ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.312.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 312/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněné M. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 7 To 89/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 43 T 7/2009, byla obviněná M. Z. uznána vinnou ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustila tím, že v přesně nezjištěné době od 00,30 hodin do 03,00 hodin dne 20. 11. 2007 v pokoji číslo 14 ve třetím poschodí ubytovny – penzionu G. S., ulice O., P. – S., kde byla společně s poškozenou ubytována, po předchozí rozepři, přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně udušením, úmyslně usmrtila poškozenou O. P., poté v průběhu dne 20. 11. 2007 zabalila její tělo do spacího pytle a dalších textilií, dopravila její tělo do nedalekého lesíka, kde následně, ve snaze se těla zbavit a zahladit stopy, tělo poškozené polila benzinem a zapálila a nakonec ohořelé tělo poškozené zasypala zeminou.
Za uvedené jednání byla obviněná M. Z. odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. jí byl současně uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
Proti uvedenému rozsudku podala obviněná M. Z. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 7 To 89/2010, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Pro úplnost je třeba dodat, že v této trestní věci rozhodoval Městský soud v Praze již rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 43 T 7/2009, kdy odsoudil obviněnou pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a současně jí uložil trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. K odvolání obviněné proti citovanému rozhodnutí rozhodl Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 To 40/2010, tak, že napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soudu prvního stupně bylo mimo jiné vytknuto, že nevyvinul dostatečné úsilí k zajištění osobní účasti stěžejního svědka A. M., když nevyužil možnosti doručení předvolání na známou adresu jeho bydliště v U. a předčasně provedl důkaz čtením jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 7 To 89/2010, podala následně obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že argumentace Vrchního soudu v Praze uvedená v napadeném usnesení je v příkrém rozporu s argumentací téhož soudu vyjádřenou v jeho dřívějším usnesení v téže věci ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 To 40/2010. Obviněná v podaném dovolání zdůraznila, že nelze přičítat k její tíži, že příslušné orgány činné v trestním řízení nebyly schopny zajistit a provést její konfrontaci se svědkem A. M., čímž jí bylo znemožněno dokázat, že jmenovaný svědek nemluví pravdu, proto bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovné postavení v soudním řízení. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná M. Z. podala dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná M. Z. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněné ohledně neprovedení konfrontace se svědkem A. M., kterou by údajně mohlo být prokázáno, že tento svědek nemluvil pravdu, je nutno považovat za námitky čistě skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti.
Obviněná M. Z. se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud České republiky současně připomíná, že námitky uváděné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s námitkami obsaženými v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že při novém projednání věci postupoval Městský soud v Praze důsledně v intencích výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 To 40/2010, a to zejména při předvolávání svědka A. M., státního občana Republiky U., k hlavnímu líčení konanému dne 11. 8. 2010. Předvolání k hlavnímu líčení bylo tomuto svědkovi zasláno v jeho rodném jazyce, s dostatečným předstihem a na adresu, na které se zdržuje, avšak svědek se k hlavnímu líčení nedostavil ani se neomluvil. Vzhledem k tomu, že jde o státního občana cizího státu, který se na území České republiky delší dobu nezdržuje, nelze využít standardních postupů vůči svědkům, kteří nerespektují zákonnou povinnost svědčit, zakotvených v českém právním řádu. Vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou jsou Česká a U. republika vázány, umožňuje předvolat daného svědka, neupravuje však žádné postupy, které by nutily svědka předvolání respektovat. Za této situace Nejvyšší soud České republiky, ve shodě s názorem soudů prvního a druhého stupně, dospěl k závěru, že svědek A. M. by se s vysokou mírou pravděpodobnosti dobrovolně k výslechu nedostavil (bylo však doloženo, že předvolání k hlavnímu líčení včas a řádně převzal) proto soud prvního stupně zcela správně shledal zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. z důvodu nedosažitelnosti tohoto svědka a provedl důkaz čtením jeho výpovědi. Návrhu obhajoby na provedení konfrontace nebylo tedy možno vyhovět bez zavinění soudu. Je rovněž nutno podotknout, že výslech svědka A. M. v přípravném řízení byl proveden zákonem předepsaným způsobem při součinnosti kvalifikované tlumočnice, po řádném poučení za přítomnosti obhájce, který měl možnost klást mu otázky.
Dalším dovolacím důvodem, o který obviněná opřela své dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněné uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněné podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněné nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohla obviněná žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné M. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal