ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.702.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 702/2012-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2012 o dovolání obviněného I. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 4 To 10/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 9/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 11 T 9/2011, byl obviněný I. K. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zákoník“) a pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl obviněný I. K. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 a 1/2 (dvanácti a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem 130 00 Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 18.334,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného I. K. a odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl rozsudkem ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 4 To 10/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. K. uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku a pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které spáchal tím, že v přesně nezjištěném sledu událostí dne 1. 3. 2011 kolem 12:00 hodin v K., Z. H. …, v ubytovně T., pod vlivem alkoholu, fyzicky napadl dva spolubydlící, a to tak, že:
a) po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s poškozeným F. K., před pokojem č. 2 v suterénu domu, při kterém poškozený obviněného udeřil pěstí do nosu, obviněný z toho místa odešel a po krátké úvaze si opatřil v úmyslu a za účelem usmrcení poškozeného F. K. blíže nezjištěný nůž, jímž pak v okamžiku, kdy po chvíli poškozený F. K. vyšel z označeného pokoje, tohoto bodnul do břicha v oblasti nad pupkem a způsobil mu tak pod mečovitým výběžkem hrudní kosti bodnou ránu o délce 2,5 cm a hloubce cca 6 cm, zasahující šikmo zprava doleva svalovinu levého přímého svalu břišního, přičemž mu vyhrožoval, že ho zabije a posléze, kdy poškozený F. K. před ním nejprve utekl do svého pokoje, avšak dveře od něj pak otevřel v důsledku toho, že obviněný je prokopl, se ho znovu snažil nožem bodnout, čemuž se poškozený F. K. bránil tím, že se mu pokoušel chytit ruku s nožem, ovšem přes tuto obranu poškozeného F. K. se obviněnému podařilo jej zasáhnout tímto nožem do oblasti hrudníku, ovšem pouze povrchně a v dokonání jeho záměru mu poškozený F. K. zabránil útěkem z domu,
b) pod záminkou, že mu poškozený L. H., dluží 200,- Kč, po něm tuto částku vymáhal, a to nejprve v pokoji užívaném poškozeným L. H. č. 2 v přízemí budovy tím, že ho z postele stáhl na zem, zde ho bil rukama po těle a posléze ve vedlejší společné kuchyňce, kde ho nejprve udeřil pěstí do obličeje, a poté, kdy mu poškozený L. H. ze strachu sliboval peníze dát, ale až později s tím, že je nyní nemá, ho pro zdůraznění tohoto svého požadavku obviněný udeřil v době, kdy seděl na židli, zezadu skleněným silnostěnným popelníkem o hmotnosti nejméně 493 g do hlavy natolik silně, že tímto úderem popelník roztříštil a způsobil mu tak v temenní krajině 4 otevřené krvácející řezné rány s otřesem mozku, v důsledku čehož poškozený L. H. spadl na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí, přitom obviněný věděl, že takovýmto úderem může dojít i k fraktuře lebeční kosti nebo i vpáčené zlomenině, a tím způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že by takové zranění způsobil, byl s tímto srozuměn, a pouze s ohledem na to, že se popelník při dopadu rozbil, k tomuto závažnějšímu následku nedošlo.
Vrchní soud v Olomouci obviněného I. K. za tyto zločiny odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 14 (čtrnáct) let a 6 (šest) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem 130 00 Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 18.334,- Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného I. K. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 4 To 10/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 11 T 9/2011, podal obviněný I. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Vlka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti veškerým výrokům odvolacího soudu, i proti výši trestu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud nesprávně zhodnotil svědecké výpovědi, přičemž z jeho strany došlo k porušení zásad platných pro trestní řízení výrazně v neprospěch dovolatele a dospěl i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení celého případu. Ze strany dovolatele nedošlo k naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku a pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
K tvrzení odvolacího soudu, že odvolání státního zástupce bylo důvodné, zatímco odvolání obviněného nikoliv, dovolatel naopak tvrdí, že tomu tak nebylo. Odvolací soud se argumenty obhajoby vůbec nezabýval s tím, že obhajoba byla účelová. Soud nesprávně zhodnotil svědecké výpovědi, přičemž porušil zásady platné pro trestní řízení v neprospěch dovolatele. Odvolací soud neshledal žádné podstatné vady řízení, avšak zcela zamítnul námitku provedení rekonstrukce celého případu, opomněl, že řada svědeckých výpovědí byla v přípravném řízení učiněna pod vlivem alkoholu, takže po procesní stránce byly nepoužitelné, přičemž toto ani nezdůvodnil, nebyl zjištěn přesný sled a průběh celého případu, nebylo zjištěno o jakou zbraň se mělo jednat a celý průběh vyšetřovacího řízení byl zmatečný. Odvolací soud neshledal pro rozhodnutí za důležitou námitku spočívající v tom, že nebyla provedena rekonstrukce celého případu, když podle odvolacího soudu by rekonstrukce byla značně komplikovaná z důvodu toho, že svědkové byli v době spáchání skutku značně podnapilí. Avšak podle dovolatele nebyl vzhledem ke zmatečnosti jednotlivých výpovědí objasněn průběh celého případu, hmotněprávní posouzení případu se odvíjelo pouze z dílčích důkazů, přičemž neumožnilo komplexní provedení dokazování, šetření i rozhodování vycházelo jen z důkazů prezentovaných obžalobou. Podle odvolacího soudu pro spolehlivé skutkové a právní závěry není rozhodné, že se nepodařilo zjistit přesný sled událostí, neboť z důkazů spolehlivě vyplývá, že byl zmapován průběh jednání obviněného. Opomíjením navržených důkazů a redukcí jejich provedení je porušováno právo obhajoby dovolatele, ke zmapování průběhu jednání dovolatele nedošlo z důvodu zmatečnosti výpovědí jak jeho, který si na něj již nevzpomínal, tak ostatních nehodnověrných svědků. Není pravdou, jak uváděl odvolací soud, že nalézací soud správně popsal a zhodnotil skutkový děj, i když je vyjádřil velmi stroze, což odvolací soud napravil. Nalézací soud se jednostranně postavil na stranu obžaloby při ignorování argumentace svědčící ve prospěch obviněného. Podle dovolatele lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že nalézací soud nekriticky vycházel z obžaloby, ale nelze souhlasit s tím, že tímto vadným postupem porušil ustanovení trestního zákoníku s ohledem na výši trestní sazby. Nalézací soud preferoval nehodnověrné svědky, naopak nepřipouštěl argumentaci svědků hodnověrných. Bez ohledu na to, že nebyla nalezena skutečná zbraň, bylo konstatováno, že to mohla být jakákoliv zbraň, aniž by došlo ke konkretizaci. Nalézací soud se nevypořádal s argumenty obhajoby, protože vycházel pouze z důkazů navržených obžalobou, nereagoval na upozornění obhajoby, že celé řízení bylo zmatečné, nevypořádal se ani s procesními nedostatky řízení. Poškozený L. H. o celé události věděl jen z doslechu a z vyprávění svědka Š., který mohl poškozeného zranit a svou odpovědnost přesunout na dovolatele, kterého neměl rád a záviděl mu jeho postavení. Zranění poškozeného F. K. mohl způsobit kdokoliv, přičemž vůbec nebyl identifikován nástroj, kterým mělo dojít k jeho zranění. Žádný svědek neuvedl, že by u dovolatele viděl nůž. Sám poškozený K. nedokázal nástroj identifikovat. Dovolatel byl velmi svědomitý člověk a vždy se řádně choval. Na rozdíl od dalších nájemníků ubytovny nepopíjel alkohol. Vzhledem k předchozí abstinenci se dovolatel v den, kdy se dopustil předmětného jednání, dostal do stavu těžké opilosti, kdy měl snížené ovládací schopnosti. Sám dovolatel byl bezdůvodně napaden.
Obhajoba obviněného měla být jednoznačně vyvrácena svědeckými výpověďmi K., H. a Š. a zohledněním výslechu znalce. Následně se dovolatel zabýval konstatováním obsahu výpovědí F. K. v přípravném řízení a u soudu. Výslech tohoto svědka v přípravném řízení proběhnul dne 11. 3. 2011, kdy byl v podnapilém stavu, podle orientační dechové zkoušky u něj bylo zjištěno 0,40 promile alkoholu. Následně dovolatel uvedl obsahy výpovědí svědkyně I. Č. a svědka M. V.. Poté dovolatel popsal výpovědi poškozeného L. H. v přípravném řízení a u soudu, kterému při výslechu na policii dne 25. 3. 2011 byla zjištěna hodnota 0,30 promile alkoholu, a dále výpovědi svědka J. Š., kterému bylo na policii dne 11. 3. 2011 naměřeno 1,40 promile alkoholu. Dovolatel dále napsal, že ve výpovědích zúčastněných osob je řada rozporů, přičemž samotní svědkové jsou velmi málo věrohodní. Poškozený F. K. je nevěrohodný svědek, který vykonává trest odnětí svobody, navíc v jeho výpovědích byla řada rozporů, které byly jinými svědky zpochybněné. Policii sdělil, že útoku měla být přítomna svědkyně Č., která to ale popřela. K. se měl ve svých výpovědích také lišit v tom kdy a kde jej K. napadl nožem. Podle dovolatele je poškozený K. spíše než obětí provokatérem. Navíc nepravdivě nařkl dovolatele, že měl obtěžovat Č., která to popřela. Také ve výpovědi J. Š. je řada rozporů. Svědci D. a J. popřeli, že by byli přítomni konfliktu v kuchyňce, jak tvrdil svědek Š.. Š. událost s popelníkem popisoval pokaždé jiným způsobem, přičemž měl také poškozeného H. nabádat, aby na policii uvedl svědkovu verzi o napadení K.. Soud neuvěřil výpovědi svědka B., který K. považoval za bezproblémovou osobu. I když se nejedná o svědka na nízké sociální úrovni, soud jej považuje za svědka nevěrohodného, který se snažil vylepšit postavení dovolatele.
Ke znaleckým posudkům dovolatel v podstatě uvedl následující. Podle znaleckého posudku z odvětví genetiky byla na oblečení obou poškozených zjištěna kromě krve vlastníka oblečení i krev dovolatele. Tato skutečnost pouze dokazuje, že mohlo dojít ke vzájemnému kontaktu těchto osob. Jelikož K. zlomil dovolateli nos, je logické, že se nacházela i na jeho vlastním oblečení. Pokud se poté hádal s poškozeným H., je logické, že se dovolatelova krev mohla nacházet i na jeho šatech. Hospitalizace poškozených byla dvoudenní, nikoliv třídenní, jak uvádí soud, což vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Zeleného, který uvedl, že zranění nebyla vážná, přičemž je třeba vycházet z teorie, že když si člověk krájí chleba, je možné utrpět zranění, jež může být i smrtelné. Znalec vycházel z hypoteticky neexistujícího nástroje, protože tento nebyl vůbec identifikován. Podle dovolatele je sporné, zda se skutečně jednalo o bodněřeznou zbraň. Nikdo tento nástroj kromě K. neviděl, který však viděl pouze špičku ostří, nůž ani rukojeť neviděl. Soud uvádí hypotetickou možnost, že obviněný si mohl nůž opatřit ve svém pokoji nebo ve společné kuchyňce a pak se ho mohl zbavit. Tuto skutečnost by mohl sdělit dovolatel nebo jeho družka M. L., která vůbec nevypovídala.
Konečně také dovolatel nesouhlasí s překvalifikací učiněnou odvolacím soudem, když je pro zmatečnost potřeba nechat celý případ prošetřit, nebyla provedena rekonstrukce případu, ani další dokazování, došlo k řadě procesních pochybení, nebyl zjištěn přesný průběh případu a bylo vycházeno z důkazů obžaloby, která preferovala nevěrohodné svědky. Proto skutečnost, že bylo vyhověno státnímu zástupci a došlo ke zvýšení trestu, by měla být na základě tohoto dovolání zamítnuta a veškerá předchozí rozhodnutí zrušena. Proto dovolatel apeloval na skutečnost, že nebyly dodrženy zásady platné pro trestní řízení, zejména zásada in dubio pro reo.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 4 To 10/2012, ve věci rozsudku Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 9/2011, zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného I. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil tak, že ačkoli je dovolání mimořádně obsáhlé, neobsahuje s výjimkou obecného a zcela formálního tvrzení, podle kterého ze strany podatele nedošlo k naplnění skutkové podstaty pokusu souzených trestných činů, jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků pokusů souzených trestných činů, resp. zločinů. Podatel brojí toliko proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování, popř. proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně. Na podkladě této skutkové polemiky pak odmítá prakticky veškerá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině, snad s výjimkou skutečnosti, že na počátku incidentu inkasoval úder od poškozeného K.. Dále vytýká procesní pochybení, která ani blíže nekonkretizuje. Jeho argumentace je navíc poněkud neuspořádaná, některá tvrzení vícenásobně opakuje a v některých částech tato argumentace směřuje toliko proti odůvodnění soudních rozhodnutí, což je s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. (V tomto směru navíc někdy není zcela jasné, kde končí citace odůvodnění soudních rozhodnutí a kde začíná vlastní argumentace dovolatele.) Náznak poněkud kvalifikovanější argumentace se snad objevuje v souvislosti s otázkou, zda byl útok dovolatele proti poškozenému K. způsobilý ke způsobení smrtelného následku; i tyto námitky však posléze vyúsťují v ryze skutkové tvrzení, podle kterých dovolatel na poškozeného vůbec neútočil nožem, popř. na poškozeného nožem zaútočila jiná osoba. Jediná výše uvedená námitka týkající se nenaplnění skutkových podstat souzených trestných činů, resp. jejich pokusů, je podle názoru státního zástupce natolik nekonkrétní a formální, že není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Státní zástupce proto konstatoval pouze tolik, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odpovídají všem znakům pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku a pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když odvolací soud uspokojivým způsobem vyjádřil i skutečnost, že obviněný jednal s rozmyslem. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného I. K. směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Podle státního zástupce je nutno konstatovat, že podání obviněného v této podobě má spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“ nežli dovolání jako výjimečného a do značné míry formalizovaného opravného prostředku. Mnohé námitky dovolatele jsou ostatně opakováním námitek odvolacích, a to téměř doslovným.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný I. K. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. V případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení, přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách - rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy. Trestní zákoník upravuje tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). V obou případech úmyslného usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení však musí pachatel alespoň vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn (eventuální úmysl), byť rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, kdy pachatel smrtelný následek chce (srov. §15 tr. zákoníku). Z toho vyplývá, že na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější, neboť pachatel vraždy má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, kdy na svém záměru zavraždit setrval, a to i přes momenty jej od tohoto záměru odrazující. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy. Premeditace jako zvláštní okolnost může zjevně přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu (nepřímému), neboť vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy, která z procesu premeditace vzešla, nemusí být nutně v podobě chtění či zamířena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek způsobí. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Konáním je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti. Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu, anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. V posuzovaném případě přichází vzhledem k popisu hrozících zranění ve skutkové větě výroku o vině v úvahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) a i) tr. zákoníku, tedy poškození důležitého orgánu - mozku (zejména při vpáčené zlomenině lebeční kosti) nebo delší dobu trvající porucha zdraví. Při těžké újmě na zdraví musí vždy jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, přičemž u písm. i) §122 odst. 2 tr. zákoníku taková porucha zdraví nebo onemocnění musí mít delší trvání, což zákon vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Doba, po kterou trval tento vážný stav, byla obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného, a často i kratší než šest týdnů, kdy ovšem závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, musí být odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit zpravidla na základě lékařského nálezu nebo posudku. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům.
Pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že svědecké výpovědi ve věci slyšených svědků jsou nevěrohodné, poškozený F. K. a poškozený L. H. včetně svědka J. Š. vypovídali v přípravném řízení pod vlivem alkoholu a mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi jsou rozpory, s těmito námitkami a okolnostmi případu, které jsou zásadně skutkové povahy, a proto ze shora uvedených důvodů nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se již dostatečně vypořádal zejména nalézací soud. Předně nalézací soud upozornil na rozpory ve výpovědích samotného obviněného I. K. (srov. str. 6 až 7 a 8 až 9 rozsudku nalézacího soudu), přičemž se také zabýval tím, že obviněný není tak bezproblémovou osobou, jak jej prezentoval svědek R. B., na jehož výpověď se dovolatel odvolává, když i on občas ve větší míře požíval alkoholické nápoje, což rovněž potvrzuje jeho trestní minulost (srov. str. 7 až 8 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval hodnocením konkrétních skutečností vyplývajících z jednotlivých svědeckých výpovědí a tyto hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jako např. u svědkyně I. Č., jejíž výpověď považuje za zavádějící, a to vzhledem k množství vypitého alkoholu v dané době, což sama potvrzuje, a k jejímu chování popsanému v odůvodnění rozsudku, z čehož vyvodil, že také svědkyně I. Č. uváděla některé odlišnosti od shodných tvrzení účastníků konfliktu. Nalézací soud má za to, že její schopnost správně vnímat a reprodukovat vnímané skutečnosti byla značně ovlivněna alkoholem, byť i z její strany jsou uváděny takové významné okolnosti, které zapadají do verze obžaloby (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). V obecné i konkrétní rovině se nalézací soud zabýval významnými okolnostmi případu spočívajícími v tom, že svědci L. H., F. K., J. Š., I. Č., L. D., M. J., M. V., R. J. a R. P. jsou osobami, které patří do specifické skupiny osob, mezi jejichž společné znaky patří život na relativně nízké sociální úrovni. Lze mít za vysoce pravděpodobné, že v takovéto skupině vznikají poměrně rychle konflikty mezi jejími jednotlivými členy, které pak stejně rychle zanikají, a v návaznosti na to pak obdobně rychle dochází ke změnám v popisu konkrétních událostí. Je pak velmi frekventovaným rysem, že v pozici svědků popisují protiprávní jednání, byť vedené proti jim samotným zcela odlišně bezprostředně po spáchání činu a posléze s časovým odstupem, např. při projednání věci před soudem. Často dochází k tomu, že svědci se navzájem mezi sebou ovlivňují v návaznosti na lepší vztahy některých z nich k pachateli a dochází tak ke změnám ve výpovědích. V tomto konkrétním případě soud odkázal na výpověď R. B. učiněnou u hlavního líčení a ztotožnil se s názorem obžaloby, že výpověď tohoto svědka, ačkoliv ze skupiny všech zbývajících osob, které byly slyšeny u soudu či jejichž výpovědi byly čteny, by vzhledem ke svému postavení jednatele společnosti provozující ubytovnu měl být nejvíce věrohodným, je tomu právě naopak, neboť tento se snaží účelově zlepšovat postavení obviněného. Ačkoliv je namítáno ovlivnění svědků alkoholickými nápoji, což může podle obhajoby notně zkreslit jejich zapamatovací schopnosti, nalézací soud dospěl k závěru, že vina obviněného nestojí pouze a jen na výpovědi všech tří uvedených osob, ale rovněž i na dalších důkazech, které tvoří zákonem požadovaný ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec skutečností. Pouze na doplnění soud též v obecné rovině poukázal na časté závěry znaleckých posudků, které upozorňují, že osoby navyklé konzumaci alkoholu naopak potřebují k aktivnímu životu dosažení určité hladiny alkoholu v jejich organismu, což nepůsobí útlum, ale naopak tzv. nastartování schopnosti vnímat okolí (srov. str. 9 až 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud k těmto závěrům nalézacího soudu považuje za nutné poznamenat, že z protokolů o hlavních líčeních, ve kterých byli vyslechnuti poškozený L. H. (č. l. 475 a násl. spisu), svědek J. Š. (č. l. 480 a násl. spisu) a poškozený F. K. (č. l. 518 a násl. spisu), nebylo zjištěno, že by jmenovaní vypovídali před soudem pod vlivem alkoholu, když navíc poškozený K. byl k výslechu eskortován z věznice. Pokud jde konkrétně o poškozeného F. K., nalézací soud na str. 10 až 11 odůvodnění rozsudku v potřebné míře a v podstatě správně rozvádí závěry stran věrohodnosti jeho svědeckých výpovědí a zabývá se také jeho ovlivněním alkoholem. U poškozeného L. H. nalézací soud odůvodnil, proč považuje změnu jeho výpovědi u hlavního líčení za účelové tvrzení (srov. str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu lze i u svědka J. Š. vysledovat určitou změnu v jeho výpovědi mezi přípravným řízením a řízením před soudem (srov. rovněž str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že již nalézací soud se dostatečně zabýval rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, na které dovolatel poukazuje opětovně ve svém mimořádném opravném prostředku, přičemž reagoval i na vliv alkoholu na jednotlivé svědecké výpovědi a rozhodně nelze jeho hodnocení důkazů považovat za jednostranné, když naopak se vždy u jednotlivých rozhodných svědeckých výpovědí zabýval důležitými okolnostmi, které bylo nutno hodnotit z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti.
Odvolací soud v návaznosti na skutkové závěry soudu prvního stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich logickém souhrnu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a z těchto dovodil v zásadě správné skutkové závěry, které vyplývají z provedených důkazů. Pokud jde o vyjádření tohoto správně zjištěného skutkového děje ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, odvolací soud uvedl, že je velice strohé, aniž by náležitě vystihovalo následně všechny znaky skutkových podstat trestných činů, které jsou v jednání obviněného spatřovány, ovšem tento nedostatek napravil odvolací soud ve svém rozhodnutí, kdy nově sám rozhodl po zrušení napadeného rozsudku. Právě v tomto směru odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně zjevně nekriticky převzal v převážné části popis skutkového děje ze žalobního návrhu obžaloby, přičemž se správně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to ve vztahu k některým znakům kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů spatřovaných v jednání obviněného (viz níže). Pokud jde ovšem o vlastní skutková zjištění a námitky obviněného uplatněné v odvolání, výslovně odvolací soud zdůraznil, že vyjma těchto nastíněných výhrad odvolacího soudu, jinak odůvodnění napadeného rozsudku stran skutkových zjištění, v zásadě odpovídá požadavkům, které na něj klade ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Sice má toto odůvodnění poněkud nestandardní skladbu a posloupnost, kdy skutková zjištění se prolínají s hodnocením jednotlivých důkazů a vypořádáním se s obhajobou obviněného, ale to jej nediskvalifikuje v takové míře, aby nebylo v souladu se shora uvedeným ustanovením trestního řádu, neboť ve svém důsledku obsahuje veškeré zákonné náležitosti. V odůvodnění se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obviněného, rozvedl, proč této obhajobě neuvěřil, současně se vypořádal i s věrohodností jednotlivých svědků a rozvedl i specifika sociální skupiny, v rámci které došlo k projednávané trestné činnosti. S těmito závěry se odvolací soud, až na níže rozvedené výhrady, ztotožnil, a proto mohl pro stručnost odkázat na konkrétně stranami uvedenou část odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu. S ohledem na odvolací námitky obviněného, v rámci kterých tento v podstatě opakuje svou obhajobu, kdy popírá, že by se žalovaného jednání dopustil, odvolací soud nad rámec odůvodnění rozsudku nalézacího soudu stran skutkových závěrů dodal, že tato obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, jak správně uzavřel soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Obviněný se snaží odvolacímu soudu nabídnout pouze jiný způsob hodnocení jednotlivých důkazů, kdy tyto ovšem hodnotí izolovaně, bez souvislostí s ostatními důkazy a celkovou důkazní situací, tedy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Vina obviněného byla spolehlivě prokázána i bez ohledu na to, že nebyl nalezen bodněřezný nástroj, kterým způsobil objektivizovaná zranění poškozenému K.. Pokud obviněný tvrdí, že poškozeného K. „nepíchl“ a svou rozporuplnou obhajobu vysvětluje tím, že ztratil přehled o projednávaných událostech a jediné co si pamatuje, že se tohoto jednání nedopustil, pak tuto obhajobu, resp. odvolací námitky, lze hodnotit jako účelové ve snaze vyvinit se ze žalovaného jednání, neboť tyto námitky jsou zcela v rozporu s prokázaným skutkovým dějem. Je třeba v této souvislosti poznamenat, že i obviněný byl v době projednávané trestné činnosti silně ovlivněn alkoholem, tudíž se mu skutečně některé momenty jeho jednání nemusí zcela přesně vybavovat a skutečně si nemusí pamatovat na veškeré podrobnosti svého jednání. S ohledem na různý popis průběhu skutkového děje ze strany obviněného v průběhu trestního stíhání pak lze spíše dovodit, že se jedná o účelovou obhajobu, než o situaci, že by si obviněný v důsledku opilosti nepamatoval, co se stalo. Průběh napadení jednotlivých poškozených byl spolehlivě zjištěn ze svědeckých výpovědí svědků F. K., L. H. a J. Š., dokreslen byl výpověďmi svědků I. Č., R. P. a následně objektivizován znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a také z odvětví genetiky. Kromě toho jednání obviněného se nijak nevymyká i z jeho dosavadního životního stylu, kdy již v minulosti byl opakovaně soudně trestán i pro násilnou trestnou činnost, přičemž k předchozí trestné činnosti docházelo i v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů, což vyústilo i v uložení omezení spočívajícího v zákazu požívání alkoholických nápojů. Mimo jiné i svědci M. J., J. Š. a M. V. potvrdili, že obžalovaný se sice neoddával natolik požívání alkoholických nápojů, jako ostatní osoby žijící na ubytovně, ale také se přinejmenším příležitostně opil, a poté docházelo mezi ním a dalšími osobami na ubytovně ke konfliktním situacím, které vyvolával právě obžalovaný ve stavu opilosti. Přitom se tak stávalo především v poslední době před projednávanou trestnou činností. Zcela správně podle odvolacího soudu pak přistupoval soud prvního stupně i k hodnocení všech svědeckých výpovědí s náležitou obezřetností, a to s ohledem na specifika životního stylu sociální skupiny osob, v rámci které žil i obviněný až do doby svého vzetí do vazby, k čemuž došlo bezprostředně po spáchání nyní projednávané trestné činnosti.
Nejvyšší soud skutková zjištění nalézacího soudu a na ně navazující závěry odvolacího soudu vysvětlené v odůvodnění obou napadených rozhodnutí náležitě z hlediska možného extrémního nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí přezkoumal a neshledal žádných pochybení, a proto na ně v podrobnostech již jen dále odkazuje, s tím, že správně oba soudy nižších stupňů své závěry vyplývající z hodnocení zmíněných svědeckých výpovědí konfrontovaly se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a také z odvětví genetiky. Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.
Dovolatel také namítal, že nebyla provedena rekonstrukce případu a soudy se tak dopustily opomenutí navržených důkazů obhajobou. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil tak, že s touto námitkou obviněného I. K. nesouhlasí, neboť skutkový děj a jeho průběh (vyjma přesného sledu událostí) byl spolehlivě zjištěn ze shora uvedených důkazů. Rekonstrukce průběhu incidentu není podle názoru odvolacího soudu potřebná, když z již provedených důkazů byl skutkový děj spolehlivě zjištěn a prokázán. Navíc nelze přehlédnout, že všechny osoby, které byly přítomny na místě činu v inkriminovanou dobu a tudíž alespoň některé části jednání obviněného registrovaly, byly výrazně ovlivněny alkoholem. Tudíž navození shodných podmínek pro provedení rekonstrukce na místě samém by bylo značně obtížné. Kromě toho také je třeba poznamenat, že není nijak zpochybňováno, že by technicky nebylo jednání obviněného možné, tudíž zjištění skutkového děje je otázkou jeho popisu jednotlivými účastníky. Pro spolehlivé skutkové a následné právní závěry není pak rozhodné, že se nepodařilo zjistit přesný sled událostí, neboť na straně druhé z provedených důkazů zcela spolehlivě vyplývá a byl zmapován průběh jednání obviněného vůči každému z poškozených samostatně, což je důležité pro následné právní úvahy (srov. str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nemá výhrad k závěrům odvolacího soudu, neboť rekonstrukce se koná, má-li být obnovením situace a okolností, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, a za splnění podmínky, že jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci (srov. §104d odst. 1 tr. ř.), což však není projednávaný případ, neboť soudy, jak již bylo shora uvedeno, měly dostatek jiných důkazů, jak o tom také v detailu hovoří odvolací soud, na základě kterých dospěly ke správným skutkovým zjištěním.
Orgány činné v trestním řízení podle dovolatele nedostatečně objasnily průběh celého případu. Jedinou otázkou, kterou se nalézacímu soudu nepodařilo vyjasnit, byť toto nepovažuje pro účely tohoto trestního řízení již za natolik podstatné, aby bylo vedeno další dokazování, je skutečnost, zda obviněný I. K. napadl L. H. v kuchyňce předtím, než zaútočil nožem na F. K. nebo až poté. Soud se nicméně přiklonil ke druhé možnosti, neboť toto vyplývá z výpovědi svědka J. Š., podle kterého K. H. v kuchyni vyhrožoval, že pokud mu peníze nevrátí, „dopadne jako ten dole“, čímž podle nalézacího soudu bylo myšleno pobodání F. K.. Na druhou stranu připustil i možnost, že posledně uvedená zmínka z úst I. K. mohla být učiněna až směrem do budoucnosti, tedy, že by se obviněný do kuchyňky dostal po svém napadení K. a neurčitou formou směřoval k L. H. výhrůžku, kterou hodlal vůči F. K. teprve realizovat. I tuto možnost nelze podle nalézacího soudu vyloučit, neboť by bylo poměrně logické, aby I. K. poté, co zaútočil na K., vyvíjel spíše aktivitu směrem ke zbavení se nože a ukrytí se v pokoji, aby nebyl jako pachatel identifikován, než aby šel útočit na L. H. (srov. str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak ve shodě se soudem nalézacím konstatuje, že průběh případu byl dostatečně objasněn do té míry, aby soudy mohly rozhodnout o vině obviněného I. K., pokud však není jistota ve sledu jednotlivých konkrétních útoků, nemá to z hlediska právního posouzení obou skutků žádný podstatný důsledek.
Dovolatel považuje v dovolání za podstatné pochybení orgánů činných v trestním řízení také to, že nebyla zjištěna bodněřezná zbraň, kterou měl zaútočit na poškozeného F. K.. Již nalézací soud k námitce obhajoby, že se nepodařilo prokázat, jakým nástrojem došlo k poranění poškozeného K., poznamenal, že ačkoliv soud přisvědčil tvrzení obhajoby, že se dotčený nůž nepodařilo policejnímu orgánu identifikovat, nemůže tuto skutečnost vnímat jako zásadní pochybení trestního řízení, na jejímž základě nelze prokázat vinu obviněného, zvláště když bylo nepochybně zjištěno, že obviněný I. K. poškozeného F. K. pobodal, stejně jako to, že směřoval k jeho usmrcení. Rozhodně se nelze ztotožnit s tvrzením obhajoby, že se žádný z nožů neztratil. Ačkoliv zůstává v rovině hypotéz, kde obviněný vzal nůž, který použil k útoku na F. K. a co s tímto následně provedl, je třeba odkázat jednak na lékařské zprávy při hospitalizaci poškozeného a následné zkoumání znalcem, v nichž je jednoznačná shoda o tom, že poranění poškozeného vznikla bodněřezným nástrojem, jehož typickým představitelem je právě nůž, o němž ostatně hovořil také poškozený F. K., kterého má soud v tomto směru za věrohodného. V úvahu přichází možnost, že I. K. poté, co byl F. K. udeřen do nosu si odběhl pro nůž buď do společné kuchyňky (kde se dostal do opětovného sporu s L. H.), nebo do svého pokoje, který obývá se svou družkou M. L., s tímto pak zaútočil na F. K. a poté, co si uvědomil své jednání, nože se zbavil. K objasnění této skutečnosti by mohl přispět pouze obviněný nebo rovněž jeho družka M. L., která však využila v rámci trestního řízení zákonnou možnost a odepřela s ohledem na vztah vůči obviněnému vypovídat (č. l. 113 až 115 spisu). Žádný jiný svědek nebyl k danému noži schopen uvést žádné bližší informace. Nalézací soud, stejně jako Nejvyšší soud, proto za dané situace nepovažuje za nezbytné či dokonce možné provádět další dokazování k zjištění použité zbraně, neboť tomu orgány činné v trestním řízení věnovaly dostatečnou pozornost, byť se i přes provedené úkony, včetně znaleckých posudků, nepodařilo zraňující nůž ztotožnit (viz č. l. 198 až 246, 278 a 317 spisu). Pouze tato okolnost sama o sobě nemůže závěry obou nižších soudů o vině obviněného zpochybnit. Nalézací soud vycházel z tvrzení F. K., jehož výpověď je zcela ve shodě se znaleckým zkoumáním, a to jak co do charakteristiky použité zbraně, směru útoku, který vedl I. K. a vzájemného postavení útočníka a oběti (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Konečně také i odvolací soud potvrdil, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána i bez ohledu na to, že nebyl nalezen bodněřezný nástroj (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Pouze pro doplnění Nejvyšší soud dodává, neboť dovolatel na tuto okolnost upozornil ve svém mimořádném opravném prostředku, že nalézací soud také dostatečně vysvětlil souvislosti, ve kterých znalec MUDr. Michal Zelený, Ph. D. uvedl, že ke smrtelnému zranění může dojít i při běžné manipulaci s nožem. Toto vyjádření znalce bylo učiněno v návaznosti na dotazy obhajoby, která poukazovala na nemožnost vzniku smrtelného poranění, pakliže ve skutečnosti je zranění F. K. charakterizováno jako lehké. Obhajoba si v tomto ohledu mylně interpretovala vyjádření znalce, který pouze parafrázoval názor obhajoby. Ve skutečnosti znalec MUDr. Zelený jednoznačně uvedl, že útok nožem, byť s kratší čepelí, mohl vzhledem k intenzitě útoku, jakož i povaze těla poškozeného F. K., být smrtelný, neboť vzhledem k pružné tkáni může čepel proniknout až do dvojnásobné délky břišní dutiny a zasáhnout páteř či ledviny. Znalec tedy rozhodně nevycházel pouze z domněnek o možném důsledku jednání obviněného, ale podrobně osvětlil, jaké poranění mohlo útokem I. K. vzniknout a zdůraznil, že k fatálnímu následku nedošlo jen souhrou náhod, jakož i obranou poškozeného a jeho útěkem z ubytovny (srov. č. l. 500 až 501 v návaznosti na č. l. 356 až 371 spisu).
Dovolatel v návaznosti na konstatování zjištění plynoucích ze znaleckých posudků zpochybňoval zranění způsobená poškozeným F. K. a L. H., jakož i délku jejich hospitalizace. Ze spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že podle opisu karty byl poškozený L. H. hospitalizován od 1. 3. 2011 do 3. 3. 2011 (srov. č. l. 346 a 347 spisu). Uváděný opis karty je součástí znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph. D. (č. l. 343 až 355 spisu), ze kterého se dále podává, že jmenovaný poškozený utrpěl otřes mozku a mnohočetné otevřené rány hlavy. Pokud se týká závažnosti jednání, toto si vyžádalo jednoduchý ambulantní operační výkon a následnou rekonvalescenci s ambulantním ošetřováním, ale celkově spadá do kategorií zranění lehkých. Pokud se týká možnosti vzniku závažnějšího poranění - útok byl veden cíleně na hlavu, kde je uložen životně důležitý orgán - mozek. Poškozený tak mohl být akutně ohrožen na životě. Jen shodou okolností a náhod, k čemuž dopomohlo i rozbití zraňujícího předmětu, nedošlo k závažnějšímu nebo dokonce smrtelnému zranění. Pokud by v případě poškozeného H. byla vystavena neschopenka, její trvání by nemuselo překročit hranici 4 týdnů. Celková doba omezení v obvyklém způsobu života neměla podle znalce překročit hranici 3 týdnů. Znalec MUDr. Michal Zelenka, Ph. D. vypracoval znalecký posudek také na zranění způsobená poškozenému F. K. (č. l. 356 až 371 spisu). Také poškozený K. byl hospitalizován od 1. 3. 2011 do 3. 3. 2011 (srov. č. l. 359 a 361 spisu). F. K. utrpěl bodnou ránu v oblasti přední dolní krajiny hrudníku a bodnou ránu v horní břišní krajině. K poraněním došlo bodněřezným nástrojem proti integritě těla, kdy tímto nástrojem mohl být nůž. Co se týče závažnosti poranění poškozeného, jednalo se o zranění, které si vyžádalo operační revizi, hospitalizaci a následnou rekonvalescenci s ambulantním ošetřováním, ale celkově je možné říci, že zranění spadá do kategorií zranění lehkých. Co se týče možnosti vzniku závažnějších poranění, bylo působeno proti integritě jedince bodněřezným nástrojem do oblastí, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Mohlo tak dojít k závažnému, život ohrožujícímu zranění. Jen shodou okolností a náhod (menší dopadová intenzita spojená s obranými manévry poškozeného) nedošlo k závažnějšímu nebo dokonce smrtelnému zranění. Pokud by byla vystavena neschopenka, její trvání by nemuselo překročit hranici 4 týdnů. Celková doba omezení v obvyklém způsobu života neměla podle znalce překročit hranici 3 týdnů. Pokud znalec při stejné délce hospitalizace u obou poškozených od 1. 3. do 3. 3. 2011 u poškozeného H. v odpovědi na otázku č. 10 konstatuje, že byl hospitalizován 3 dny (č. l. 354 spisu) a u poškozeného K., že byl hospitalizován 2 dny (č. l. 370 spisu), Nejvyšší soud poznamenává, že pokud ze tří dnů, kdy poškození pobývali v nemocnici, byli prvního dne přijati a posledního dne propuštěni, potom je možné hovořit o dvoudenní nebo třídenní hospitalizaci s ohledem na to, je-li tím myšleno, kolik nocí strávili poškození v nemocnici nebo kolik dní včetně propouštěcího dne v nemocnici pobývali. Rozhodně tato nepřesnost nemá žádný podstatný vliv na posouzení povahy zranění obou poškozených, která byla shodně označena jako lehká. K tomu ovšem Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že z hlediska právního posouzení obou pokusů zločinů vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, není podstatné, jak závažné zranění s ohledem na okolnosti případu poškození utrpěli, ale je naopak rozhodující k jak závažnému zranění či dokonce usmrcení jednání obviněného I. K. směřovalo. V tomto směru je na základě provedených a náležitě zhodnocených důkazů nepochybné z důvodů již podrobně uvedených oběma nižšími soudy, že ve vztahu k poškozenému F. K. obviněný jednal v úmyslu ho usmrtit a ve vztahu k poškozenému L. H. v úmyslu mu způsobit těžkou újmu na zdraví.
Za jedinou právně relevantní námitku dovolatele je možné považovat jeho nesouhlasné stanovisko s překvalifikací jeho jednání, kterou učinil odvolací soud. K této námitce je také možné přiřadit jeho tvrzení o tom, že v době, kdy se dopustil souzených trestných činů, se nacházel v těžké opilosti. Odvolací soud poznamenal, že co se týče právní kvalifikace, nalézací soud správně posoudil jednání obviněného v bodě a) jako pokus zločinu vraždy, ovšem již nedůvodně dospěl k závěru, že obviněný jednal v afektu či podobném stavu a tudíž, že se jednalo o pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného, který poté, co byl udeřen poškozeným K. pěstí do nosu, se vzdálil, obstaral si bodněřezný nástroj (blíže nezjištěný nůž), a poté vyčkával na poškozeného K. a jakmile tento vyšel z pokoje, bodnul jej do oblasti břicha. Takovéto jednání lze zcela jednoznačně označit jako jednání spáchané s rozmyslem. Obviněný, byť v době činu byl silně ovlivněn alkoholem, ale přesto zjevně jednal uváženě v tom smyslu, že poté, co byl udeřen pěstí do nosu poškozeným K., z místa jejich konfliktu se vzdálil. Zjevně zvážil okolnosti, že poškozený K. je výrazně mladší než obviněný a fyzicky podstatně lépe disponovaný, když i vzrůstově je o cca dvě hlavy vyšší, proto pro zdůraznění svého útoku proti poškozenému si obstaral blíže nezjištěný nůž, poté vyčkal momentu, kdy poškozený vyšel z pokoje, a nečekaně na něj zaútočil a bodnul jej do oblasti břicha. Z předchozích zkušeností obviněného s poškozeným K. zjevně cíleně, tedy uváženě, zvolil účinnější způsob napadení a navíc v nečekaném momentě, neboť předtím již dvakrát v rámci fyzického konfliktu s poškozeným neuspěl. Poprvé poškozený K. vynesl obviněného z místnosti, kde tento fyzicky napadal poškozeného H., čímž mu zabránil v jeho dalším napadání a bití. Nato došlo k druhému fyzickému konfliktu mezi obviněným a poškozeným K., v rámci kterého již způsobil poškozený K. obviněnému krvácející poranění nosu, načež se tedy obviněný již zjevně cíleně vyzbrojil zmiňovaným, blíže nezjištěným nožem, aby tímto způsobem již získal nad poškozeným K. převahu, což se mu předtím beze zbraně podvakrát nepodařilo, a když začal poškozený před ním po prvním bodnutí utíkat, tak se jej jal pronásledovat a pokračoval v jeho napadání a pokusil se jej ještě jednou bodnout, což se mu díky aktivní obraně poškozeného zcela nepodařilo. Obviněný I. K. tak naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku a jednal v přímém úmyslu. Pouze v důsledku aktivní obrany poškozeného, která byla zcela nezávislá na vůli obviněného, pak nedošlo k výrazně závažnějšímu poranění poškozeného a zůstalo toto jednání ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 11 až 12 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, pokud jde o vyloučení afektu v jednání dovolatele, který se pokusu vraždy poškozeného F. K. dopustil s rozmyslem. Z učiněných skutkových zjištění, k nimž došly soudy nižších stupňů, je zřejmé, že to byl dovolatel, kdo vyvolal konflikt, po kterém následoval již shora odvolacím soudem popsaný řetězec útoků obviněného I. K. na poškozeného F. K.. V souladu s uvedenými závěry je i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně duševního stavu obviněného I. K., který zpracoval znalec MUDr. Jiří Pokora, který uvedl, že u obviněného I. K., který se dopustil uvedeného činu pod vlivem alkoholu, byla zjištěna absence syndromu závislosti na alkoholu. Obviněný netrpí a v době spáchání činu netrpěl žádnou závažnou duševní poruchou - chorobou ve smyslu psychózy. Netrpí a netrpěl ani žádnou jinou duševní poruchou definovanou v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí v kapitole Duševní poruchy a poruchy chování. Obviněný se v době spáchání trestného činu nacházel v prosté alkoholové opilosti středního až těžkého stupně. V důsledku této opilosti byly ovládací schopnosti obviněného v době spáchání trestného činu nepodstatně sníženy, zatímco rozpoznávací byly i přes tuto opilost zachovány v plném rozsahu. Patickou opilost znalec vyloučil. Tím se mimo jiné také stala bezpředmětnou dovolatelova námitka týkající se toho, že se v době činu měl nacházet ve stavu těžké opilosti, čímž mělo být jeho jednání výrazně ovlivněno, zvláště když znalec současně zdůraznil, že kdyby obviněný nebyl pod vlivem alkoholu byly by jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti zachovány v plném rozsahu; rozpoznávací schopnosti byly i pod vlivem alkoholu zachovány v plném rozsahu, pouze ovládací schopnosti byly v důsledku opilosti nepodstatně sníženy. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph. D. (č. l. 372 - 380 spisu) se hladina alkoholu v krvi obviněného I. K. dne 1. 3. 2011 v čase 12:15 hod pohybovala v rozmezí 2,15 - 2,32 promile, dne 1. 3. 2011 v čase 12:45 hod v rozmezí 2,09 - 2,22 promile. K odůvodnění soudů nižších stupňů je tak možné říci, že provedly potřebná zjištění nezbytná k bezpečnému prokázání úmyslu, ale i rozmyslu obviněného zločin vraždy vůči poškozenému F. K. spáchat. Soudy se přitom dostatečně zabývaly okolnostmi, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikovaný pod č. 6/1969 Sb. rozh. tr.). Současně také bylo soudy prokázáno, že jednání dovolatele směřovalo právě k úmyslnému následku spočívajícímu v usmrcení poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99).
Pokud se týká druhého žalovaného skutku, k těžké újmě na zdraví u poškozeného L. H. podle znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph. D. z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nedošlo pouze shodou náhod, a to zejména, že se skleněný popelník rozbil o hlavu, čímž se dopadová intenzita úderu rozptýlila, a nedošlo tudíž k fraktuře lebeční kosti nebo vpáčené zlomenině a tím i k způsobení těžké újmy na zdraví. Jednalo se o kontinuální jednání obviněného sledující stále jediný úmysl obviněného spočívající ve snaze přimět poškozeného H. k vrácení dlužné částky, když je přitom zřejmé, že celý incident mezi obviněným a poškozeným probíhal dynamicky. Není tedy rozhodné, zda poškozený měl možnost spolehlivě vnímat, že v rámci stupňovaného násilného jednání vůči němu, použil obviněný i popelník jako zbraň, když takovýto předmět o váze 493 g lze jednoznačně označit za zbraň ve smyslu ustanovení §118 tr. zákoníku. Rozhodné je, že obviněný své násilné jednání vůči poškozenému provedl kontinuálně, stupňoval míru agresivity a v jeho závěru použil zmiňovaný popelník jako zbraň, čímž naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání i se zbraní ve smyslu ustanovení §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k naplnění znaků vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jednal obviněný v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu k možnému způsobení těžké újmy na zdraví podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jednal ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy v nepřímém úmyslu. K těžké újmě na zdraví nedošlo pouze shodou šťastné náhody, že se popelník o hlavu poškozeného roztříštil, což bylo ovšem zcela nezávislé na vůli obviněného, a proto jeho jednání ve vztahu k této kvalifikované skutkové podstatě zločinu vydírání zůstalo ve stadiu pokusu (srov. str. 12 až 13 rozsudku odvolacího soudu). Také s takto provedenou a odůvodněnou právní kvalifikací jednání obviněného I. K. odvolacím soudem je třeba podle názoru Nejvyššího soudu zcela souhlasit.
V návaznosti na shora uvedené závěry je tak možné potvrdit i úvahy odvolacího soudu týkající se uloženého trestu. Jak popsal odvolací soud, obviněný se dopustil pokusů dvou zvlášť závažných zločinů, proto byl trest ukládán za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, jako trest úhrnný, a to v rámci trestní sazby za nejpřísnější trestný čin, což je podle §140 odst. 2 tr. zákoníku trestní sazba od 12 do 20 let odnětí svobody. V neprospěch obviněného byla hodnocena přitěžující okolnost ve smyslu ustanovení §42 písm. b) tr. zákoníku, že ve vztahu k poškozenému F. K. se pokusu zločinu vraždy dopustil z pomsty, další přitěžující okolnost ve smyslu ustanovení §42 písm. p) tr. zákoníku byla shledána v tom, že obviněný byl již pro jiný trestný čin odsouzen a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou, byť majetkovou trestnou činnost. Na území Slovenské republiky byl již sedmkrát soudně trestán, a to i pro násilnou trestnou činnost, která bývala spojená s konzumací alkoholických nápojů, přičemž při posledním odsouzení Okresným súdom Rožňava ze dne 12. 10. 2006, ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 119/2006, mu bylo mimo jiné uloženo i omezení spočívající v zákazu požívání alkoholických nápojů ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tato zkušební doba přitom končila až dne 14. 3. 2011. Obviněnému tak byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na čtrnáct let a šest měsíců (v podrobnostech srov. str. 13 až 15 rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 4 To 10/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 11 T 9/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. K. uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2 tr. zákoníku a pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 k §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a dále po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného I. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.