ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.549.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 549/2022- 366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání obviněného Z. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 13 To 260/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 46/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 2 T 46/2021, byl obviněný Z. V. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v době nejméně od měsíce června 2018 do 17.00 hodin dne 10. 12. 2020, kdy byl vykázán ze společného obydlí na základě oprávnění Policie ČR dle §44 zákona č. 273/2008 Sb., ve společně obývaném bytě na adrese XY čp. XY, v obci XY, okres Příbram, úmyslně zle nakládal se svojí matkou, poškozenou V. Š., narozenou XY, kdy se zvyšující četnostní a intenzitou poškozenou fyzicky napadal tím způsobem, že ji opakovaně udeřil kopy do oblasti holenních kostí obou nohou, rukou sevřenou v pěst ji nejméně v jednom případě udeřil do oblasti obličeje, a opakovaně do oblasti hrudníku, oběma rukama za užití síly jí strkal do oblasti hrudníku, v důsledku čehož došlo k nekontrolovatelnému pádu poškozené na zem nebo na postel, přičemž tímto svým jednáním poškozené V. Š. opakovaně způsobil zranění spočívající v hematomech na různých částech těla, kdy se tomuto jednání poškozená bránila například obraným kopáním nohama z důvodu toho, že ji obžalovaný údery nohou úmyslně zasáhne do oblasti břicha, obžalovaný vulgárně své matce nadával slovy uvedenými ve spisovém materiálu, dehonestoval ji slovy „že neumí vařit, že vypadá jak debil, že je hnusná", po své matce, poškozené V. Š., úmyslně házel předměty z domácnosti jako např. příbory, pet lahve apod., v úmyslu ji zasáhnout, žádným způsobem, ani finančně ani pomocí se nepodílel na chodu společné domácnosti, záměrně v bytě neudržoval pořádek a čistotu, úmyslně ničil vybavení domácnosti, úmyslně plýtval energiemi tím, že bezdůvodně pouštěl vodu a nechal jí téct, v době, kdy byla poškozená nemocná a její stav vyžadoval klid na lůžku, k ní obžalovaný přistoupil a za užití úderů nohou do různých částí těla donutil poškozenou lůžko opustit, a následně si do lůžka poškozené lehl a znemožnil tak své matce dodržovat klidový režim na lůžku, vyhrožoval poškozené, že ji „napráská, aby vypadla z bytu", opakovaně po poškozené požadoval vydání finanční hotovosti tím způsobem, že uzamkl vstupní dveře do bytu, a tyto odmítl odemknout a umožnit tak poškozené odchod ze společně obývaného bytu, dokud mu matka nevydaná požadované finance, načež V. Š. opakovaně z důvodu obav z dalšího jednání požadovanou finanční částku vydala, opakovaně zamkl poškozenou v kuchyni a následně z bytu odešel i s dosud neustanovenou platební kartou poškozené, kterou následně použil k výběru finanční hotovosti, a to zcela bez souhlasu poškozené V. Š., v rámci soužití se dopouštěl dalších schválností za účelem poškozenou psychicky trýznit, přičemž se toto jednání obžalovaného stupňovalo a zvyšovalo v míře i intenzitě a to tak, že v napadání poškozené postupně docházelo každý den, přičemž toto jeho jednání v poškozené V. Š. vyvolávalo pocity strachu a těžkého příkoří a obavy z dalšího jednání ze strany Z. V., kdy dlouhodobě navštěvuje psychologa a dlouhodobě užívá antidepresiva, dlouhodobě trpí nespavostí a úzkostí.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle §48 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace a podle §48 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Podle §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku byla obviněnému rovněž uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené V. Š., nar. XY, bytem XY.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti náhrady nemajetkové újmy poškozené V. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené zmocněnkyní Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou se sídlem Příbram I, Špitálská 11, v částce ve výši 30 000 (třicet tisíc) Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 2 T 46/2021, podal obviněný odvolání do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 13 To 260/2021, tak, že podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o přiměřených povinnostech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy podle §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uložil obviněnému povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 13 To 260/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do všech výroků. Dovolání podal z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a zároveň proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Dovolatel je přesvědčen, že závěr o jeho vině soudy nižších stupňů založily výhradně na důkazu výpovědí poškozené, když jeho důkazní návrhy byly zamítnuty. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle názoru dovolatele soudy porušily povinnost hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a dále nevyložily, jak se vypořádaly s jeho obhajobou a proč jí neuvěřily. Skutková zjištění soudů jsou dle dovolatele nesprávná a neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy pochybily, neboť neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo , když v daném kontextu nebyla jeho vina bezpečně prokázána.
7. Obviněný následně poukazuje na zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie k vyšetření duševního stavu poškozené. Důvodem jeho návrhu na vyšetření poškozené byla skutečnost, že výpověď poškozené je v podstatě jediným důkazem svědčícím proti jeho osobě. Při absenci znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené tak nemohla být v trestním řízení správně hodnocena věrohodnost a motivy poškozené vč. její schopnosti správně si zapamatovat prožité události. Současně poukazuje na zamítnutí návrhu na provedení důkazu přehráním nahrávek otce dovolatele, na kterých má jeho otec přiznat, že matka (poškozená) měla říct otci, aby dosvědčil její modřiny. Soudy tak podle názoru dovolatele nepostupovaly správně, když mu neumožnily provést jím navržené důkazy, přestože jeho vinu dovodily pouze z výpovědi poškozené, když ostatní svědci se neúčastnili (a osobně tak nevnímali) údajných skutků, kterých se měl dopustit vůči poškozené.
8. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení [správně rozsudek] Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, č. j. To 260/2021–308 [správně 13 To 260/2021], jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 8. 2021, č. j. 2 T 46/2021–287, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 228/2022, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a zvolené dovolací důvody. Akcentovala, že prostřednictvím zvolených námitek dovolatel vyjadřuje nesouhlas s nesprávně zjištěným skutkovým stavem a neprovedením jím navrhovaných důkazů. Proti právní kvalifikaci posuzovaného jednání žádné konkrétní námitky obviněného nesměřují. Po obsahové stránce lze obviněným uplatněné námitky formálně podřadit pouze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., věcně však jeho námitky nespadají ani pod tento dovolací důvod, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť jím namítané a soudem prvního stupně neprovedené důkazy nejsou důkazy opomenutými. Státní zástupkyně rozebírá zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny, když v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, povinnosti soudu je pak nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Listině v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy.
10. V posuzovaném případě je však podle názoru státní zástupkyně s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť za opomenutý důkaz nelze označit důkazní návrh, kterým se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí. Poukazuje na hlavní líčení, v němž soud zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování a v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 11 výslovně uvedl, že je považuje za nadbytečné. Soud prvního stupně odůvodnil i zamítnutí návrhu obviněného na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, na poškozenou, a to pro nadbytečnost, neboť výpověď poškozené shledal zcela věrohodnou. Ohledně zvukové nahrávky státní zástupkyně poukazuje na závěr soudu prvního stupně stran nadbytečnosti tohoto důkazu, neboť i kdyby nahrávka obsahovala to, co uvedl obviněný, tak by jen potvrdila již prokázanou skutečnost, že poškozená na sobě měla modřiny. Státní zástupkyně tak uvádí, že soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a při jejich hodnocení se nedopustily žádné deformace. Mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy státní zástupkyně neshledala žádný nesoulad, natož extrémní.
11. Státní zástupkyně po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěla k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry, neboť toto je primárně úkolem soudu prvního stupně, popř. soudu druhého stupně. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání, a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
19. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze ovšem konstatovat, že argumentaci dovolatele je možno částečně podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy a na základě této argumentace dospívá k závěru o vadném skutkovém stavu a porušení práva na spravedlivý proces. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem obviněný neuvádí žádnou právně relevantní argumentaci, neboť proti právní kvalifikaci posuzovaného jednání žádné konkrétní námitky dovolatele nesměřují. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil, jak již bylo naznačeno, toliko pouze formálně a za takové situace nemůže Nejvyšší soud věcné naplnění tohoto dovolacího důvodu nijak přezkoumávat. Je tomu tak, že není úkolem Nejvyššího soudu si věcnou argumentaci ve vztahu ke zvolenému dovolacímu důvodu domýšlet či vytvářet, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Nejvyšší soud především musí konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí, tím spíše, že se jedná trestnou činnost páchanou synem na vlastní matce v bytě, kde nežily jiné osoby, kdy výpovědi svědků reprodukovaly určité skutečnosti zprostředkovaně, a to právě na základě svěření se poškozené těmto svědkům. Soud prvního stupně se i zabýval otázkou věrohodnosti poškozené (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), když akcentoval, že věrohodnost poškozené je podpořená dalšími provedenými důkazy, takže závěr o vině nestojí pouze na výpovědi poškozené, byť lze připustit, že její výpověď pro posouzení celé věci byla podstatná. Současně soud nepominul i jisté drobné rozpory ve výpovědích svědků. Je nutno zdůraznit, že soud na základě provedeného dokazování následně dospěl k logickému závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Z pohledu dovolacích námitek obviněného je třeba uvést, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Soud druhého stupně se pak se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když se ovšem nespokojil s pouhým odkazem na úvahy soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy a závěry z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání (viz body 5-6 rozsudku soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného se tedy řádně vypořádal. Nutno podotknout, že soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, ale pouze toliko do uložených povinností podle §48 odst. 4 tr. ř., nikoliv tak ve výroku o vině.
21. Ohledně námitek stran věrohodnosti poškozené, je nezbytné zdůraznit, že tato námitka stojí mimo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se s věrohodností poškozené vypořádaly zcela řádně, jak již bylo naznačeno, když explicitně uvedly na základě, jakých důkazů a skutečností její výpovědi uvěřily a považují ji za věrohodnou. Soudy akcentovaly, že výpověď poškozené nestála osamoceně, nýbrž byla podpořena dalšími důkazy, byť nepřímé povahy (např. výpověď svědkyně H., P., Ch.). Nejvyšší soud poukazuje i na výpovědi rodinných příslušníků, a to otce obviněného a polorodého bratra. Zranění i duševní útrapy poškozené jsou pak patrné rovněž z listinných důkazů (lékařské zprávy). V projednávané věci tak nevznikly jakékoliv pochybnosti o věrohodnosti výpovědi jednotlivých svědků, které do sebe vzájemně zapadají a korespondují. Rodinní příslušníci, ale zejména bývalé kolegyně poškozené, tj. osoby, které nemají žádný bližší vztah k obviněnému ani k poškozené, potvrdily tvrzení poškozené o opakovaném násilném jednání obviněného, které se projevovalo projevy agrese, jak verbálního charakteru, tak fyzickou agresí, opakovanými schválnostmi, šikanózním jednáním, které bylo vedeno obviněným v úmyslu poškozené vědomě ztrpčovat život.
22. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného stran neprovedení všech požadovaných důkazů, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud především považuje nejprve za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 08. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013), přičemž svůj postup dostatečným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily.
23. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
24. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit , že soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování (vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, týkající se jeho osoby, dále o zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k vyšetření duševního stavu poškozené, a o přehrání nahrávek, jež mají prokazovat nevěrohodnost výpovědi poškozené) zamítl jako nadbytečné (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž je nutno akcentovat, že soud druhého stupně se s jeho postupem zcela ztotožnil (viz bod 7 rozsudku soudu druhého stupně). Navíc soud prvního stupně i v rámci hlavního líčení (č. l. 281) usnesením zamítnul vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že závěry znalkyně, které nebyly podle názoru dovolatele zcela spolehlivé, nebyly žádným způsobem obhajobou zpochybněny a samotná skutečnost, že obviněný se závěry znalkyně nesouhlasil, nemohla sama o sobě vést k závěru o nutnosti vypracování revizního posudku, pokud soud neměl pochybnosti o správnosti jeho závěrů. Dále soud prvního stupně zcela řádně v souladu se zákonem zamítl důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k vyšetření duševního stavu poškozené a přehrání nahrávek, které měly prokazovat nevěrohodnost výpovědi poškozené. Soud ozřejmil důvody, proč nemá jakékoliv pochybnosti o věrohodnosti poškozené, a proto takový důkazní návrh považoval za nadbytečný a zamítl jej. K předmětným nahrávkám se soud prvního stupně vyjádřil tak, že obviněný o existenci těchto nahrávek prokazatelně věděl po celou dobu trestního stíhání a nikdy se o nich nezmínil. Navíc svědek (otec obviněného) jen potvrdil, že viděl, že měla poškozená modřiny, ale netvrdil, že by viděl, že modřiny způsobil poškozené obviněný. Zde je také třeba pro jistou přesnost poukázat i na skutečnost, že obhajoba nebyla schopna předmětné nahrávky ani předložit v rámci veřejného zasedání konaného o podaném odvolání, což nepochybně jistým způsobem zpochybňuje i tvrzenou existenci těchto nahrávek.
25. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že předpoklady pro znalecké zkoumání duševní stavu svědka upravuje §118 tr. ř. Podle tohoto ustanovení znalecké zkoumání svědkyně (poškozené), konkrétně vyšetření jejího duševního stavu podle §118 tr. ř, přichází v úvahu jen za situace, že se jedná o svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, a jsou zde závažné pochybnosti, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Oba tyto předpoklady musí být dány kumulativně. Zpravidla se budu jednat o výpověď poškozeného, který se stal obětí trestné činnosti. Může se ovšem také jednat např. o výpověď svědka, který je schopen identifikovat pachatele trestné činnosti, aniž by tento svědek sám byl osobou poškozenou apod. Ohledně existence závažných pochybností, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je třeba uvést, že tyto budou zpravidla zjištěny v průběhu řízení a budou je signalizovat určité objektivní skutečnosti svědčící buď o tom, že svědek trpí duševní poruchou či chorobou (např. lékařská zpráva, neschopnost svědka se k věci logicky vyjádřit), které ovlivňují schopnost správně vnímat určité události a tyto slovně reprodukovat. Může se jednat i o situaci, kdy v průběhu řízení bude zjištěno nebo vznikne podezření, že svědek je např. ovlivňován ohledně své výpovědi jinou osobou nebo je osobou závislou na návykových látkách či schopnost správně vnímat je ovlivněna jeho věkem (např. se jedná o dítě, osobu přestárlou) nebo se jedná o svědka, který má omezenou svéprávnost.
26. Závěr o tom, že ve věci je třeba přistoupit ke znaleckému zkoumání svědka podle §118 tr. ř. tak musí být podložen právě existencí shora uvedených předpokladů, kdy nestačí pouhá skutečnost, že provedení takového důkazů navrhuje obviněný nebo že ve výpovědi svědka jsou jisté rozpory či nepřesnosti, které ovšem nejsou takového rázu, že by výpověď svědka závažným způsobem zpochybňovaly a lze je objektivně vysvětlit. V předmětné věci lze zdůraznit, že výpověď poškozené, která zároveň vystupuje jako svědek, představuje nepochybně takový důkaz, který je pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý. Proto lze mít za to, že z pohledu ustanovení §118 tr. ř. výpověď poškozené je pro rozhodnutí ve věci zvláště důležitá. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako soudy nižších stupňů, neshledal, že by v dané věci existovaly pochybnosti o schopnosti poškozené správně vnímat a reprodukovat, což nakonec ani nijak netvrdí a nedokládá samotný obviněný. Z toho důvodu nebylo v dané věci shledáno, že zamítnutí důkazních návrhů obviněného bylo neopodstatněné.
27. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost. Meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály z hlediska zjištění skutkových okolností.
28. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že nelze uplatnit ani zásadu in dubio pro reo, kdy na straně soudu nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Dále je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
29. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
30. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
31. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného bylo sice podáno částečně právně relevantně, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněně. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu