ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.688.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 688/2015-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 To 50/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 50 T 14/2011, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. až III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle 21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 52 T 8/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 To 70/2012, a dále za sbíhající se pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 a §171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 9 To 599/2008, a rovněž za sbíhající se pokusy dvou trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 a §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 8 To 380/2011, byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 400 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce „statutárního zástupce“ a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 let. Současně soud prvního stupně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z citovaných dřívějších rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 50 T 14/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 To 50/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za nyní posuzovaný trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost stejné tresty jako soud prvního stupně, avšak podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Obviněný Ing. J. T. napadl citovaný rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného byl soudce odvolacího soudu Mgr. Pavel Göth v této trestní věci vyloučen, neboť ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2011 vyjádřil konkrétní stanovisko i k nyní posuzované věci. Obviněný odmítá závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, a požaduje, aby věc byla přidělena jinému senátu Nejvyššího soudu, než je senát č. 11.
Obviněný dále nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, pokud jde o existenci a původ zboží jako předmětu zdanitelného plnění. Podle jeho názoru daň z přidané hodnoty byla řádně přiznána a zaplacena na základě vydaných platebních výměrů příslušného správce daně, takže soudy nižších stupňů dostatečně nerespektovaly zákon o dani z přidané hodnoty. Jestliže došlo k řádnému přiznání daně na výstupu, správce daně ji vyměřil a byla zaplacena, podle obviněného nemůže být uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu posouzeno jako případ zkrácení této daně. Obviněný považuje za pochybení soudů nižších stupňů, pokud se nezabývaly souvisejícími daňovými spisy ani pravostí jednotlivých daňových dokladů. Další námitky obviněný vznesl proti hodnocení svědeckých výpovědí, které podle jeho názoru nepotvrdily závěr soudů nižších stupňů o neexistenci předmětu zdanitelného plnění. Obviněný poukázal na výsledky řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2012, v níž byl zproštěn obžaloby. Jak dále v této souvislosti vytkl, odvolací soud se nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování trestním spisem ve zmíněné věci ani spisem v trestní věci vedené pod sp. zn. 52 T 8/2011. Podle přesvědčení obviněného z dosud provedených důkazů není možné učinit závěr, že zboží nebylo vyvezeno do zahraničí. Dalšími námitkami obviněný zpochybnil správnost posouzení možnosti zaplacení závazku směnkou, pokud odběratel zboží nebo služby nesídlí v Evropské unii. Pro celkové hodnocení věci mají podle obviněného význam především závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 786/2009, které soudy nižších stupňů pominuly. Proto obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud zaujal v nyní posuzované věci sjednocující stanovisko, anebo aby věc postoupil velkému senátu Nejvyššího soudu.
Obviněný doplnil své dovolání prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 4. 4. 2015, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Přitom uvádí, že soudce Mgr. Pavel Göth byl dne 1. 11. 2014 přidělen k Vrchnímu soudu v Olomouci, ačkoli obviněný podal odvolání již v červenci 2014, takže o něm měl rozhodnout senát ve složení, které bylo aktuální v době podání odvolání.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby přikázal věc státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zaujal k věci zásadní stanovisko, anebo aby podle §20 odst. 1 a §21 odst. 1 téhož zákona předložil věc k rozhodnutí „rozšířenému senátu“ Nejvyššího soudu a současně zvážil, zda je vhodné rozhodnutí v této věci senátem č. 11.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obviněný doplnil dovolání prostřednictvím svého obhájce dalšími podáními ze dne 20. 5. 2015, ze dne 26. 5. 2015 a ze dne 15. 6. 2015, která ovšem byla učiněna až po uplynutí lhůty pro podání dovolání uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu, v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání ve smyslu §265f odst. 2 tr. řádu. Dovolací lhůta totiž uplynula obviněnému dne 11. 4. 2015. Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet ke zmíněným podáním, byť se seznámil s jejich obsahem.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. J. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, státní zástupce je považuje za neopodstatněné. Podle jeho názoru byl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací obsazen řádně, protože rozhodoval v tříčlenném senátu a věc obviněného byla přidělena senátu č. 5 v souladu s platným rozvrhem práce tohoto soudu. Státní zástupce tedy uzavřel, že nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž soudce Mgr. Pavel Göth byl podle rozvrhu práce přidělen do senátu č. 5 až poté, co došlo odvolání obviněného k vrchnímu soudu. Rovněž námitky obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu považuje státní zástupce za nedůvodné, neboť u soudce Mgr. Pavla Götha neexistoval žádný ze zákonných důvodů pro jeho vyloučení ve smyslu §30 tr. řádu. V podrobnostech pak státní zástupce odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 To 50/2014, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014. Podle názoru státního zástupce obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozhodné skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech formálních znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. i jeho pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci nebyly opomenuty ani žádné důkazní návrhy, jak uvedl obviněný ve svém dovolání, protože u hlavního líčení konaného dne 21. 1. 2014 výslovně uvedl, že nemá žádné další návrhy na doplnění dokazování. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, kdy aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
K tomuto vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný Ing. J. T. Nejvyššímu soudu přípis ze dne 15. 6. 2015, který označil jako „IV. doplnění dovolání ze dne 27. 3. 2015 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 50/2014 ze dne 26. 11. 2014“. Podle obsahu posoudil Nejvyšší soud toto podání jako částečnou repliku ke zmíněnému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný v něm opětovně zpochybňuje správnost obsazení senátu odvolacího soudu a vznáší argumenty, jimiž dokládá údajnou podjatost soudce Mgr. Pavla Götha. Obviněný nesouhlasí se závěrem státního zástupce k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který považuje za nekonkrétní a obecný. V této souvislosti obviněný cituje některé právní závěry, jež vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále obviněný podrobně označil souhrn všech neprovedených a opomenutých důkazních návrhů, tak jak byly v průběhu celého trestního řízení učiněny, včetně data jejich podání a procesních vad řízení s nimi spojených, které obviněný shledává. V závěru zmíněného podání obviněný uvedl, že trvá na návrhu ve svém dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. J. T. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů je dán, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn tehdy, když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkou obviněného, kterou uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu a v níž vytkl, že soudce Mgr. Pavel Göth jako člen senátu č. 5 odvolacího soudu byl dne 1. 11. 2014 přidělen k Vrchnímu soudu v Olomouci, takže pokud obviněný podal odvolání již v červenci 2014, měl o něm rozhodnout senát ve složení, které bylo aktuální v době podání odvolání.
K tomu je třeba připomenout, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu může být naplněn ve dvou alternativách: jednak tehdy, když ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, a jednak v případě, pokud soud nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. První alternativa spočívající ve věcné nepříslušnosti soudu nepřichází v této trestní věci v úvahu, protože byly dodrženy všechny zákonné podmínky pro věcnou příslušnost Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu podle §252 tr. řádu, což ostatně obviněný ve svém dovolání ani nezpochybnil. Pokud jde o náležité obsazení odvolacího soudu, který rozhodl v trestní věci obviněného Ing. J. T. Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení, jež by zakládalo existenci zmíněného dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě. Senát č. 5 Vrchního soudu v Olomouci totiž rozhodoval ve složení, které odpovídalo nejen rozvrhu práce tohoto soudu pro příslušný kalendářní rok, ale bylo v souladu i s ustanovením §27 zákona č. 6/2002 Sb., soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Jak přitom Nejvyšší soud zjistil z rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci pro kalendářní rok 2014, soudce Mgr. Pavel Göth byl ode dne 1. 11. 2014 dočasně přidělen k tomuto soudu k výkonu funkce soudce a zařazen do jeho senátu č. 5. Jmenovaný soudce se přitom nepodílel na rozhodování nyní posuzované věci v řízení před soudem prvního stupně a v době jejího projednávání odvolacím soudem nevykonával funkci soudce u jiného soudu, což by jinak mohlo zakládat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.). Na podkladě této argumentace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zmíněná námitka obviněného není důvodná.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného Ing. J. T. , v němž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu zpochybnil nepodjatost soudce odvolacího soudu Mgr. Pavla Götha, přičemž v souvislosti s podaným dovoláním obviněný považuje za podjatého i soudce senátu č. 11 Nejvyššího soudu JUDr. Karla Hasche, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci o námitce podjatosti směřující proti Mgr. Pavlu Göthovi. Obviněný proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby tato trestní věc byla přidělena jinému senátu než jeho senátu č. 11. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že o takovém návrhu obviněného nemohl nijak rozhodovat, neboť v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu pro rok 2015 byla trestní věc obviněného přidělena senátu č. 5, který byl v té době specializovaný mimo jiné na trestné činy daňové (včetně zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným). Nejvyšší soud tedy ani z uvedeného důvodu nemohl meritorně posuzovat námitku obviněného, v níž vyslovil pochybnost o nepodjatosti soudce senátu č. 11 Nejvyššího soudu JUDr. Karla Hasche, který se nijak nepodílí na rozhodování o dovolání obviněného v této věci.
Pokud jde o dovolací námitku obviněného, v níž vytkl podjatost soudce Mgr. Pavla Götha, který v době rozhodování o této věci obviněného působil jako člen senátu č. 5 u Vrchního soudu v Olomouci, Nejvyšší soud ji nepovažuje z níže rozvedených důvodů za opodstatněnou. Obviněný totiž dovozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu z poněkud obecného tvrzení, podle něhož zmíněný soudce v jiné trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010 vyjádřil konkrétní stanovisko, které údajně mělo vliv i na nyní projednávanou věc. Přitom obviněný pouze odkázal na s. 57 rozsudku uvedeného soudu v citované jiné věci.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení taxativně vymezuje ustanovení §30 tr. řádu. V této trestní věci pak Nejvyšší soud neshledal žádný z nich, které by byl způsobilý založit podjatost soudce Mgr. Pavla Götha nebo ho jinak vylučoval z rozhodování. Tvrzení obviněného, podle něhož jmenovaný soudce vyjádřil v jiné trestní věci obviněného konkrétní stanovisko, a ovlivnil tak nyní posuzovanou trestní věc, považuje Nejvyšší soud za spekulativní a nepodložené, protože z odůvodnění výše označeného rozsudku nevyplývá žádné konkrétní stanovisko soudce Mgr. Pavla Götha, které by bylo způsobilé ovlivnit závěry vyjádřené v nyní napadeném rozhodnutí odvolacího soudu a které by mohlo svědčit o jeho případné podjatosti. Navíc Nejvyšší soud nepovažuje za důvod k vyloučení soudce z rozhodování určité věci ani situaci, když v jiné trestní věci téhož obviněného vyslovil svůj právní názor v těch otázkách, které tam byly předmětem posuzování. Ostatně k podobné námitce obviněného se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, v řízení o jeho stížnosti podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 To 50/2014. Jak přitom Nejvyšší soud konstatoval v citovaném usnesení, jde o nedůvodnou námitku, neboť ze žádných okolností nevyplývá zájem soudce Mgr. Pavla Götha na výsledku řízení ve věci, která je nyní předmětem řízení o dovolání. Proto lze odkázat na závěry vyjádřené ve zmíněném dřívějším usnesení Nejvyššího soudu a ani senát téhož soudu rozhodující o dovolání obviněného nemá žádný důvod cokoli měnit na vyslovených právních názorech a zaujatých závěrech ohledně možného vyloučení soudce Mgr. Pavla Götha z rozhodování. Navíc námitka obviněného v tomto směru neobstojí také z dalšího důvodu, protože v soudní praxi je zcela běžná možnost, že jsou konkrétnímu soudci přiděleny trestní věci téhož obviněného, který opakovaně páchá trestnou činnost stejného druhu, a za situace, kdy se některé skutkové okolnosti prolínají s jinou jeho samostatně projednávanou trestnou činností. Jestliže pak soudce v odůvodnění svého rozhodnutí zmíní tyto okolnosti a učiní tak v kontextu projednávané trestní věci, nemůže se v žádném ohledu jednat o postup, který by zakládal důvod k vyloučení soudce z rozhodování dalších věcí ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného Ing. J. T. , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. J. T. však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pokusu tohoto zločinu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotněprávní – povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů pečlivě nezkoumaly daňové doklady, nesprávně posoudily některé svědecké výpovědi týkající se existence zdanitelných plnění a údajně hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Totéž platí o námitce obviněného Ing. J. T. , podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad, přičemž Nejvyšší soud k tomu odkazuje na shora uvedenou argumentaci ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze citovaného dovolacího důvodu a v tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ovšem nenaplňují ani námitky obviněného, jimiž vytkl soudům nižších stupňů, že nevyhověly některým jeho důkazním návrhům. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – pokud jde o rozsah dokazování – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh nebo aby za obviněného nad rámec zásady uvedené v §2 odst. 5 tr. řádu inicioval další dokazování. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného Ing. J. T. se tak stalo, neboť odvolací soud (viz s. 8 jeho rozsudku) odůvodnil, proč nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, resp. co bylo důvodem neprovedení jím navržených důkazů. Přitom z č. l. 1825 trestního spisu vyplývá, že při hlavním líčení konaném dne 21. 1. 2014 obviněný neučinil žádné další návrhy na doplnění dokazování než takové, kterým soud prvního stupně v průběhu řízení vyhověl (např. výslech navrženého svědka A. H. G. ).
Kromě výše uvedeného a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněného Ing. J. T. , jimiž v podstatě zpochybňuje naplnění objektivní stránky zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, uvádí následující.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, jestliže spáchá takový čin ve velkém rozsahu. Zkrácením se pak rozumí jakékoli jednání pachatele, kterým způsobí, že jemu nebo jinému poplatníkovi (plátci) je vyměřena nižší daň nebo podobná povinná platba, anebo že vůbec nedojde k vyměření a zaplacení této povinné platby. Při zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se nezákonně ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo se chová tak, jako by takovou povinnost vůbec neměl. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu a zaplacení daně či podobné platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou povinnost (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, Praha, 2012, s. 2420). Pokud jde o vylákání daňové výhody, lze připomenout dosavadní judikaturu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr. nebo obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 819/2005, uveřejněné pod č. T 827. v sešitě 19 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005), z níž vyplývá, že úmyslné jednání pachatele, kterým správci daně nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění, např. jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu §4 odst. 1 písm. m) a §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (účinném v době spáchání posuzovaného činu).
V trestní věci obviněného Ing. J. T. přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, jakým mechanismem a v jakém rozsahu obviněný zkrátil daň z přidané hodnoty a pokusil se vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty skutky popsanými pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněného nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obviněný neporušil svou povinnost přiznat a odvést daň z přidané hodnoty ve správné výši a pokud by se nepokusil vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty. Z popisu skutků uvedených pod označenými body ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že obviněný v postavení statutárního orgánu obchodních společností G&C Pacific, a. s., a Horácká obchodní společnost, s. r. o., v úmyslu dosáhnout daňového zvýhodnění nechal zahrnout do účetnictví těchto společností a následně i do daňových přiznání podaných za zdaňovací období roku 2007 u Finančního úřadu v Třebíči konkretizované faktury za fiktivní služby. Přitom obviněný věděl, že jde o faktury fiktivní, nepodložené uskutečněným zdanitelným plněním, a náležitě nesplnil svou povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty ve výši, která odpovídala zákonu. Současně v inkriminovaném období obviněný uplatnil u příslušného správce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž mezi přijatá zdanitelná plnění na vstupu zahrnul fiktivní faktury v úmyslu vylákat daňovou výhodu v podobě vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Popsaným jednáním obviněný způsobil škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty a pokusil se vylákat daňovou výhodu na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu, tj. v celkové výši 45 220 000 Kč. Uvedená částka totiž odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 5 000 000 Kč), protože jiná než finanční hlediska se při určování tohoto rozsahu neuplatní a zkrácená daň nebo vylákaná výhoda na dani stejně není ničím jiným než škodou na straně státu a prospěchem na straně plátce či poplatníka daně. Přitom soudy nižších stupňů v nyní posuzovaném případě popsaly i mechanizmus, jímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty a k pokusu o vylákání výhody na této dani, a uvedly, jak dospěly k výši zkrácené daně a výhody na dani, kterou se obviněný pokusil vylákat. Tyto závěry považuje Nejvyšší soud za správné a odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud tudíž shledal nedůvodnými obecné námitky obviněného Ing. J. T. , jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky zločinu, resp. jeho pokusu, kterým byl uznán vinným, neboť právní posouzení skutků spáchaných obviněným je správné. Obviněný tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. zčásti jeho pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na shora konstatované argumenty se Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkami obviněného, kterými soudům nižších stupňů vytkl, že závěry o jeho vině založily na zjištěních příslušného správce daně. K již zmíněné argumentaci Nejvyšší soud dále připomíná, že v trestním řízení se posuzuje otázka výše zkrácení daně nebo jiné podobné povinné platby (resp. výše vylákané výhody na takové platbě) samostatně jako předběžná otázka podle §9 odst. 1 tr. řádu, a proto orgány činné v trestním řízení nejsou vázány ani případným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného správce daně o vyměření daně v určité výši, resp. o doměření jejího nedoplatku. Na druhé straně se soud musí v trestním řízení vypořádat s obsahem spisového materiálu shromážděného finančním úřadem v daňovém řízení, přičemž ho hodnotí jako kterýkoli jiný důkaz postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 27/1979 Sb. rozh. tr., které je i nadále použitelné). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu v trestní věci obviněného Ing. J. T. , tyto soudy se náležitě zabývaly i důkazy opatřenými od příslušného finančního úřadu a uvedly, na základě kterých skutečností dospěly k závěru o rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na dani z přidané hodnoty, k nimž došlo spáchaným zločinem. Soud prvního stupně a odvolací soud tedy postupovaly v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. řádu, přičemž své úvahy o naplnění znaků objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívajících ve zkrácení daně z přidané hodnoty a ve vylákání výhody na dani z přidané hodnoty (resp. v jeho pokusu) ve velkém rozsahu opřely o odpovídající skutkové a právní závěry. Proto ani skutečnost, že finanční orgány rozhodly určitým způsobem o daňových povinnostech obchodních společností, jejichž jménem jednal obviněný, nemůže nic změnit na správnosti uvedených závěrů soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud tedy neshledal ani důvody zabývat se podnětem obviněného, který s odkazem na ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, navrhl přijetí sjednocujícího stanoviska k otázce zkrácení daně za situace, kdy nebyla prokázána existence předmětu zdanitelného plnění. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ve věcech vedených pod sp. zn. 4 Tdo 786/2009, sp. zn. 3 Tdo 946/2008 a sp. zn. 5 Tdo 117/2011) totiž nijak nezpochybňují dosavadní závěry vyjádřené v judikatuře k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Pokud jde o první z nich ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 786/2009, Nejvyšší soud konstatoval, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o výši škody (resp. nyní rozsahu), pokud na jedné straně připustily, že obviněný vyvezl určité zboží, ale na druhé straně se nezabývaly jeho množstvím a cenou a nezjistily ani konečného odběratele. Ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 946/2008 Nejvyšší soud shledal pochybení při právním posouzení úmyslu obviněného za situace, když jako plátce daní věděl, že příslušnému správci daně předkládá padělky účetních dokladů, jimiž mu deklaroval zdanitelná plnění, která ve skutečnosti neproběhla. V uvedené věci Nejvyšší soud nepovažoval za rozhodné z hlediska naplnění subjektivní stránky, pokud obviněný získal fakticky existující zboží nelegálně, a uvedl, že povinností soudů nižších stupňů bylo zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním tohoto zboží mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně, přestože původní daňové doklady neodpovídaly skutečnosti. Konečně ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 117/2011 byl přijat mimo jiné závěr, podle něhož o naplnění znaku „vyláká výhodu“ ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku jde i v případě, když pachatel vykáže zdanitelné plnění k dosažení obratu, ačkoliv ve skutečnosti nebylo provedeno. V této souvislosti Nejvyšší soud nepovažuje za podstatné pro naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku zjištění, zda pachatel uskutečnil skutečné či pouze fiktivní zdanitelné plnění, nýbrž jen to, zda si neoprávněně snížil existující daňovou povinnost, anebo předstíral takové skutečnosti, na základě kterých by byl stát povinen mu poskytnout plnění, na které nemá nárok. Přitom uvedená otázka není v dosavadní soudní praxi sporná. Navíc zmíněné námitky obviněného jsou založeny jen na zpochybnění skutkových okolností, protože závěr o tom, že v konkrétním případě došlo k uskutečnění zdanitelného plnění (anebo naopak bylo jen fiktivní), se týká skutkových zjištění, a nikoli právního posouzení.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. J. T. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného Ing. J. T. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 8. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu