ECLI:CZ:US:2017:4.US.613.17.1
sp. zn. IV. ÚS 613/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Z. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 11 Tdo 1365/2016-42, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 12 To 21/2016, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §44c odst. 1, odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2016 č. j. 3 T 6/2015-1977 společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl společně s dalšími spoluobviněnými nově uznán vinným ze spáchání téhož trestného činu a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §44c odst. 1, odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o návykových látkách"), a vyslovil, že současně pozbývá platnosti nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení §44c odst. 1, odst. 2 zákona o návykových látkách je pak podle stěžovatele v rozporu s čl. 39 Listiny.
Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k neoprávněnému nasazení policejního agenta, když policista vystupující s falešnou identitou neprováděl pouze předstíraný převod, ale vytvořil si o sobě legendu, popíral příslušnost k policii, takže fakticky vystupoval jako agent ve smyslu §158e odst. 4 trestního řádu. Nasazení agenta však v dané věci nebylo povoleno žádným rozhodnutím soudce vrchního soudu. Činnost utajeného policisty navíc stěžovatel považuje za nepřípustnou policejní provokaci, která měla přímý vliv na rozsah páchání trestné činnosti. Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že látka zajištěná policistou nebyla řádně označena. Porušení principu presumpce neviny spatřuje v tom, že množství účinné látky v metamfetaminu, jenž nebyl zajištěn, trestní soudy určily jen svou úvahou vycházející z čistoty zajištěného metamfetaminu. Domnívá se rovněž, že v případě skutků označených v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze pod body 5 a 7 nebyla jeho vina spolehlivě prokázána a že jeho odsouzení pro tyto skutky bylo v rozporu s principem in dubio pro reo.
Stěžovatel dále uvádí, že trestní zákoník ani zákon o návykových látkách neobsahují bližší definici pojmu omamné a psychotropní látky, přestože jde o znak skutkové podstaty trestného činu. Jestliže je definice ponechána podzákonnému předpisu, je to v rozporu s principem, že pouze zákon může stanovit, jaké jednání je trestným činem (čl. 39 Listiny). V návaznosti na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 stěžovatel tvrdí, že Úmluva o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb. a Jednotná úmluva o omamných látkách č. 47/1965 Sb. nejsou mezinárodní úpravou ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, neboť k jejich ratifikaci nedal Parlament České republiky souhlas. Definice návykové látky, která je obsažena v §130 trestního zákoníku, je podle stěžovatele v tomto směru zcela nedostatečná, neboť je velice široká a nedostatečně odlišuje omamné a psychotropní látky od jiných typů návykových látek.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pokud se týká návrhu na zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou argumentaci uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Trestní soudy jeho námitky nepřehlížely a náležitě se s nimi vypořádaly. Pokud jde o činnost policisty Rakouské republiky vystupujícího v projednávaném případě pod jménem Benni, Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku (č. l. 7) i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (č. l. 9) shodně konstatovaly, že činnost této osoby, vykonávaná na základě řádného povolení státního zástupce, spočívala výhradně v předstírání koupě metamfetaminu nabízeného stěžovatelem. Takové jednání utajeného policisty nelze považovat za činnost agenta ve smyslu §158e trestního řádu, neboť při činnosti agenta dochází ke znatelně vyšší ingerenci do osobních práv a svobod. Falešná identita policisty nebyla spojena se zápisem těchto údajů do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů, tato osoba ani neprováděla žádné hospodářské činnosti, k nimž je třeba zvláštního oprávnění, povolení či registrace (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 812/06).
Trestní soudy neopominuly ani námitku stěžovatele týkající se údajné policejní provokace uskutečňované prostřednictvím policisty vystupujícího pod jménem Benni. Soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel (společně s dalšími osobami) prováděl trestnou činnost spočívající v distribuci drog ještě před vstupem utajeného policisty do věci, jakož i v době mezi jednotlivými předstíranými převody uskutečňovanými tímto policistou (srov. č. l. 7 rozsudku Vrchního soudu v Praze a č. l. 9-10 usnesení Nejvyššího soudu). Trestní soudy tedy ústavněprávně souladným způsobem obhájily svůj závěr, že jednání policisty vystupujícího pod jménem Benni nemělo charakter iniciace či rozvíjení trestné činnosti. Jeho jednání sice pochopitelně představovalo jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, avšak nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04, III. ÚS 29/04, IV. ÚS 565/05, IV. ÚS 407/07, III. ÚS 1285/07, IV. ÚS 3801/13, III. ÚS 828/16 a další). Ústavní soud proto sdílí názor trestních soudů, že posuzovaný případ nelze považovat za tzv. policejní provokaci.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že soudy nepřípustně určily množství účinné látky v metamfetaminu, jenž nebyl zajištěn, jen svou úvahou vycházející z čistoty metamfetaminu zajištěného, Ústavní soud odkazuje zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu, jež se s touto námitkou podrobně vypořádává (č. l. 12-16). Argumentace trestních soudů vychází primárně z toho, že v daném případě bylo zajištěno značné množství metamfetaminu vysoké kvality, přičemž jeho nejnižší čistota činila 73,8 %. Právě z této nejnižší zjištěné čistoty pak trestní soudy vycházely při určení množství účinné látky v nezajištěné, výrazně menší části metamfetaminu. Za daných okolností se závěr trestních soudů, že neexistují důvodné pochybnosti o vysoké kvalitě i nezajištěné části drogy, jeví jako opodstatněný. V neposlední řadě pak nelze přehlédnout racionální úvahu Nejvyššího soudu vycházející z respektované judikatury (zejména ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013), podle které by i samotný zajištěný metamfetamin představoval velký rozsah psychotropní látky ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Množství účinné látky v něm obsažené se totiž výrazně přiblížilo hranici 600 gramů báze metamfetaminu ve formě hydrochloridu, přičemž stěžovatel čin páchal delší dobu a ve vztahu ke značnému počtu odběratelů drogy.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že některé ze stíhaných skutků nebyly spolehlivě prokázány a že trestní soudy vycházely při svém rozhodování z některých nezákonných důkazů, konkrétně z nesprávně označené zajištěné látky. Odkázat lze v tomto směru zejména na napadené usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 11 a 14), kde jsou přehledně shrnuty důkazy usvědčující stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku, že dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele v důsledku toho, že zákon o návykových látkách v ustanovení §44c odst. 1 a odst. 2 ponechává definici omamných a psychotropních látek podzákonnému předpisu.
Ústavní soud k této námitce předně podotýká, že se otázkou ústavnosti vymezení omamných a psychotropních látek podzákonným předpisem již zabýval ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2963/16. V tomto usnesení vysvětlil, že trestní zákoník v §289 odst. 1 uvádí, že zákon stanoví, co se považuje za omamné a psychotropní látky. Tímto zákonem, na nějž trestní zákoník odkazuje, je zákon o návykových látkách, který obsahuje definici návykových látek, tedy i látek omamných a psychotropních, a původně obsahoval i seznamy těchto návykových látek. Ačkoli zákonodárce přikročil k tomu, že tyto seznamy na základě zákonného zmocnění uvedeného v §44c zákona o návykových látkách, budou nadále vydávány formou nařízení vlády, Ústavní soud v dané věci neshledal protiústavnost uvedeného ustanovení.
Ústavní soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 344/2016, v němž je problematika ústavnosti vymezení omamných a psychotropních látek podrobně a kvalitně analyzována, přičemž Ústavní soud považuje právní závěry z toho vyplývající za správné a logické. Interpretační ustanovení §130 trestního zákoníku totiž definuje pojem "návykové látky", mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Za omamnou a psychotropní látku lze proto považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, tedy je "způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování". V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. se přitom drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a Pl. ÚS 45/2000).
Ústavní soud konečně připomíná také svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12, v němž je obsažen mj. závěr, podle něhož právní úprava podmínek trestní odpovědnosti obsažená v nařízení vlády může být ještě akceptovatelná, pokud by pro tuzemské adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech. Vzhledem k výše uvedenému lze nařízení vlády č. 463/2013 Sb. považovat právě za konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku v hrubých rysech.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení §44c odst. 1, odst. 2 zákona o návykových látkách a návrh, že pozbývá platnosti nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako návrhy akcesorické podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byly také odmítnuty.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu