ECLI:CZ:US:2009:4.US.2340.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2340/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, se sídlem Hráského 406, Benešov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 194/2009-30, ze dne 18. 6. 2009 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 13 Nc 17565/2004-24 ze dne 4. 3. 2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §89, věty první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění zákona č. 347/2007 Sb. a pozdějších předpisů (dále "exekučního řádu"), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v článku 1 Listiny základních práv" a že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", pročež "takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené článkem 82 Ústavy". Další navrhovanou deklarací má podle stěžovatele být výrok, že "rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu, je porušením článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky". Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil "větu první ustanovení §89 zák. č. 120/1921 Sb.", a konečně se domáhá, aby pak zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v exekuční věci.
Obšírným výkladem postavení soudního exekutora při výkonu své funkce dospívá stěžovatel v ústavní stížnosti - v naprosté shodě se stížnostmi, které již adresoval Ústavnímu soudu dříve - k závěru, že soudní exekutor realizuje výkon moci soudní, a proto je ohrožena jeho materiální nezávislost v případě, že je exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, je-li to právě povinný, kdo je současně zavázán k náhradě nákladů exekuce. Materiální nezávislost exekutora nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci a je tedy nutno v činnosti soudního exekutora vyloučit rizikový podnikatelský aspekt; odkazuje na situaci notářů, jimž je při výkonu veřejné funkce odměna státem garantována. Vedle toho stěžovatel namítá, že soud rozporu s ustanovením §154 o. s. ř. ignoroval "novelu exekutorského tarifu", jež byla v době jeho rozhodování účinná, a o výši režijních nákladů rozhodl podle jejich skutečně prokázané výše, ačkoli tento předpis již stanovil, že nemůže být přiznáno méně než 3.500,- Kč.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Podstatou námitek ústavní stížnosti je - stěžovatelem v mnoha předchozích ústavních stížnostech již vyjadřovaný - nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, jež bylo přijato postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu.
Otázkou stěžovatelem opakovaně otevíranou se Ústavní soud zabýval nejen v tomto stanovisku, nýbrž i v řadě dalších rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II. ÚS 387/06 a mnohá další), což platí i o několika desítkách rozhodnutí o stížnostech samotného stěžovatele (nejnověji viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1040/09, sp. zn. I. ÚS 1016/09, sp. zn. III. ÚS 1762/09, sp. zn. III. ÚS 1764/09, sp. zn. II. ÚS 837/09, sp. zn. III. ÚS 2688/08, sp. zn. I. ÚS 2644/08, sp. zn. II. ÚS 2643/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz/), v nichž nezřídka doslova formuloval námitky identické s těmi, jež jsou obsahem ústavní stížnosti nynější. Stěžovatel byl tedy nesčetněkrát seznámen s názorem Ústavního soudu, jímž mu na tyto námitky odpověděl, a proto netřeba, aby důvody, jež vedly k dřívějším závěrům o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelovy kritiky, Ústavní soud znovu a znovu podrobně prezentoval; postačí naopak na uvedená rozhodnutí toliko odkázat, což se tímto činí.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí konstatovat, že svou kvalitou - vezmeme-li do úvahy počet odmítnutí ústavních stížností stěžovatele, ve kterých je až na drobné výjimky, dané odlišnými skutkovými okolnostmi případů, obsažena zcela shodná argumentace - jde ve stěžovatelově případě o zjevně kverulantskou ústavní stížnost. Nelze samozřejmě jakýmkoliv způsobem vyčítat stěžovateli využívání ústavně zaručeného prostředku k ochraně svých práv, byť jeho šance jsou vzhledem ke konstantní pečlivě vyargumentované judikatuře Ústavního soudu pramalé. Za této situace se Ústavnímu soudu jeví přinejmenším jako neetické, aby stěžovatel jakožto soudní exekutor, který vystupuje ve vlastní exekuční činnosti jako veřejný činitel, na kterého je přenesena faktická realizace části soudní pravomoci, sám neprojevoval respekt k rozhodnutím soudní moci, konkrétně k rozhodnutím Ústavního soudu, přestože si s ohledem na všechny okolnosti musí být vědom, že jeho opakované stížnosti budou odmítány. Takovýmto svévolným konáním maří (a to nikoliv v zanedbatelné míře) finanční prostředky i lidské zdroje Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2422/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), kterému svým kverulantským jednáním odnímá kapacitu pro řešení věcí skutečně závažných.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud stěžovatelova návrhu na zrušení části ustanovení §89 exekučního řádu, jenž musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2009
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu