ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.75.2019:24
sp. zn. 5 As 75/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: ALAGAS s.r.o.,
se sídlem Nádražní 3222/138c, Ostrava, zastoupený Mgr. Tomášem Krásným, advokátem
se sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského
kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 A 45/2018 – 29,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 A 45/2018 – 29,
se ruší.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27. 9. 2018, č. j. MSK
167622/2017, se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 456 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce
Mgr. Tomáše Krásného, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje (žalovaného) ze dne 27. 9. 2018, č. j. MSK 167622/2017. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ostravy
(dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 11. 2017, č. j. SMO/455585/17/DSČ/Hel.
Uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze správních deliktů (nyní přestupků) podle
§125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterých se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidel tov. zn. Volkswagen RZ X a
RZ X nezajistil, aby při jejich užití byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu, neboť
- dne 15. 6. 2015 v době nejméně od 9:50 do 10:00 hod. porušil blíže neustanovený
řidič vozidlem tov. zn. Volkswagen RZ X pravidla provozu na pozemních komunikacích
tím, že stál v O. na ulici N. D. u domu č. X v působnosti dopravního značení IP12
„Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „Stání pro držitele parkovací karty R, A
Po-Pá 7-20 hod. So 8-15 hod.“ bez platné parkovací karty; dané jednání vykazuje znaky
přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v souvislosti
s porušením §27 odst. 1 písm. o) téhož zákona;
- dne 11. 12. 2015 v době nejméně od 17:50 do 18:00 hod. v O. na ulici N. H. u domu č. X
porušil blíže neustanovený řidič vozidlem tov. zn. Volkswagen RZ X pravidla provozu na
pozemních komunikacích tím, že stál na vyhrazeném parkovišti pro držitele parkovací
karty R, A, které bylo vyhrazeno svislým dopravním značením IP12 „Vyhrazené
parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „Stání pro držitele parkovací karty R, A Po-Pá 7-20
hod. So 8-15 hod.“ a s dodatkovou tabulkou „směrová šipka vpravo“ a vodorovným
dopravním značením V10e – „Vyhrazené parkoviště“, bez platné parkovací karty; dané
jednání vykazuje znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu
v souvislosti s porušením §27 odst. 1 písm. o) téhož zákona;
- dne 7. 11. 2016 v době nejméně od 10:40 do 11:10 hod. porušil blíže neustanovený
řidič vozidla tov. zn. Volkswagen RZ X pravidla provozu na pozemních komunikacích
tím, že v O. na n. M. Š., na křižovatce s ulicí R., nerespektoval dopravní značení IZ8a
„Zóna s dopravním omezením – zákaz stání“ s dodatkem „Stání povoleno pouze na
vyznačených parkovištích“, v jehož působnosti s uvedeným vozidlem stál mimo
vyznačená parkoviště; dané jednání vykazuje znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením §4 písm. c) téhož zákona;
- dne 6. 4. 2016 v době nejméně od 10:40 do 11:50 hod. porušil blíže neustanovený řidič
vozidla tov. zn. Volkswagen RZ X pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že
v O. na ulici D. u domu č. X nerespektoval svislé dopravní značení IP12 - „Vyhrazené
parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „Stání pro držitele parkovací karty R, A Po-Pá 7-20
hod. So 8-15 hod.“; dané jednání vykazuje znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k)
zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením §27 odst. 1 písm. o) téhož zákona.
[2] Za uvedené správní delikty byla žalobci s odkazem na §125f odst. 3 a §125g odst. 3
zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2500 Kč a paušální náhrada nákladů řízení
ve výši 1000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
[4] Pokud jde o první z uvedených správních deliktů, neshledal krajský soud důvodnou
námitku žalobce, podle níž v místě, kde bylo vozidlo zaparkované, již značka IP12 neplatila,
neboť její platnost byla ukončena křižovatkou. Krajský soud konstatoval, že sdělením Krajského
ředitelství policie Moravskoslezského kraje, dopravního inspektorátu, sdělením Úřadu městského
obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, pasportem místních komunikací a stanoviskem k pasportu
bylo prokázáno, že ve směru od ulice B. je na ulici N. D. první křižovatkou křižovatka s ulicí P.
Komunikace, o níž má žalobce za to, že vytváří křižovatku, jež měla ukončit účinnost dané
dopravní značky IP12, není vedena v pasportu místních komunikací jako místní komunikace,
jedná se tedy o účelovou komunikaci, jejíž vyústění na ulici N. D. není dle §2 písm. w) zákona o
silničním provozu křižovatkou. Argumentaci žalobce o faktických poměrech v daném místě a
subjektivním vnímání dané dopravní situace řidičem neshledal soud relevantní, a to jednak z toho
důvodu, že rozhodující je v tomto směru to, jak je daná komunikace kategorizována silničním
správním úřadem, a rovněž proto, že odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle
§125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je konstruována jako objektivní.
[5] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž správní orgán I. stupně nesplnil
podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla ve vztahu k druhému
a třetímu deliktu. Krajský soud zrekapituloval obsah spisové dokumentace, z níž vyplývalo,
že daným vozidlem byl spáchán přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu
a že žalobce byl jako provozovatel vozidla přípisem ze dne 3. 3. 2016 vyzván k uhrazení částky
určené dle §125h zákona o silničním provozu, nebo ke sdělení údajů o totožnosti řidiče, který
vozidlo řídil v době spáchání přestupku. V reakci na uvedenou výzvu žalobce dne 14. 3. 2016
sdělil, že vozidlo měl řídit L. K. Správní orgán I. stupně vyzval žalobce k doplnění jeho podání o
další údaje k identifikaci uvedené osoby. Žalobce reagoval podáním, v němž pouze uvedl, že
nemá možnost legitimovat třetí osoby, a tedy uvést konkrétní údaje a že si tyto údaje má opatřit
správní orgán v rámci tzv. nezbytných kroků. Správní orgán I. stupně následně věc odložil, jelikož
do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti konkrétní osobě. Oznámením ze dne 4. 5. 2016 pak zahájil řízení ve věci správního
deliktu provozovatele vozidla. Krajský soud dospěl na základě výše uvedeného s odkazem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016 – 17 (všechna zde
zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), k závěru, že jestliže
žalobce označil osobu řidiče toliko jménem a příjmením, nikoli však dalšími údaji potřebnými pro
účely lustrace v centrálním registru obyvatel, jako je datum narození nebo adresa bydliště,
přestože byl k tomu správním orgánem vyzván, a žalobcem sdělené údaje tak byly naprosto
nedostatečné, správní orgán I. stupně vyvinul dostatečnou snahu zjistit totožnost řidiče tím, že se
žalobce dotázal, kdo vozidlo v inkriminovanou dobu řídil, a splnil tak podmínky pro zahájení
řízení o deliktu provozovatele vozidla.
[6] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, podle níž měl správní orgán I. stupně
v případě třetího správního deliktu dostatek podkladů pro to, aby zahájil přestupkové řízení s K.
V. Krajský soud opět zrekapituloval relevantní část spisové dokumentace, zejména shrnul obsah
oznámení o přestupku a úředních záznamů sepsaných zasahujícími strážníky. Krajský soud
dospěl k závěru, že z uvedených podkladů nevyplývá, že by strážník městské policie viděl, že paní
K. V. dané vozidlo zaparkovala na uvedeném místě. Z úředního záznamu se podává, že paní V.
na dotaz strážníka, zda na místě zaparkovala a je si vědoma přestupku, odpověděla kladně, po
sepisu oznámení o přestupku se však odmítla vyjádřit, oznámení nepodepsala a následně spáchání
přestupku popřela. Na základě uvedeného nelze uzavřít, že by správní orgán měl podklady, na
jejichž základě by mu byla bez jakýchkoli pochybností známa totožnost řidiče vozidla. Správní
orgán proto pokračoval dále v řízení a vyzval žalobce jako provozovatele vozidla dle §125h
zákona o silničním provozu k úhradě určené částky, nebo ke sdělení řidiče, který uvedené vozidlo
v době spáchání přestupku skutečně řídil, žalobce však na výzvu nereagoval. Podmínky pro
zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tedy byly splněny. Na uvedeném
nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce následně v odporu proti příkazu vydanému ve věci
správním orgánem I. stupně sdělil, že vozidlo řídil L. K.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá
kasační důvody podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Stěžovatel trvá na tom, že v případě prvního správního deliktu nebyl daným vozidlem
vůbec spáchán přestupek dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť nedošlo
k porušení §27 odst. 1 písm. o) uvedeného zákona. V místě, kde bylo vozidlo zaparkováno, totiž
již daná dopravní značka IP 12 neplatila, jelikož její platnost byla ukončena křižovatkou. Závěr
správních orgánů i krajského soudu o tom, že se o křižovatku nejedná, nemá oporu ve spise.
Pasport místních komunikací není právně závazný, neboť o existenci a neexistenci místní
komunikace rozhoduje toliko příslušný silniční správní úřad. Pro posouzení spáchání přestupku
řidičem vozidla je zásadní i jeho subjektivní vnímání situace. Stěžovatel s odkazem na jím
předložené fotografie uvádí, že faktická situace na místě přestupku vyvolává dojem, že se jedná
o křižovatku. Řidič vozidla nemůže přemýšlet o tom, o jakou komunikaci se jedná, ale postupuje
vždy dle faktického stavu v daném místě. Stěžovatel zdůrazňuje, že sporná křižovatka je dokonce
opatřena dopravní značkou „dej přednost v jízdě“. Jednání řidiče tedy v daném případě
nenaplnilo znaky přestupku.
[9] Pokud jde o druhý správní delikt, stěžovatel opakuje, že nebyly splněny zákonné
podmínky pro uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla, neboť na výzvu správnímu orgánu
sdělil, kdo vozidlo řídil. Jednalo se o L. K., který byl v té době zapsán v obchodním rejstříku jako
jednatel stěžovatele. Stěžovatel má za to, že správní orgán ve lhůtě šedesáti dnů neučinil nic pro
zjištění osoby přestupce a bez dalšího věc odložil, přestože totožnost řidiče znal, neučinil tedy
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku.
[10] V případě třetího správního deliktu správní orgán rovněž neučinil nezbytné kroky
ke zjištění totožnosti pachatele přestupku. Paní V. přímo na místě sdělila strážníkům městské
policie, že vozidlo řídila ona. Jmenovaná sice následně odmítla vyřešit věc v blokovém řízení,
stěžovatel však nerozumí tomu, proč vůči ní nebylo zahájeno přestupkové řízení. Správní orgán
se spokojil s tím, že paní V. následně uvedla, že vozidlo neřídila. Stěžovatel je přesvědčen, že
takto široce odpovědnost provozovatele nelze uplatňovat. Jestliže správní orgán zná osobu, která
vozidlo měla řídit, případně má dostatek podkladů k tomu, aby ji mohl sdělit obvinění, nemůže
věc odložit a ulehčit si práci tím, že vyzve provozovatele ke sdělení osoby řidiče. Stěžovatel
s odkazem na princip materiální pravdy uvádí, že jsou to orgány veřejné moci, kdo shromažďuje
podklady a důkazy nutné k prokázání viny za přestupkové jednání. V daném případě nebyl důvod
vyzývat stěžovatele ke sdělení totožnosti řidiče.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na vyjádření k žalobě a dodal,
že stěžovatel pouze zjednodušeně opakuje žalobní námitky.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu právě takovou vadou trpí, neboť krajský soud ani
správní orgány v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod na věc neaplikovaly
novou, pro stěžovatele příznivější, právní úpravu.
[14] Ke spáchání posuzovaných správních deliktů sice došlo ještě v době účinnosti zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který se na tyto jiné správní delikty přímo nevztahoval, dne
1. 7. 2017 však nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), rozhodnutí správního orgánu I. stupně
přitom bylo vydáno až dne 24. 11. 2017, tedy v době účinnosti nové právní úpravy.
[15] Dle čl. 40 odst. 6 Listiny „[t]restnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného
v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější“.
[16] V době spáchání předmětných deliktů byla relevantní právní úprava zániku odpovědnosti
za správní delikty právnických osob dle zákona o silničním provozu obsažena v §125e odst. 3
zákona o silničním provozu, podle něhož odpovědnost právnické osoby za správní delikt zanikla,
jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději
však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. S účinností ode dne 1. 7. 2017 bylo dané ustanovení
zrušeno a ze správních deliktů dle zákona o silničním provozu se staly přestupky, na něž
se použije obecná úprava zániku odpovědnosti za přestupek (nově definovaná jako promlčecí
doby, byť se ve skutečnosti jedná o zánik odpovědnosti, tedy prekluzi) zakotvená v zákoně
o odpovědnosti za přestupky.
[17] Dle §29 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky ve spojení s §30 písm. a) a §31
téhož zákona zaniká odpovědnost za běžný přestupek (u něhož horní hranice sazby pokuty
nedosahuje 100 000 Kč) uplynutím promlčecí doby, která činí 1 rok a počíná běžet dnem
následujícím po dni spáchání přestupku; dopustil-li se pachatel více přestupků, běží pro každý
z nich promlčecí doba zvlášť.
[18] Dle §32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se promlčecí doba přerušuje a)
oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán
vinným, c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby
počíná promlčecí doba nová. Dle §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, byla-li
promlčecí doba přerušena, odpovědnost za běžný přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho
spáchání.
[19] Dle §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, v původním znění, „[u]stanovení
dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení
pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní
delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní
delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu
odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Zákon o odpovědnosti za přestupky,
ve znění účinném v době rozhodování správních orgánů i krajského soudu, tedy na jedné straně
přikazoval retroaktivní aplikaci nové právní úpravy, pokud jde o běh promlčecích (prekluzivních)
lhůt, na delikty spáchané přede dnem její účinnosti, na druhou stranu bránil tomu, aby se tak dělo
ku prospěchu pachatele správního deliktu.
[20] Citované přechodné ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky však bylo v průběhu
řízení o kasační stížnosti postupně ve dvou krocích zrušeno Ústavním soudem. První věta
daného ustanovení byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn.
Pl. ÚS 15/19, pro rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť porušovala zákaz retroaktivity
trestněprávních norem (v širším slova smyslu, zahrnujícím rovněž správní trestání) stanovený
v první větě tohoto článku. V nyní posuzované věci je však relevantní především druhá věta
uvedeného ustanovení, která bránila použití nové právní úpravy, pokud by byla pro pachatele
deliktu příznivější; tu Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, právě
pro rozpor s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny (tedy s příkazem použít pozdější právní úpravu,
je-li pro pachatele příznivější), a to s účinností ke dni vyhlášení citovaného nálezu. V uvedeném
nálezu Ústavní soud konstatoval:
„19. Již v minulosti Ústavní soud dovodil, že čl. 40 odst. 6 Listiny dopadá i na správní trestání, viz nálezy
ze dne 13. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 611/01 (N 75/26 SbNU 253) a ze dne 11. 7. 2007 sp. zn.
II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11). Shodně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
27. 10. 2004 č. j. 6 A 126/2002 - 27 (č. 461/2005 Sb. NSS) - rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na http://www.nssoud.cz.
20. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány
i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz se vztahuje i na něj samotného [srov. např. nález
ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)].
21. V této souvislosti je významné, že v již uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno
ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem
pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení
trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne
potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hlediska generální prevence, tak z hlediska individuální. Nová právní
úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání s úpravou předchozí, v sobě
nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li úpravu, která umožní zánik
trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou. Ústavní předpisy obecně nekladou
překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou spáchanému činu. Může se tak dít jen pro
činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti, nikoli pro činy spáchané před její účinností.
Ustanovení čl. 40 odst. 6 věta první Listiny dopadá na každou úpravu, která přináší prostřednictvím
úpravy promlčení trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek zpřísnění trestnosti. V uvedeném nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak byl vyjádřen právní názor, podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona
o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení
odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž byla v tehdejší
věci napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch
obviněného. Z tohoto důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky zrušil
pro jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související nyní napadené
ustanovení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud posoudit z hlediska jeho
ústavní konformity nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
22. Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS
158/2000 (N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá
podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele
příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele
příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo,
s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu
je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější
než právo dřívější.
23. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku
odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně
o odpovědnosti za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy
zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití nové právní úpravy byl
již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky
posuzovaná jako celek, nesporně pro žalobce příznivější než předchozí právní úprava upravená v zákoně
o silničním provozu (srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti
za přestupky ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla
aplikována pro pachatele méně příznivá právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě
srovnat právní úpravu přestupkového práva účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona
o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv.
změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky určit, která úprava je pro pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
24. Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru,
podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí „trestnosti“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
(v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb
o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést
rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy,
když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní
úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy
byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu
s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny.“ (důraz doplněn Nejvyšším správním soudem)
[21] K dopadům uvedeného nálezu na probíhající řízení o správním deliktu (přestupku)
provozovatele vozidla se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 7. 2020,
č. j. 5 As 344/2018 – 51:
„V uvedeném nálezu tedy Ústavní soud opětovně potvrdil, že čl. 40 odst. 6 Listiny dopadá i na správní
trestání, přičemž pojem „trestnost“ ve smyslu citovaného ustanovení zahrnuje i institut zániku odpovědnosti
za správní delikt (přestupek) uplynutím prekluzivní, resp., dle nového zákona o odpovědnosti za přestupky,
promlčecí doby (…), a zároveň konstatoval, že původní věta druhá §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti
za přestupky bránila použití pro pachatele deliktu v daném ohledu příznivější právní úpravy, tedy uplatnění
principu retroaktivity ve prospěch pachatele dle čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny, a nemůže tedy pro tento rozpor
s ústavním pořádkem obstát.
Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 5. 2016, č. j. 9 As 127/2015 –
68, obecné soudy nejsou v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy oprávněny se odchýlit od nálezu Ústavního soudu,
kterým byl zrušen zákon nebo jeho část podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ačkoliv Ústavní soud zrušil druhou
větu §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, v původním znění, až v průběhu řízení o kasační
stížnosti, a to s účinností ex nunc, musel se Nejvyšší správní soud v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou
řídit závěrem Ústavního soudu o rozpornosti předmětného ustanovení s ústavním pořádkem i v nyní posuzovaném
případě, přestože bylo toto ustanovení žalovaným a krajským soudem aplikováno před vydáním citovaného nálezu
Ústavního soudu.
Je tedy zřejmé, že §112 odst. 2 zákona o přestupcích nemůže být ani v nyní posuzované věci použit
a nemůže bránit případnému uplatnění pozdější právní úpravy, pokud by byla pro stěžovatele příznivější,
než právní úprava účinná v době spáchání předmětných deliktů. Jak již přitom bylo konstatováno, otázku, která
z právních úprav (zda ta účinná v době spáchání deliktu, či ta účinná v době rozhodování správního orgánu)
je pro pachatele příznivější, je třeba hodnotit komplexně, z hlediska celkového výsledku pro pachatele, nikoliv
jen ve vztahu k jejich jednotlivým ustanovením.“
[22] Dle právní úpravy účinné v době spáchání daných správních deliktů nedošlo k zániku
odpovědnosti u žádného z nich, neboť správní orgán I. stupně zahájil řízení o jednotlivých
správních deliktech dříve než dva roky ode dne, kdy se o nich dozvěděl a současně dříve než čtyři
roky od jejich spáchání. První delikt byl spáchán dne 15. 6. 2015, přičemž řízení bylo zahájeno
příkazem doručeným stěžovateli dne 18. 9. 2015, druhý delikt byl spáchán dne 11. 12. 2015,
přičemž oznámení o zahájení řízení bylo stěžovateli doručeno dne 4. 5. 2016, třetí delikt byl
spáchán dne 7. 11. 2016, přičemž řízení bylo zahájeno příkazem doručeným stěžovateli dne
21. 2. 2017, a čtvrtý delikt byl spáchán dne 6. 4. 2016, přičemž oznámení o zahájení řízení bylo
stěžovateli doručeno dne 24. 8. 2016.
[23] Dle právní úpravy účinné již ke dni rozhodování správního orgánu I. stupně
(od 1. 7. 2017) odpovědnost stěžovatele za první správní delikt (terminologií nové právní úpravy
přestupek) zanikla, a to přestože dle §32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky došlo
opakovaně k přerušení běhu roční promlčecí doby, neboť došlo k uplynutí tříleté promlčecí
doby zakotvené v odst. 3 uvedeného ustanovení, na jejíž běh již nemají jednotlivá přerušení roční
promlčecí doby vliv. Daný delikt byl totiž spáchán dne 15. 6. 2015 a rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno a zároveň nabylo právní moci až dne 27. 9. 2018.
[24] V případě zbývajících deliktů sice s ohledem na výše uvedená data jejich spáchání
k uplynutí tříleté promlčecí doby nedošlo, je však třeba rovněž posoudit, zda odpovědnost
stěžovatele nezanikla v důsledku uplynutí roční promlčecí doby stanovené v §30 písm. a) zákona
o odpovědnosti za přestupky.
[25] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, druhý delikt byl spáchán dne 11. 12. 2015,
promlčecí doba dle nové právní úpravy tedy počala běžet následujícím dnem. Dne 4. 5. 2016
došlo k jejímu přerušení, neboť bylo stěžovateli doručeno oznámení o zahájení řízení.
Přerušením tedy počala běžet nová roční promlčecí doba, která uplynula dne 5. 5. 2017, tedy ještě
před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, odpovědnost stěžovatele za daný delikt
tak dle nové právní úpravy rovněž zanikla.
[26] V případě třetího deliktu počala promlčecí doba běžet dne 8. 11. 2016 (byl spáchán
dne 7. 11. 2016) a její běh byl přerušen dne 21. 2. 2017 doručením příkazu ze dne 17. 2. 2017,
č. j. SMO/066216/17/DSČ/Dru, který sice nelze považovat za rozhodnutí, jímž je obviněný
uznán vinným, neboť proti němu stěžovatel dne 21. 2. 2017 podal odpor, stěžovateli jím však
bylo oznámeno zahájení řízení o deliktu [§32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti
za přestupky]. Nová promlčecí doba by tedy uplynula dne 22. 2. 2018, její běh však byl dne
24. 11. 2017 opět přerušen vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byl stěžovatel
uznán vinným [§32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky]. Konec další roční
promlčecí doby, jejíž běh uvedeným přerušením započal, připadal až na den 25. 11. 2018, žalobou
napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno před jejím uplynutím, odpovědnost stěžovatele za daný
delikt tak ani dle nové právní úpravy nezanikla.
[27] Čtvrtý delikt byl spáchán dne 6. 4. 2016, promlčecí doba tedy počala běžet dne 7. 4. 2016
a byla přerušena oznámením o zahájení řízení o deliktu, které bylo stěžovateli doručeno dne
24. 8. 2016, nová promlčecí doba tak uběhla dne 25. 8. 2017, tedy ještě před vydáním rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, odpovědnost stěžovatele za daný delikt tak dle nové právní úpravy
zanikla.
[28] Z uvedeného je zřejmé, že použití právní úpravy účinné již v době rozhodování správního
orgánu I. stupně by bylo pro stěžovatele zcela nepochybně příznivější, neboť v případě tří
ze čtyř posuzovaných deliktů již jeho odpovědnost zanikla. Nelze tedy než uzavřít, že rozsudek
krajského soudu i napadená správní rozhodnutí jsou v tomto ohledu nezákonné. Skutečnost,
že správní orgány i krajský soud rozhodovaly před vydáním citovaného, pro věc klíčového nálezu
Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, a nelze jim tedy ničeho vytýkat,
nic nemění na tom, že jejich rozhodnutí z uvedených důvodů nemohou obstát.
[29] K této vadě byl nucen Nejvyšší správní soud přihlédnout i nad rámec stížních námitek.
Jak totiž shrnul Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 -
134, publ. pod č. 2122/2010 Sb. NSS, z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplynula
povinnost soudů ve správním soudnictví přihlížet k zániku odpovědnosti za správní delikt
z úřední povinnosti, ostatně Nejvyšší správní soud takovou povinnost konstatoval již v rozsudku
ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS. V usnesení ze dne
16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS, pak dospěl rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní
delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl dokonce po právní moci správního
rozhodnutí změněn nebo zrušen (tím spíše uvedené platí, pokud se tak stalo již v průběhu
správního řízení), je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy,
která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.
Zároveň rozšířený senát v citovaném usnesení konstatoval, že Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti bez ohledu na uplatněné kasační námitky ex offo přezkoumá, zda bylo správně
aplikováno právo v předcházejících řízeních.
[30] Vzhledem k výše uvedenému považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné vyjadřovat
se ke kasačním námitkám uplatněným ve vztahu k prvnímu a druhému deliktu. Ve vztahu
ke čtvrtému deliktu přitom stěžovatel ani žádnou kasační námitku neuplatnil, jak již však bylo
konstatováno, i odpovědnost za tento delikt zanikla. Nejvyšší správní soud se tedy zabýval pouze
stížní námitkou uplatněnou ve vztahu ke třetímu správnímu deliktu. Stěžovatel v tomto směru
namítá, že nebyly naplněny podmínky pro uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla, neboť
správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele daného přestupku ve smyslu
§125f odst. 4 zákona o silničním provozu, respektive, že nebyly naplněny podmínky pro vydání
výzvy dle §125h zákona o silničním provozu.
[31] Dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla dopustí správního
deliktu (od 1. 7. 2017 přestupku) tím, že v rozporu s §10 téhož zákona nezajistí, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dle odst. 4 (resp. odst. 5) téhož
ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt (přestupek) podle odstavce 1
projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele příslušného přestupku
a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku
nebylo spáchání skutku prokázáno.
[32] Výkladem pojmu „nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“ obsaženého v citovaném
ustanovení se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, své závěry přitom
výstižně shrnul např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, č. j. 2 As 303/2020 – 24:
„Z §125f zákona o silničním provozu plyne, že odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní,
za pouze výslovně vymezené správní delikty a je subsidiární vůči odpovědnosti řidiče za přestupek (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45). Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, při výkladu a aplikaci §125f zákona
o silničním provozu „nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým
bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného
pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování správní orgány často jednoznačně zjistily
spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným
provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu
blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů),
správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních
přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění
totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla (zdůraznění provedeno nyní Nejvyšším správním soudem),
kterému byla §10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké
sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný
na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). […] Bylo by však „proti smyslu
úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem
vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku (zdůraznění provedeno nyní Nejvyšším správním soudem). Budou-li mít správní
orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností)
reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“
V praxi se vyskytují rovněž situace, v nichž je „pátrací“ povinnost správních orgánů ve vztahu k zjištění
skutečného řidiče oslabena či vůbec neplatí. Jedná se o případy, ve kterých provozovatel vozidla označil osobu
údajného řidiče z důvodu učinění pouhé procesní obstrukce bez reálného obsahu, konkrétně když neuvedl
(a) dostatečné množství osobních údajů konkrétní osoby, aby ji bylo možné identifikovat a kontaktovat, popřípadě
uvedl údaje smyšlené či falešné, nebo (b) šlo o provozovatele, respektive jejich zástupce, kteří opakovaně jednali
v podobných věcech obstrukčním způsobem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 2 As 346/2018 – 22). Ve věcech, v nichž se jedná o odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt
podle §125f zákona o silničním provozu, je třeba výše uvedené obecné závěry judikatury aplikovat individuálně
podle konkrétních skutkových okolností (viz rozsudek č. j. 2 As 293/2018 – 25.)“
[33] Dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností
bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo
ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle §125f
odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení
o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení (od 1. 7. 2017
uložením pokuty příkazem na místě).
[34] Dle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu, neuhradí-li provozovatel vozidla určenou
částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené
částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě
15 dnů ode dne doručení výzvy. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto
postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle
odstavce 1.
[35] Jak vyplývá z citované judikatury, od správních orgánů nelze v rámci tzv. „nezbytných
kroků“ požadovat rozsáhlé úkony směřující k určení totožnosti přestupce (řidiče vozidla), nemají-
li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla zjevně
nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku.
[36] Stěžovatel namítá, že v případě třetího deliktu nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy
ke sdělení totožnosti řidiče dle §125h zákona o silničním provozu, neboť správní orgán I. stupně
totožnost řidiče znal. Stěžovatel přitom vychází z předpokladu, že jako pachatel přestupku byla
již na místě jeho spáchání strážníky městské policie identifikována paní K. V. Této argumentaci
však Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit, neboť tvrzení stěžovatele neodpovídají obsahu
spisové dokumentace.
[37] Strážníci, kteří v daném případě zasahovali na místě spáchání přestupku, popsali průběh
zásahu tak, že při výkonu hlídkové činnosti spatřili zmiňované vozidlo, které v uvedeném místě
tvořilo překážku silničního provozu, rozhodli se proto zajistit odtah vozidla. Mezitím dorazila
k vozidlu žena, která jej odemkla a chtěla s ním odjet. Strážník ženu ztotožnil na základě
předložených dokladů jako K. V. a poskytl jí příslušné poučení. Žena na dotaz strážníkovi sdělila,
že vozidlo na místě zaparkovala ona, přičemž si je vědoma spáchání přestupku. Strážník jí navrhl
řešení přestupku v blokovém řízení. V tu chvíli přistoupil k vozidlu muž, který se později označil
jako majitel vozidla L. K. a měl paní V. ovlivňovat v odpovědích na dotazy strážníka v tom
smyslu, že vozidlo na místě nezaparkovala ona a vozidlo ani neřídila. Strážník vypsal oznámení o
přestupku, k němuž se paní V. odmítla vyjádřit a podepsat jej. Správní orgán I. stupně vyzval paní
V. k podání vysvětlení, ta se však ve stanoveném termínu nedostavila; přišla až dne 16. 1. 2017 za
účelem nahlížení do spisu. Dne 17. 1. 2017 bylo správnímu orgánu doručeno podání paní V.,
v němž svou vinu popřela. Uvedla, že vozidlo na místě nezaparkovala, přičemž to již opakovaně
sdělila strážníkovi městské policie, a to za přítomnosti příslušníků Policie České republiky a pana
L. K., který její prohlášení zaznamenal na mobilní telefon. Vyslovila názor, že strážník se dopustil
přestupku křivého obvinění, neboť ji „vmanipuloval“ do role přestupce a úmyslně jí tak způsobil
škodu. Od majitele vozidla dostala pouze pokyn s vozidlem odjet.
[38] Z výše uvedených skutečností vyplývá, že strážníci neviděli, kdo vozidlo na místě
zaparkoval, nemohli tedy ani jednoznačně určit pachatele přestupku. Paní V. sice zprvu uvedla, že
vozidlo na místě zaparkovala ona, následně však ještě na místě toto své tvrzení popřela, což
následně dokládala rovněž videozáznamem. Nelze tedy než uzavřít, že totožnost řidiče vozidla
nebyla správnímu orgánu v době vydání uvedené výzvy známa. Naplnění dalších podmínek
vydání výzvy stěžovatel nezpochybňoval, výzva tedy byla vydána v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel na danou výzvu nijak nereagoval a neposkytl správnímu orgánu
I. stupně součinnost za účelem zjištění totožnosti pachatele daného přestupku, přičemž správní
orgán neměl možnost ji zjistit sám bez provedení rozsáhlého vyšetřování, byly splněny podmínky
pro uplatnění odpovědnosti provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním provozu.
Uvedená námitka tedy není důvodná.
[39] Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného upozorňuje, že nepřehlédl způsob,
jakým stěžovatel, respektive jeho jednatel, od počátku správního řízení komunikoval se správním
orgánem I. stupně. Ačkoliv tato otázka není předmětem tohoto řízení, považuje Nejvyšší správní
soud za vhodné upozornit stěžovatele na to, že tak, jako jsou správní orgány povinny postupovat
v souladu se zásadou zdvořilosti a vstřícnosti (§4 odst. 1 správního řádu), lze i od účastníků
řízení očekávat, že budou při komunikaci se správními orgány zachovávat elementární principy
slušného chování. Způsob, jakým stěžovatel komunikoval se správním orgánem I. stupně,
zejména v podáních ze dne 20. 7. 2015 a 3. 8. 2015, v nichž příslušné úředníky označil za hlupáky,
idioty a pijavice, z mezí slušné komunikace zcela zjevně vybočil. Na uvedeném nic nemění ani
skutečnost, že pořádková pokuta, jež byla jednateli stěžovatele za tato podání uložena, byla
žalovaným z formálních důvodů zrušena. Nejvyšší správní soud tedy apeluje na stěžovatele,
aby se napříště podobných invektiv zdržel, a to i v případech, kdy bude postup či rozhodnutí
správních orgánů považovat za věcně nesprávné. V takových případech se svých práv může
ve vší slušnosti efektivně domáhat prostřednictvím příslušných prostředků právní ochrany,
nikoliv za pomoci jakýchkoli invektiv.
IV.
Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost, byť nad rámec v ní uplatněných
důvodů, opodstatněnou a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu.
Ačkoliv se výše vymezená vada vztahuje pouze na tři ze čtyř předmětných deliktů, Nejvyšší
správní soud musel zrušit napadený rozsudek v celém rozsahu, neboť z jeho výrokové části
nebylo možné vyčlenit výrok, jenž by se týkal pouze deliktů, u nich došlo k zániku odpovědnosti
stěžovatele. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před
krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského
soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci se nezákonnost, pro niž je rozsudek krajského soudu rušen,
týkala již rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018,
č. j. MSK 167622/2017, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný dle §78
odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku. Nejvyšší správní soud naopak nepřistoupil
dle §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 3 s. ř. s. ke zrušení rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, neboť bude na žalovaném, aby podle možností, které mu poskytuje §90 správního
řádu, v dalším odvolacím řízení zohlednil nezákonnost výroku o vině v rozsahu prvního, druhého
a čtvrtého posuzovaného deliktu, jež se promítá rovněž do výroku o uložení sankce.
[41] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného správního orgánu, o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů řízení.
[42] Stěžovatel v řízení před krajským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3000 Kč,
v řízení před kasačním soudem ve výši 5000 Kč.
[43] Stěžovatel dále vynaložil náklady na své zastoupení. V řízení před krajským soudem i před
Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Krásným,
proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“).
[44] Náklady stěžovatele na řízení o žalobě spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení,
podání žaloby a účast na jednání před soudem [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. a), d) a g) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši
3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady
vynaložené stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení před krajským soudem činí 10 200 Kč.
[45] Dále stěžovateli přísluší vůči žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti
[§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], dále v paušální náhradě
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Náklady vynaložené stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení před Nejvyšším správním
soudem tak činí 3400 Kč.
[46] Celkem tedy přísluší stěžovateli vůči žalovanému náhrada nákladů zastoupení ve výši
13 600 Kč, zvýšená vzhledem k tomu, že advokát je plátcem DPH, o částku 2856 Kč, celkem
tedy 16 456 Kč. Společně s náhradou zaplacených soudních poplatků tedy náhrada nákladů
stěžovatele činí 24 456 Kč. K její úhradě stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou
lhůtu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. září 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu