ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.171.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 171/2019- 1184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2019 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 2 To 65/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 7. 2018 sp. zn. 4 T 3/2018 uznal obviněného M. V. v bodě 1) vinným pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil s obviněnou M. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, která byla taktéž uznána vinnou jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za to byl obviněnému M. V. podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen i trest propadnutí věci, a to stolního počítače černé barvy, skříň opatřená logem Sharkoon a štítkem firmy Asus Bohemia č. XY a externího HDD černé barvy, Samsung 500 GB, v. č. XY. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozené nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, zastoupené opatrovnicí S. S., advokátkou AK XY, částku ve výši 250 000 Kč.
Obviněné M. V. byl uložen podle §201 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen se zkušební dobou v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné také uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozené nezl. AAAAA, nar. XY, zastoupené opatrovnicí S. S., advokátkou AK XY, částku ve výši 150 000 Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním jak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (ve prospěch i neprospěch obviněného V.), tak obviněný M. V. Z jejich podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 2 To 65/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), c) d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného M. V. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám rozhodl tak, že uznal obviněného M. V. vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době, nejméně od jara 2015 do září 2017, ve svém bytě na adrese XY, okr. Sokolov, ve dvou případech se záměrem sexuálně se uspokojit, obnažil svou dceru poškozenou nezletilou AAAAA, narozenou XY, jejíž věk s ohledem na příbuzenský poměr znal, a poté ji nejméně ve dvou případech políbil v oblasti jejího zevního pohlavního orgánu tvořeného měkkou trojúhelníkovou vyvýšeninou nad stydkou kostí, zvaného Venušin pahorek, přičemž v blíže nezjištěné době, nejméně od září 2015 do 04. 09. 2017, spolu s již odsouzenou M. V., nar. XY, v jejich bytě na adrese XY, okr. Sokolov, opakovaně v přesně nezjištěném množství případů umožnili svým nezletilým dětem poškozené AAAAA, narozené XY a BBBBB (pseudonym), XY, aby shlédli sexuální aktivity, které mezi sebou vykonávali, konkrétně soulož, orální pohlavní styk, vyholování intimních partií, obžalovaný M. V. nabízel své nezletilé dceři AAAAA použití vibrátoru, přičemž své nezletilé dceři AAAAA sdělovali, že to dělají pro své uspokojení a že až bude větší, bude se jí to třeba líbit, v důsledku tohoto si pak nezletilí AAAAA a BBBBB mohli osvojovat praktiky neodpovídající jejich věku, ohrožující jejich další mravní vývoj nevhodným a předčasným zájmem o sexualitu, čímž způsobili nebezpečí narušení jejich zdravého duševního vývoje.
Za to byl obviněnému M. V. podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému také uložena povinnost zaplatit na náhradu nemajetkové újmy v penězích poškozené nezl. AAAAA, nar. XY, zastoupené opatrovnicí S. S., advokátkou AK XY, částku ve výši 250 000 Kč.
Následně obviněný M. V. proti cit. rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že soudy jednak nezachovaly totožnost skutku, zejména tím, že jak soud nalézací, tak soud odvolací změnil skutkovou větu, přičemž k tomu došlo postupně i v rámci přípravného řízení. Orgány činné v trestním řízení vyčerpaly v průběhu vyšetřování, podání obžaloby a vydání rozsudků veškeré možnosti označení trestného činu a postupně měnily i popis skutku. Proto podle obviněného totožnost skutku proti původnímu sdělení obvinění nebyla zachována.
Také má za to, že soudní znalkyně se úmyslně snažila přivést nezletilou poškozenou k závěrům, co se vlastně přihodilo a co je předmětem obvinění. Je tak patrno ze zvukového záznamu její výpovědi. Stejně tak nezletilá nemohla vzhledem ke svému věku posoudit, zda mohla mít námitky k protokolaci či nikoliv.
Taktéž společenskou škodlivost podle obviněného nelze řešit v obecné poloze kvalifikace trestného činu, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu, způsobu provedení činu a jeho následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, osobě pachatele, míře jeho zavinění a jeho pohnutce, záměru nebo cíli a dalším okolnostem případu. Zejména nelze odhlédnout od toho, že se jedná o vztah dcery, otce a matky s posouzením, jak k údajnému porušení rodičovských vztahů došlo.
