ECLI:CZ:US:2020:4.US.2591.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2591/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. D., 2. M. D., 3. nezletilého A. D. a 4. nezletilého R. D., zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 53 Co 216/2020-655, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. února 2020 č. j. 23 C 80/2017-627 a ze dne 11. května 2020 č. j. 23 C 80/2017-647, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle stěžovatelů došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv 1. stěžovatele a 2. stěžovatelky podle čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé vedou proti vedlejší účastnici spor o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 2. 2019 č. j. 23 C 80/2017-523 nebylo vyhověno žalobě, kterou se stěžovatelé domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši celkem 6 000 000 Kč (1 500 000 Kč za každého stěžovatele). Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 11. 2019 č. j. 53 Co 244/2019-600, proti kterému podali stěžovatelé dovolání.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 23 C 80/2017-627 byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání každý ve výši 14 000 Kč podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků. Stěžovatelé dne 18. 2. 2020 podali návrh na přezkum výzvy na zaplacení soudního poplatku. Posléze dne 25. 2. 2020 soudní poplatek uhradili a ve svém podání ze dne 14. 4. 2020 požádali o vrácení již zaplaceného soudního poplatku.
5. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 5. 2020 č. j. 23 C 80/2017-647 byl návrh stěžovatelů na vrácení soudních poplatků za dovolání zamítnut.
6. K odvolání stěžovatelů městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu ze dne 11. 5. 2020 č. j. 23 C 80/2017-647 potvrdil. Shledal, že jde-li o část argumentace stěžovatelů o okamžiku vzniku poplatkové povinnosti po novelizaci zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nelze jim přisvědčit v tom, že jejich povinnost platit poplatek za dovolání se odvíjela od data podání žaloby. S touto problematikou se vypořádal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, podle kterého poplatková povinnost založená odvoláním, které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Podle městského soudu není jediného důvodu pro účely posuzované věci odlišně hodnotit úpravu poplatkové povinnosti pro řízení dovolací. Dovozují-li stěžovatelé dále z judikatury Ústavního soudu, že absence úpravy poplatkové povinnosti pro odvolací řízení ohledně jejich nároku je uplatnitelná i pro řízení dovolací, nelze jim přisvědčit, a to s odkazem např. na nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18. Je tedy zřejmé, že poplatek za dovolání stěžovatelů se stanoví běžným postupem podle položky 23 Sazebníku soudních poplatků, jak správně učinil obvodní soud.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádí, že ve věci jde o popírání závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18. Tyto závěry pak Ústavní soud potvrdil ve svých dalších nálezech (ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 a ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 177/19) a též v usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19. Ústavní soud řešil v citovaných rozhodnutích otázku týkající se soudního poplatku za odvolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že závěry Ústavního soudu je nutno aplikovat i na otázku zpoplatnění dovolání v řízeních o žalobách podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelé v této souvislosti zdůrazňují, že poplatek ve výši 64 000 Kč, který museli 1. stěžovatel a 2. stěžovatelka ze svého společného jmění uhradit, představuje citelný, nikoli bagatelní zásah do jejich majetku. To podle jejich přesvědčení platí i v obecné rovině pro poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč pro řadu žalobců ve sporech o náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb., kteří přitom nesplní požadavky pro osvobození od soudního poplatku. Tento poplatek za dovolání tak může mít, a v řadě případů má, "odstrašující", resp. "odrazující" účinek podle výše odkazované judikatury Ústavního soudu. Z tohoto důvodu pak rovněž představuje zásah do shora uvedených základních práv stěžovatelů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o existenci poplatkové povinnosti za dovolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.
12. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)]. V této souvislosti je významné, že v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 či ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 Ústavní soud shledal, že zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., sledující cíl zamezení zneužívání dobrodiní zákona osvobozením od soudních poplatků, naplňuje legitimní účel. Regulační funkce soudních poplatků ekonomicky motivuje účastníky řízení, aby ještě před zahájením řízení (včetně následného uplatnění opravných prostředků) uvážili, do jaké míry mohou být se svým návrhem úspěšní. I pro řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. je zachována možnost žádat o individuální osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu v citovaných nálezech byla absence novelizace položky 22, která vedla k vyměřování soudního poplatku za odvolání podle hodnoty sporu, což ve většině případů představovalo částku nepřiměřenou ve srovnání s fixní částkou za žalobu ve výši 2 000 Kč a za dovolání ve výši 7 000 Kč, resp. 14 000 Kč, s ohledem na hodnotu sporu (srov. položku 23 Sazebníku soudních poplatků). Jak však Ústavní soud na několika místech v citovaných nálezech zdůraznil, situace v případě dovolání je odlišná, neboť novelou zákona č. 296/2017 Sb. naopak došlo k (nepřímé) novelizaci položky 23 Sazebníku soudních poplatků. Poplatková povinnost je při dovolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb., obdobně jako v případě žaloby, stanovena fixní částkou, přičemž takto stanovenou poplatkovou povinnost nelze pokládat z důvodů výše uvedených za neústavní. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že soudní poplatek v takovéto výši odpovídá podle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce (což je opětovně rozdíl od poplatku za odvolání podaného v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., který by mohl v závislosti na hodnotě sporu dosáhnout až řádů desítek či set tisíc Kč), která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnosti ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. To platí i v nyní posuzované věci (14 000 Kč za každého stěžovatele). Tento závěr přitom opakovaně vyslovil Ústavní soud i v dalších rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19, bod 8, ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3264/18, bod 3, či ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 310/14, část IV., usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 33/19 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 95/19). V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod se od této judikaturní linie odchýlit.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu