ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.157.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 157/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2012 o dovolání obviněného B. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 To 356/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 67/2010, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného B. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 105 T 67/2010, byl obviněný B. B. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1. v přesně nezjištěnou dobu od večerních hodin dne 31. 10. 2009 do ranních hodin dne 1. 11. 2009 v Horní Suché, okres Karviná, na ul. Spodní č. p. 2 v tzv. Finském domku, poté co sám se souhlasem D. D., nar. 5. 2. 1993, této aplikoval do žíly psychotropní látku metamfetamin (pervitin), po které byla částečně omámená, uchopil D. D. do náručí, přenesl ji do dětského pokoje, kde i přes její aktivní fyzický odpor, který vyjadřovala kopáním nohama, odstrkáváním rukama, voláním o pomoc a opakováním, aby ji nechal na pokoji, vysvlékl oděvní svršky a obnažil tak spodní část těla, načež ji zalehl, zasunul jí do pochvy svůj pohlavní úd a vykonal na ní soulož,
2. bezprostředně po ukončení jednání popsaném v bodě 2. (správně 1.) v úmyslu odradit D. D. od oznámení jeho předchozího protiprávního jednání dalším osobám, této sdělil, že pokud někomu o tom, co se mezi nimi odehrálo poví, tak si ji najde, a zabije ji.
Za tyto zločiny byl obviněný B. B. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2, §59 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 8 (osmi) měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově č. j. 105 T 67/2010-240, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 6 To 574/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného B. B., rozhodl usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 To 356/2011, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 To 356/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 105 T 67/2010, podal obviněný B. B. prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Kříže, Ph. D. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že od samého počátku trestního řízení popírá, že by k sexuálnímu styku mezi ním a poškozenou D. D. došlo násilnou formou. Sexuální styk byl dobrovolný a došlo k němu v důsledku sexuální aktivity poškozené. Poškozená před nasednutím do auta věděla, že pojedou do bytu ke svědkovi D., věděla, že budou užívat pervitin a musela si být také vědoma, že dojde i k sexuálním aktivitám. Poškozená si celou událost vymyslela, aby měla omluvitelný důvod pro opětovné opuštění dětského domova. Navíc po dobrovolném sexuálním styku zůstala poškozená sama v domě svědka D., je tedy možné, že se násilného jednání mohl dopustit někdo jiný. Současně dovolatel poukázal na výpověď svědka D., která koresponduje s jeho výpovědí z přípravného řízení, neboť v nich nejsou žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že tento svědek měl nějaký důvod svou výpovědí napomáhat k zakrývání trestné činnosti dovolatele. Tento svědek nevyjádřil, že by si všiml omámení poškozené vlivem použitého pervitinu do takové fáze, jaký popisuje obžaloba, neslyšel žádný hluk, volání o pomoc, křik či pláč. Pouze z toho, že orgány činné v trestním řízení hodnotí dřívější trestní minulost svědka v neprospěch pravdivosti jeho výpovědi, nelze jen na základě dřívějších odsouzení dospět k závěru, že si svědek svou výpověď vymyslel. Tímto způsobem potom dochází k nepřípustnému ovlivňování dokazování v této věci. Odvolací i nalézací soud, který rozhodoval na základě dříve projeveného názoru odvolacího soudu, pokud vyhodnotil nevěrohodnost svědka D., potom nepostupovaly v souladu s právním řádem České republiky, trestním řádem a jeho zásadami.
V závěru dovolání proto obviněný B. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a přikázal tomuto soudu, aby znovu rozhodl o jeho vině s tím, že nelze nadále, pouze na základě dřívější trestní minulosti, hodnotit výpověď svědka D. jako nevěrohodnou. Dále navrhl, aby vzhledem ke zrušenému výroku o vině bylo znovu rozhodnuto o jeho trestu. Přípisem ze dne 8. 1. 2012 vyslovil dovolatel souhlas s projednáním jeho mimořádného opravného prostředku v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného B. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedla, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Nejvyšší soud na podkladě dovolání a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení §265i odst. 3 až 5 tr. ř. neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, zatíženo některou vadou, která mu byla dovoláním vytýkána.
Obviněný B. B. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Dovolatel však neuvedl, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu. Jelikož dovolateli nebylo rozsudkem nalézacího soudu uloženo žádné ochranné opatření, nemohl být ani dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Pokud jde o právní stránku věci považuje Nejvyšší soud za nutné především uvést, že zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Trestný čin znásilnění je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným obdobným způsobem tak, že např. pachatel, který ví, že v důsledku požití určitého léku bude jiná osoba uvedena do bezvědomí, spánku, nebo u ní vyvolána duševní porucha, která způsobí její bezbrannost apod., a proto, aby na ni vykonal pohlavní styk, lstivě tuto osobu přiměje k požití takového léku, který jím předpokládaný stav bezbrannosti vyvolá (srov. §119 tr. zákoníku). Kromě absolutně chápané bezbrannosti se oběť může nacházet i ve stavu, kdy je bezbranná, nikoli proto, že zcela nevnímá svět kolem sebe nebo není způsobilá chápat význam pachatelova jednání, ale proto, že ač ví, co se s ní děje, není schopna se buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Jedná se o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. Okolnost, že trestný čin podle §185 odst. 1 tr. zákoníku byl spáchán na dítěti, je jinou skutečností ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku. Proto není třeba, aby pachatel znal věk takové osoby, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti (zejména její fyzickou vyspělost, vzhled, způsob chování a vyjadřování, studium určité školy apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Opomenutím se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi z pohnutky zde uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď, popř. aby znalec podal nepravdivý nebo zkreslený posudek či tlumočník zkreslil tlumočenou výpověď nebo jiný úkon pachatele nebo jiné osoby. Z hlediska zavinění pachatel musí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku o těchto okolnostech vědět, a to nejen, že čin je páchán na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi, ale též že se tak děje „v souvislosti“ s výkonem jejich povinnosti. Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srov. č. 15/2002 Sb. rozh. tr.).
Ke všem těmto rozhodným právním otázkám z hlediska právního posouzení obou shora uvedených skutků obviněný B. B. neuvedl v dovolání žádnou relevantní právní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto dovolacím důvodu je totiž stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Přesto se však Nejvyšší soud považuje za potřebné z hlediska možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, stručně vyjádřit k uplatněným námitkám obviněného.
Obviněný B. B. především namítl, že sexuální styk byl dobrovolný a došlo k němu v důsledku sexuální aktivity poškozené, když poškozená si celou událost vymyslela, aby měla omluvitelný důvod pro opětovné opuštění dětského domova, přičemž navíc po dobrovolném sexuálním styku zůstala poškozená sama v domě svědka D. a je tedy možné, že se násilného jednání mohl dopustit někdo jiný. Jak dále vyplývá z odůvodnění podaného dovolání obviněný B. B. ve svém dovolání také poukázal na podle jeho názoru nesprávné hodnocení svědecké výpovědi M. D. oběma nižšími soudy, když zejména uvedl, že výpověď svědka D. koresponduje s jeho výpovědí z přípravného řízení, neboť v nich nejsou žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že tento svědek měl nějaký důvod svou výpovědí napomáhat k zakrývání trestné činnosti dovolatele. Tento svědek nevyjádřil, že by si všiml omámení poškozené vlivem použitého pervitinu do takové fáze, jaký popisuje obžaloba, neslyšel žádný hluk, volání o pomoc, křik či pláč. Pouze z toho, že orgány činné v trestním řízení hodnotí dřívější trestní minulost svědka v neprospěch pravdivosti jeho výpovědi, nelze jen na základě dřívějších odsouzení dospět k závěru, že si svědek svou výpověď vymyslel. Odvolací i nalézací soud, který rozhodl o jeho vině, pokud vyhodnotil nevěrohodnost svědka D., na základě dříve projeveného názoru odvolacího soudu, potom podle názoru obviněného nepostupovaly v souladu s právním řádem České republiky, trestním řádem a jeho zásadami.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu svědkyně D. D. popsala, jak nejprve ji obviněný aplikoval pervitin, po jehož užití se cítila nějak divně a nebyla schopna se relevantně bránit, a následně na ní vykonal soulož, přičemž při této souloži utrpěla poranění, a to podlitiny zejména v oblasti prsou, které jsou zachyceny i na fotodokumentaci. Svědkyně byla hodnocena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znalkyní PhDr. Milenou Tejklovou, která její výpověď vyhodnotila jako věrohodnou, a to zejména s ohledem na emoční doprovod popisu této události, přičemž i v průběhu hlavního líčení došlo ke spontánnímu vypuknutí pláče poškozené. Dále poukázala na psychické následky, a to zejména na nespavost a zvýšení nejistoty, které byly řešeny medikací. Ke skutkům se dále vyjádřila svědkyně P., která uvedla, že poškozená za ní přišla uplakaná a zjevně pod vlivem drogy, dále svědkyně S. D., která popsala rozsah podlitin nad rámec fotodokumentace, která je součástí spisu. Po doplněném dokazování se nalézací soud v rozsudku z února 2011 zabýval výpovědí svědka M. D., který do značné míry podpořil obhajobu obviněného. Nalézacímu soudu ovšem nezbývá než přisvědčit závěrům krajského soudu prezentovaným v usnesení ze dne 8. dubna 2011, sp. zn. 6 To 165/2011, že výpověď svědka D. nebyla hodnocena dostatečně v kontextu dalších důkazů, zejména listinných zpráv založených ve spise k osobě tohoto svědka, které byly shromážděny krajským soudem a jež okresní soud při původním doplňování dokazování přehlédl, a toto napravil teprve u hlavního líčení dne 20. 6. 2011. S ohledem na hodnocení osoby svědka M. D., který byl v minulosti opakovaně soudně trestán a v kontextu znaleckého zkoumání poškozené D. D. i výpovědí svědkyň V. P. a S. D., které výpověď D. D. doplňují a jsou s ní v souladu, dospěl nalézací soud k závěru, že v této věci je třeba se vrátit k původnímu hodnocení důkazů, kdy výpověď svědka D. právě s ohledem na hodnocení jeho osoby, jakož i s ohledem na skutečnost, že se jeho výpověď v detailech odlišuje od výpovědi i samotného obviněného B. B., zejména pokud jde o pobyt v koupelně po souloži s poškozenou, nelze považovat za natolik jednoznačný důkaz, který by byl sto zvrátit popis prožité události poškozené D. D., který byl znalkyní vyhodnocen jako věrohodný a jenž byl doplněn výpověďmi svědkyň V. P. a S. D. (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud správně vyhodnotil výpověď poškozené D. D. jako věrohodnou, když tato nestojí osamocena, ale je podporována dalšími důkazy a to výpověďmi svědkyň V. P., S. D. a G. J., kterým se ohledně znásilnění svěřila. Svědkyni V. P. také uvedla, že jí bylo ze strany jednoho z Romů vyhrožováno, že jí něco udělá, pokud to někomu poví. Všechny tři také na těle poškozené viděly stopy po násilném jednání obviněného, které bylo po časovém odstupu i fotograficky zadokumentováno orgány činnými v trestním řízení, přičemž stopy - modřiny a podlitiny na poškozené bylo nutno vyhodnotit jednoznačně jako stopy po užití násilí, které nelze zdůvodnit „cucfleky na přání“, jak uváděl obžalovaný. Tyto závěry jsou podporovány i dalším významným důkazem, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a v návaznosti na něj i výpovědí znalkyně PhDr. Mileny Tejkalové v hlavním líčení dne 6. 5. 2010, která poškozenou vyšetřila. Na základě tohoto znaleckého zkoumání poškozené bylo zjištěno, že její výpověď ohledně násilného jednání vykazuje znaky specifické věrohodnosti. Z její strany byl vyloučen znalkyní mstivý motiv. Odvolací soud se náležitě zabýval i skutečností, že poškozená měla původně uvést své matce S. D. a své sestře V. P., že ji měli znásilnit tři Romové. K tomu na vysvětlenou poškozená uvedla, že to bylo ze strachu, přičemž později to své sestře uvedla na pravou míru, že ji skutečně znásilnil jen jeden Rom. Podstatné podle názoru odvolacího soudu je, že v průběhu trestního řízení, a to jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení vždy vypovídala shodně, že ji znásilnil jen obviněný B. B., dále jakým způsobem se to mělo stát a jaké jednání z jeho strany následovalo, včetně způsobu vyhrožování. V tomto směru je výpověď poškozené D. D. konstantní. Pokud byl znalkyní vyloučen mstivý motiv, je to v souladu se skutečností, že sama poškozená celou událost neoznamovala, toto učinila její matka bez jejího vědomí, poškozená i poté nějakou dobu odmítala orgánům činným v trestním řízení sdělit, co se jí stalo a kdo jí zranění způsobil. Správně také podle odvolacího soudu nalézací soud vyhodnotil výpověď svědka M. D. jako nevěrohodnou, a to nejen pro rozpory v jeho výpovědích a výpovědích obviněného B., ale i s ohledem na jeho samotnou osobu, která byla vícekrát v minulosti trestně stíhána (srov. str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal obě rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně přiloženého spisového materiálu a dospěl k následujícím zjištěním. Především pokud obviněný trval na výslechu svědka M. D. v hlavním líčení, je třeba konstatovat, že jeho návrhu bylo na základě rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 6 To 574/2010, vyhověno a svědek M. D. byl v průběhu hlavního líčení dne 14. 2. 2011 soudem osobně vyslechnut (srov. č. l. 300 až 302 spisu), čímž si nalézací soud vytvořil předpoklady pro náležité zhodnocení jeho svědecké výpovědi jak jednotlivě, tak i ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy (§2 odst. 6 tr. ř.). Byť toto hodnocení nejprve vykazovalo určité nedostatky, neboť zpočátku nezahrnulo všechny rozhodné skutečnosti (srov. rozsudek ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 105 T 67/2010 – č. l. 308 až 311), jak na to správně poukázal odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 8. dubna 2011, sp. zn. 6 To 165/2011 (srov. č. l. 321 až 326 spisu), po provedeném dalším hlavním líčení dne 20. 6. 2011 se již nalézací soud náležitě zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi z hlediska hodnocení všech provedených důkazů včetně svědecké výpovědi M. D. ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Namítal-li obviněný ve svém dovolání věrohodnost výpovědi svědka M. D. založenou na shodě v jeho výpovědích v přípravném řízení a u hlavního líčení, Nejvyšší soud podotýká, že tato okolnost je jen jednou z hodnocených skutečností, kterou nelze s ohledem na další zjištěné a nalézacím soudem správně zhodnocené skutečnosti přeceňovat. Podstatné v tomto směru je, že v jeho výpovědi byly zjištěny rozpory s výpověďmi poškozené svědkyně D. D. a dokonce i obviněného B. B.. Jak již uvedl odvolací soud ve svém usnesení ze dne 8. 4. 2011, č. j. 6 To 165/2011-321, svědek M. D. vypovídal, že poškozená byla s obviněným v pokoji asi 10 až 15 minut, přičemž potom šli spolu do koupelny, kde se umývali a smáli. Dále vypověděl, že v době, kdy poškozená odcházela od něj z domu, byla nervózní a pod vlivem drogy, přičemž vzápětí uvedl, že byla nervózní z toho důvodu, že už jí docházela droga. Oproti tomu obviněný B. B. vypovídal, že byl v pokoji s poškozenou hodinu a umýt se šel poté domů. Ani svědkyně D. D. nikdy nevypověděla, že by se s obviněným myli v koupelně (srov. č. l. 321 až 326 spisu). Oba soudy nižších stupňů dále správně přihlédly i k ostatním opatřeným a provedeným důkazům týkajícím se osoby M. D., a to k návrhu na potrestání na č. l. 254 spisu a opisu z evidence rejstříku trestů na č. l. 257 spisu. Nalézací soud tak učinil po výtkách odvolacího soudu v předchozím zrušujícím usnesení, když poté již správně hodnotil výpověď svědka M. D. v kontextu s dalšími důkazy, a to jak ve vztahu k výpovědi samotného obviněného B. B., dále s přihlédnutím k jednotlivým shora uvedeným svědeckým výpovědím (včetně poškozené D. D.), tak nakonec i ve spojení se zmíněnými listinnými zprávami založenými ve spise k osobě tohoto svědka. V odůvodnění svého rozsudku k tomu pak mimo jiné i poznamenal, že M. D. byl v minulosti opakovaně soudně trestán. Následně v kontextu znaleckého zkoumání poškozené D. D., její svědecké výpovědi i výpovědí dalších svědkyň V. P. a S. D., které výpověď D. D. doplňují a jsou s ní, pokud jde o nejpodstatnější skutečnost spočívající v násilném jednání obviněného B. B., v souladu, dospěl nalézací soud k závěru, že výpověď jmenovaného svědka s ohledem na hodnocení jeho osoby, jakož i s ohledem na skutečnost, že jeho výpověď se v detailech odlišuje od výpovědi i samotného obviněného B. B., nelze považovat za natolik jednoznačný důkaz, který by byl sto zvrátit popis prožité události ze strany poškozené D. D. (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Již z citovaných odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů vyplývá nedůvodnost námitky obviněného B. B., že oba tyto soudy vyvozovaly nevěrohodnost výpovědi svědka M. D. pouze s ohledem na hodnocení jeho dřívější trestní minulosti, když z toho, co bylo uvedeno shora, vyplývá, že to bylo především s ohledem na ostatní důkazy provedené v hlavním líčení, přičemž jeho dřívější trestní minulost byla hodnocena jen jako doplňující kritérium.
V souvislosti s tím se Nejvyšší soud zabýval také skutečností, že poškozená D. D. měla nejprve své sestře a matce před zahájením trestního řízení uvést, že ji měli znásilnit tři Romové, ačkoliv v celém pozdějším trestním řízení vypovídala, že ji znásilnil pouze obviněný B. B.. V tomto směru je třeba zejména přihlédnout k znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vypracovala PhDr. Milena Tejkalová. Přestože se znalkyně vyjadřovala i k vlastní věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené D. D. (viz odpověď na otázku č. 5 – č. l. 152 spisu), což jí nepřísluší, neboť hodnocení věrohodnosti či nevěrohodnosti svědecké výpovědi náleží v konečném závěru jen soudu, který ji posuzuje při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., nemůže tato skutečnost ovlivnit jinak správné a náležitě odůvodněné závěry uvedeného znaleckého posudku (srov. přiměřeně č. 1/1998-II. Sb. rozh. tr., byť v tomto rozhodnutí šlo o případ, kdy znalec se vyjadřoval nad rámec svého oprávnění k otázkám právním, zatímco v posuzovaném případě se znalkyně nad rámec svého oprávnění vyjádřila k věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené). Jmenovaná znalkyně do svého znaleckého posudku zahrnula mj. výpis z trestního spisu včetně výpovědí V. P., která popsala, že její sestra „byla znásilněna třemi cikány“ (srov. č. l. 146 spisu). Znalkyně také uvedla, že poškozená D. D. má obecně, v rámci poruch chování sklony ke lhaní a zkreslování skutečnosti, např. ve smyslu získání výhod, omluvy své osoby. Přesto, jak již opakovaně uvedly i oba soudy nižších stupňů, podle znalkyně nejsou okolnosti uváděné D. D. výplodem její fantazie, nejsou důsledkem sugesce, návodu, msty či strachu. Nejsou snahou pomsty obviněnému B. B.. Okolnosti, které uvedla, jsou skutečným popisem prožité události. Navíc byla výpověď D. D. doprovázena i přiměřenou emoční odezvou. Nejvyšší soud k tomu ještě považuje za potřebné poukázat na další závěry znalkyně, že v šetřené události je převaha faktorů svědčících pro specifickou věrohodnost její výpovědi – zakotvení v čase a prostoru, podává jasný, konkrétní popis, v relevantních výpovědích nepřítomnost významných diskrepancí, přiměřená emoční odezva. Znalkyně nezjistila, že by v šetřené věci posuzovaná podala lživou výpověď. K celé prožité události došlo spontánně, neplánovaně, necíleně, neměla motiv ke lhaní (srov. č. l. 152 spisu). K tomu odvolací soud upozornil, že o vyloučení mstivého motivu ze strany poškozené svědčí také skutečnost, že sama celou událost neoznamovala, poškozená navíc i odmítala nějakou dobu orgánům činným v trestním řízení sdělit, co se jí stalo a kdo jí zranění způsobil (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 6 To 356/2011-353). Odvolací soud dále již ve svém předchozím usnesení ze dne 8. 4. 2011, č. j. 6 To 165/2011-321, popsal, že pokud se týká nesrovnalostí ohledně výpovědí D. D. a V. P. a S. D. o tom, kolik Romů ji mělo znásilnit, poškozená jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, vždy vypovídala shodně v tom, že znásilnit ji měl pouze obviněný B. B., stejně tak shodně vypovídala i v tom, jakým způsobem se to mělo stát a jaké jednání z jeho strany následovalo včetně způsobu vyhrožování (k tomu dále srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 6 To 356/2011-353). V. P. uvedla, že když zjišťovala u sestry, proč uváděla tři Romy, tato řekla, že to bylo pouze strachu, skutečně ji znásilnil pouze jeden Rom. Nejvyšší soud, stejně jako soud nalézací i odvolací soud, považuje v tomto ohledu mimo již zmíněného znaleckého posudku za významný důkaz rovněž nález modřin a podlitin u poškozené, jejichž výskyt na těle poškozené podporují jak listinné důkazy (fotodokumentace na č. l. 19 až 23 spisu i lékařská zpráva na č. l. 26 spisu), tak i výpovědi svědkyň G. J., V. P. a S. D.. Z uvedeného tedy vyplývá, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vymezenou v §2 odst. 6 tr. ř., když přihlédly ke všem významným okolnostem případu a své závěry řádně odůvodnily. S ohledem na to má Nejvyšší soud za bezpečně a spolehlivě prokázané, že poškozená D. D. byla znásilněna pouze obviněným B. B. a že o jeho vině z hlediska jím uplatněných námitek nevznikají pochybnosti.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 To 356/2011, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 105 T 67/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, jenž po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného B. B. jako nedůvodné podle 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že dovolání obviněného B. B. není důvodné, a proto je Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v tomto typu zasedání souhlasili jak obviněný, tak i státní zástupkyně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.