ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.9.2014:11
sp. zn. 5 As 9/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014,
č. j. 3 A 26/2011 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 12. 2010, č. j. 3218/10, kterým mu byl k poskytnutí právní služby pro řízení
o ústavní stížnosti určen advokát podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Žalobce na výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku za žalobu zaslal soudu
vyplněné a zestručněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Městský
soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 26/2011 - 19, rozhodl, že se žalobce
od soudních poplatků neosvobozuje (výrok I.), a dále jej vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení
daného usnesení zaplatil soudní poplatek ve výši 2000 Kč (výrok II.). Městský soud konstatoval,
že žalobce zneužívá dobrodiní osvobození od soudních poplatků a jeho rozsáhlá procesní aktivita
nesvědčí o snaze dobrat se řešení sporné právní otázky. Smyslem žalobcem iniciovaných řízení
není ochrana jeho práv, ale samotné vedení sporu. Pokud hodlá žalobce svá práva vymáhat
soudní cestou, a to v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to činí, je třeba po něm
spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem
na uvedené skutečnosti je podle městského soudu třeba žádost o osvobození od soudního
poplatku podle §36 odst. 3 s. ř. s. považovat za zneužití daného institutu.
Žalobce podal proti uvedenému usnesení o neosvobození od soudních poplatků kasační
stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 46/2013 – 13, kasační
stížnost v části směřující proti výroku o neosvobození od soudních poplatků zamítl a v části
směřující proti výroku, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, odmítl.
Usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 3 A 26/2011 - 38, městský soud řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění usnesení
uvedl, že žalobce s podáním žaloby nesplnil svou poplatkovou povinnost. Městský soud jej proto
usnesením ze dne 13. 9. 2013, č. j. 3 A 26/2011 – 33, vyzval k zaplacení soudního poplatku
za podání žaloby ve výši 2000 Kč. Žalobce na uvedenou výzvu zareagoval podáním ze dne
5. 10. 2013, v němž požádal o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku o několik měsíců,
jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují úhradu poplatku najednou a během krátké doby.
Uvedenou žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku městský soud
posoudil podle obsahu jako žádost o nezastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
ve stanovené lhůtě ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Dospěl však k závěru, že podmínky stanovené
v citovaném ustanovení nejsou splněny. Stěžovatel nespecifikoval, v čem spatřuje nebezpečí
z prodlení a možný vznik újmy. Městský soud dále konstatoval, že žalobce měl dostatek času
potřebné prostředky k zaplacení soudního poplatku zaplatit. Nejpozději od nabytí právní moci
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 46/2013 – 13, bylo postaveno
najisto, že žalobce bude muset soudní poplatek zaplatit. Dodatečnou desetidenní lhůtu k úhradě
soudního poplatku, kterou žalobci stanovil městský soud, proto nelze považovat za nepřiměřeně
krátkou. Nadto městský soud uvedl, že podávání žádostí o posečkání s úhradou soudního
poplatku, resp. prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, není ojedinělým úkonem a stalo
se novou strategií žalobce poté, co městský soud přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození
od soudního poplatku. I v tomto případě se jedná o zneužití práva s cílem domoci se projednání
žaloby na náklady státu. Konečně městský soud konstatoval, že žalobcově žádosti nevyhověl
i z toho důvodu, že žalobce v podstatě pouze brojí proti podmínkám, které pro poskytování
bezplatných služeb advokátem stanoví zákon o advokacii. Není proto důvodu, aby v řízení bylo
pokračováno i bez splnění poplatkové povinnosti, neboť posečkání s platbou soudního poplatku
by se zcela míjelo se smyslem §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Účelem tohoto
ustanovení je umožnit účastníkům domoci se svého práva žalobou u soudu i bez splnění
poplatkové povinnosti na počátku řízení, přičemž by se zjevně mělo jednat o takové hájení práva,
u něhož nelze předvídat zjevnou neúspěšnost. Městský soud tedy vzhledem k tomu, že žalobce
nezaplatil soudní poplatek ani přes výzvu usnesením ze dne 13. 9. 2013, č. j. 3 A 26/2011 – 33,
řízení o žalobě zastavil podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c)
s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu o zastavení řízení kasační stížností,
v níž označil několik pochybení městského soudu, jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení
vydaného rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2013,
č. j. 5 As 46/2013 – 13, byl podle jeho názoru vydán nezákonně, „a to zjevně, k čemuž stěžovatel
nepotřebuje stanovisko ani ÚS ČR“. V této souvislosti dále stěžovatel uvádí, že „rozsudek“ ani neměl
být vydán, když se vede řízení o právní otázce před rozšířeným senátem ve věci sp. zn.
„3 As 125/15“. Je podle něj nepřijatelné odkazovat na judikáty, které se týkají jiné věci,
nepovažuje za správnou úvahu městského soudu, že bylo postaveno najisto, že nemůže být
osvobozen od soudního poplatku, polemizuje s názorem, že mu žalovaný napadeným
rozhodnutím určil advokáta k poskytnutí právní pomoci, neboť se nejednalo o bezvadné
rozhodnutí. Za nesprávný považuje názor, že advokát může žádat náhradu hotových výdajů
po zastoupeném, neboť zákon poskytuje pouze to dobrodiní, že nemusí hradit odměnu.
Dále namítá, že soudní řád správní umožňuje prodloužení soudcovské lhůty, podle jeho názoru
„je tristní, pokud některý judikát vykládá, že soukromá osoba nemá právo na libovůli“, a dále, že soudcovská
lhůta není věcí libovůle soudce a musí být přiměřená a odůvodněná. Na tom nic nemění,
že stěžovatel neuhradil poplatek na počátku řízení, neboť lze předpokládat, že požádá
o osvobození od soudních poplatků a neuhradí jej v krátké době.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v daném případě netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i
právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení
požádal o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat.
V daném případě stěžovatel napadl kasační stížností usnesení o zastavení řízení. I když
tedy stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný ze zákonem stanovených důvodů,
z povahy věci připadá v úvahu pouze důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu
je v tomto případě vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže městský
soud řízení zastavil a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti zkoumat pouze to, zda byly splněny zákonem stanovené důvody pro zastavení řízení.
Jeho úkolem však není přímo přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu a nemůže se tedy
zabývat námitkami týkajícími se zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004,
č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tak nemohl zabývat těmi kasačními námitkami, které směřují
proti žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného, případně proti předchozímu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 46/2013 – 13, kterým byla zamítnuta
stěžovatelova kasační stížnost proti usnesení městského soudu o neosvobození stěžovatele
od soudních poplatků. Uvedené námitky se netýkají důvodů zastavení řízení a nelze je podřadit
pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná o námitky
nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a řádně
uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu městského soudu zjistil Nejvyšší správní soud, že městský soud
usnesením ze dne 13. 9. 2013, č. j. 3 A 26/2011 – 33, vyzval žalobce k zaplacení soudního
poplatku za podání žaloby ve výši 2000 Kč. Stěžovatel ve stanovené desetidenní lhůtě soudní
poplatek nezaplatil a podáním ze dne 5. 10. 2013 pouze požádal o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku. Uvedené podání městský soud posoudil jako žádost o nezastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) zákona
o soudních poplatcích, přičemž se s uvedenou žádostí řádně vypořádal a odůvodnil, proč shledal,
že pro takový postup nejsou v daném případě splněny zákonem stanovené podmínky. Se závěry
městského soudu uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení se ztotožňuje i Nejvyšší správní
soud. Lze tak konstatovat, že za daného stavu byly podmínky pro zastavení řízení podle §9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. splněny.
Namítá-li stěžovatel, že stanovená lhůta deseti dnů k zaplacení soudního poplatku
je v jeho případě příliš krátká, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Jak vyplývá z judikatury
Nejvyššího správního soudu, byly za příliš krátké označovány jedině lhůty výrazně kratší
(např. rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 – 73, www.nssoud.cz). Je také třeba
zdůraznit, že se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu byl splatný dnem
jejího podání (11. 2. 2011). Pokud stěžovatel poplatek při podání žaloby neuhradil, byl soud
povinen vyzvat ho ke splnění této povinnosti v náhradní lhůtě; v jejím rámci má účastník řízení
ještě možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit.
Je třeba rovněž poukázat na to, že stěžovatel měl v daném případě i po výzvě městského
soudu takřka čtyři měsíce k zaplacení soudního poplatku za žalobu, neboť výzvu převzal dne
18. 9. 2013 a usnesení o zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 17. 1. 2014. Zaplatit soudní
poplatek přitom stěžovatel mohl ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích do doby,
než příslušné usnesení nabylo právní moci, což v případě stěžovatele bylo právě dne 17. 1. 2014.
Jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu, je posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn
právně relevantním způsobem zaplatit soudní poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41,
publikovaný pod č. 1218/2007 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Na tom nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel o sobě tvrdí, že nemá dostatek
prostředků a lze očekávat, že požádá o osvobození od soudního poplatku a neuhradí jej v krátké
době. O jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků městský soud, jak již bylo řečeno,
pravomocně rozhodl a kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní
soud výše zmiňovaným rozsudkem zamítl. Z kasační stížnosti přitom nevyplývá, že by jiná lhůta
pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově schopnosti soudní
poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit, že by poskytnutá lhůta byla příliš
krátká, ani že by městský soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě předčasně.
Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel
zneužívá svých procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně
vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá podání, jako projev
svévolného a účelového uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 – 11, www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné
vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 – 13, www.nssoud.cz).
V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 26. 2. 2014 více než 800 spisů, v nichž
žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele a v nichž brojí převážně proti
rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Lze proto usuzovat,
že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami podání, stížností
a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede na různých stupních správního
soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem
a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují znaky sériovosti
a stereotypnosti, v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné či zcela identické argumenty,
se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly.
Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 – 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva
se vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, podle něhož zákaz zneužití
práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo
jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání,
které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva
je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého
poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikované
pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden snahou vést spor pro spor,
nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití
bylo patrné i v řízení před městským soudem, přičemž důvody pro tento závěr zdejší soud blíže
rozvedl v již zmíněném rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 46/2013 – 13, na který v tomto
směru v podrobnostech odkazuje.
Nejvyšší správní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu