadený rozsudek a spolu s ním rovněž i přezkoumávané rozhodnutí s tím,
že pro tento postup byly dány důvody již v řízení před krajským soudem.
[39] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že žalované se vrací věc k dalšímu řízení.
Lze totiž v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 – 34, publ. pod č. 2757/2013 Sb. NSS, v němž soud vyslovil, že „po zrušení
rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo
vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy
tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická
a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli
zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto
způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění
za účelem správního vyhoštění zrušeno.“
[40] Výše uvedené závěry lze zcela nepochybně přiměřeně použít také v posuzovaném
případě. Podle §124 odst. 3 věty čtvrté zákona o pobytu cizinců je v řízení o prodloužení
doby trvání zajištění cizince prvním úkonem právě vydání rozhodnutí. Po zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí tudíž neexistuje řízení, v němž by mělo a mohlo být
pokračováno. Jelikož ale z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel byl dne 1. 2. 2016
ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěn (viz příkaz k propuštění cizince ze dne 26. 1. 2016,
č. j. KRPC-112902-70/ČJ-2015-020023, ve správním spise založeno pod poř. č. 70), neuplatní
se v projednávané věci ustanovení §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dle něhož
„[z]ajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení
rozhodnutí o zajištění cizince, o zrušení rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění nebo o zrušení rozhodnutí
o nepropuštění ze zařízení; povinnost propustit cizince vzniká vyhlášením zrušujícího rozsudku.“
[41] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady
řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek, a Nejvyšší správní soud tak rozhodl
o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[42] Žalovaná neměla v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu v předcházejícím řízení před
krajským soudem, jakož i v řízení o kasační stížnosti před zdejším soudem, úspěšný. Z obsahu
spisu nicméně nevyplývá, že by mu v řízení před zdejším, jakož i krajským soudem, nějaké
náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 téhož zákona, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[43] Jelikož stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně, Mgr. Sandra
Podskalská, advokátka, platí hotové výdaje a odměnu za toto zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
za použití §120 téhož zákona). Ustanovené zástupkyni stěžovatele proto Nejvyšší správní soud
přiznal odměnu za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a doplnění
kasační stížnosti ze dne 2. 3. 2016 [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Za tyto úkony
náleží zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 6.200 Kč (2 x 3.100 Kč) podle §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 600 Kč (2 x 300 Kč) podle §13
odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 6.800 Kč. Protože zástupkyně stěžovatele doložila,
že advokátní kancelář, v níž působí jako tzv. zaměstnaná advokátka, je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna o příslušnou zákonnou sazbu této daně (21 %) vypočtenou
z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů, v daném případě tedy o částku 1.428 Kč.
Zástupkyni stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 8.228 Kč, a to z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu