ECLI:CZ:US:2018:4.US.2301.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2301/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem Koliště 55, Brno, směřující proti výroku IV. usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 5. 2016, č.j. 15 EXE 18/2015-70, a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 54 Co 528/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 5. 2016, č.j. 15 EXE 18/2015-70, rozhodl tento soud ve výroku IV. tak, že stěžovatelka, coby právní zástupkyně povinného, je povinna uhradit oprávněné na náhradě nákladů exekučního řízení, které by jinak nebyly vznikly, částku 13.144,10 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 54 Co 528/2016, následně rozhodl (mimo jiné) tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné na náhradu nákladů řízení, které by jinak nebyly vznikly, částku 8.184 Kč.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem soudů, které rozhodly o separaci nákladů řízení dle §147 odst. 1 o.s.ř., došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že soudy nesprávně posoudily zavinění vzniku nákladů, rozhodly překvapivě, svévolně a neposkytly jí prostor k procesní obraně. Soud prvního stupně stěžovatelku s návrhem na separaci nákladů neseznámil a o separaci nákladů rozhodl tak, že výrok ve věci samé a ostatní nákladové výroky vyhlásil na jednání konaném dne 14. 4. 2016, přičemž výrok IV., kterým rozhodl o separaci nákladů řízení, nově zařadil až do písemného vyhotovení usnesení datovaného ke dni 10. 5. 2016, aniž by tak poskytl účastníkům procesní prostor se k takovému návrhu vyjádřit a navrhnout důkazy. Ve vztahu k odvolacímu soudu pak stěžovatelka namítá, že tuto vadu nepovažoval za takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a výrok okresního soudu změnil pouze co do výše nákladů, aniž by však jakkoliv doplnil dokazování, přičemž neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů ani nijak nezdůvodnil.
II.
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
Soudy postupovaly dle §147 odst. 1 o.s.ř., dle kterého soud může uložit učastníku nebo jeho zástupci, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.
Odvolací soud okresnímu soudu vytkl, že o požadavku oprávněné na náhradu nákladů dle §147 odst. 1 o.s.ř. uplatněném až po jednání dne 14. 4. 2016 nerozhodl samostatným pozdějším rozhodnutím o tzv. separovaných nákladech, toto pochybení okresního soudu však současně nepovažoval za vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka se coby advokátka účastnila neodkladného úkonu v trestním řízení, který se protáhl až do dne, v němž se měla účastnit dříve nařízeného jednání před soudem prvního stupně. Stěžovatelka požádala o odročení jednání, přičemž soud prvního stupně této žádosti vyhověl a jednání odročil. Odvolací soud konstatoval, že náklady oprávněné, spojené s marným dostavením se jejího zástupce k soudu, jsou náklady vzniklými v důsledku náhody, která se přihodila stěžovatelce, a přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že byly naplněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady těchto nákladů dle §147 odst. 1 o.s.ř. Doplnil, že nebylo významné, že okresní soud právního zástupce oprávněné o odročení jednání nevyrozuměl (popř. z jakého důvodu), když za významnou považoval především skutečnost, že ze strany oprávněné se jednalo o náklady vynaložené marně v důsledku jednání stěžovatelky.
Považuje-li stěžovatelka rozhodnutí o separovaných nákladech za překvapivé, je třeba uvést, že se proti rozhodnutí okresního soudu mohla bránit odvoláním a v něm uplatnit svou argumentaci, což ostatně také učinila. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nedoplnil dokazování a neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů nezdůvodnil, současně však v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, které konkrétní důkazy provedeny nebyly, jaký měly mít pro posouzení věci význam a proč by měly odvolací soud vést k jinému rozhodnutí ohledně stanovení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení, které by jinak nevznikly. Ústavní soud má za to, že odvolací soud se při svém rozhodování pohyboval v rámci vymezeném §147 o.s.ř., adekvátně zohlednil skutečnosti důležité pro posouzení věci, uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí také přiměřeně odůvodnil.
Ve své rozhodovací praxi navíc Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018 a mnohá další). Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. pro odvolání či §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018).
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je tak dána také bagatelností částky 8.184 Kč, kterou je stěžovatelka dle výroku II. rozsudku odvolacího soudu povinna zaplatit oprávněné na náhradu nákladů řízení, které by jinak nevznikly.
Zásadní pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě kasace ústavní stížností napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu