ECLI:CZ:US:2010:4.US.394.09.1
sp. zn. IV. ÚS 394/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) F. Š. a 2) H. Š., oba zastoupeni JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2008 č. j. 17 Co 142/2008-120 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 2. 2008 č. j. 7 C 1463/2002-99, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v jeho důsledku i porušení práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelé uvádí v ústavní stížnosti, Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 13. 2. 2008 č. j. 7 C 1463/2002-99 zamítl jejich žalobu, aby byla vedlejším účastníkům (žalovaným) uložena povinnost uhradit dlužné nájemné ve výši 14.400,- Kč s poplatkem z prodlení s tím, že stěžovatelé nebyli v předmětné době vlastníky ani pronajímateli nemovitosti, v níž se nacházel byt, za jehož úhradu požadují nájemné. K podanému odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 2008 č. j. 17 Co 142/2008-120 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, ale z jiného důvodu. Dle jeho rozhodnutí byli sice stěžovatelé v dané době vlastníky předmětné nemovitosti, ale vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci prokázali, že předmětné nájemné v dobré víře v žalovaném období platili domnělému vlastníkovi nemovitosti, posoudil pro daný případ právo požadovat po vedlejších účastnících předmětné nájemné jako právo uplatňované v rozporu s dobrými mravy.
3. Napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovatelé vytýkají, že jeho potvrzením rozsudku soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí jejich žaloby tímto prvostupňovým soudem, aniž před vydáním uvedeného potvrzujícího rozsudku odvolací soud seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, neumožnil stěžovatelům se k němu vyjádřit a vydal tak tzv. překvapivé rozhodnutí. Stěžovatelé v tomto směru poukazují např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/05, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. I. ÚS 220/04 a sp. zn. II. ÚS 523/02. Odvolací soud ve věci neprováděl žádné dokazování a podle názoru stěžovatelů tak nenastaly zákonné podmínky k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně a odvolací soud byl oprávněn rozhodnout nikoliv podle ustanovení §219, ale pouze podle §221 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), a stěžovatelé v tomto ohledu odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. IV. ÚS 218/95 a sp. zn. I. ÚS 122/05. Stěžovatelé dále namítají, že konzistentní judikatura stanoví, že použití ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z." nebo "občanský zákoník"), je v těchto případech nepoužitelné. V dané věci přesahuje podle názoru stěžovatelů použití uvedeného ustanovení ústavní rámec volného hodnocení provedených důkazů a soud vycházel z hodnocení věci jen na straně žalovaných. Stěžovatelé se v tomto směru dovolávají např. nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3158/07 a sp. zn. III. ÚS 905/06 a tvrdí, že ve světle těchto rozhodnutí požadování alespoň státem regulovaného nájemného je v jejich případě jednáním mravným a nelze po nikom požadovat, aby mu nenáleželo alespoň státem regulované nájemné. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 1463/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě.
5. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že obecné soudy jsou povinny nejen postupovat podle právních předpisů, ale také se vždy zabývat i otázkou, zda je výkon toho práva, jehož se žalobce domáhá, v souladu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 o. z. Posouzení věci z hlediska dobrých mravů nemůže být pro účastníky řízení tedy žádným překvapením. Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí obecně nepopřel právo pronajímatele za nájemné, pouze dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě je jeho vyžadování v rozporu s dobrými mravy. Jedná se o úvahu, která nemusí být opřena o další dokazování, pokud obsah spisu pro takový závěr postačuje. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatele a proto krajský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
6. Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření odkazuje v plném rozsahu na procesní postup ve věci a vydaná rozhodnutí. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a v průběhu řízení před soudem I. stupně byla respektována veškerá práva stěžovatelů jako účastníků řízení.
7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.
III.
8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním pořádkem České republiky.
9. Ústavní soud dále uvádí, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), sv. 33, str. 371].
10. Meritum ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatelů, že potvrzením zamítavého rozsudku prvostupňového soudu z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby tímto prvostupňovým soudem, aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku odvolací soud seznámil účastníky řízení s tímto odlišným právním názorem, odvolací soud neumožnil stěžovatelům se k němu vyjádřit a vydal tak tzv. překvapivé rozhodnutí. Ústavní soud k této námitce musí přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že k rozsudku odvolacího soudu vedly jiné důvody ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně, nemůže se však ztotožnit s tvrzením, že takový postup vedl k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé na podporu svého tvrzení argumentují některými nálezy Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 287/05; tyto nálezy však vycházely ze znění ustanovení §219 o. s. ř. účinného do 31. 3. 2005, které stanovovalo, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné." Novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 59/2005 Sb., s účinností ode dne 1. 4. 2005 nově stanovila znění ustanovení §219 o. s. ř. do té podoby, že "Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné." Z tohoto ustanovení oproti předchozí právní úpravě plyne, že pro závěr o věcné správnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně není významné, zda a do jaké míry odvolací soud učinil shodná zjištění o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně, či zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je, zda rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá ve svém výroku tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu. Sama skutečnost, že odvolací soud vedly ke shodě výroků odlišné důvody, není tedy podstatná (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/06, sp. zn. IV. ÚS 417/05, sp. zn. II. ÚS 836/06, sp. zn. II. ÚS 408/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). To platí tím spíše, že odvolací soud dal za pravdu tvrzením stěžovatelů, jež uvedli v odvolání (č.l. 103), že v dané době byli vlastníky předmětné nemovitosti. Pokud tedy stěžovatelé napadají rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že se opírá o jiné důvody než rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze než konstatovat, že takovému postupu nelze přiznat rozpornost s úpravou de lege lata. V projednávané věci se tak podle Ústavního soudu nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí vymezené stěžovateli uváděnou judikaturou Ústavního soudu ve vztahu k právní úpravě předchozí.
11. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného skutkového důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně na základě vyslovení právního závěru, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sbírka rozhodnutí, sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sbírka rozhodnutí, sv. 9, str. 381 a sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka rozhodnutí, sv. 12, str. 93, na něž odkazují i stěžovatelé). Skutková a právní situace však byla v nyní posuzované věci odlišná. Soud druhého stupně na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil stěžovatelům stran jejich vlastnictví předmětné nemovitosti v dané době, nicméně s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastníci v žalovaném období nájemné platili J. B., který tehdy jako vlastník a pronajímatel vystupoval a byl rovněž zapsán v katastru nemovitostí, soud shledal, že by přiznání práva stěžovatelům na požadované, a vedlejšími účastníky již jednou zaplacené nájemné, bylo ve vztahu k vedlejším účastníkům nepřiměřenou tvrdostí, kterou zmírnil postupem podle ustanovení §3 občanského zákoníku. Tento postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, respektive za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný uvedeným právním ustanovením a vycházející z uvážení soudu.
12. Stěžovatelé v souvislosti s postupem odvolacího soudu podle ustanovení §3 o. z. namítají s poukazem na konzistentní judikaturu, že uvedené ustanovení občanského zákoníku je v daném případě nepoužitelné, aniž by však pro toto tvrzení uvedli jakoukoliv ústavně právní argumentaci. Ústavní soud k této jejich námitce v obecné rovině poukazuje na vlastní judikaturu, podle níž aplikace korektivu dobrých mravů náleží úvaze obecných soudů, jak to již dal Ústavní soud najevo ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 249/97 (Sbírka rozhodnutí, sv. 10, str. 383), podle něhož dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione, přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je však až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což však není tento případ. Není přitom samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
13. Pokud stěžovatelé dále argumentují některými nálezy Ústavního soudu ve prospěch tvrzení, že požadování alespoň státem regulovaného nájemného je v jejich případě jednáním mravným, pak Ústavní soud konstatuje, že problematika státem regulovaného nájemného nebyla předmětem posuzované věci a jde tak o tvrzení, které je k dané věci irelevantní. Ke stěžovateli namítanému porušení čl. 90 Ústavy a čl. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu