ECLI:CZ:US:2020:4.US.3238.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3238/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Khaca Dana Nguyena, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 39 Co 273/2019-507 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2019 č. j. 31 C 242/2015-496, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel vede proti vedlejší účastnici spor o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Dne 27. 5. 2019 podal návrh, kterým požádal Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") o vrácení jím zaplacených soudních poplatků za odvolání a dovolání, neboť tyto byly podle stěžovatele s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) obvodním soudem vyměřeny a vybrány v rozporu se zákonem.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 31 C 242/2015-496 bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele na vrácení soudních poplatků se zamítá. Obvodní soud jednak uvedl, že odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 31 C 242/2015-345 bylo obvodnímu soudu doručeno dne 4. 8. 2017, tj. přede dnem účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."). Řízení ve věci tedy bylo věcně osvobozeno od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a poplatkové povinnosti nepodléhalo. Stěžovatel žádný takový soudní poplatek na účet obvodního soudu neuhradil a ani k tomu nebyl vyzván. S ohledem na uvedené skutečnosti se obvodní soud věcně zabýval pouze žádostí stěžovatele o vrácení soudního poplatku za podané dovolání, který byl stěžovatelem složen dne 27. 4. 2018 v celkové výši 7 000 Kč. V této souvislosti však soud podotýká, že stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu nezměnil nic na skutečnosti, že dovolání ve věcech náhrady nemajetkové újmy (či škody) způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím soudnímu poplatku [v daném případě ve výši 7 000 Kč podle položky 23 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků] podléhá. S ohledem na uvedené obvodní soud návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný.
4. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 9. 2019 č. j. 39 Co 273/2019-507 tak, že rubrikované usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud shledal, že dovolání ve věcech náhrady nemajetkové újmy či škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím poplatkové povinnosti podle položky 23 Sazebníku soudních poplatků podléhá. Stěžovatelům odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19 nepovažuje městský soud za relevantní, kdy i sama formulace obsažená v odůvodnění je poněkud zavádějící a nelze z ní bez dalšího dovodit vyloučení nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. z poplatkové povinnosti v rámci dovolacího řízení coby mimořádného opravného prostředku. Městský soud zdůrazňuje, že zákonodárce si byl při schvalování zákona č. 296/2017 Sb. plně vědom existence opravných prostředků, což se jako nepřímý dopad novelizace odrazilo i ve zmiňované položce 23 Sazebníku soudních poplatků, týkající se mimořádného opravného prostředku projednávaném Nejvyšším soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že ve věci jde o ničím nepokryté popírání závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1415/18, IV. ÚS 3283/18 a III. ÚS 177/19. Ústavní soud řešil v citovaných nálezech partikulární otázku týkající se soudního poplatku za odvolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž stěžovatel konstatuje, že má-li být Česká republika považována za demokratickou společnost, a nikoliv za "Kocourkov", musí být závěry Ústavního soudu v citovaných nálezech analogicky použity i na soudní poplatek za dovolání. Neuvádí-li tedy zákon o soudních poplatcích výslovně poplatek z dovolání pro případ nároků z odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., pak je dovolací řízení nezpoplatněné.
III.
Vyjádření městského soudu
6. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici.
7. K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil toliko městský soud, který konstatoval, že stěžovatel uvádí stejné důvody, které uvedl již v odvolání, a že se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí městský soud podrobně vypořádal, a vzhledem k tomu, že mu k dnešnímu dni není znám nález Ústavního soudu s názorem opačným, na svých závěrech setrvává. Podle přesvědčení městského soudu tak k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.
8. Obvodní soud ani vedlejší účastnice se k věci samé nevyjádřily.
9. Vyjádření městského soudu bylo zasláno stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten této možnosti nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se
dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o existenci poplatkové povinnosti za dovolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb.
14. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)]. V této souvislosti je významné, že v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 či ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 Ústavní soud shledal, že zavedení soudního poplatku za řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., sledující cíl zamezení zneužívání dobrodiní zákona ve formě osvobození od soudních poplatků, naplňuje legitimní účel. Regulační funkce soudních poplatků ekonomicky motivuje účastníky řízení, aby ještě před zahájením řízení (včetně následného uplatnění opravných prostředků) uvážili, do jaké míry mohou být se svým návrhem úspěšní. I pro řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. je zachována možnost žádat o individuální osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu v citovaných nálezech byla absence novelizace položky 22, která vedla k vyměřování soudního poplatku za odvolání podle hodnoty sporu, což ve většině případů představovalo částku nepřiměřenou ve srovnání s fixní částkou za žalobu ve výši 2 000 Kč a za dovolání ve výši 7 000 Kč, resp. 14 000 Kč, s ohledem na hodnotu sporu (srov. položku 23 Sazebníku soudních poplatků). Jak však Ústavní soud na několika místech v citovaných nálezech zdůraznil, situace v případě dovolání je odlišná, neboť novelou zákona č. 296/2017 Sb. naopak došlo k (nepřímé) novelizaci položky 23 Sazebníku soudních poplatků. Poplatková povinnost je v případě dovolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb., obdobně jako v případě žaloby, stanovena fixní částkou, přičemž takto stanovenou poplatkovou povinnost nelze pokládat z důvodů výše uvedených za neústavní. Ústavní soud rovněž nemohl opomenout, že soudní poplatek v takovéto výši odpovídá dle ustálené judikatury Ústavního soudu tzv. bagatelní částce (což je opětovně rozdíl od poplatku za odvolání podaného v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., který by mohl v závislosti na hodnotě sporu dosáhnout až řádů desítek či set tisíc Kč), která zpravidla nemůže opodstatnit závěr, že povinnosti ji zaplatit je způsobilá porušit některé ústavně zaručené základní lidské právo či svobodu. Tento závěr přitom opakovaně vyslovil Ústavní soud i v rozhodnutích o ústavních stížnostech podaných proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se soudních poplatků i v případech stěžovatelů a stěžovatelek, jež zastupoval nynější právní zástupce stěžovatele (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19, bod 8, ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3264/18, bod 3, či ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 310/14, část IV.).
15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že výše uvedený výklad poplatkové povinnosti za dovolání v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. není v rozhodovací praxi Ústavního soudu výkladem ojedinělým, právě naopak - srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 33/19 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 95/19. V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od právních názorů uvedených v citovaných usneseních.
16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu