ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.170.2014:36
sp. zn. 5 As 170/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
RHINOCEROS, a. s., Moskevská 1/14, Most, zastoupeného Mgr. Liborem Kapalínem,
advokátem se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha, proti žalované: Česká národní banka,
Na Příkopě 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 9. 2014, č. j. 3 A 165/2011 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal
přezkoumání rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 19. 5. 2011,
č. j. 2011/1668/110, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí
České národní banky ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2011/2013/570 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“); tímto uložila ČNB stěžovateli podle §203 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2004 Sb.,
o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na
kapitálovém trhu“) ve spojení s §9 odst. 5 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti
kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění účinném do dne 30. 4. 2004,
pokutu ve výši 800 000 Kč za porušení §45 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech,
ve znění účinném do dne 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o cenných papírech“), kterého se dopustil
tím, že bez potřebného oprávnění poskytoval hlavní investiční službu podle §8 odst. 2 písm. a)
zákona o cenných papírech, když v období od 17. 7. 2000 do 14. 11. 2003
zprostředkovával uzavření smluv týkajících se investičních instrumentů typu STRIPS mezi
společností BÖHM & partner, a.s. a jednotlivými zákazníky a v období od 13. 7. 2000
do 27. 11. 2003 předával jmenované společnosti pokyny týkající se těchto investičních
instrumentů.
Věcí stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabývá již opakovaně; rozsudkem ze dne
9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 87/2008 - 139 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze č. j. 5 Ca 48/2006 – 94 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 4. 5. 2010 zrušil
rozsudkem č. j. 5Ca 48/2006 - 175 Městský soud v Praze rozhodnutí Prezidia Komise ze dne
21. 12. 2005, č. j. 10/SoO/2/2004/3, a věc vrátil žalované České národní bance k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo, přitom přihlížel k právnímu názoru vyjádřeném ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu, resp. rozsudku městského soudu ze dne 4. 5. 2010,
č. j. 5 Ca 48/2006 - 175, kterým byly správní orgány v dalším postupu zavázány.
II.
Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že správní orgány nesplnily závazný pokyn
Nejvyššího správního soudu, protože neposuzovaly jednotlivé obchodní případy. V řízení dle
jeho názoru nebylo vůbec posuzováno, kdo co zprostředkoval. Nepodepsané a neověřené
seznamy uzavřených komisionářských smluv zaslané správnímu orgánu údajně ze strany právního
nástupce společnosti Böhm & partner, a.s., kterým je společnost ALPHA TEAM, s.r.o., nic
takového neprokazují. Rozhodující jsou pouze případné pokyny, které měl učinit stěžovatel.
Správní orgány vůbec nezohledňují, že každý jednotlivý případ má svůj vývoj a že každý
jednotlivý případ má svá specifika (celá řada věřitelů si uzavření komisionářské smlouvy zajistila
sama). Ze seznamů založených ve správním spisu nic takového nevyplývá. Tyto seznamy (pokud
byly skutečně vyhotoveny oprávněnou osobou) pouze říkají, kolik smluv evidoval ve svém
účetnictví (evidenci) obchodník s cennými papíry. Obchodník s cennými papíry v seznamech
evidentně označuje všechny uzavřené smlouvy, a nikoli pouze ty, k jejichž uzavření dal pokyn
stěžovatel nebo na jejichž uzavření se stěžovatel nějak podílel. Správní orgány vůbec nezkoumaly,
jak se na jednotlivých případech účastnil stěžovatel (viz např. přiložené potvrzení, ze kterého
vyplývá, že na konkrétním případu se stěžovatel vůbec neúčastnil). Účast stěžovatele
na jednotlivých případech je přitom rozhodujícím kriteriem jak z hlediska posuzování viny,
tak z hlediska stanovení sankce.
Účast stěžovatele na konkrétních případech nevyplývá ani z výpisů z jeho účtů. Z těchto
výpisů vyplývá pouze to, že stěžovatel přijímal půjčky od konkrétních věřitelů.
Podle stěžovatele nebyla správně posouzena otázka důvěryhodnosti podkladů dodaných
obchodníkem s cennými papíry, a to zejména otázka vlivu sporů mezi stěžovatelem
a obchodníkem s cennými papíry. Společnost ALPHA TEAM s.r.o. měla motiv zaslat správnímu
orgánu neúplné či nepravdivé podklady, když s obchodníkem s cennými papíry bylo v minulosti
vedeno správní řízení. Zájmy obchodníka s cennými papíry a stěžovatele jsou protichůdné
(stěžovatel podal civilní žalobu za účelem vypořádání vzájemných nároků, která byla
projednávána Krajským soudem v Brně). Stěžovatel opakovaně v průběhu správního
řízení zdůrazňoval, že se jako laik obrátil na licencovaného obchodníka s cennými papíry
Böhm & Partner, a.s., se kterým uzavřel komisionářkou smlouvu o obstarávání obchodů
se zahraničními cennými papíry. Stěžovatel popsal obchodníkovi s cennými papíry svůj záměr
a Böhm & Partner, a.s. navrhl způsob, jak by měly transakce a předávání pokynů probíhat.
Společnost Böhm & Partner, a.s. byla následně jako licencovaný obchodník s cennými papíry
a jako tvůrce a zprostředkovatel vypořádání obchodů mezi stěžovatelem a jeho věřiteli potrestána
za svoje jednání rozhodnutím Komise pro cenné papíry. V tomto rozhodnutí se výslovně uvádí,
že společnost Böhm & Partner, a. s. zajišťovala podepsání komisionářských smluv o obstarání
koupě a prodeje dluhopisu STRIPS a poskytovala třetím osobám informace o obchodu, přijímala
peněžní prostředky, zadávala pokyny atd.
Požadované dokumenty jsou tak zaslány neúplné a pochybné možná i proto, aby bývalý
obchodník s cennými papíry (který by pochopitelně měl jako jediný nést odpovědnost
za navržené řešení), neposkytoval důkazy, které by mohly být použity proti němu. Jednání
společnosti ALPHA TEAM s.r.o. tak není motivováno jen snahou o zmírnění sankce ze strany
správních orgánů, ale také snahou o omezení občanskoprávní (majetkové) odpovědnosti vůči
stěžovateli a dalším osobám.
Správní orgány (a ani prvoinstanční soud) se dle stěžovatele vůbec nezabývaly otázkou
vyvinění. Podle §9d zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu, platí, že právnická osoba
za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno
požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Co mohl učinit stěžovatel víc,
než že se obrátil na licencovaného obchodníka s cennými papíry Böhm & Partner, a. s., popsal
obchodníkovi s cennými papíry svůj záměr a ten navrhl způsob, jak by měly transakce
a předávání pokynů probíhat. Pokud by tedy bylo prokázáno, že se v některém konkrétním
případu stěžovatel správního deliktu dopustil (což ovšem dosud prokázáno nebylo),
tak by s ohledem na výše uvedené za tento delikt stěžovatel neodpovídal.
Stěžovatel trvá na tom, že jeho jednání nelze považovat za tzv. trvající správní delikt.
Údajný delikt dle stěžovatele v žádném případě nelze hodnotit jako trvající delikt, neboť
zde ani v náznaku není přítomen žádný protiprávní stav, který by byl stěžovatelem udržován.
Stěžovatel dále trvá na tom, že jeho jednání není vůbec možné hodnotit jako trvající,
pokračující anebo opakující se správní delikt, protože tyto pojmy právní úprava správního
trestání, na rozdíl od trestního práva, nezná, a proto nelze použít analogii trestním právem k tíži
stěžovatele. Zákaz použití analogie ve veřejném právu (a tedy i v právu správním) je obecně
přijímán. Někteří významní autoři české právní vědy striktně odmítají jakékoli užití analogie
v oblasti veřejného (tedy i správního) práva. Ostatní autoři, kteří užití analogie ve správním
trestání připouštějí, však vždy zároveň zdůrazňují, že musí jít nezbytně o případy, kdy její použití
není v neprospěch (údajného) pachatele - odpovědné osoby při správním trestání. Judikatura
Nejvyššího správního soudu, na kterou se v rozsudku odkazuje, vznikla až několik let po zahájení
předmětného správního řízení. Použití této judikatury v posuzovaném případě (tedy použití
ex post) narušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnuti (viz např. nález
Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1275/10).
Použitím institutů trestního práva hmotného byla v neprospěch stěžovatele rozšířena
doba stanovená pro zahájení správního řízení ve věci údajného správního deliktu.
Správní orgány ukládají stěžovateli pokutu opakovaně ve stejné výši. Správní orgány
vůbec neposuzovaly, zda se situace nějak změnila; nezohledňují při stanovení sankce dobu, která
uplynula od posuzované činnosti, ani délku od zahájení správního řízení (11 let). Jde přitom
o kritéria výslovně uvedená v §39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Správní
orgány užívají analogii trestního práva v neprospěch stěžovatele, ale oproti tomu ji vůbec
nepoužívají v jeho prospěch.
Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že věřitelé měli vždy možnost projednat jednotlivé
aspekty obchodu s osobou, jejíž odborná způsobilost a bezúhonnost byla ověřena v licenčním
řízení a podrobena státnímu dozoru. Věřitelé měli vždy možnost vše projednat se společností
Böhm & Partner, a.s., a pokud by tuto možnost neměli, tak je to chybou právě společnosti
Böhm & Partner, a.s., se kterou byli věřitelé ve smluvním vztahu a která byla podle slov správních
orgánů ověřena v licenčním řízení a podrobena státnímu dozoru. Tato okolnost musí mít vliv
na posuzování závažnosti jednání stěžovatele a na výši případné sankce. Správní orgány se touto
okolností měly zabývat. Stěžovatel v kasační stížnosti trvá na tom, že výše uložené pokuty
je nepřiměřeně vysoká.
Správní orgány a ani prvoinstanční soud na žádném místě svých rozhodnutí nevysvětlují,
proč změnily právní kvalifikaci údajného správního deliktu stěžovatele. Stěžovatel byl trestán
jak za zprostředkování obchodů s cennými papíry, tak za obchodování s cennými papíry. Správní
orgány nevysvětlují, proč změnily názor na činnost stěžovatele.
Stěžovatel trvá na tom, že správní orgány nesprávně interpretují otázku uplynutí lhůty
k zahájení správního řízení. Na první pohled je patrné, že správní orgán výše uvedenou
subjektivní lhůtu (6 měsíční) nedodržel a nebyl oprávněn správní řízení zahájit. Z výše uvedeného
je navíc zřejmé, že by nebyla dodržena ani lhůta jednoroční, kterou se správní orgán v rozporu
s tehdy platným právem snažil uplatnit.
Stěžovatel trvá na tom, že ve vztahu k zákonu o dohledu v oblasti kapitálového trhu
je zákon o cenných papírech zákonem zvláštním. To znamená, že na prvním místě se měla použít
úprava obsažená ve zvláštním zákoně a až když tato úprava není dostatečná, měl se použít zákon
o dohledu v oblasti kapitálového trhu a subsidiárně dále také obecný předpis upravující správní
řízení, tedy správní řád.
Správní orgány i prvoinstanční soud dle stěžovatele nesprávně interpretují samotný
podnikatelský charakter jeho činnosti ve vztahu k dluhopisům. Předmětná činnost stěžovatele
nenaplňovala znaky podnikání. Jedná se pouze o shromažďování finančních prostředků
za účelem jejich využití při další činnosti stěžovatele. Na rozdíl od shromažďování finančních
prostředků od veřejnosti, kde český právní řád stanoví velice striktní mantinely,
při shromažďování financí od konkrétních osob omezení prakticky neurčuje. Pokud tedy
stěžovatel shromažďoval finanční prostředky pouze od takovýchto věřitelů, nepotřebuje k takové
činnosti žádné oprávnění. Stěžovatel zajišťovacím převodem dluhopisů a předáním kontaktu
na obchodníka s cennými papíry žádný zisk negeneruje, ani vytvářet nezamýšlí a ani nevytváří
podmínky pro jeho generování; negeneruje žádný zisk ani získáváním peněžních prostředků
z půjček. Naopak, půjčku musí řádně a včas vrátit a za její poskytnutí navíc zaplatit smluvené
úroky. Se zajištěním splacení půjčky jsou navíc spojeny nemalé náklady (např. odměna
obchodníka, který zajišťoval a zprostředkovával převody dluhopisů). Zisk stěžovatel získává,
resp. zamýšlí získat, až použitím takto získaných financí pro své další podnikatelské aktivity.
Základem pro správné pochopení činnosti stěžovatele je skutečnost, že smyslem jeho
předmětné činnosti je kumulace finančních prostředků od individuálně určených osob formou
uzavírání smluv o půjčkách. Smyslem tedy není obchodování s dluhopisy ani zprostředkování
jejich nabytí věřiteli. Naopak, věřitelům je prostřednictvím zajišťovacího převodu (vlastnického)
práva k dluhopisům nabídnuto a poskytnuto zajištění splnění závazku stěžovatelem. Stěžovatel
tak ze svého majetku nabízí zajištění věřitelům. Je samozřejmé, že k realizaci takového zajištění
je zapotřebí poskytnout součinnost. Tato součinnost spočívá v kontaktování věřitelů
s obchodníkem. Stěžovatel při této činnosti působí jako sběrná doručovací adresa, nikoliv jako
zprostředkovatel uzavření jakékoli smlouvy. Není pravdou, že stěžovatel přijímal finanční
prostředky od věřitelů na nákup dluhopisů nebo proti zpětnému převodu dluhopisů, jak uvádí
odůvodnění druhého prvoinstančního rozhodnutí. Zajištění půjčky převodem dluhopisů bylo
právem věřitele a nikoli podmínkou pro poskytnutí půjčky. Stěžovatel neposkytoval věřitelům
žádnou službu, ale pouze součinnost při zajištění svého závazku tak, jak se zavázala ve smlouvě
o zajišťovacím převodu.
Rozsudek znovu navíc v celé řadě případů odkazuje se svými závěry na odůvodnění
obsažená ve správních rozhodnutích, což dle stěžovatele není přípustné. Z tohoto hlediska trpí
rozsudek vadou, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost.
Podle §41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) platí, že lhůty pro zánik odpovědnosti po dobu řízení před soudem neběží. Podle
stěžovatele ale není ústavně konformní, aby toto pravidlo platilo bezvýjimečně a aby docházelo
opakovaně ke stavení (přerušení) běhu těchto lhůt, a aby tak od zahájení správního řízení uběhlo
již více než 11 let. Takový postup je v rozporu s čl. 36 Listiny a předmětné ustanovení by mělo
být zrušeno. Nejvyšší správní soud by měl zvážit přerušení tohoto řízení a podání návrhu
na zrušení předmětného ustanovení.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a tomuto soudu věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
III.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti
Žalovaná nepovažuje kasační stížnost za důvodnou. Uvádí, že bylo-li oproti původnímu
řízení zjištěno, že stěžovatel při jinak nezměněném rozsahu udržoval protiprávní stav déle,
nemělo by být pro stěžovatele překvapivé, že výše pokuty byla ponechána ve stejné výši, jako
pokuta uložená v původním řízení. Žalovaná setrvává na svém stanovisku, že provedla
dokazování v intencích pokynu Nejvyššího správního soudu a Městského sodu v Praze. Nejvyšší
správní soud požadoval, aby žalovaná zdokumentovala transakce týkající se obchodů
s investičními nástroji, které byly stěžovatelem zprostředkovány. To žalovaná učinila tím,
že od bývalého obchodníka s cennými papíry obstarala přehled komisionářských smluv, včetně
jmen a příjmení věřitelů, dat uzavření smluv a výpisy veškerých nákupů a prodejů dluhopisů
STRIPS provedených na základě pokynů věřitelů předaných stěžovatelem. Ze správního spisu
jednoznačně vyplývá, že se jedná o dokumenty, které žalovaná požadovala. Není zřejmé,
jak by měly samotné komisionářské smlouvy prokázat, že se stěžovatel transakcí účastnil jako
zprostředkovatel. Jak je ze správního spisu zřejmé, bývalý obchodník s cennými papíry
jednoznačně reagoval na zadání žalované, aby poskytl informace týkající se obchodů
zprostředkovaných stěžovatelem. Stěžovatel, přestože měl k dispozici jmenný seznam věřitelů,
kterým zprostředkoval uzavření komisionářských smluv, nijak konkrétně nezpochybňuje, že tyto
údaje nejsou správné. Žalovaná proto nesouhlasí ani s jeho tvrzením, že seznamy dokumentují
pouze to, kolik smluv bývalý obchodník s cennými papíry evidoval ve svém účetnictví. Výpisy
z účtů pak je třeba posuzovat v kontextu dalších důkazů, zejména s přihlédnutím k seznamům
předaným bývalým obchodníkem s cennými papíry. Pokud se jedná o tvrzení, že zájmy bývalého
obchodníka s cennými papíry jsou ve střetu se stěžovatelovými zájmy, žalovaná se nedomnívá,
že by tato skutečnost jakýmkoliv způsobem ovlivnila kvalitu podkladů poskytnutých bývalým
obchodníkem s cennými papíry. Žalovaná kromě stěžovatelova tvrzení neměla žádné indicie
o tom, že by bývalý obchodník s cennými papíry měl snahu a motivaci jakýmkoliv způsobem
zkreslovat poskytnuté údaje. Pokud se jedná o vzorek věřitelů oslovených Komisí pro cenné
papíry, nejedná se o klíčový důkaz, ale o důkaz podpůrný, který pouze dokresluje skutková
zjištění dokumentovaná pomocí jiných podkladů, jak ostatně konstatoval též soud
na straně 26 odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku. Pokud se jedná o počet
transakcí, žalovaná se touto otázkou zabývala, jak vyplývá z odůvodnění správních rozhodnutí.
Počet transakcí nebyl uveden ve výroku prvostupňového rozhodnutí, nicméně popis skutku
ve výroku byl dostatečný, aby vyhověl po stránce formálních požadavků správního řádu
a s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu.
Žalovaná se dle svého názoru ve správních rozhodnutích obsáhle zabývala charakterem
dluhopisů STRIPS, stěžovatelovou podnikatelskou činností, zejména činností vztahující
se k přijímání a předávání pokynů a zprostředkovávání uzavření komisionářských smluv
s obchodníkem s cennými papíry. V odůvodnění správních rozhodnutí se pak žalovaná důsledně
zabývala též povahou služby přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů.
Žalovaná tedy s odkazem na správní rozhodnutí uvádí, že považuje za nezpochybnitelné,
že dluhopisy STRIPS jako dluhové cenné papíry spadaly do kategorie investičních cenných papírů
uvedené v §8a odst. 2 písm. c) zákona o cenných papírech. Stěžovatelovo tvrzení, že uvedené
investiční nástroje nespadaly do režimu dohledu Komise pro cenné papíry, považuje žalovaná
za argumentačně nepodložené a zjevně odporující liteře zákona o cenných papírech. Žalovaná
setrvává na svém stanovisku, že informace publikované obecně dostupnou formou zahraničním
orgánem veřejné moci jsou obecně známou informací, nicméně to nepovažuje pro posuzovanou
věc za podstatné. Žalovaná podle svého názoru dostatečně podrobně popsala stěžovatelovu
činnost, přičemž vzala v úvahu způsob obstarávání finančních prostředků od věřitelů. Skutečnost,
že transakce s dluhopisy měly představovat zajištění půjček, nevylučuje poskytování investičních
služeb. Ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel zprostředkovával uzavření
komisionářských smluv s obchodníkem s cennými papíry a zprostředkovával také předání pokynů
věřitelů obchodníkovi s cennými papíry. Tyto činnosti jednoznačně představují poskytování
investiční služby přijímání a předávání pokynů týkajících se investičního nástroje. Smlouvy
o půjčkách a další stěžovatelova podnikatelská činnost proto nejsou pro posouzení věci
podstatné. Žalovaná též podrobně odůvodnila, že na zisk z podnikatelské činnosti je třeba
pohlížet v širším významu. Za zisk je třeba považovat i jinou výhodu, kterou stěžovatel získal
v souvislosti s nedovolenou činností a která mu umožňuje zisku dosáhnout při jeho podnikání
jako celku. Konkrétní výhodou pak bylo získání půjčky, případně její snadnější získání.
Žalovaná poukazuje na skutečnost, že otázka včasnosti zahájení správního
řízení v posuzované věci již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Afs 87/2008 - 139, ze dne 9. 10. 2009, proto na uvedené rozhodnutí odkazuje. Pro shrnutí
žalovaná uvádí, že stěžovatelovo jednání mělo pokračující charakter, stěžovatel poskytoval
investiční službu neoprávněně ještě 27. 11. 2003, a žalovaná proto nemohla zmeškat lhůtu
pro zahájení řízení, když správní řízení zahájila dne 21. 7. 2003.
Dále žalovaná uvádí, že otázkou přípustnosti posouzení správního deliktu jako
pokračujícího správního deliktu již v posuzované věci Nejvyšší správní soud dovodil, že analogie
se soudním trestáním je v posuzovaném případě přípustná. K námitce, že rozhodovací praxe
soudů týkající se trvajících správních deliktů se ustálila až později po správním řízení, žalovaná
uvádí, že soudy právo nevytvářejí, ale nalézají. Určitý přístup k aplikaci právních předpisů tedy
nevstupuje v platnost soudním rozhodnutím. Časový sled vývoje soudní rozhodovací praxe,
na který stěžovatel poukazuje, je proto irelevantní. Pokud se jedná o námitku směřující proti
závěrům žalované o výhodnosti půjček, žalovaná je názoru, že se s námitkou vypořádala
v rozhodnutí o rozkladu a podrobně a správně se s ní vypořádal též Městský soud v Praze
v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku. Žalovaná pro shrnutí uvádí,
že argumentace výhodností půjček opět pouze dokresluje některé skutkové okolnosti jednání
stěžovatele a nemá význam pro posouzení samotné odpovědnosti za neoprávněné poskytování
investičních služeb. Žalovaná souhlasí s Městským soudem v Praze, že námitka nesměřuje proti
samotnému spáchání právního deliktu, ale pouze proti dílčím úvahám odůvodnění
prvostupňového správního rozhodnutí, přičemž stěžovatel ani v kasační stížnosti nijak
nespecifikuje, v jakém ohledu není výpočet uvedený v prvostupňovém správním rozhodnutí
správný. Skutečnost, že od zahájení správního řízení uplynulo již jedenáct let, nelze přičítat
žalované, neboť převážná část této doby připadá na soudní řízení o správních žalobách. Žalovaná
při provádění dokazování jednala efektivně a snažila se postupovat ve správním řízení v souladu
se zásadou procesní ekonomie. Celková doba řízení ostatně nic nevypovídá o tom,
zda je provedení určitého důkazu potřebné a žalovaná má nadále za to, že skutečný stav věci byl
v posuzovaném případě zjištěn řádně v souladu s požadavky kladenými na dokazování správním
řádem. Žalovaná nesouhlasí se stěžovatelovým názorem na neústavnost §41 soudního řádu
správního, který pozastavuje běh lhůt po dobu soudního řízení. Stěžovatelův názor není nijak
argumentačně podložen a za takových okolností by znamenalo předložení související otázky
Ústavnímu soudu k posouzení pouze nedůvodné průtahy v řízení. Žalovaná dále považuje
za irelevantní tvrzení, že zajištění půjčky prostřednictvím dluhopisů využila pouze necelá polovina
všech věřitelů. Stěžovatel byl sankcionován za neoprávněné poskytování investiční služby
ve vztahu k těm věřitelům, kteří stěžovatele jako zprostředkovatele pro uzavření smluv a předání
pokynů využili. Není tedy zřejmé, jak se měla do správních rozhodnutí promítnout skutečnost,
že stěžovatelovo jednání mělo, s ohledem na toto jeho tvrzení, zřejmě mnohem vyšší deliktní
potenciál. Ze stěžovatelovy argumentace nevyplývá, že by skutečnost, že jeho protiprávní jednání
prokázané žalovanou v konečném výsledku nebylo tak rozsáhlé, bylo polehčující či liberující
okolností.
Oproti žalobě stěžovatel uplatňuje v řízení o kasační stížnosti dva nové stížní body, které
mohl uplatnit již v řízení před Městským soudem v Praze. Prvním z těchto bodů je tvrzení,
že stěžovatel učinil vše, aby porušení právních předpisů zabránil, druhým je námitka,
že v odůvodnění správních rozhodnutí nebyla vysvětlena změna právní kvalifikace stěžovatelova
jednání. Bez ohledu na to, že je takový postup nepřípustný podle §104 odst. 4 s. ř. s., žalovaná
považuje tyto námitky též za věcně nedůvodné. Spolupráce s tuzemským licencovaným
obchodníkem s cennými papíry byla spíše předpokladem k tomu, aby stěžovatel snadněji obstaral
investiční nástroje, vůči kterým pak poskytoval investiční službu. Spolupráci s obchodníkem
s cennými papíry tak lze označit spíše za shodu okolností, než za snahu zlepšit standard jednání
s věřiteli a vyhnout se porušení zákona. Stěžovatele nemůže zbavit odpovědnosti za vlastní
protiprávní jednání ani spolupráce s obchodníkem s cennými papíry. Stěžovatel ani v kasační
stížnosti neuvedl, jakým aktivním postupem se snažil zabránit porušení své právní povinnosti.
Žalované ani Městskému soudu v Praze pak nelze vytýkat, že se otázkou liberace nezabývali,
neboť stěžovatel příslušnou obranu ve stadiu správního řízení, ani v průběhu soudního řízení
o správní žalobě před Městským soudem v Praze nenamítl. Prokázání liberačního důvodu
je podle příslušných hmotněprávních předpisů na osobě, se kterou je vedeno správní řízení
sankční.
Pokud se jedná o změnu právní kvalifikace, ve správních rozhodnutích není vysvětlena
její změna z prostého důvodu. K žádné změně právní kvalifikace nedošlo. Stěžovatelovo jednání
bylo ve správních rozhodnutích vždy posuzováno jako neoprávněné poskytování investiční
služby. Odkazování na argumentaci ve správních rozhodnutích je korektním přístupem soudu,
který nezpůsobuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Pokud je odůvodnění správního
rozhodnutí správné a vyčerpávající, není důvod, aby soud příslušnou argumentaci výslovně
opakoval, přičemž i důvody soudního rozhodnutí jsou pak zřejmé. Takový postup nemůže podle
názoru žalované způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Dále pro shrnutí žalovaná uvádí, že pokuta byla uložena ve výši nedosahující ani pětiny
zákonem stanovené horní hranice pokuty. Tvrzení, že pokuta neměla být uložena vůbec,
je vzhledem ke zjištěným skutečnostem zcela neopodstatněné. Pokud se jedná o následky
stěžovatelova jednání, rozsah protiprávního jednání, právní názory na problematiku, údajnou
dlouhodobou toleranci stěžovatelova jednání orgánem dohledu a součinnost k zajištění závazků,
žalovaná odkazuje na strany 30 a 31 odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku.
Zde se soud podrobně vypořádal se všemi jeho argumenty uvedenými v kasační stížnosti
a žalovaná k závěrům tam uvedeným nemá žádné doplňující komentáře. Na základě všech shora
uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby soud kasační stížnosti nevyhověl a jako takovou
ji zamítl.
IV.
Replika stěžovatele k vyjádření žalované ke kasační stížnosti
V replice stěžovatel doložil potvrzení tří věřitelů, z nichž vyplývá, že si zajistili kontakt
s obchodníkem s cennými papíry přímo bez jakékoli součinnosti stěžovatele.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a je v ní namítán důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se a priori musel zabývat vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu; shledal-li by ji totiž důvodnou,
tato skutečnost by již sama o sobě bránila přezkoumání napadeného rozsudku a vypořádání
kasačních námitek stěžovatele.
Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud
řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém
stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav
pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ,
kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury
Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujících
součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
městského soudu neshledal; soud totiž svůj rozsudek dostatečně podrobně odůvodnil, vypořádal
se všemi žalobními námitkami, poukázal na relevantní judikaturu, správně aplikoval v ní přijaté
závěry a jeho právní názory jsou rovněž srozumitelné. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační
stížnosti se závěry soudu věcně polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo
nesrozumitelného rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgány v novém řízení zavázány příkazem
městského soudu ve zrušujícím rozsudku doplnily v požadovaném rámci dokazování, z obsahu
správního spisu vyplývá, že byl předložen seznam obsahující konkrétní příjmení a jméno klienta
a datum uzavření komisionářských smluv o obstarání koupě nebo prodeje investičního
instrumentu typu STRIPS mezi bývalým obchodníkem s cennými papíry společností BÖHM
a jeho klienty, jejichž uzavření bylo pro tohoto obchodníka zprostředkováno společností
RHINOCEROS (včetně uvedení konkrétního dne, kdy k uzavírání těchto smluv došlo). Nejvyšší
správní soud ověřil, že v seznamu jsou klienti, s nimiž byly uzavřeny komisionářské smlouvy,
označeni konkrétními osobními údaji, včetně dat uzavření komisionářských smluv. Ze jmenného
seznamu, který je abecedně seřazen, vyplývá, že bylo uzavřeno 2714 komisionářských smluv
s daty uzavření od 17. 7. 2000 (tohoto dne byla uzavřena smlouva s panem M. B.) do 14. 11. 2003
(tohoto dne byla uzavřena smlouva s J. J.). Z obsahu správního spisu rovněž vyplývá, že na výzvu
obchodník s cennými papíry zaslal rovněž seznam obsahující označení společnosti
RHINOCEROS s uvedením provedené operace – nákup, včetně data pokynu, data pořízení,
názvu a počtu dluhopisů. Uvedený seznam obsahuje chronologicky seřazené položky vztahující
se k datu pokynu ode dne 13. 7. 2000 až do dne 27. 11. 2003, včetně. Správní orgány dle
závazného pokynu tak doplnily dokazování o podklady, ze kterých jednoznačně plyne časové
vymezení protiprávního jednání a jeho rozsah.
Skutečnost, že dokazování nebylo doplněno o jednotlivé uzavřené smlouvy, zdejší soud
nepovažuje za vadu, když z doplněných důkazů lze jednoznačně seznat, časové vymezení
(17. 7. 2000 – 14. 11. 2003) a rozsah protiprávního jednání (2714 smluv). Rozsah protiprávního
jednání dále vyplývá z počtu dluhopisů STRIPS objednaných stěžovatelem (cca 9667 ks).
Tyto podklady dávají dle Nejvyššího správního soudu dostatečný důkazní materiál pro to,
aby správní orgány mohly posoudit, že se jednalo o „velký rozsah jednání stěžovatele, resp. počet jeho
dílčích útoků“. Zejména počet smluv a dluhopisů STRIPS prokazuje jednoznačně velký rozsah
jednání stěžovatele. Z tohoto důvodu není třeba prověřit, zda, respektive jaký počet věřitelů
si zajistilo kontakt s obchodníkem s nebo bez součinnosti stěžovatele, jelikož z provedených
doplněných důkazů vyplývá, že takto stěžovatel učinil ve stovkách, resp. tisících případů. Tento
fakt nemohou zvrátit ani stěžovatelem v kasační stížnosti dokládaná tři čestná prohlášení klientů,
že si převod dluhopisů vyřizovali sami u obchodníka s cennými papíry. Nejvyšší správní soud
proto neshledal důvody pro postup dle §109 odst. 2 s. ř. s. a rozhodl o kasační stížnosti bez
jednání a stěžovatelem navrhované důkazy neprováděl.
Nejvyšší správní soud zcela přisvědčuje stěžovateli v tom, že v rozhodnutí trestního
charakteru je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen.
To lze zaručit konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností.
Stěžovateli byla uložena pokuta za poskytování hlavní investiční služby bez potřebného
oprávnění, když měl v období od 17. 7. 2000 do 14. 11. 2003 zprostředkovávat uzavření smluv
týkajících se investičních instrumentů typu STRIPS mezi společností Böhm & partner
a jednotlivými zákazníky, a v období od 13. 7. 2000 do dne 27. 11. 2003 předávat společnosti
Böhm & partner pokyny týkající se těchto investičních instrumentů. Časový úsek jakož i popis
stěžovatelova protiprávního jednání je tedy dostatečně vymezen a nemůže být zaměněn
s jednáním jiným.
Není pochyb o tom, že stěžovatel tedy porušil zákon, když bez patřičného oprávnění
poskytoval hlavní investiční služby ve výše vymezeném období; jakkoli konkrétní počet
jednotlivých útoků není přesně stanoven, pohybuje–li se ve stovkách či tisících, jedná
se bezesporu o značný počet dílčích útoků a o jednání velkého rozsahu. Nejvyšší správní soud
z výše uvedených důvodů neshledává, že by absence přesného výčtu jednotlivých dílčích útoků
byla vadou způsobující nezákonnost vydaného rozhodnutí spočívající v neurčitosti popsaného
skutku.
Ze spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, že stěžovatel předával svým věřitelům
k vyplnění komisionářské smlouvy s pokyny, jak mají postupovat při jejich vyplnění. Po vyplnění
věřitelé vraceli zpět stěžovateli komisionářské smlouvy společně s pokyny k nákupu 2 ks
dluhopisů STRIPS. Veškeré uvedené doklady pak stěžovatel předával obchodníkovi s cennými
papíry. Smluvní vztah věřitele stěžovatele nevycházel z iniciativy věřitele, ale byl to stěžovatel,
kdo předával svým věřitelům všechny informace a potřebné podklady k realizaci transakce
s dluhopisy STRIPS. Stěžovatel znal přitom obsah smluv a pokynů, instruoval své věřitele,
jak mají vyplnit pokyny a jak mají postupovat při uzavírání komisionářské smlouvy. Věřitelé
mu veškeré podklady po vyplnění vraceli a stěžovatel je předával obchodníkovi s cennými papíry.
Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani námitku stěžovatele stran
nedůvěryhodnosti a neúplnosti, či nepravdivosti podkladů dodaných společností ALPHA TEAM
s. r. o. Pouze skutečnost, že mezi stěžovatelem a předmětnou společností probíhalo soudní řízení
a jejich zájmy jsou protichůdné, tomu nesvědčí. Navíc stěžovatel nikdy v řízení nezpochybňoval
jejich správnost, nikdy nenamítal, že by údaje byly chybné, a to přesto, že musel mít ze svého
podnikání znalost o počtu smluv a klientů.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitkách stran neodůvodněné,
resp. nepřiměřené výše pokuty. Podle §87 odst. 1 zákona o cenných papírech správní orgán
přihlíží při stanovení výše pokuty k povaze, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků
protiprávního jednání. Při uložení výše sankce nelze tedy zohledňovat délku správního řízení,
a to per analogiam uplatnění pravidla trestního práva, podle kterého se do výše trestu promítá
případně nepřiměřená délka trestního řízení ve smyslu §39 odst. 3 trestního zákoníku. Je třeba
připomenout, že o analogii se jedná v tom případě, kdy se na určitou situaci přímo právním
předpisem neupravenou užije ustanovení určitého právního předpisu, které na ni přímo
nedopadá, ale které je svým obsahem nejbližší. Podmínkou využití analogie je proto určitá
mezera v zákoně, kterou je potřeba vyplnit (viz např. rozsudek NSS ze dne 1. 3. 2006,
č. j. 2 As 21/2005-72). Uvedená „mezera“ se ovšem v zákoně o cenných papírech nevyskytuje.
Tento zákon naopak výslovně upravuje, k jakým skutečnostem správní orgán musí přihlížet
při stanovení výše sankce. Analogické použití norem trestního práva proto nepřipadá v úvahu.
K námitkám stěžovatele stran charakteru deliktu, Nejvyšší správní soud považuje
za vhodné zdůraznit, že pokračování v páchání přestupku, stejně jako delikty trvající a hromadné,
je považováno de iure za jediný skutek, za jediný správní delikt či přestupek; jednání je ukončeno
posledním útokem.
Pokud stěžovatel namítá, že jeho údajný delikt v žádném případě nelze hodnotit jako
trvající delikt, neboť ani v náznaku není přítomen žádný protiprávní stav, který by byl
stěžovatelem udržován a že vůbec nelze jeho jednání hodnotit jako trvající, pokračující nebo
opakující se správní delikt, protože tyto pojmy právní úprava správního trestání na rozdíl
od trestního práva nezná, a proto nelze použít analogii trestním právem k jeho tíži, pak Nejvyšší
správní soud uvádí, že se již zabýval touto právní otázkou v rozsudku ze dne 31. 5. 2007,
sp. zn. 8 As 29/2007, v němž dospěl k těmto závěrům:
„Správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, správní orgán
za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Jedná se o protiprávní jednání bez ohledu na zavinění, zpravidla
výslovně označené zákonem jako správní delikt. Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi
mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním
řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době
„pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí:
stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru
peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy
a pravidla jako pro trestnost trestných činů. V tomto směru lze odkázat i na Úmluvu o ochraně lidských práv
a základních svobod (sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), která podle stabilní
judikatury Evropského soudu pro lidská práva „trestním obviněním“ ve smyslu svého článku 6 odst. 1 rozumí
i řízení o sankcích ukládaných správními úřady za přestupek nebo jiný správní delikt (jakkoliv si je Nejvyšší
správní soud při této argumentaci vědom skutečnosti, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje procesní, nikoliv
hmotně-právní garance).
(…) Při trestání správních deliktů se v návaznosti na argumentaci shora přiměřeně uplatní i principy
ovládající souběh trestných činů. Souběh je vyloučen tam, kde se jedná o pokračující, hromadný nebo trvající delikt.
(…)Trvající trestný čin je podle teorie trestního práva hmotného takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní
stav a ten pak udržuje, nebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Trvající trestný
čin se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován. Jeho podstatným
znakem je, že se postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Tím se tento trestný čin odlišuje
od poruchového deliktu, jímž se také způsobuje protiprávní stav, který může trvat delší dobu, ale nepostihuje
se jeho udržování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, dostupné
na www.nsoud.cz.)“
Závěry v citovaném rozhodnutí jsou použitelné i v projednávané věci. I pokračující
správní delikt se posuzuje jako jediné jednání, složené z opakujících se dílčích útoků. Podle
rozhodnutí Nevyššího soudu ve věci 3 Tz 31/2000 „Trestní zákon nestanoví okamžik, od kterého
začíná běžet promlčecí doba. Soudní praxe i právní věda vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet
od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících,
trvajících a hromadných trestných činů, od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena.“
Námitku stěžovatele v tomto směru neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Stěžovateli nelze přisvědčit, tvrdí-li, že judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou
je v rozsudku městského soudu odkazováno, vznikla až několik let po zahájení předmětného
správního řízení. Nejvyšší správní soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3221/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž se Ústavní soud podrobně
zabýval otázkou temporálních účinků judikatury a jejích změn, kde mimo jiné vyslovil: „Soudní
nalézání práva oproti tomu nelze (zpravidla) považovat za tvorbu právních předpisů, ale (jen) za jejich výklad
a zpřesňování, s účinky inter partes, především pak toto z povahy věci působí "retroaktivně", neboť soud posuzuje
(zpravidla) jednání, k němuž došlo v minulosti. Justice jakožto "nalézací" instituce tedy provádí výklad zákona
(v jeho mezích), který platí "od začátku" a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne
i u dalších případů, jejichž skutkový základ leží rovněž v minulosti.“
Lze tedy shrnout souladně s názorem Ústavního soudu, že odkaz na soudní rozhodnutí,
které nabylo právní moci až po zahájení předmětného správního řízení, je v souladu se zákonem
a ustálenou rozhodovací praxí, kdy soudní rozhodnutí má účinky ex tunc, tedy od počátku,
nikoliv ex nunc od právní moci rozhodnutí.
Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 1275/10, shledává
zdejší soud nepřípadným, když tento se zabývá změnou rozhodovací praxe, nikoliv přímo
intertemporálními účinky soudních rozhodnutí.
Zpochybňuje-li stěžovatel podnikatelský charakter poskytovaných služeb, je třeba
vycházet z §8 odst. 1 zákona o cenných papírech, podle kterého se investičními službami
při splnění podmínek stanovených zákonem rozumí služby podle odstavců 2 a 3 poskytované
třetím osobám. Ohledně podmínek stanovených zákonem, zákon o cenných papírech odkazoval
na §2 odst. 1 tehdy platného a účinného obchodního zákoníku (podnikáním se rozumí soustavná
činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
za účelem dosažení zisku.)
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem správních orgánů i městského soudu
v tom, že jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky, které pro naplnění definice podnikání
vyžadoval obchodní zákoník, o podnikatelském charakteru stěžovatelem poskytované služby
tak není pochyb.
Stěžovatel přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních instrumentů na účet
zákazníka prováděl soustavně (ode dne 13. 7. 2000 do dne 27. 11. 2003), samostatně, tedy
na základě vlastního rozhodnutí, a vlastním jménem, pod vlastní obchodní firmou a na vlastní
odpovědnost. Účelem jednání stěžovatele bylo dosažení zisku, nehledě na to, zda zisku skutečně
dosáhl, či nikoliv. Přijímáním a předáváním pokynů týkajících se investičních instrumentů sice
stěžovatel zisku nedosahoval, ale pokud by nákup dluhopisů jako zajišťovacího institutu
nevyužíval, nezískal by tolik ochotných věřitelů mu půjčit peníze, naopak nákupy dluhopisů
pro věřitele v očích věřitelů stěžovateli dodávaly serióznosti a podporovaly jeho ziskovou část
podnikání.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel bez patřičného povolení přijímáním
a předáváním pokynů týkajících se investičních instrumentů na účet zákazníka poskytoval
investiční službu dle §45 odst. 1 zákona o cenných papírech. Skutečnost, že se stěžovatel
domnívá, že neposkytoval službu, ale pouze součinnost pro věřitele, je irelevantní. Stěžovatel
přijímáním a předáváním pokynů týkajících se investičních instrumentů na účet zákazníka
bez patřičného povolení se dopouštěl jednání v rozporu se zákonem a není tedy podstatné,
zda toto jednání je nazýváno službu či součinností. Skutečnost, že se k takovémuto jednání
zavázal ve smlouvě o půjčce, ho ze spáchání správního deliktu vyvinit rovněž nemůže. Stejně
tak je irelevantní námitka stěžovatele, že smyslem nebylo obchodování s cennými papíry
ani zprostředkování jejich nabytí věřiteli. Pro skutečnost, že stěžovatel investiční služby
bez patřičného oprávnění poskytoval, tedy, že se dopouštěl jednání v rozporu se zákonem, není
podstatné, že toto jednání nebylo smyslem stěžovatelova podnikání, ale je podstatné, že k tomuto
jednání docházelo.
Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil se stěžovatelovou předposlední námitkou,
dle které městský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností tím, že v určitých aspektech
svého odůvodnění pouze odkázal na rozhodnutí žalovaného. Pokud je totiž z daného rozhodnutí
seznatelné, jakými úvahami se městský soud řídil a k jakým závěrům dospěl, je takový postup
obecně možný, jak ostatně plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86). Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v názoru, že skutečnost,
že městský soud opřel svůj názor o tvrzení uvedená ve vyjádřeních žalovaného, by způsobovala
nezákonnost takového postupu. Sluší se uvést, že i Nejvyšší správní soud často odkazuje
na závěry již v řízení učiněné, ať již městským soudem či žalovanou, neboť i v souladu
se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále dokola
podrobně „opakovat“ již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry,
přičemž pokud u přezkumného orgánu panuje shoda na učiněných závěrech, není důvodu,
proč by na ně nemohlo být odkázáno. Názory vyslovené žalovanou dopadají i podle Nejvyššího
správního soudu zcela na posuzovanou situaci, a není proto důvod, proč by je městský soud
nemohl použít, či na ně odkázat (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 12. 2013, č. j. 9 Afs 75/2012 – 32).
Namítá-li stěžovatel neústavnost lhůt umožňujících vést správní řízení v řádu několika let,
neboť §41 s. ř. s. to fakticky prostřednictvím institutu stavení lhůty připouští, Nejvyšší správní
soud se nedomnívá, že by citované ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Zdejší soud
neshledává, že by dané ustanovení porušovalo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces
dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, navíc ani stěžovatel nekonkretizoval, s kterým
odstavcem daného článku by ustanovení mělo být v rozporu, a proto Nejvyšší správní soud
nedospěl k závěru svědčícímu pro přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení
předmětného ustanovení.
Co se týče tvrzené exkulpace stěžovatele ve smyslu §9d zákona o dohledu v oblasti
kapitálového trhu, podle kterého platí, že právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže
prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti
zabránila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka je nepřípustná. Obdobně platí i stran
namítané změny právní kvalifikace.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s., jsou nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel sice
namítá, že spolupráci s obchodníkem s cennými papíry v žalobě uvedl, nicméně je nutno
konstatovat, že konkrétně liberační důvody neuvedl, městský soud se proto touto otázkou
nemohl zabývat. Protože tvrzené důvody exkulpace, jakož i změnu právní kvalifikace,
nepřezkoumával městský soud, nemůže se jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud v kasačním
řízení.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu byl vydán v souladu se zákonem; ze všech shora vyložených důvodů proto uzavírá,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalované náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalované náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává ( §60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu