ECLI:CZ:US:2009:4.US.698.05.1
sp. zn. IV. ÚS 698/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů P. P. a Z. T., obou zastoupených JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 5 C 181/2002-45 ze dne 10. 2. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 5 C 181/2002-45 ze dne 10. 2. 2003 byla zamítnuta žaloba proti manželům PaeDr. V. K. a R. K. (dále jen "vedlejší účastníci"), jejímž prostřednictvím se stěžovatelé domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 10 v domě na adrese Žižkovo náměstí 5/čp. 1197, k.ú. Žižkov, Praha 3, a to z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. d), g) a h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen "občanský zákoník"). Rozhodnutí obvodního soudu bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003. Dovolání stěžovatelů, jehož přípustnost tito opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005 jako nepřípustné odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že vydáním výše uvedených rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva nebýt diskriminován ve smyslu čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali stěžovatelé především v neúplnosti a rozpornosti skutkových zjištění a z něj vyplývajícím nesprávném právním posouzení věci. Dle přesvědčení stěžovatelů byly nedostatky ve skutkových zjištěních z nemalé části zapříčiněny tím, že obecné soudy nedostály své povinnosti provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu je přitom jedním z typů řízení, v němž se plně neuplatňuje zásada projednací, a soud je povinen postupovat dle ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé dále ve vztahu k jednotlivým výpovědním důvodům podrobně rozvedli, v čem konkrétně dle jejich názoru obecné soudy pochybily, a to jak co do rozsahu provedeného dokazování, tak i co do hodnocení důkazů a u výpovědních důvodů dle §711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku i co do právního posouzení. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že jejich dovolání odmítl jako nepřípustné, přestože jej dle zákona měl meritorně projednat, čímž se dopustil tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle §237 odst. 3 občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam nejen tehdy, jde-li o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou nebo o otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, ale i tehdy, byla-li předmětná právní otázka odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem, což byl právě případ stěžovatelů, kteří namítali nesprávnou aplikaci §711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku. Nejvyšší soud však dovolání přípustným neshledal, správností právního posouzení se vůbec nezabýval a odňal si tak mimo jiné i možnost nalézt, že skutková zjištění obvodního a městského soudu byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že v napadených rozhodnutích hodnocení některých důkazů zcela absentovalo.
Do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek mělo být dle stěžovatelů neoprávněně zasaženo tím, že jim byla prostřednictvím napadených rozhodnutí odňata jedna ze složek jejich vlastnického práva, a to právo věc užívat a brát z ní požitky. Kdyby obecné soudy rozhodly o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v souladu se zákonem, vlastnické právo stěžovatelů by se obnovilo v plném rozsahu a tito by mohli svobodně vykonávat svá vlastnická oprávnění, což jim však bylo v důsledku vydání napadených rozhodnutí znemožněno. Stěžovatelé se rovněž cítili být diskriminováni tím, že obecné soudy neodůvodněně zvýhodnily vedlejší účastníky jakožto nájemce na úkor vlastnického práva stěžovatelů. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že se v případě předmětného bytu jednalo o byt s tzv. regulovaným nájemným a že vedlejší účastníci požívali této výhody, aniž by pro to existoval ospravedlnitelný veřejný zájem, neboť se nejednalo o osoby v nepříznivé sociální či ekonomické situaci. Dle stěžovatelů byl celý systém regulace nájemného v České republice protiústavní, přičemž odkázali na závěry vyslovené Evropským soudem pro lidská práva ve věci Hutten-Czapská proti Polsku.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005, rozsudek městského soudu č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003 a rozsudek obvodního soudu č. j. 5 C 181/2002-45 ze dne 10. 2. 2003 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 5 C 181/2002 a vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud uvedl, že zjišťování skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, že dokazování proběhlo regulérním způsobem a že své rozhodnutí ve vztahu ke všem tvrzeným výpovědním důvodům řádně odůvodnil, přičemž jeho rozsudek byl následně odvolacím i dovolacím soudem shledán zákonným. Obvodní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta či případně jako nedůvodná zamítnuta. V závěru obvodní soud poukázal na skutečnost, že rozsudkem č. j. 5 C 221/2004-34 ze dne 9. 12. 2004 byla zamítnuta i opakovaná žaloba stěžovatelů ve věci přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, přičemž i toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem městského soudu č. j. 15 Co 290/2005-54 ze dne 4. 10. 2005.
Městský soud shodně jako soud obvodní navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Z odůvodnění jeho rozsudku bylo dle jeho přesvědčení zřejmé, že se v odvolacím řízení podrobně zabýval všemi uplatněnými námitkami a neshledal je důvodnými. Co do skutkového stavu vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, neboť shledal, že tento soud postupoval plně v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, tzn. hodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a každý důkaz jednotlivě, přičemž se zaměřil na skutečnosti, jež zůstaly mezi účastníky spornými. V podrobnostech pak městský soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření v prvé řadě konstatoval, že ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku žádné námitky vzneseny nebyly, proto se jím ani zabývat nemohl. Dále uvedl, že je-li přípustnost dovolání opřena o zásadní právní význam řešené otázky, otevírá se dovolací přezkum pouze pro posouzení otázek právních, tzn. způsobilým dovolacím důvodem je v takovém případě zásadně toliko důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, a nikoliv již důvod, jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Právě ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku stěžovatelé namítali, že k nesprávnému právnímu posouzení věci došlo v důsledku nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku pak Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, vztahující se k výkladu pojmu "spravedlivě požadovat", přičemž konstatoval, že napadené rozhodnutí městského soudu s ní bylo, vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, v souladu. K dalším námitkám stěžovatelů pak Nejvyšší soud poznamenal, že bylo-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nemohl se jím zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Vedlejší účastníci pak měli za to, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti fakticky domáhali toliko odlišného hodnocení důkazů. Nesouhlas s hodnocením důkazů a s výsledkem sporu však bez dalšího nezakládá porušení ústavně zaručených práv. Odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku byl zcela nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se týká výše nájemného a nikoliv obsahu a trvání nájemního vztahu. Z tohoto argumentu však bylo dle vedlejších účastníků zřejmé, že motivací stěžovatelů bylo vyklizení předmětného bytu a jeho pronajmutí za tržní cenu. Z těchto důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby "rozsudky obecných soudů v této věci nebyly nálezem Ústavního soudu dotčeny".
Na výše uvedená vyjádření reagovali stěžovatelé obsáhlou replikou, v níž polemizovali s názory ostatních účastníků řízení. K argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatelé uvedli, že prostřednictvím dovolacích námitek, týkajících se výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku, nezpochybňovali zjištěný skutkový stav, nýbrž správnost právního posouzení. Podstatou těchto námitek byla skutečnost, že odvolací soud nevyhodnotil za daných okolností vztah vedlejších účastníků k bytu jako jeho neužívání. Závěr o užívání či neužívání bytu byl přitom otázkou právní a nikoliv skutkovou. Nadto i v případě, že by námitky stěžovatelů skutečně směřovaly do skutkových zjištění, nejednalo by se o okolnost, z níž by bylo možno bez dalšího dovozovat nepřípustnost dovolání. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1740/2004 se v této souvislosti podává, že nesprávné právní posouzení věci může vyplývat ryze z nedostatečných skutkových zjištění. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku pak Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí toliko abstraktně vymezil pojem "spravedlivě požadovat", aniž by jej aplikoval na konkrétní případ stěžovatelů. Ostatně i tehdy, jestliže by usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005 jinak obstálo, bylo by třeba jej zrušit z důvodu procesní ekonomie, jelikož navazuje na protiústavní rozhodnutí obvodního a městského soudu. Ve vztahu k vyjádřením obvodního a městského soudu pak stěžovatelé uvedli, že se s jejich tvrzeními neztotožňují a v dalším odkázali na obsah své ústavní stížnosti. K návrhu obvodního soudu, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, stěžovatelé poznamenali, že takový návrh sám o sobě je nepřípustný a zjevně neopodstatněný, neboť soudce zpravodaj se jednak dotázal účastníků řízení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž tato skutečnost indikuje, že ve věci bude rozhodováno nálezem, a dále proto, že právní otázka, kterou Ústavnímu soudu předložili, nebyla dosud v jiném rozhodnutí řešena. Stěžovatelé měli rovněž za to, že odkaz na rozsudek obvodního soudu č. j. 5 C 221/2004-34 ze dne 9. 12. 2004 byl nepřípadný, neboť v něm bylo posuzováno chování nájemců v odlišném období, tzn. předmět řízení se od projednávaného lišil. Nadto stěžovatelé napadli rozhodnutí městského soudu, navazující na výše uvedený rozsudek, pro jeho nesprávnost dovoláním. Konečně k argumentaci vedlejších účastníků stěžovatelé poznamenali, že se nedomáhali přehodnocení důkazů, nýbrž zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor s uvedenými ustanoveními Listiny, Úmluvy, Ústavy České republiky a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Smyslem citace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska proti Polsku pak bylo prokázat, že stěžovatelé byli ve vztahu k vedlejším účastníkům diskriminováni v rovině, mající dopady do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé proto na své ústavní stížnosti setrvali v plném rozsahu.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by v důsledku vydání napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byl by Ústavní soud povolán do kompetence obecných soudů zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili několik okruhů námitek. V prvém poukazovali na nedostatečný rozsah skutkových zjištění a zpochybňovali jejich správnost, resp. namítali, že se skutková zjištění nacházela v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Druhý okruh námitek představovala tvrzená nesprávná aplikace ustanovení §711 odst. 1 občanského zákoníku a na něj navazující výtky vůči postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Konečně třetí okruh námitek se týkal tvrzených dopadů výsledku řízení do sféry ústavně zaručených práv stěžovatelů v podobě porušení práva vlastnit majetek a zákazu diskriminace.
Co se týče skutkových zjištění obecných soudů, byl Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nucen konstatovat, že v této souvislosti neshledal žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. Obvodní soud provedl v předmětném řízením řadu důkazů, vyslechl kromě samotných stěžovatelů a vedlejších účastníků ještě deset dalších svědků, přičemž i z protokolů z ústního jednání bylo zřejmé, že se pokoušel objasnit skutkový stav co nejúplněji. Jeví se vhodné v této souvislosti připomenout, že zásadu vyšetřovací, zakotvenou v ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu nelze absolutizovat a vnímat ji jako bezbřehou povinnost soudu provádět důkazy do doby, než budou všichni účastníci řízení s výsledkem dokazování bez výhrad spokojeni. Samotný nesouhlas účastníků řízení s doposud provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry soudu sám o sobě nezavazuje soud k provedení dalšího dokazování. V projednávané věci přitom městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně objasnil, proč považoval shodně s obvodním soudem skutkový stav za dostatečně zjištěný a nebylo tedy nutno akceptovat návrh stěžovatelů na opakovaný výslech svědkyně B. (str. 3 rozsudku městského soudu č. j. 15 Co 303/2003-65 ze dne 13. 11. 2003). Ve vztahu k námitkám, vztahujícím se k procesu hodnocení důkazů, pak Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožňoval a za přiléhavější považoval hodnocení jiné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl z pozice orgánu ochrany ústavnosti povolán zasáhnout a rozhodnutí obecných soudů zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry v nich obsažené byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), resp. byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95). V této souvislosti je třeba poznamenat, že obecné soudy své úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily, řádně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v těchto úvahách nezjistil žádný logický či faktický rozpor, jež by svou intenzitou dosahoval míry mající za následek porušení práva na spravedlivý proces. Rozpory, na něž stěžovatelé poukazovali v opravných prostředcích a posléze i v ústavní stížnosti, by mohly mít relevanci toliko v rovině podústavní, nebyly však způsobilé zpochybnit závěry obecných soudů do té míry, že by bylo možno hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, který jediný by mohl přivodit zásah Ústavního soudu. Námitky, mající vztah ke skutkovým zjištěním obecných soudů tedy, stručně řečeno, zcela postrádaly ústavněprávní rovinu.
K obdobnému závěru je možno dospět i ve vztahu k části ústavní stížnosti, v níž je namítáno nesprávné právní posouzení věci. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za nichž by mohla mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, následovně: první skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality, nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Naplnění neurčitých pojmů obsažených v hypotézách norem občanského zákoníku, tzn. konkrétně u výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku pojmu "spravedlivě požadovat" a u výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku pojmu "bez vážných důvodů" a pojmu "neužívání", resp. "občasné užívání", bytu, konkrétním obsahem je zásadně úlohou obecných soudů, přičemž tyto se této úlohy zhostily způsobem, jemuž nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy provedly výklad předmětných pojmů způsobem srozumitelným a logickým a rovněž adekvátně reagovaly na veškeré vznesené námitky. Ústavní soud neměl za těchto okolností důvod jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci sám o sobě k založení protiústavnosti napadených rozhodnutí nedostačuje.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2474/2004-78 ze dne 3. 8. 2005 byla v ústavní stížnosti nastolena otázka přípustnosti dovolání stěžovatelů dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. K tomu Ústavní soud podotýká, že z hlediska výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku stěžovatelé v dovolání žádné námitky neuplatnili, z hlediska dovolacího důvodu dle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku se pak Nejvyšší soud s jejich námitkami důsledně vypořádal. Ústavní soud přitom v minulosti vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.). Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud v rámci své přezkumné kompetence žádné pochybení neshledal.
K právnímu posouzení existence výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku se pak Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení nevyjádřil, neboť kvalifikoval námitky stěžovatelů jako námitky zpochybňující správnost skutkových zjištění, kterýžto závěr nelze s přihlédnutím k formulaci dovolacích námitek než označit jako přiléhavý. Ústavní soud podotýká, že mu je známo, že Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 1199/2006 ze dne 25. 10. 2006 zrušil rozsudek městského soudu č. j. 15 Co 290/2005-54, neboť shledal důvodnými námitky stěžovatelů, vztahující se k výpovědnímu důvodu dle §711 písm. h) občanského zákoníku a z těchto důvodů vrátil věc městskému soudu k dalšímu projednání (rozhodnutí se týkají další žaloby stěžovatelů proti vedlejším účastníkům o přivolení k výpovědi z nájmu bytu). Ústavní soud ovšem upozorňuje, že v obou těchto případech byly předmětem právního posouzení odlišné skutkové okolnosti a rovněž konstrukce dovolacích námitek byla v posléze uvedeném případě odlišná. Nelze proto z této skutečnosti dovozovat, že by se v projednávané věci Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti, odmítl-li se dovolacím důvodem dle §711 odst. 1 písm. h) blíže zabývat. Ústavní soud ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu upozorňuje, že nepřehlédl, že závěry v něm obsažené, týkající se možnosti uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2339/07 a II. ÚS 2837/07 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení předcházející vydání rozhodnutí obvodního a městského soudu přezkoumal a žádnou vadu mající za následek porušení práv stěžovatelů nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů pouhým formalismem, proto k němu Ústavní soud nepřistoupil.
Konečně k poslednímu okruhu námitek, tzn. především k námitce porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jež stěžovatelé spatřovali především v tom, že jim byla odňata jedna ze složek vlastnického práva - ius utendi et fruendi, Ústavní soud konstatuje, že nemožnost věc užívat a brát z ní požitky je podstatou nájemního vztahu, kdy se tyto dvě složky dočasně vydělují z obsahu vlastnického práva. Jak správně podotkli sami stěžovatelé v ústavní stížnosti, po ukončení nájemního vztahu se vlastnictví, v souladu se zásadou elasticity, plně obnoví. Toto ukončení nájemního vztahu však musí proběhnout v souladu s platným právem, které v době, kdy byla žaloba podána, taxativně upravovalo výpovědní důvody a vyžadovalo k jejich uplatnění přivolení soudu. Jelikož obecné soudy v řízení, splňujícím kritéria spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny, neshledaly existenci žádného z uplatněných výpovědních důvodů, nemohlo v důsledku takového rozhodnutí dojít k porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci pak stěžovatelé nepoukazovali na to, že by s nimi bylo zacházeno jinak než s jinými osobami ve srovnatelné situaci, nýbrž za diskriminaci mylně považovali svůj neúspěch v řízení. Co se problematiky regulovaného nájemného týče, Ústavní soud v plné míře odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (publikován pod č. 252/2006 Sb.), kde komplexně zhodnotil institut regulovaného nájemného a poskytl vlastníkům dotčených nemovitostí možnost domáhat se svých práv vůči nájemcům před obecnými soudy.
Nezbývá než uzavřít, že jelikož nebyla žádná z námitek v ústavní stížnosti uplatněných shledána důvodnou, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost je možno poznamenat, že argumentace vedlejších účastníků, že vyžádání souhlasu s upuštěním od ústního jednání indikuje, že ve věci bude rozhodnuto nálezem, není zcela případná. Zákon o Ústavním soudu rozlišuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné a dává tak Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, nicméně nic nebrání tomu, aby si Ústavní soud za účelem odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, spis či jinou dokumentaci, týkající se napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k případné replice. Společně s žádostí o vyjádření, resp. o repliku, vyzývá Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie účastníky i ke sdělení, zda souhlasí s eventuálním upuštěním od ústního jednání. Pokud ovšem informace zjištěné výše uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být ústavní stížnost bez dalšího odmítnuta; vyžádané souhlasy s upuštěním od ústního jednání Ústavní soud v tomto ohledu nikterak neomezují.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu