ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.408.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 408/2018- 47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o podaném dovolání obviněného M. R. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 67 To 375/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 50 T 42/2017, byl obviněný M. R. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v době od srpna 2016 do února 2017 včetně v P. ani jinde, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svých nezletilých dětí, neplatil vůbec výživné na syna YYYYY *) ve výši 3.300,- Kč měsíčně a na dceru XXXXX *) ve výši 3.300,- Kč měsíčně, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá přímo ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a byla mu i stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 348/2011-2070 ze dne 20. 11. 2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Co 113/2015-2169 ze dne 5. 8. 2015, se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněných dětí E. Ž., bytem J., P., čímž tak za výše uvedené období dluží celkovou částku ve výši 46.200,- Kč, ačkoliv mohl pracovat, byl práce schopen, tudíž i byl schopen se na výživě svých dětí pravidelně podílet.
Za uvedený přečin uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému podle §196 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení uhradil dluh na výživném ve výši 46.200 Kč a aby hradil běžné výživné, vše k rukám matky oprávněných, E. Ž.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 67 To 375/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 67 To 375/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), b), d), e), k) a l) tr. ř. Obviněný nejprve zrekapituloval průběh řízení a svůj postoj k postupu soudu druhého stupně při konání veřejného zasedání (bod I. dovolání). Zdůraznil, že soud druhého stupně ho o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, tedy nepředvolal ho a ačkoliv požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu pobytu v zahraničí, pracovních důvodů a důvodu potřeby nahlédnout do spisu a přípravy k veřejnému zasedání, tak soud veřejné zasedání neodročil a rozhodl. Poté obviněný odůvodnil včasnost podaného dovolání a jeho přípustnost, když výslovně uvedl, že postupem soudu druhého stupně byla porušena jeho ústavní práva, když soud dostatečně nepřezkoumal porušování jeho ústavních práv soudem prvního stupně a své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem neodůvodnil (bod II. dovolání).
V části označené jako vady odůvodnění (bod III. dovolání) namítá, že soud druhého stupně nepřezkoumal, zda je v ustálené judikatuře vysvětlen a uzákoněn pojem „k rukám matky“, přičemž absenci této definice namítal již od počátku zahájení trestního řízení. Následně rozvádí vysvětlení tohoto pojmu soudy nižších stupňů a namítá jeho neurčitost, a že se soud nevypořádal s konkrétními námitkami ohledně nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení, konkrétně s tvrzením státního zástupce, že si měl obsah pojmu „k rukám matky“ sám dovodit. Soud druhého stupně se spokojil s odůvodněním soudu prvního stupně, aniž by zdůvodnil, proč hrazení výživného na účty nezletilých dětí jako oprávněných, nepředstavuje hrazení výživného k rukám matky. Obviněný dále rozvádí argumentaci soudu druhého stupně ohledně pojmu „k rukám matky“ a namítá nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění, a zda výživné představuje peníze nezletilých či patří matce. Není také jasné, proč by k penězům dětí měla mít nutně přístup právě matka oprávněných. Soud také nezjišťoval, zda se ho někdy matka či OSPOD pokusili kontaktovat s dotazem, zda nedošlo ke změně platebního místa a z jakého důvodu a zda matka učinila nějaké kroky k tomu, aby s ním místo plateb projednala. Protože rozhodnutí soudu druhého stupně je nepřezkoumatelné, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy rovněž nezkoumaly, jestli postupem státního zástupce či policejního orgánu nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a zda se státní zástupce dostatečně vypořádal s jeho stížností na postup policejního orgánu při sdělování obvinění.
Soud druhého stupně ani nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně, že se vzdal nějakého příjmu bezdůvodně, když v tomto směru žádné dokazování nebylo provedeno. Soud také nevyčerpal všechny možnosti ověření, že „neplatil v P. ani jinde“, ačkoliv měl k dispozici výpisy z účtů dětí. Dále namítá, že soud prvního stupně uvedl, že se ztotožnil s výší výživného stanovenou v opatrovnickém řízení. Soud druhého stupně vzhledem k tomuto závěru měl věc vrátit soudu prvního stupně, když předmětem trestního řízení nebylo stanovení ani přezkum výše výživného, když k takovému postupu by ani soud prvního stupně nebyl věcně příslušný. Proto lze mít za to, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Není mu jasné, jak se mohl soud prvního stupně ztotožnit s výší výživného stanoveného v jiném řízení a na základě čeho mohl soud druhého stupně tento postup akceptovat.
Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že soud druhého stupně připustil jako zřejmé správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv toto obsahovalo zjevně ofenzivní útoky soudkyně vůči jeho osobě, která měla uštěpačné poznámky „ že je zajímavé, že obžalovaný zpochybňuje v rozsudku jen určitost matky ... ale určitost otce nezpochybňuje“. Tímto postupem byla porušena důvěra veřejnosti v nestranné, nezávislé a spravedlivé rozhodování soudu. Osobní útoky zpochybňující rodičovství zakládají důvod k vyloučení soudkyně pro pochybnost o její nestrannosti a zakládají i důvod pro stížnost na nevhodné chování soudce. Soud prvního stupně mu dále podsouvá údajnou „averzi vůči svědkyni Ž.“, aniž by v tomto směru bylo provedeno nějaké dokazování. Jedná se o soukromé přesvědčení soudkyně, které může být zatíženo tím, že se jedná o ženu a matku. Obviněný zdůrazňuje, že matku svých dětí respektuje. Soudy také nijak nehodnotily, že čestně prohlásil, že výživné dětem řádně hradí na jedno z míst, které považuje v dobré víře a v souladu se zákonem za splnění „k rukám matky“. Vyjádřil připravenost dětem poskytnout přístupová hesla k účtům, včetně bankovních karet při příležitosti prvního úspěšného „styku“ a tyto jim předat k užívání (bod 23. dovolání).
Soud prvního stupně dále uvedl, že o jeho vůli neplnit vyživovací povinnost svědčí jeho zjevná svévole, když ve věci výživného vystupuje aktivně, napadá veškerá rozhodnutí opatrovnických soudů, postup OSPOD a orgánů činných v trestním řízení. Tímto soud vyjadřuje, že rozhodující o jeho vině a trestu je skutečnost, že se domáhá svých rodičovských práv a ústavních práv účastníka řízení. Jedná se o šikanózní rozhodování justice a důvod k pochybnostem o mentální, odborné a mravní způsobilosti soudkyně k výkonu soudcovské funkce.
Obviněný zdůrazňuje, že se na Nejvyšší soud obrací nikoliv proto, aby se mu dostalo dalšího, třetího odůvodnění či dovysvětlení postojů soudů, nýbrž proto, aby byla přezkoumána správnost postupu a dostatečnost odůvodnění rozhodnutí obou soudů a aby laskavě přezkoumal poctivěji a důsledněji rozhodnutí těchto soudů. Současně žádá, aby předmětné rozhodnutí bylo přezkoumáno nejen z pohledu jeho námitek, ale dodržení všech ustanovení trestního řádu a zákonných postupů orgánů činných v trestním řízení.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v jeho prospěch tak, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 67 To 375/2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 50 T 42/2017, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku při výkladu „k rukám matky“, ve věci rozhodl částečně nepříslušný soud, v prvním stupni rozhodl vyloučený orgán, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání a bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné a bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože byly v řízení nalézacím i odvolacím dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Současně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a jeho právo na rodinný život na péči o děti zaručené čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Dále navrhl, aby byla předmětná rozhodnutí zrušena a obžaloba zamítnuta a jemu přiznán nárok na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení v plné výši.
Obviněný dále požádal o pozastavení právní moci obou rozhodnutí předběžným opatřením, když předmětné odsouzení se může stát vážnou překážkou při hledání lépe placeného místa, možnosti více přispívat na výživu svých dětí a při návštěvách České republiky a v péči o jeho rodiče, kteří jsou pokročilého věku. Existenci těchto rozhodnutí také matka a otčím předhazují dětem a využívají k negativnímu ovlivňování dětí, jako záminku k maření styku, péče a výchovy společných dětí otcem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 282/2018, nejprve uvedl, jaké uplatnil obviněný konkrétní dovolací důvody. Z obsahu podaného dovolání je patrno, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g), k) tr. ř. se mají vztahovat k rozsudku soudu prvního stupně a k usnesení soudu druhého stupně se vztahují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř.
Podle státního zástupce obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňuje od počátku svého trestního stíhání. Lze konstatovat, že uplatněnou obhajobou se již zabývaly soudy nižších stupňů, které se s ní řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Soud prvního stupně tak učinil na str. 3 a násl. svého rozhodnutí a zejména na str. 7-9 rozsudku. Soud druhého stupně tak udělal na str. 4-8 svého rozhodnutí.
Následně ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. rozvádí, v jakých skutečnostech obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje. Konstatuje, že dovolatel si nesprávně vykládá ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle kterého si musel soud výši výživného posoudit jako předběžnou otázku samostatně. Naznačený postup je v souladu s ustálenou judikaturou a názory nauky, když zároveň odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017. Zároveň poukazuje na aktuální komentář. Navíc předmětnému dovolacímu důvodu uvedená námitka neodpovídá, neboť uvedený dovolací důvod se vztahuje k otázce věcné nepříslušnosti k rozhodnutí o přečinu zanedbání povinné výživy, tedy k situaci, kdy by soud prvního stupně rozhodl v rozporu s ustanovením §16 a §17 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nejprve výslovně uvádí, v čem spatřuje obviněný konkrétně naplnění tohoto dovolacího důvodu. Podle státního zástupce ovšem předmětná otázka soudu prvního stupně představuje logickou a legitimní otázku, proč obviněný nerozumí tomu, co se míní matkou dětí a nezpochybňuje, kdo je míněn otcem dětí. Ze strany soudu se nejedná o žádný posměch vůči dovolateli. Z pouhého vyvracení obhajoby obviněného nelze dovozovat podjatost samosoudkyně, a proto uplatněnou námitku lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje v porušení ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného zasedání, když ovšem v bodě 6. na str. 10 dovolání odkazuje i na porušení ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení. V bližší argumentaci pak namítá, že soud druhého stupně pochybil, pokud ho o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, aniž by ho předvolal a že soud druhého stupně neakceptoval omluvu jeho neúčasti u veřejného zasedání z důvodu jeho pobytu v zahraničí, z pracovních důvodů a z důvodu potřeby nahlédnutí do spisu a přípravy k veřejnému zasedání. Státní zástupce zdůrazňuje, že ve vztahu k otázce vyrozumění či předvolání k veřejnému zasedání existuje naprostá shoda mezi naukou a judikaturou, když současně odkazuje na rozhodnutí č. 38/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že k veřejnému zasedání se obviněný předvolá tehdy, jestliže jeho účast je nutná (např. je třeba ho vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu). V ostatních případech, kdy jeho účast není nutná, se pouze o konání veřejného zasedání vyrozumí. Současně z pohledu dovolací argumentace poukazuje na obstrukční chování obviněného popsané soudy nižších stupňů, když zdůrazňuje, že se s jejich argumentací zcela ztotožňuje. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se naznačené problematiky a to např. 8 Tdo 1591/2011, 3 Tdo 1057/2013 nebo 4 Tdo 1139/2013. Konstatuje, že pobyt obviněného v zahraničí či plnění pracovních úkolů nemůže představovat akceptovatelnou překážku bránící obviněnému v účasti u veřejného zasedání. Pokud se tedy obviněný rozhodl nedostavit se k veřejnému zasedání, jednalo se o jeho vlastní rozhodnutí, neboť v účasti mu nebránila vážná překážka. Proto v této části považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. toliko konstatuje, že obviněný žádnou konkrétní argumentaci neuvádí a proto se nemůže k věci vyjádřit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vztahuje k postupu jak soudu prvního, tak i druhého stupně. Podstatou jeho argumentace je výklad pojmu „placení k rukám matky“, když obviněný namítá, že z provedeného dokazování není patrno, že by opatrovnický soud pojmem „k rukám matky“ označil za oprávněnou osobu matku nezletilých dětí. Státní zástupce nad rámec úvah soudů nižších stupňů, se kterými souhlasí, poukazuje na skutečnost, že se jedná o zcela srozumitelný pojem jak v češtině hovorové, tak i spisovné a právnické. Zdůrazňuje, že obviněný dosáhl vysokoškolského vzdělání a znalost českého jazyka nezpochybňuje. Současně odkazuje na ustanovení §956 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník) a na skutečnost, že ani zákonodárce nepovažoval za nutné takový pojem blíže definovat a objasnit. Podle jeho názoru obviněný obsahově namítá skutkový omyl - že nevěděl, že má plnit k rukám matky nezletilých dětí. Soudy ovšem učinily zcela jiná skutková zjištění - že o správném platebním místě věděl.
Následně státní zástupce uvádí, že k zásahu do skutkových zjištění může dojít Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím výjimečně, pokud by dovolatel namítal extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkových stavem a provedenými důkazy či důkazy nezákonné či tzv. opomenuté. Toto obviněný nenamítá, pouze obecně odkazuje na právo na spravedlivý proces a vyzývá Nejvyšší soud, aby provedl revizi celého jeho trestního řízení. Taková revize nad rámec námitek obviněného v rámci dovolacího řízení je nepřípustná.
K námitce obviněného, že svoji vyživovací povinnost plnil tím, že peníze zasílal na blíže nezjištěné účty dětí, a takovým postupem plnil svoji vyživovací povinnost, uvádí, že tímto nemohl svoji vyživovací povinnost splnit. Pokud by takto skutečně obviněný postupoval, jednalo by se z jeho strany o formu spoření nezletilým dětem, kterým ovšem nelze nahradit plnění vyživovací povinnosti. V tomto směru pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 209/2003.
Rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není podle státního zástupce naplněn. Obviněný totiž namítá, že v blíže neurčeném rozhodnutí chybí výrok o zproštění obžaloby. Protože ovšem obviněný byl uznán vinným, nemohl být zároveň obžaloby zproštěn. Proto není tvrzený dovolací důvod naplněn.
Pokud se týká naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak uvádí, že dovolatel vycházel z nesprávného právního názoru, že uvedený důvod může být naplněn tím, že se soud druhého stupně řádně nevypořádal s námitkami uplatněnými v podaném odvolání. Uvedený dovolací důvod je naplněn ovšem tehdy, jestliže soud druhého stupně vůbec rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával, což není případ posuzovaný, nebo v řízení předcházejícím rozhodnutí o odvolání byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. O takovou situaci se rovněž nejedná, když v předcházejícím řízení žádný z dovolacích důvodů nebyl naplněn.
V závěru vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání bylo podáno jednak z důvodů, které neodpovídají důvodům uvedeným v §265b odst. 1 tr. ř., jednak z důvodů, které jsou zjevně neopodstatněné. Zdůrazňuje, že obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení a se kterými se soudy řádně a dostatečným způsobem vypořádaly. Takové dovolání se pak považuje za zjevně neopodstatněné a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V jeho rámci lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona měla být ve výrokové části zahrnuta.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny zákonné důvody a že byly v řízení před soudem prvního a druhého stupně dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Před vlastním posouzením dovolacích námitek se Nejvyšší soud nejprve ovšem zabýval tím, zda obviněný uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v dovolání výslovně uplatnění tohoto dovolacího důvodu nenamítá (viz str. 1 dovolání), toliko v části nazvané dovolací petit (bod IV. dovolání) uvádí, že v řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, aniž by bylo citováno příslušné zákonné ustanovení. Naznačený nedostatek představuje vadu obsahu podaného dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., když ovšem z obsahu podaného dovolání je zřejmé, jaké vady rozhodnutí soudů nižších stupňů obviněný vytýká. Lze uzavřít, že z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se jedná o nepodstatnou vadu, kdy uvedený nedostatek nelze posuzovat formalisticky, a proto lze námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku akceptovat jako právně relevantní (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5.2006, sp. zn. I. ÚS 17/05, publikovaný pod č. 95/2006 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, obdobně viz nález Ústavního soudu 29. 4. 2014, sp. zn. III. 3749/13, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015).
Obviněný naplnění zvolených dovolacích důvodů dovozuje z porušení zásad věcné příslušnosti, ze skutečnosti, že soud druhého stupně rozhodl o podaném odvolání v jeho nepřítomnosti, dále v tvrzení, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, v nejasnosti pojmu „k rukám matky“, a ve vyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně z projednávání věci. Dále v chybějícím výroku o zproštění obžaloby v plném rozsahu a v tom, že soudy zamítly jeho podané odvolání, ačkoliv byly v řízení před soudem prvního a druhého stupně dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a v tom, že ve věci nebyly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání a v porušení práva na spravedlivý proces a rodinný život. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek lze mít za to, že obviněný uplatnil své námitky částečně relevantním způsobem, byť jsou zjevně neopodstatněné.
Z pohledu jednotlivých námitek dovolatele považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítá, že ve věci rozhodl nepříslušný soud, neboť o výši výživného pro nezletilé děti nemůže rozhodovat trestní soud. Takto uplatněná dovolací argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný nenamítá, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, tedy soud který nebyl z pohledu §16 tr. ř. a §17 tr. ř., jenž stanoví pravidla věcné příslušnosti, příslušný, či snad, že by ve věci měl místo samosoudkyně, která ve věci rozhodovala, rozhodovat senát, popř. že by soud nebyl náležitě obsazen z pohledu příslušných ustanovení §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Základem dovolací argumentace obviněného je tvrzení, že soud rozhodující o podané obžalobě pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku nemůže v řízení samostatně posuzovat a stanovit výši výživného pro účely trestního řízení. Ve své podstatě tedy obviněný zpochybňuje postup soudu prvního stupně při formulování skutkového stavu ve vztahu k otázce výše výživného, které měl obviněný v předmětném období hradit na své nezletilé děti. Proto lze mít za to, že takto formulované námitky směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
Přesto Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit určité skutečnosti. Jedním ze základních předpokladů trestnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku je zjištění, že pachatel, který neplnil svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, byl v rozhodné době, schopen výživné plnit (blíže viz rozhodnutí publikovaná pod č. 81/1955 a 33/1960 Sb. rozh. tr., obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 7/2015 ze dne 29. 1. 2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017). Při úvaze o tom, zda byl obviněný schopen v rozhodné době plnit svoji vyživovací povinnost a v jaké výši, nejsou orgány činné v trestním řízení vázány pravomocným rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení, kterým byla obviněnému stanovena vyživovací povinnost v konkrétní výši (viz rozhodnutí publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 67/2017). Při rozhodování o vině totiž soud posuzuje rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může proto dospět k jinému závěru, než soudy v občanskoprávním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 648/2004 ze dne 9. 6. 2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 859/2010 ze dne 12. 10. 2010 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 624/2011 ze dne 31. 8. 2011). V dané věci soud prvního stupně z pohledu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. uzavřel, že výše výživného pro účely trestního řízení odpovídá výši výživného stanovené v civilním řízení, když své úvahy i řádně rozvedl (viz body 8-11 rozsudku soudu prvního stupně). V takovém postupu nelze spatřovat nějakou svévoli či porušení práv obviněného, naopak svědčí o tom, že soud prvního stupně otázce, v jaké výši byl obviněný schopen výživné v předmětném období hradit, věnoval náležitou pozornost. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že i pokud by neexistovalo rozhodnutí civilního soudu o výši výživného, tak vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení §910 odst. 1 občanského zákoníku a i za takové situace by mohl být pachatel stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku. Z těchto důvodů je třeba mít za to, že tvrzení obviněného zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uvést, že z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Důvodem vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. je existence pochybnosti o tom, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003). Ze strany obviněného byla namítána podjatost samosoudkyně rozhodující v řízení před soudem prvního stupně, již v tomto řízení, přičemž o této námitce bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. 7.2017, č. j. 50 T 42/2017-142 tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně vyloučena z projednávání předmětné věci. Proti tomuto rozhodnutí obviněný stížnost nepodal. Obviněný předmětnou námitku pak uplatnil i před rozhodnutím soudu druhého stupně, když i v rámci podaného odvolání namítal, že ve věci mohl rozhodovat vyloučený orgán. Podjatost samosoudkyně rozhodující v předmětné věci obviněný dovozuje z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně např. ze skutečnosti, že samosoudkyně se měla dopustit uštěpačné poznámky ohledně zpochybňování určitosti matky obviněným z toho pohledu, že z jeho strany není zpochybňována určitost otce. Podstatou dovolací námitky obviněného je tedy způsob argumentace soudu prvního stupně. Obviněný ani výslovně neuvádí, zda je samosoudkyně vyloučena pro poměr k věci či jeho osobě. Ze způsobu jeho argumentace lze dovodit, že fakticky namítá poměr k osobám, který je osobní povahy a souvisí s osobami, kterých se úkon týká. Takovému závěru nakonec i nasvědčuje argumentace obviněného spočívající v tom, že rozhodování samosoudkyně může být zatíženo tím, že je žena a matka (bod 23. dovolání). Lze konstatovat, že ze strany obviněného se v podstatě jedná o opakovaní námitek, které uplatnil v rámci podaného odvolání, přičemž soud druhého stupně tyto námitky nepominul, když byť stručněji uvedl, že neshledal námitku obviněného ohledně podjatosti samosoudkyně důvodnou (viz str. 7 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Obecně platí, že pochybnosti o nestrannosti samosoudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním postupu. O podjatosti samosoudce je možno uvažovat tehdy, jestliže existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že samosoudce není schopen spravedlivě a nestranně ve věci rozhodnout. Podjatost nelze dovozovat jen ze subjektivního pocitu obviněného, že soud k němu není objektivní, např. proto, že soud neakceptoval jeho obhajobu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Lze připustit, že důvodem, pro který by mohly vzniknout pochybnosti o nestrannosti samosoudce, by mohla být skutečnost, pokud by tento např. dopředu presumoval své rozhodnutí, tedy že obviněný je vinen. O takovou situaci se v dané věci nejednalo.
Pokud obviněný poukazuje na způsob argumentace samosoudkyně, tak z faktického způsobu argumentace nelze dovodit žádné skutečnosti, které by vyvolaly pochybnosti o její nestrannosti. Nelze totiž pominout, že podstata obhajoby obviněného spočívá v tom, že podle jeho názoru formulace použitá v rozhodnutí opatrovnického soudu, podle níž je povinen hradit výživné „k rukám matky“ není zcela srozumitelná z hlediska platebního místa. Jestliže se soud prvního stupně, potažmo samosoudkyně, v rámci hodnocení obhajoby obviněného, z hlediska formální logiky vypořádala s uplatněnou obhajobou obviněného, nelze v tomto postupu spatřovat nějaký vadný postup a důvody zakládající její podjatost, za předpokladu, že při vypořádání se s obhajobou obviněného nepoužívá zcela hrubé, nevhodné a urážející formulace. O takový případ se nejedná, když samosoudkyně logicky objasňuje, že obhajoba obviněného postrádá racionální podklad a vyvrací obhajobu z hlediska logického hodnocení všech zjištěných skutečností (blíže viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně). V dané souvislosti je nad rámec shora uvedených úvah nutno podotknout, že i pokud by v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byly použity ne zcela standardní formulace, které by mohly být považovány za nevhodné až expresivní, což ovšem není posuzovaný případ, tak by tyto samy o sobě nebyly důvodem pro vyloučení samosoudkyně z projednávání věci, jestliže by použité formulace nesvědčily o hrubém či šikanózním chování vůči obviněnému, které by svědčilo o averzi samosoudkyně vůči obviněnému (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. 1796/15-2). Samotná skutečnost, že samosoudkyně je žena, nemůže zakládat důvod její podjatosti, jedná se pouze o obecnou námitku, která je abstraktního rázu, neboť není podložena žádnou konkrétní argumentací a proto nemůže zakládat zvolený dovolací důvod. Obdobné povahy je námitka, že samosoudkyně je matka, když navíc je třeba zdůraznit, že toto tvrzení je obecné, není ničím podloženo a i pokud by mělo reálný základ, nemůže samotná skutečnost, že samosoudkyně je rodičem, zakládat důvod její podjatosti bez spojení s nějakou konkrétní skutečností. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba uvést, že tento lze považovat za uplatněný právně relevantním způsobem. Obviněný namítá, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání o jeho podaném odvolání za situace, kdy nebyl k veřejnému zasedání předvolán, nýbrž byl o jeho konání toliko vyrozuměn a že svoji nepřítomnost u veřejného zasedání omluvil pracovními důvody a potřebou nahlédnutí do spisu a určení delší doby k přípravě. Jeví se vhodně ještě podotknout, že obviněný v petitu dovolání uvádí, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení (IV. bod 6. dovolání), když ovšem v tomto směru žádnou argumentaci fakticky neuvádí. Proto se Nejvyšší soud zabýval toliko otázkou porušení práva obviněného účastnit se veřejného zasedání, když v tomto směru byla ze strany obviněného uplatněna konkrétní dovolací námitka.
Obviněný především vyjadřuje přesvědčení, že jeho právo účastnit se veřejného zasedání bylo porušeno tím, že soud druhého stupně ho o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměl, tedy k veřejnému zasedání ho nepředvolal. V souvislosti s touto argumentací lze uvést následující. O podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně může soud druhého stupně rozhodnout ve veřejném zasedání a za určitých podmínek v neveřejném zasedání (§263 odst. 1 tr. ř.). Platí, že primárně soud druhého stupně rozhoduje o podaném odvolání ve veřejném zasedání, když v neveřejném zasedání může rozhodnout toliko za předem stanovených zákonných podmínek (např. odvolání je podáno opožděně). Soud druhého stupně pak k rozhodnutí o podaném odvolání obviněného nařídil veřejné zasedání. Konání veřejného zasedání pak upravuje §232 až 238 tr. ř., když přípravu k veřejnému zasedání upravuje §233 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z dikce předmětného ustanovení je nepochybné, že obviněný jako osoba, která dala svým návrhem podnět (podal odvolání) k veřejnému zasedání se o jeho konání vyrozumí, když předvolat se musí toliko tehdy, jestliže je podle soudu druhého stupně jeho účast nutná. V předmětné věci jde o výklad otázky, zda byla účast obviněného u veřejného zasedání nutná a zda ho tedy soud druhého stupně měl předvolat, nebo nebyla a tedy zda ho postačilo pouze vyrozumět.
Jak již bylo naznačeno, platí, že obviněného jako osobu, proti které se vede trestní řízení, není vždy nutné k veřejnému zasedání předvolávat. Obviněného je nutno k veřejnému zasedání předvolat jen tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná. O takovou situaci se bude jednat zejména za situace, když soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. R 38/2003-I. a TR NS 33/2007-T 972.). V ostatních případech, tedy za situace, že osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, se obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumí, jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání (viz R 38/2003-I. pro veřejné zasedání konané o odvolání a ÚS 45/2004-u.). Tomuto naznačenému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, rozhodnutí ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 62/2012). Tím, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, dal obviněnému najevo, že nepovažuje jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, přičemž při nařizování veřejného zasedání neobeslal žádné svědky ani si nevyžádal žádné listinné důkazy, čímž dal najevo, že neshledal v dané fázi řízení důvody pro doplnění dokazování. U veřejného zasedání pak nedoplnil dokazování, když byl toliko předložen podle §231 odst. 1 tr. ř. opis rejstříku trestů obviněného, kterým byl již jako důkaz proveden před soudem prvního stupně a k žádné změně nedošlo (viz č. l. 179). Z uvedeného je tedy nepochybné, že soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení nedoplňoval dokazování a za této situace nepochybně postačilo obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumět.
Další argumentace obviněného ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že se řádně omluvil a požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu pobytu v zahraničí, z pracovních důvodů a potřeby nahlédnutí do spisu a přípravy k veřejnému zasedání. Obecně platí, že pokud by se obviněný řádně a včas omluvil, tak by bylo možno v případě nevyhovění takové žádosti z pohledu práva na spravedlivý proces uvažovat o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle nějž každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. 2152/08). Vyžaduje se, aby obě podmínky byly splněny kumulativně, tedy aby se obviněný omluvil včas, a omluva musí být řádná, tedy akceptovatelná.
Z těchto hledisek bylo přistupováno k uplatněným námitkám. Především je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud má stejně jako soud druhého stupně za to, že ze strany obviněného se nejednalo o včasnou omluvu. Obecně bude nutnost včasnosti omluvy posuzovat podle konkrétních okolností (jinak se bude posuzovat včasnost omluvy o neočekávané události - např. náhlá závažná změna zdravotního stavu a jinak u skutečnosti, která je obviněnému dlouhodobě známá, zejména v době doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání). Zde je třeba uvést, že ze spisového materiálu je nepochybné, že obviněnému bylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 4. 12. 2017 prostřednictvím datové schránky (viz str. 163), přičemž omluva s žádostí o odročení veřejného zasedání byla soudu druhého stupně doručena dne 13. 12. 2017, tedy den před konáním veřejného zasedání, když tohoto dne byla odeslána prostřednictvím datové schránky. Z žádosti o odročení je pak patrno, že obviněný uplatnil důvody, které mu musely být známy již v době doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání (pracovní doba, potřeba nastudovat spis a nutnost přípravy k veřejnému zasedání). Za této situace nelze mít za to, že by omluva neúčasti u veřejného zasedání byla učiněna včas.
Pokud se týká řádnosti omluvy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nejednalo rovněž o řádnou omluvu. V tomto směru je možno především odkázat na úvahy soudu druhého stupně ve vztahu k posouzení důvodnosti omluvy obviněného (str. 3 usnesení soudu druhého stupně). K namítanému pobytu obviněného v zahraničí je třeba uvést, že samotná tato skutečnost nemůže být posuzována jako důvod pro odročení veřejného zasedání. Je třeba zdůraznit, že obviněný v současné době dlouhodobě pobývá v zahraničí, kde i pracuje, takže pokud by soud druhého stupně akceptoval jeho omluvu, tak by to fakticky znamenalo, že by se obviněný nemohl dostavit nikdy. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že je proti němu vedeno trestní řízení a za takové situace měl postupovat tak, aby se mohl k veřejnému zasedání dostavit i ze zahraničí, kde se rozhodl dlouhodobě žít a pracovat. Nelze totiž pominout, že obviněný se dlouhodobě zdržuje ve Velké Británii, což je stát, který se nachází v Evropě, takže z hlediska časového a dopravní obslužnosti dostavení se do České republiky nepředstavuje větší problém. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný měl nepochybně i dostatek času, aby si zajistil dopravní spojení z Velké Británie do České republiky, když mezi okamžikem vyrozumění o konání veřejného zasedání a dnem konání byl časový prostor v trvání 10 dní.
Obdobná je situace v případě námitky, že se obviněný nemohl dostavit z pracovních důvodů. Akceptace této omluvy by v podstatě znamenala, že obviněný, který pracuje, by mohl z tohoto důvodu žádat o odročení veřejného zasedání kdykoliv a opakovaně a takovým postupem by mohlo dojít k tomu, že by ve věci nemohlo být v přiměřené době rozhodnuto, popř. by nemohlo být rozhodnuto vůbec. Skutečnost, že obviněný pracuje, sama o sobě nemůže odůvodňovat odročení veřejného zasedání, pokud se k tomuto důvodu nepřidají další závažné skutečnosti (např. nenadálé vyslání zaměstnavatelem na pracovní cestu, neudělení dovolené), které ovšem také musí obviněný v rámci žádosti o odročení veřejného zasedání doložit přezkoumatelným způsobem. Nad rámec těchto úvah také nelze pominout, že obviněný sice argumentoval pracovním vytížením, ovšem nepředložil žádné doklady potvrzující, že by snad dostavení se k soudu ve stanoveném termínu kolidovalo závažným způsobem s jeho pracovními povinnostmi. Při posuzování řádnosti omluvy je nezbytné zdůraznit, že se nemůže jednat o jakoukoliv omluvu. Za skutečnosti představující řádnou omluvu lze považovat jen takové závažné okolnosti, které obviněnému objektivně brání v jeho účasti u veřejného zasedání bez jeho zavinění a jeho neúčast je nutná nebo neumožnění účasti obviněnému u veřejného zasedání dosahuje takové intenzity, že se jedná o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. O takový případ se u obviněného nejednalo.
Pokud obviněný dále naznačuje, že potřeboval delší dobu na přípravu k veřejnému zasedání, je třeba uvést, že zákonná lhůta přípravy byla u obviněného dodržena a dokonce 2x překročena. Podle §233 odst. 1 tr. ř. lhůta přípravy k veřejnému zasedání u osoby, která dala k řízení podnět a která může být rozhodnutím přímo dotčena činí 5 dnů ode dne doručení. Obviněný byl prokazatelně vyrozuměn o konání veřejného zasedání dne 4. 12. 2017, přičemž veřejné zasedání se konalo dne 14. 12. 2017. Při posuzování délky přípravy k veřejnému zasedání o podaném odvolání z pohledu práva na spravedlivý proces nelze pominout, že odvolání musí být před předložením věci odvolacímu soudu vždy odůvodněné, čímž je zaručeno, že odvolací soud bude seznámen s podstatou odvolací argumentace (§249 odst. 1 tr. ř.), přičemž pokud by odvolání nesplňovalo náležitosti odvolání, musí být obviněnému poskytnuta přiměřená odborná pomoc prostřednictvím obhájce (§251 odst. 2 tr. ř.). Proto i z pohledu práva na spravedlivý proces lze mít za to, že délka možnosti přípravy k veřejnému zasedání v této konkrétní věci neporušovala právo obviněného na spravedlivý proces.
Nad rámec těchto shora naznačených úvah je třeba ještě podotknout, že při posuzování reálnosti zájmu obviněného se skutečně účastnit veřejného zasedání nelze pominout jeho jednání v průběhu probíhajícího trestního řízení. Nelze totiž nevidět, že první hlavní líčení ve věci bylo nařízeno na 20. 7. 2017, přičemž obviněný převzal předvolání 15. 6. 2017, kdy den před jeho konáním požádal o odročení hlavního líčení z pracovního důvodu. Soud prvního stupně jeho žádosti vyhověl a hlavní líčení nařídil na 2. 11. 2017. Obviněný převzal předvolání dne 11. 9. 2017 a žádost o odročení tohoto hlavního líčení zaslal soudu až dne 1. 11. 2017, kdy důvodem jeho žádosti byly opětovně tvrzené pracovní povinnosti. Již z tohoto postupu lze dovodit jistou snahu o obstrukční jednání obviněného na prodlužování řízení. Zároveň je třeba zdůraznit, že čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto lze považovat námitky obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za sice uplatněné právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je možno uvést, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní dovolací argumentaci, když toliko obecně uvedl, že jeho trestní stíhání je nepřípustné (IV. bod 7. dovolání). Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení nepostačuje, nýbrž se důsledně vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Jelikož obviněný uvedený dovolací důvod uplatnil pouze formálně, Nejvyšší soud při svém rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel [v případě, že by tak činil, musel by podané dovolání za předpokladu, že by bylo podáno jen z tohoto důvodu, odmítnout, jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba především odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně skutečnosti, že obviněný výslovně tento dovolací důvod v dovolání necitoval. Podstatou dovolací argumentace obviněného je námitka, že z platného práva ani judikatury není patrno, co se rozumí neurčitým pojmem „k rukám matky“. Obviněný tedy namítá výklad tohoto pojmu z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku, přičemž výslovně hovoří o omylu při chápání tohoto pojmu (viz bod 15. dovolání). Lze tedy mít za to, že obviněný namítá, že jednal ve skutkovém omylu negativním. Podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Obviněný v podstatě namítá, že nemohl jednat úmyslně, když nevěděl, co se rozumí termínem „k rukám matky“. V dané souvislosti je třeba především konstatovat, že se jedná o opakování obhajoby, kterou obviněný uplatňuje po celou dobu probíhajícího trestního řízení. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů tuto obhajobu nepomíjí, naopak se s touto řádně vypořádaly z pohledu všech provedených důkazů. Soud prvního stupně tak učinil v rozsudku na str. 7-8 (konkrétně bod 12) a soud druhého stupně tak činí na str. 4-5 svého rozhodnutí, kdy jen neodkázal na závěry soudu prvního stupně, ale rozvedl i své závěry ohledně obhajoby obviněného z pohledu námitek, které uplatnil v podaném odvolání a které jsou totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání. Nad rámec odůvodnění soudů nižších stupňů je možno odkázat nejen na skutečnost, že termín „k rukám matky“ je termínem obecně známým a jeho výklad v praxi nečiní žádné problémy, ale i na skutečnost, že obviněný v předchozím období výživné hradil, toto bylo hrazeno matce nezletilých dětí, až do července 2016, takže v předchozím období, a to i po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 25 Nc 348/2011 o výkladu tohoto pojmu neměl žádné pochybnosti. I z tohoto pohledu je nezbytné hodnotit důvodnost obhajoby obviněného. Navíc je třeba zdůraznit, že ve shora označeném rozsudku je označeno v záhlaví jméno a příjmení otce - obviněného, a jméno a příjmení matky, včetně adresy pobytu matky, takže i z tohoto rozsudku muselo být obviněnému nepochybně zřejmé, k rukám jaké osoby má výživné na své dvě nezletilé děti hradit. Nelze také přehlédnout vzdělání obviněného, které samo o sobě odůvodňuje závěr, že obviněnému výklad pojmu „k rukám matky“ nemohl činit žádné problémy.
K námitce obviněného, že vyživovací povinnost plnil tím, že výživné hradil na jedno z míst, které považoval za splnění k rukám matky a že doložil soudu částečné anonymizované výpisy z bankovních účtů a že soudy i tuto skutečnost zcela opomíjí, lze uvést, že tuto lze rovněž pod zvolený dovolací důvod podřadit, když obviněný zpochybňuje naplnění znaku přečinu podle §196 tr. zákoníku spočívajícího v tom, že neplnil vyživovací povinnost. Obviněný tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku. I v případě této argumentace se jedná o námitky, které uplatnil obviněný před soudy nižších stupňů, a tyto se jimi zabývaly, takže je nepomíjí, jak tvrdí obviněný. Soud prvního stupně se tvrzenou obhajobou obviněného zabývá a vypořádává na str. 8 rozsudku a soud druhého stupně tak činí na str. 5-7 rozhodnutí. Oba soudy jednak dospěly k závěru, že tvrzení obviněného o existenci uvedených účtů nelze ověřit, jednak k závěru, že by ukládání těchto částek na účty znějící na jméno nezletilých dětí, nemohlo představovat plnění vyživovací povinnosti, což je rozhodující. Jinak řečeno, i pokud by bylo prokázáno tvrzení obviněného, že výživné hradí na účty znějící na jméno nezletilých dětí, tak by tímto nemohl svoji vyživovací povinnost plnit (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 209/2003). Pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožnil. Obecně je třeba uvést, že z povahy věci je nepochybné, že výživné na nezletilé děti je určeno k uspokojování jejich životních potřeb (§910 odst. 1, §911, §915 občanského zákoníku), když poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte (§917 občanského zákoníku). Pokud rodiče nežijí spolu a nedohodnou-li se na výši výživného, stanoví výživné na nezletilé dítě soud (§918 občanského zákoníku). Výživné je tedy primárně určeno k uspokojování životních potřeb nezletilého dítěte v době jeho hrazení, má tedy spotřební charakter. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje situace, kdy jeden z rodičů dosahuje nadstandardních přijmů a dochází k tvorbě úspor pro nezletilé dítě, kdy tvorba úspor musí být mezi rodiči dohodnuta či stanovena soudem (viz §917 občanského zákoníku). O takovou situaci se ovšem v dané věci nejedná. Protože výživné je primárně určeno k zajišťování životních potřeb nezletilého dítěte v době, kdy má být hrazeno a je splatné, tak se nepochybně v tomto čase musí reálně dostat do dispozice osoby, které je dítě svěřeno do výchovy a která je o něho povinná pečovat, tak aby výživné mohla tato osoba použít k hrazení životních potřeb nezletilého dítě. Proto v případě soudního rozhodnutí o stanovení výživného na nezletilé dítě je součástí výroku o vyživovací povinnosti i výrok o povinnosti platit výživné k rukám pečující osoby (viz §956 odst. 1 občanského zákoníku). V předmětné věci byla osobou pečující o nezletilé děti jejich matka. Jak již bylo naznačeno, smyslem výživného, které představuje pravidelnou měsíční platbu, je zajistit výživu nezletilých dětí z hlediska uspokojování jejich životních potřeb v daném časovém období. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že osoba, které bylo stanoveno výživné, nemůže svoji vyživovací povinnost splnit tím, že částky odpovídající výši výživného svémocně ukládá na účet, ke kterému nemá pečující osoba fakticky přístup, nemá k němu výlučné dispoziční právo, takže pečující osoba nemá reálnou možnost se k těmto finančním prostředkům v době splatnosti výživného dostat a použít je k uspokojování životních potřeb dětí. V dané souvislosti také nelze pominout, že samotný dovolatel v podstatě podmiňuje sdělení přístupových hesel k účtům a předání platebních karet příležitosti prvního úspěšného „styku“ (viz bod 23. dovolání). Jinak řečeno, z jeho vyjádření je zřejmé, že podmiňuje přístup k účtům, na které podle vlastního vyjádření hradí výživné, uskutečněním styku s nezletilými dětmi, takže i z tohoto jeho přístupu je nepochybné, že fakticky otázku hrazení výživného používá jako určitý nátlak na matku nezletilých dětí. Byť to obviněný výslovně nenamítá, tak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že případně jeden z rodičů brání takovému styku, nezpůsobuje bez dalšího zánik vyživovací povinnosti a nevylučuje tak trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 123/2013). Pokud snad neprobíhá styk mezi nezletilými dětmi a obviněným podle příslušného rozhodnutí, může obviněný toto řešit prostřednictvím institutů občanského soudního řádu, nemůže to řešit tím, že nehradí výživné na nezletilé děti k rukám matky. Z těchto důvodů lze považovat uplatněnou argumentaci za zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný toliko namítá, že v rozhodnutí chybí výrok o zproštění obžaloby v plném rozsahu. Bližší argumentaci pak neuvádí. Lze se pouze domnívat, že podle obviněného se jedná o rozhodnutí soudu prvního stupně. Přestože chybí jakékoliv bližší objasnění tohoto dovolacího důvodu, lze poznamenat, že obviněný byl podanou obžalobou stíhán pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jedním skutkem. Následně soud prvního stupně uznal obviněného vinným ve smyslu podané obžaloby, takže rozhodl o celém skutku, který byl uveden v žalobním návrhu. Za této situace neměl soud prvního stupně již o čem rozhodovat, když uznal obviněného vinným v rozsahu celé podané obžaloby, takže vyslovení zprošťujícího rozsudku nepřicházelo v úvahu. Podle Nejvyššího soudu je možno se domnívat, že obviněný chtěl vyjádřit, že ve věci měl být vydán zprošťující rozsudek a že neměl být uznán vinným. Požadavek na vydání jiného rozhodnutí, než jaké učinil soud prvního stupně, ovšem neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu a ani žádnému jinému.
K otázce naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje jednak ve skutečnosti, že soud druhého stupně porušil procesní podmínky pro vydání takového rozhodnutí, když jeho odvolání zamítl a dále v tom, že jeho odvolání zamítl, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a)-k) tr. ř. Pokud pak obviněný konkrétně namítá, že soud druhého stupně se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, tak tato argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Předmětný dovolací důvod pak nebyl naplněn ani ve vztahu k námitce, že soud druhého stupně zamítl jeho odvolání, ačkoliv v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a)-k) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Pokud pak obviněný dále poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a druhého stupně a polemizuje s tímto odůvodněním a předestírá vlastní pohled na věc, tak je třeba uvést, že tato argumentace nemůže naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Ze strany obviněného se totiž jedná toliko o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů těmito soudy a polemiku s odůvodněním rozhodnutí těchto soudů. Předmětné námitky mají tedy procesní charakter a nemohou naplňovat žádný z uvedených dovolacích důvodů. Pokud obviněný argumentuje tím, že soud druhého stupně zjevně nepřezkoumal dostatečně závěr soudu prvního stupně o jeho údajné vůli neplnit vyživovací povinnost, tak ze strany obviněného se opětovně jedná toliko o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které dospěly, že obviněný byl schopen výživné hradit a že výživné nehradil záměrně. Z pohledu námitek obviněného je vhodné podotknout, že soud druhého stupně se námitkou obviněného zabýval (str. 5-7 usnesení soudu druhého stupně). Ve vztahu k argumentaci obviněného týkající se toho, že soud prvního stupně a potažmo soud druhého stupně nepřezkoumaly, zda ze strany orgánů činných v přípravném řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a zda se soud prvního stupně dostatečně vypořádal s tím, jestli se státní zástupce řádně vypořádal s jeho stížností na postup policejního orgánu při sdělování obvinění, lze uvést následující. Uplatněná argumentace nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodů, když toliko směřuje do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Obviněný nenamítá, že státní zástupce o jeho podané stížnosti na postup policejního orgánu nerozhodl, pouze vyjadřuje názor, že se s jeho stížností řádně a dostatečně nevypořádal. Následně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že postupem orgánů činných v přípravném řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, aniž by ovšem uvedl nějakou bližší právně relevantní argumentaci. Přesto je nutno uvést, že článek 36 odst. 1 Listiny upravuje právo na soudní ochranu, podle kterého každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Předmětná práva byla u obviněného zachována, když o jeho věci rozhodl nestranný a nezávislý soud, který rozhodl o podané obžalobě. K námitce obviněného, že soudy porušily jeho právo na rodinný život, aniž by ovšem uvedl, jakým konkrétním jednáním, je možno uvést, že tato je bezobsažná. Bez ohledu na tento závěr je nezbytné zdůraznit, že předmětem daného řízení nebyla úprava vztahu mezi rodiči a dětmi, předmětem řízení byla skutečnost, zda obviněný plní řádně svoji vyživovací povinnost a zda se jejím neplněním mohl dopustit trestného činu. Takže ze strany orgánů činných v trestním řízení tímto konkrétním řízením nedošlo k zásahu do rodinného života obviněného.
Obviněný dále opakovaně namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se způsobem dokazování. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor a tento ani obviněný výslovně nenamítá. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolené dovolací důvody, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.