Nesprávné právní posouzení pak obviněný spatřuje v tom, že součástí skutkového stavu zjištěného soudem není zjištění odpovídající skutkovým okolnostem, která by naplňovala zákonný znak jednak pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 2 To 65/2018 a aby mu podle §265 l tr. ř. věc vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.). Ten nejprve konstatoval, jak bylo ve věci obviněného odvolacím soudem rozhodnuto a současně ve stručnosti rekapituloval jeho dovolací námitky. K tomu uvedl, že námitka týkající se nezachování totožnosti skutku nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má procesní, a nikoli hmotněprávní povahu. Došlo sice ke změně právní kvalifikace a k modifikaci skutku, ale k zásahu do jeho totožnosti ne, jelikož tato byla zachována částečnou totožností jednání obviněného i nastalého následku. Podstata jednání i následku tak zůstala totožná. Pokud pak obviněný namítá, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu ani přečinu, tak toto tvrzení nedoprovodil žádnými právně relevantními argumenty. Na takovou abstraktní výtku nelze než reagovat konstatováním, že skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu, takže právní kvalifikace je v pořádku. Také pochybnosti vyjádřené ohledně společenské škodlivosti skutku nelze akceptovat, jelikož jednání obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, kvůli nimž by bylo možné prohlásit, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti tak bylo plně opodstatněné. Z napadeného rozhodnutí ani spisového materiálu nelze ani dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z těchto vyplývá, že bylo postupováno v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky vyplývající z §125 odst. 1 tr. ř.
V závěru proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018 sp. zn. 2 To 65/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejprve je třeba zmínit, že ta část dovolání obviněného opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených důkazů soudy a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn v předchozím řízení, nijak nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, nikoli hmotněprávní. Jen ve stručnosti je možno uvést, že z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplývá, že by znalkyně nějakým způsobem nutila poškozenou vypovídat tak, jak sama znalkyně chtěla a pokládala ji kariózní a sugestivní otázky. O tom svědčí i přítomnost obhájce obviněného při tomto výslechu, který nikdy žádnou připomínku v uvedeném směru nevznesl. Touto námitkou se již zcela dostatečně zabýval odvolací soud na straně 6 odůvodnění svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožnil a nemá žádný důvod se touto otázkou opětovně zaobírat a pouze opakovat to, co již vyslovil soud druhého stupně.
Mimo rámec obviněným uplatněného dovolacího důvodu se ocitá rovněž námitka, kterou zpochybňuje zachování zásady totožnosti skutku, a to tím, že soudy obou stupňů ve svých rozsudcích změnily skutkovou větu. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že právní teorie i soudní praxe nechápe totožnost skutku jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21, v sešitu 27, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2002). Obecně se proto upřesnění průběhu skutkového děje v rámci trestního řízení tedy více než předpokládá, neboť na jeho počátku, tj. v okamžiku zahájení trestního řízení vůči konkrétnímu pachateli nemohou být ani známy přesné okolnosti charakterizující všechny znaky stíhaného trestného činu (jako např. přesné časové rozmezí určující páchání trestné činnosti, okolnosti, které vyplynou z provedeného dokazování před soudem, atd.). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi okolnostmi shodně, postačí shoda částečná.
V případě obviněného došlo v napadeném rozhodnutí oproti obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně k částečným změnám v popisu jednání obviněného při zachování podstatných okolností objektivní stránky trestného činu. Je tak třeba konstatovat, že podstatné skutkové okolnosti charakterizující trestnou činnost obviněného zůstaly v popisu skutku zahrnuty, byť část byla odstraněna, a to v jeho prospěch, jelikož některé skutečnosti nebyly před soudem druhého stupně prokázány. Za této procesní situace tudíž nelze vůbec pochybovat o respektování obžalovací zásady soudy obou stupňů, jimiž provedené změny popisu skutku neměly vliv na zachování jeho totožnosti a jsou zcela v souladu s citovanou judikaturou.
Nejvyšší soud se k námitce nedodržení obžalovací zásady vyjádřil i přesto, že byla procesní povahy a nespadala tak pod uplatněný dovolací důvod, jelikož se jedná o jednu ze základních zásad ovládajících trestní řízení a její případné porušení by mohlo mít pro obviněného nepříznivé následky. V tomto dovolacím řízení však bylo zjištěno, že soudy nepochybily a respektovaly pravidla ovládající tuto zásadu.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že jeho jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, nedosáhlo té míry společenské škodlivosti, aby bylo možno vyvozovat jeho odpovědnost v trestněprávní rovině. Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal obviněným přisuzované opodstatnění.
Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378 v sešitu 75/2011 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 5 Tdo 751/2011, publikované pod č. T 1415 v sešitu 78 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého se „společenská škodlivost hodnotí mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny zjevné tvrdosti zákona, protože je jedním z hledisek při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku)“. Přitom podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku je společenská škodlivost určována kritérii, které se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení povahy a závažnosti trestného činu, tedy zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Hodnocení kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku. Zákonodárce zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví, čili to, co se mu jeví jako společensky škodlivé. K tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 17/2011. Opačný závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a tyto musí vždy odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí.
Jak správně poznamenal ve svém odůvodnění rozsudku nalézací soud, objektem trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Není možné si představit, že jednání obviněného by bylo jakýmsi „standardem“ ve společnosti, což se snaží ve svém mimořádném opravném prostředku naznačit tím, že jeho jednání nenaplňuje potřebnou míru společenské škodlivosti a že šlo o klasický vztah otce, matky a dcery. Jakýkoliv útok na pohlavní nedotknutelnost dětí je z pozice dospělé osoby zcela vyloučen. O to spíše, když pachatelem takového jednání je otec, který by měl ze své pozice jako první dbát o pohlavní nedotknutelnost svých dětí a chránit je před výše uvedeným jednáním. Poškozená byla v době útoků ve věku šesti až osmi let, tedy ve věku, kdy není ještě zcela schopna vnímat sexuální útoky vůči její osobě a s tím spojené veškeré negativní vlivy a okolnosti, a je tak velice ovlivnitelná autoritami jako jsou právě např. rodiče. Není tak možné souhlasit s námitkami obviněného, že jeho jednání nenaplňuje potřebnou míru společenské škodlivosti pro uplatnění prostředků trestního práva jakožto ultima ratio. Je nezpochybnitelné, že polibky ze strany otce na přirození dcery je jednání zcela společensky neakceptovatelné, a to v jakémkoliv věku, tedy i ve věku šesti až osmi let, kdy je dítě ještě plně závislé na rodičích, a jeho další morální a mravní vývoj se odvíjí právě od chování takových autorit, jako jsou rodiče, učitelé, atd. Z provedeného dokazování je též zřejmé, že obviněný tak jednal za účelem dosažení jeho sexuálního vzrušení. Tento závěr podporuje i další jednání obviněného např. v tom, že poškozené nabízel použití vibrátoru nebo ji poučoval o různých sexuálních praktikách či jejím pohlavním vývoji. Poškozené AAAAA a poškozenému BBBBB navíc umožnil shlédnout nejrůznější sexuální praktiky, které vykonával se spoluobviněnou M. V. Takovéto chování vůči dítěti může zcela zásadně ovlivnit jeho další vývoj, a to nejen v oblasti sexuality, ale i v oblasti mravnosti a morálky dítěte, a může způsobit i další jiné závažné psychické potíže, což se již částečně stalo u poškozené AAAAA, kdy poškozená má na svůj věk neobvykle obsáhlé penzum informací v oblasti sexuality, kdy z dalších svědeckých výpovědí vyplynulo, že již v takto útlém věku od svého vrstevníka požadovala „ať jí udělá sex, protože sex je zdravý“. Takovéto jednání uskutečněné obviněným je zcela neakceptovatelné a bez nejmenších pochybností dosáhlo takové míry společenské škodlivosti, že je nutno jej řešit pomocí institutů trestního práva. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného se vymyká z běžného rámce standardních rodinných vztahů a společenských konvencí a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio zde bylo v daném případě zcela namístě.
V důsledku toho, jakož i na základě ostatních skutečností shora uvedených je dostatečně zřejmé, že činem obviněného došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný po právu napadeným rozsudkem soudu druhého stupně uznán vinným.
Nejvyšší soud proto, jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.), odmítl dovolání obviněného M. V., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu