ECLI:CZ:US:2018:4.US.662.17.1
sp. zn. IV. ÚS 662/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Vinklera, t. č. ve Vazební věznici a ústavu zabezpečovací detence Brno, Jihlavská 12, 625 99 Brno, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Mikuláškovou, advokátkou, se sídlem 28. října 2663/150, 702 00 Ostrava, proti povolení ke sledování osob a věcí vydanému soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 18. prosince 2013 sp. zn. Nt 4020/2013, a proti prodloužení tohoto povolení vydanému soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 4. března 2014 sp. zn. Nt 4008/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 3. března 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Ing. Milan Vinkler (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených povolení ke sledování osob a věcí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými povoleními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo být stíhán jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce, jež plynou z článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1 a z článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Zároveň stěžovatel žádá, aby Ústavní soud přikázal Policii České republiky obnovit stav před porušením jeho základních práv. Dne 30. května 2017 stěžovatel svůj návrh doplnil o další argumentaci.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených povolení ke sledování osob a věcí Ústavní soud zjistil:
1) Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 v trestní věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby dle §148 odst. 1, 2 a 3 písm. c) tr. zákona a zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a) a 3 tr. zákoníku, která byla prověřována Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem daní, výnosů a praní peněz (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. OKFK-1191/TČ-2012-251301, vydala k žádosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") dne 18. prosince 2013 pod sp. zn. Nt 4020/2013 povolení ke sledování osob a věcí dle §158d odst. 1 a 3 tr. řádu.
2) Povolení bylo vydáno ke sledování vnitřních prostor kanceláře č. 16 obchodní společnosti DMAX, s. r. o., IČ: 26207885 na adrese K Žižkovu 809/7, 190 00 Praha 9, které užíval (mimo jiné) i stěžovatel, a to na dobu tří měsíců.
3) V projednávané věci jde (stručně řečeno) o prověřování podezření ze spáchání dvou trestných činů. Druhého z nich (zvlášť závažného zločinu) se měl dle zjištění policejního orgánu dopustit v dané době neznámý pachatel jednající za obchodní společnost BL Marketing, s. r. o., se sídlem Koněvova 141/2660, 130 00 Praha 3, IČ: 28166086, jejímž předmětem činnosti bylo poskytování reklamy. Uvedená obchodní společnost totiž zahrnula do svého účetnictví - jakožto podkladu pro daňové přiznání k dani z přidané hodnoty - celkem 11 faktur vystavených obchodní společností WEDOWEE Trading s. r. o., v likvidaci, IČ: 27624170 (dále jen "WEDOWEE"), která však nevykonávala žádnou činnost a účetní doklady za ni vytvářel v té době neznámý pachatel. Na uvedených fakturách bylo za WEDOWEE uvedeno číslo účtu patřícího zcela jiné obchodní společnosti. Policejní orgán následně z výpisu z účtů WEDOWEE, jakož i z účtu uvedeného na fakturách zjistil, že obchodní společnost BL Marketing, s. r. o. na tyto účty nezaslala žádné prostředky. Neznámý pachatel následně do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty obchodní společnosti BL Marketing, s. r. o. zahrnul celkem 32 faktur od WEDOWEE, čímž měl způsobit poškozené České republice škodu ve výši 32 298 968 Kč.
4) Na základě těchto zjištění obsažených v žádosti státního zástupce dospěla soudkyně k závěru, že z dosavadního prověřování je zřejmé, že větší počet podezřelých využívá různé obchodní společnosti k zastření toku finančních prostředků, které následně končí na účtech obchodních společností, jež jsou pro správce daně zcela nekontaktní. Z dosavadních zjištění policejního orgánu zároveň plyne, že fyzické osoby označené v povolení ke sledování osob a věcí si pronajaly shora specifikovanou kancelář, kde má stěžovatel údajně instruovat ostatní podezřelé ohledně hotovostních výběrů z bankovních účtů zainteresovaných obchodních společností.
5) K žádosti státního zástupce soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 4. března 2014 pod sp. zn. Nt 4008/2014 rozhodla o prodloužení povolení ke sledování osob a věcí o další tři měsíce, tj. do 16. června 2014, protože na základě vyhodnocení výsledků povoleného sledování osob a věcí bylo zjištěno, že v dané kanceláři dochází k přerozdělování a přijímání finančních prostředků, které zřejmě pocházejí z prověřované trestné činnosti.
III.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti rozporuje především splnění podmínek pro vydání povolení k sledování osob a věcí a pro prodloužení takového povolení dle §158b a §158d tr. řádu. Konkrétně stěžovatel namítá, že povolení vydala soudkyně místně nepříslušného soudu, dále že povolení prý neobsahuje dostatečné odůvodnění ve vztahu k neodkladnosti a neopakovatelnosti daného úkonu, účelnosti sledování předmětné kanceláře, a v neposlední řadě z něj není zřejmé, proč nelze účelu sledovaného tímto operativně páracím prostředkem dosáhnout jinak. Soudkyně dle stěžovatele pouze zjevně bez dalšího převzala skutečnosti uvedené v žádosti státního zástupce, aniž by tyto jakkoliv přezkoumala, případně požadovala po státním zástupci či policejním orgánu konkrétní dokumenty odůvodňující jejich žádost.
Podrobněji pak stěžovatel brojí proti určení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3, neboť je přesvědčen, že "žádnou konstrukcí souladnou s článkem 38 odst. 1 Listiny nelze ústavně konformním výkladem §26 tr. řádu podle kritérií uvedených v §18 tr. řádu dovodit místní příslušnost" uvedeného soudu.
Stěžovatel tvrdí, že soudkyně se určením místní příslušnosti při rozhodování o povolení ke sledování osob a věcí vůbec nezabývala a to navíc v situaci, kdy "státní zástupce ve svých žádostech (...) zcela konkrétně uvedl místo spáchání trestného činu v kanceláři č. 16 na adrese Praha 9, K Žižkovu 809/7, která je sídlem" obchodní společnosti DMAX, s. r. o. Státní zástupce měl dle stěžovatele zároveň vyloučit možnost spáchání trestné činnosti v sídle či kancelářích zbývajících zainteresovaných obchodních společností, když uvedl, že tyto "nemají fyzicky žádné kanceláře ani jiné prostory, kde by mohly být uskladněny účetní či jiné doklady." V neposlední řadě se stěžovatel podivuje nad tím, že v dané věci rozhodovala vždy jedna a tatáž soudkyně o řadě úkonů přípravného řízení.
Stran této námitky následně stěžovatel doplnil svoji argumentaci podáním ze dne 30. května 2017, v němž podrobně rozvádí závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). V tomto směru je stěžovatel přesvědčen, že závěry formulované v označeném nálezu je třeba aplikovat i na trestní řízení, resp. na posouzení místní příslušnosti soudu k úkonům přípravného řízení v době předcházející vydání předmětného nálezu.
Napadená opatření dle stěžovatele dále představují zásah do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v rozporu s požadavky §158d tr. řádu neobsahují řádné a věcné odůvodnění, především ve vztahu k neodkladnosti a neopakovatelnosti povoleného úkonu, ale i co se týče splnění jednotlivých podmínek pro jejich vydání. V konečném důsledku tak orgány činné v trestním řízení zasáhly i do práva stěžovatele garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny, tedy být stíhán z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.
Závěrem stěžovatel konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 nedokázal v napadených opatřeních rozpoznat rozsah oblasti, kterou v dané věci chrání základní práva na zákonného soudce a na zákonný proces. S ohledem na význam zásahu do těchto práv v poměrech projednávané věci má stěžovatel za to, že intenzita a materiální význam jejich porušení dosáhly ústavněprávní dimenze.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 3.
Ve svém vyjádření Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že jeho místní příslušnost byla založena postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze ve smyslu §26 odst. 1, 2 tr. řádu, tj. podáním žádosti o povolení ke sledování osob a věcí ze dne 28. února 2014 sp. zn. V22-63/2013-7 VZN 1522/2013. K tomu Obvodní soud pro Prahu 3 doplnil, že v případě obou povolení šlo o prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti tehdy neztotožněného pachatele, který měl jednat za obchodní společnost BL Marketing, s. r. o., jejíž sídlo se v té době nacházelo v jeho obvodu. Taková skutečnost v době rozhodování soudkyně o žádostech státního zástupce odůvodňovala místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 ve smyslu §18 tr. řádu.
Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření, které nepřináší do projednávané věci žádné nové relevantní argumenty, které by stěžovateli již nebyly známy z napadených povolení, nepovažoval zaslání vyjádření stěžovateli k případné replice za potřebné.
V.
Ústavní soud po přezkoumání napadených povolení ke sledování osob a věcí konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti napadá povolení ke sledování osob a věcí a následné prodloužení tohoto povolení. Jeho námitky lze přitom rozdělit do tří oblastí. První z nich směřuje proti určení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3, jakožto soudu příslušného k provádění úkonů v přípravném řízení. Druhá oblast námitek směřuje proti odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí a proti důvodům prodloužení daného povolení o další tři měsíce. Poslední námitkou stěžovatel napadá závěr Obvodního soudu pro Prahu 3 o neodkladnosti a neopakovatelnosti daného operativně pátracího prostředku.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně připomenul, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. září 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. prosince 2001 sp. zn. I. ÚS 486/001, ze dne 21. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 či ze dne 30. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na taková vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinými slovy "kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
Stěžovatel namítá místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 jako soudu pro přípravné řízení. Výkladem ustanovení §26 tr. řádu ve světle práva na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny) se Ústavní soud zabýval ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Konstatoval přitom, že jakkoliv dané ustanovení teoreticky umožňuje státním zástupcům činným při krajských a vrchních státních zastupitelstvích podat návrh na rozhodnutí v přípravném řízení více okresním soudům - čímž je pak zásadně založena příslušnost takového soudu i pro zbytek přípravného řízení - jeho ústavně-konformní výklad, který vyhovuje požadavkům článku 38 odst. 1 Listiny, v takových případech stanoví státnímu zástupci podat první návrh ve věci tomu okresnímu soudu, který by byl místně příslušný k projednání věci samé v souladu s §18 trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, bod 117).
V bodu 120 předmětného nálezu Ústavní soud zároveň doplnil, že shora uvedený závěr nelze bez dalšího aplikovat zpětně. Je tomu tak proto, že dopady retrospektivního působení ústavně-konformního výkladu §26 tr. řádu předestřeného Ústavním soudem by měly poměrně významný dopad na praxi přípravného řízení trestního. Nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 totiž zásadně mění zavedenou a i jím samým v minulosti uznávanou praxi (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. IV. ÚS 840/07) a mnohá další. Dle této praxe přitom státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství mohl podat první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení v zásadě kterémukoliv okresnímu soudu v územním obvodu příslušného státního zastupitelství. V současné době - a je to i případ stěžovatele - existuje mnoho trestních řízení, v nichž byla založena místní příslušnost soudu pro přípravné řízení trestní ještě před vydáním předmětného nálezu v rozporu s jeho závěry, přičemž tato přípravná řízení trestní pokračovala či pokračují i v době po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Orgány činné v trestním řízení proto byly postaveny před výkladový problém, jak mají v těchto případech postupovat.
K této problematice Ústavní soud jasně uvedl, že daný nález nelze aplikovat retrospektivně, tj. že rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 2350/16, ze dne 27. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1967/16, ze dne 21. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2033/16, či ze dne 17. května 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15). Rovněž Ústavní soud dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti dle ustanovení §18 tr. řádu orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 2611/16).
Co se týče odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí a jeho následného prodloužení, Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že sledování osob a věcí představuje jeden z operativně pátracích prostředků ve smyslu §158b a násl. tr. řádu, tedy specifické opatření orgánů činných v trestním řízení směřující k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, pátrání po skrytých pachatelích či věcných důkazech. Podstatou sledování osob a věcí je získání poznatků o osobách a věcech, které je prováděno utajovaným způsobem za pomoci technických nebo jiných prostředků, které slouží k pozorování, případně i k pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů, popřípadě přímým osobním pozorováním a sledováním (srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J. KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 507-508, 509.).
Operativně pátracími prostředky dle §158b a násl. tr. řádu dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i do práva na ochranu soukromí v tzv. prostorové dimenzi. Děje se tak však toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných a výhradně na základě zákona (srov. článek 8 odst. 2 Úmluvy, článek 7 Listiny či článek 12 odst. 1, 3 Listiny). Mezi takové zájmy zajisté spadá i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestání (§1 tr. řádu) [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1983/13].
Garance ochrany dotčených základních práv, resp. požadavek jejich šetření ze strany orgánů činných v trestním řízení a zasahování pouze v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (článek 1 odst. 1 Ústavy, článek 2 odst. 2 a článek 4 odst. 4 Listiny §2 odst. 4 věta třetí tr. řádu), je v případě institutu sledování osob a věcí dle §158d tr. řádu zajištěna stanovením podmínek jeho využití.
Tak především je policejní orgán oprávněn použít jakýkoliv operativně pátrací prostředek pouze za předpokladu, že jde o řízení o úmyslném trestném činu (§158b odst. 1 tr. řádu). Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný účel než získání skutečností důležitých pro trestní řízení a tyto prostředky je možné použít pouze tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze při jejich použití omezit jen v míře nezbytně nutné (§158b odst. 2 tr. řádu). U sledování osob a věcí navíc platí, že má-li jím být zasahováno - mimo jiné - do nedotknutelnosti obydlí za použití technických prostředků, lze jej uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (§158d odst. 3 věta první tr. řádu). Povolení ke sledování osob a věcí dále lze vydat jen na základě písemné žádosti, která musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost, a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány (§158d odst. 4 věta první tr. řádu). V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno, přičemž nesmí být delší na šest měsíců; na základě nové žádosti může ten, kdo sledování povolil, písemně prodloužit dobu sledování vždy na dobu nejvýše šesti měsíců (§158d odst. 4 věta druhá a třetí).
Podmínky stanovené trestním řádem vyjadřují základní požadavek, aby prostředky, jimiž je zasahováno do základních práv, byly používány v míře nezbytné, a to jednak s ohledem na účel trestního řízení (§1 tr. řádu) a jednak s respektem k dotčenému právu (nejčastěji půjde o právo na soukromí). Limity zásahů do dotčených základních práv a svobod tedy vyplývají ze zásady proporcionality. Přitom je to právě soud, jemuž přísluší posoudit (s ohledem na článek 4 Ústavy) na základě žádosti příslušného orgánu činného v trestním řízení, zda potenciální zásah, představovaný sledováním osoby či věci, je v poměrech dané trestní věci přiměřený či nikoliv. Shledá-li soud intenzitu zásahu do základních práv v poměrech individuální trestní věci jako neproporcionální, nemůže žádosti o povolení ke sledování osob a věcí vyhovět.
Z hlediska přezkumu povolení ke sledování osob a věcí platí již shora připomenuté závěry ohledně mezí ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení, tedy, že prostor pro jeho kasační zásah by byl dán pouze tehdy, kdyby soud, který rozhodl o povolení ke sledování osob a věcí, případně o prodloužení takového povolení, postupoval zcela zjevně vně hranic vymezených kogentními ustanoveními jednoduchého práva.
Stejně zdrženlivý přístup aplikuje Ústavní soud i při přezkumu otázky neodkladnosti či neopakovatelnosti vyšetřovacích úkonů. Důvodem je, že v řízení o ústavní stížnosti je uvedená otázka posuzována ex post, často s určitým časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu. Proto se Ústavní soud při svém hodnocení omezuje pouze na posouzení, zda označení daného úkonu za neodkladný či neopakovatelný nepředstavuje zjevné zneužití tohoto institutu. V tomto směru proto Ústavní soud hodnotí nejen samotné odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti, ale také to, zda pro provedení takového úkonu nebyly dány věcné důvody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12). Byť totiž nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde zpravidla o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí, ev. opatření orgánů činných v trestním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. března 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi přípravného řízení a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08).
Ústavní soud tak za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy jde pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou bylo napadené rozhodnutí, případně opatření, vypracováno, totiž neobsahuje-li sice předmětné odůvodnění pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti (či neopakovatelnosti) daného procesního úkonu, nicméně tato neodkladnost (či neopakovatelnost) je ze spisového materiálu a z okolností případu dostatečně zřejmá [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2816/10, či ze dne 19. května 2015 sp. zn. I. ÚS 3655/14].
Ve světle těchto judikatorních závěrů Ústavní soud přezkoumal napadená povolení ke sledování osob a věcí.
VI.
Stran prvé námitky stěžovatele spočívající v tom, že o povolení ke sledování osob a věcí a o prodloužení tohoto povolení rozhodoval místně nepříslušný soud, Ústavní soud připomíná shora uvedené, totiž že závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 se uplatní teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti, tj. od 22. června 2016, kdy se tento nález stal ve smyslu čl. 89 odst. 1 Ústavy vykonatelným. Veškerý průběh trestních řízení, předcházející tomuto datu, proto nutno posuzovat podle tehdejší praxe, aprobované ostatně i dřívější judikaturou Ústavního soudu. Jinými slovy Ústavní soud nemůže předchozí praxi optikou daného nálezu jakkoliv hodnotit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3327/16).
Ačkoliv stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu obsáhlou argumentaci, jíž se snaží zvrátit jeho dosavadní rozhodovací praxi stran aplikace závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 i na průběh trestních řízení předcházejících okamžiku jeho vykonatelnosti, v projednávané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod pro odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe stran vymezení časových účinků nálezu Pl. ÚS 4/14, které ostatně (jak bude uvedeno níže) v poměrech projednávané věci již dříve aplikoval.
Povolení ke sledování osob a věcí ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. Nt 4020/2013, jakož i jeho prodloužení ze dne 4. března 2014 sp. zn. NT 4008/2014 byla vydána více než dva roky před přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. V dané době Ústavní soud akceptoval výklad ustanovení §26 odst. 1 tr. řádu, dle něhož mohli státní zástupci činní při krajských a vrchních státních zastupitelstvích podat návrh na rozhodnutí v přípravném řízení více okresním soudům v obvodu jejich působnosti. Jestliže v projednávané věci podal žádost o povolení ke sledování osob a věcí a na prodloužení tohoto povolení státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který je činný ve všech obvodech náležejících do působnosti tohoto státního zastupitelství, mohl tak učinit u kteréhokoliv okresního soudu v rámci obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. Vrchního soudu v Praze (§7 odst. 1 zákona o státním zastupitelství). Jestliže státní zástupce následně skutečně podal žádosti u Obvodního soudu pro Prahu 3, byl takový postup zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí aprobovanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15, ze dne 14. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 1229/16)
V tomto směru Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. IV. ÚS 3114/16, v němž se shodnou námitku téhož stěžovatele již jednou zabýval. V dané věci šlo o posouzení, zda příkaz k domovní prohlídce - vydaný v témže trestním řízení stejnou soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 - byl vydán místně příslušným soudem. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že příkaz domovní prohlídce byl vydán místně příslušným soudem, přičemž místní příslušnost soudu se odvíjela od sídla obchodní společnosti BL Marketing, s. r. o. Zároveň však Ústavní soud doplnil, že s ohledem na aplikační praxi aprobovanou i v jeho dřívější judikatuře mohl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podat návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce i u jiného okresního soudu v obvodu své místní příslušnosti, neboť změna učiněná nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14 neměla (bez dalšího) na následné hodnocení daného trestního řízení žádný vliv.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádného důvodu, pro nějž by se měl od své dosavadní rozhodovací praxe ve věci stěžovatele jakkoliv odchýlit, zvláště v situaci, kdy ke stejnému závěru dospěl již jednou v téže trestní věci. Námitku nedostatku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 pro vydání napadených povolení tak Ústavní soud neshledal jako důvodnou.
Za nedůvodnou je třeba označit i následující námitku stěžovatele směřující proti odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí, a proti prodloužení tohoto povolení o další tři měsíce.
Povolení ke sledování osob a věcí bylo v této věci vydáno v rámci prověřování úmyslných trestných činů, přičemž v případě druhého z nich jde o zvlášť závažný zločin, neboť jeho pachatel je ohrožen trestní sazbou s horní hranicí až deset let (§158b odst. 1 tr. řádu). Z odůvodnění povolení je zřejmé, že jeho smyslem je objasnění prověřované trestné činnosti a její zdokumentování tak, aby orgány činné v trestním řízení měly k dispozici nezbytný důkazní materiál. Prověřovaná trestná činnosti je přitom páchána skrze velké množství obchodních společností a je řízena z kanceláře obchodní společnosti DMAX, s. r. o., kde má stěžovatel údajně instruovat další podezřelé ohledně výběrů finančních prostředků z účtů dotčených obchodních společností. Je tedy zřejmé, že sledováním prostor předmětné kanceláře lze získat bližší poznatky o případné trestné činnosti podezřelých, přičemž jiný důvod užití tohoto operativně pátracího prostředku se zde nenabízí.
Co se týče jiných prostředků, jimiž by bylo možné dosáhnout uvedeného cíle, je třeba říci, že žádný takový prostředek - jímž by bylo možné dosáhnout účelu sledování, aniž by takový postup účel sledování podstatně neztěžoval - v dané věci v úvahu nepřichází. Jak totiž připomenula soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3, prověřovaná trestná činnost je páchána značně sofistikovaně; za pomoci méně invazivních prostředků (např. sledování předmětné kanceláře a příchozích osob ve smyslu §158b odst. 2 tr. řádu) by nebylo možné dosáhnout sledovaného účelu, jímž je dokumentace trestné činnosti a ztotožnění jejích pachatelů. Má-li totiž k dílčí části trestné činnosti docházet právě v rámci dané kanceláře na základě pokynů stěžovatele, lze si jen stěží představit, jak jinak lze takovou činnost objasnit než její dokumentací prostřednictvím technických prostředků umožňujících ji zvukově či obrazově zaznamenat. Ústavní soud je proto přesvědčen, že z odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí zcela logicky a srozumitelně vyplývá, z jakých důvodů soudkyně považovala podmínky §158b odst. 2 věty druhé tr. řádu za splněné.
Ohledně doby, na kterou bylo povolení ke sledování osob a věcí uděleno, je třeba uvést, že tato činí polovinu ze zákonem stanovené maximální doby na kterou takové povolení udělit. Z tohoto důvodu a s ohledem na účel povoleného sledování - objasnění a dokumentace rozsáhlé trestné činnosti, do které je zapojeno vícero osob a která je realizována skrze řadu obchodních společností - nepovažuje Ústavní soud udělení povolení na dobu tří měsíců za jakkoliv neproporcionální.
Ve vztahu k podmínkám pro povolení ke sledování osob a věcí ve smyslu §158b odst. 3 tr. řádu je z obsahu povolení zřejmé, že bylo vydáno soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3, na základě písemné žádosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství ze dne 16. prosince 2013 (která je přílohou spisu Ústavního soudu). Z této žádosti se zřetelně podává konkrétní podezření na spáchání trestné činnosti, která je zde detailně popsána na základě dosavadních zjištění policejního orgánu a tyto poznatky soudkyně promítla i do odůvodnění napadeného povolení. Předmětná kancelář a osoby, které ji užívají a jsou podezřelé z účasti na prověřované trestné činnosti, jsou zde dostatečně přesně určeny, včetně jejich trvalého bydliště. Podmínky stanovené §158d odst. 3 a 4 tr. řádu tak dle Ústavního soudu byly v dané věci splněny.
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci podezření z trestného činu vyplývalo z dosavadních poznatků, které zjevně nasvědčovaly závěru o důvodnosti takového podezření, přičemž tyto poznatky a indicie byly v žádosti státního zástupce označeny (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2014 sp. zn. I. ÚS 1638/14).
Stran prodloužení povolení ke sledování osob a věcí je třeba uvést, že i zde byly dány zákonem stanovené podmínky pro vyhovění žádosti o prodloužení původního povolení o další tři měsíce (§158d odst. 4 in fine tr. řádu). Především pak ze žádosti státního zástupce o prodloužení povolení a z podnětu policejního orgánu je zřejmé, na jakém podkladu soudkyně rozhodovala o vyhovění této žádosti. V průběhu prvních tří měsíců se totiž potvrdilo podezření, že v předmětné kanceláři se scházejí podezřelé osoby a reálně zde dochází k přerozdělování inkasovaných finančních prostředků. Policejní orgán však zároveň uvedl, že pro důkladné zdokumentování trestné činnosti je třeba ve sledování pokračovat i nadále, přičemž v průběhu pokračujícího sledování budou ztotožněny i další osoby, jimž jsou stěžovatelem a dalším podezřelým distribuovány finanční prostředky. Prodloužením povolení ke sledování osob a věcí tak bylo možné důvodně očekávat bližší objasnění prověřované trestné činnosti, jakož i míru účasti jednotlivých osob.
Ústavní soud zjistil, že odůvodnění povolení nevykazují jakékoliv známky libovůle v postupu orgánů činných v trestním řízení, jsou zcela logicky a srozumitelně strukturovaná a z jejich obsahu je jednoznačně seznatelné, že za splnění zákonných podmínek a po seznámení s vyšetřovacím spisem policejního orgánu dospěla soudkyně ke správnému závěru o důvodnosti žádostí státního zástupce. V poměrech projednávané věci proto nelze označit povolení za odporující požadavku proporcionality mezi zásahem do dotčených základních práv a zájmem na účinném a efektivním naplnění účelu trestního řízení. Stejně tak odůvodnění napadených povolení vyhovuje požadavkům formulovaným v judikatuře Ústavního soudu.
Konečně se Ústavní soud neztotožnil ani se závěrem stěžovatele, dle něhož z vydaných povolení není zřejmé, z jakého důvodu soudkyně považovala daný procesní úkon za neodkladný či neopakovatelný.
Obě napadená povolení obsahují pasáž, v níž se soudkyně posouzení povahy daného operativně pátracího prostředku v tomto směru věnuje (vždy na straně 3 daných povolení), přičemž jeho neodkladnost spočívala v nemožnosti jeho provedení po zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. řádu, a to s ohledem na vývoj ve věci. Ohledně neopakovatelnosti sledování osob a věcí soudkyně uvedla, že s ohledem na povahu a aktuální vývoj ve věci daný úkon nelze opakovat v řízení před soudem.
V tomto směru musí Ústavní soud konstatovat, že uvedené odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti sledování osob a věcí je velice obecné. Je však třeba říci (v souladu se závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2816/10 a sp. zn. I. ÚS 3655/14), že neodkladnost a neopakovatelnost sledování osob a věcí je s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti daní věci dostatečně zřejmá. Jak již bylo řečeno, v projednávané věci policejní orgán prověřoval důvodné podezření ze spáchání rozsáhlé trestné činnosti, na které se měla podílet řada osob, přičemž prostřednictvím sledování mělo být toto podezření jednak potvrzeno a zároveň měla být trestná činnost dokumentována v reálném čase. Neodkladnost uvedeného procesního úkonu proto vyplynula z povahy věci, přičemž po zahájení trestního stíhání by nebylo možné obrazové a zvukové záznamy dokumentující trestnou činnost opatřit. Dílčí trestná činnost by již totiž byla dokonána a zároveň by osobám, proti nimž by bylo zahájeno trestní stíhání, bylo známo, že je proti nim vedeno trestní stíhání pro určitou trestnou činnost. Neopakovatelnost sledování, které probíhá v reálném čase a poskytuje aktuální obraz o probíhající trestné činnosti, resp. jednání s ní souvisejícím, plyne vskutku z povahy věci, neboť takový postup není možné provést až v řízení před soudem.
Ústavní soud proto ani tuto námitku stěžovatele neshledal jako důvodnou, neboť neodkladnost a neopakovatelnost povoleného sledování osob a věcí se podávaly z konkrétních skutkových okolností projednávané věci a tyto jsou z obou povolení, popřípadě ze žádostí státního zástupce seznatelné.
Ústavní soud uzavírá, že napadená povolení ke sledování osob a věcí nebyla způsobilá zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod garantovaných mu Listinou a Úmluvou. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu