ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.811.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 811/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2012 o dovolání obviněného J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 To 12/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 6 T 10/2011, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které spáchal tím, že v přesně nezjištěné době okolo 20.00 hodin dne 13. 5. 2011 v rodinném domě, v ulici K Z., v H. K. – P., Královéhradecký kraj, poté, co přesně nezjištěným způsobem vnikl na pozemek bez předchozího svolení jednoho z majitelů – poškozeného Ing. P. H., za situace, kdy se s tímto dostal do slovního konfliktu v prostorech vstupních dveří domu, kdy na něho poškozený Ing. P. H. mířil plynovou pistolí model P900, cal. 9 mm, aby jej donutil opustit prostory domu, obviněný J. H. poškozeného fyzicky napadl tím způsobem, že jej oběma rukama strčil a tím shodil na podlahu chodby domu, kdy při pádu poškozený Ing. P. H. upustil plynovou pistoli a francouzskou hůl, o kterou se opíral, následně obviněný J. H. uzavřel vchodové dveře domu z důvodu křiku poškozeného a v přímém úmyslu jej usmrtit vzal do rukou bourací kladivo o celkové hmotnosti 4.220 g, opatřené železnou hlavicí a rukojetí o délce 79 cm, a s nápřahem nad svou hlavu tímto opakovaně nejméně třikrát zasáhl ležícího poškozeného Ing. P. H. do vlasové části hlavy, a to částí nosem kladiva, poté, co poškozený zůstal ležet a chrčel, vstoupil do obytných prostor přízemí domu, které prohledal, zde odcizil nejméně průkaz ZTP č. ... znějící na jméno poškozeného, následně se vrátil na chodbu domu a ve chvíli svého odchodu z domu vstávajícího poškozeného Ing. P. H. opětovně se stejným úmyslem usmrtit nejméně dvakrát udeřil na místě nalezeným kovovým přípravkem o hmotnosti 3.950 g do hlavy a poté mu odcizil finanční hotovost v přesně nezjištěné výši, nejméně však 150,- Kč, která byla položena na lednici, a z podlahy shora uvedenou plynovou pistoli a posléze v domnění, že poškozený umírá, opustil dům vchodovými dveřmi, přičemž svým útokem poškozenému Ing. P. H. způsobil čtyři mnohotné, rozsáhlé a hluboké tržnězhmožděné rány ve vlasaté části hlavy, zlomeninu lební spodiny vlevo, otřes mozku těžkého stupně, zlomeninu předního oblouku prvního krčního obratle, vymknutí krční páteře mezi 1. a 2. krčním obratlem, zhmoždění horní krční míchy, kompresivní zlomeniny těl 1. a 2. hrudního obratle a zhmoždění měkkých tkání pravého lokte, kdy v důsledku těchto poranění byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky vysoce odborné lékařské péči poskytnuté mu ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou (22) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka Hradec Králové 2, Malé náměstí 11, PSČ 502 00 Hradec Králové, škodu ve výši 342.884,-- Kč a poškozenému Ing. P. H., nar. 5. 6. 1934, bytem Nad Kašpárkem 496, 569 92 Bystré, škodu ve výši 120.120,-- Kč.
Vrchní soud v Praze, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněného J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 6 T 10/2011, rozhodl usnesením ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 To 12/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 To 12/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 6 T 10/2011, podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce Mgr. Šimona Slezáka dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že znakem zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku je úmysl získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Jednání obviněného bylo jednáním v náhlém hnutí mysli, v afektu, reakcí na jednání poškozeného, který na obviněného mířil zbraní a útočil na něj slovně hrubými nadávkami a výhružkami, že jej zastřelí. Příčinou celé události byla popsaná konfliktní situace mezi poškozeným a obviněným, nikoli úmysl obviněného získat majetkový prospěch. Obviněný v době útoku nebyl veden žádným majetkovým motivem. Obviněný žádný útok, kterým by mělo dojít k usmrcení poškozeného, neplánoval, a to ani z majetkových či jiných důvodů, na žádný takový útok se předem nepřipravoval, při návštěvě poškozeného nebyl nijak ozbrojen. Obviněný nechtěl poškozeného svým jednáním usmrtit, o čemž vypovídá i ta skutečnost, že svého jednání v jeho průběhu dobrovolně zanechal, i přestože v útoku pokračovat mohl. Konfliktní situace, výbušná reakce poškozeného i držení předmětné zbraně bylo prokázáno svědeckými výpověďmi P. H. a L. P. Prodloužení pobytu dovolatele v azylovém domě nebylo možné, což potvrdili P. B. a Bc. M. B. Pro návštěvu v podvečerních hodinách se rozhodl proto, aby zastihl i ostatní spolumajitele domu, jehož vlastníkem byl i poškozený. Okolnostmi, jež předcházely útoku, se soudy zabývaly zcela nedostatečně a naopak z nich vyvodily zcela nesprávné závěry.
Dovolatel také nesouhlasí s odvolacím soudem, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku. Podle odůvodnění odvolacího soudu druhý útok nebyl spáchán v afektu, neboť obviněný jednal s rozmyslem. Podle dovolatele se však i v tomto případě jednalo o afektivní reakci, neboť poškozený se zvedal, chytal se obviněného, navíc pistole ležela na schodišti vedle něj. Tuto okolnost soud nijak nehodnotil. Obviněný tedy nejednal s rozmyslem.
Ve vztahu k uloženému trestu namítl dovolatel jeho nepřiměřenost. Soudy nesprávně hodnotily okolnosti, za kterých došlo k útoku, v důsledku čehož mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Obviněný od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, zejména napomáhal při objasňování své trestné činnosti. V době útoku bylo obviněnému téměř 57 let a uložený trest je tak nepřiměřený i vzhledem k předpokládanému pokročilému věku obviněného v době vykonání trestu odnětí svobody.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 To 12/2012, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že námitky, kterými podatel, který byl odsouzen za pokus vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku brojí proti úvahám odvolacího soudu o použití právní kvalifikace podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, lze bez dalšího označit za bezpředmětné a též nepřípustné s ohledem na ustanovení §265a odst.4 tr. ř. Právní kvalifikaci podle §140 odst. 2 tr. zákoníku soudy nepoužily a námitky dovolatele tak fakticky směřují toliko proti odůvodnění soudního rozhodnutí, což výše citované ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. vylučuje.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení souvisejících s rozhodováním o trestu, např. nerespektování zákonných podmínek pro ukládání souhrnného nebo společného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu. Takovéto námitky, jde-li jinak o trest, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen.
Rovněž další námitky lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s jistou dávkou tolerance. Podatel se sice výslovně nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy, některá zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě (zejména zjištění o prohledávání domu a přisvojení si věcí a peněz v domě) však fakticky ignoruje. Navíc podatel ani neuvádí, jakou právní kvalifikaci skutku by vlastně považoval za správnou.
Podatel především namítá absenci svého úmyslu poškozeného usmrtit a zištnou podmínku činu. V předmětné trestní věci prakticky všechny momenty svědčí jednoznačně o přímém úmyslu obviněného poškozeného usmrtit, když obviněný na poškozeného opakovaně zaútočil údery poměrně těžkými kovovými předměty vedenými na hlavu a tímto způsobem vedený útok zopakoval poté, kdy se poškozený z první série úderů do hlavy částečně „vzpamatoval“. Tvrzení o dobrovolném upuštění dovolatele od dalšího jednání je bezpředmětné, neboť podatel ignoruje tu část skutkových zjištění, podle kterých dům opustil „v domnění, že poškozený umírá“. Námitky, podle nichž obviněný čin neplánoval a předem se neozbrojil, jsou bezpředmětné, neboť právní kvalifikace podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, kterou by takovéto okolnosti mohly zakládat, soudy nepoužily. Odvolací soud dokonce výslovně připustil, že prvotní napadení poškozeného mohlo být afektivní zlobnou reakcí na namířenou plynovou pistoli (str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu). Následné chování obviněného (prohledávání obytných místností domu) však jednoznačně svědčí o tom, že nejpozději v době prvního útoku obviněný pojal úmysl najít v domě věci vhodné k odcizení a tyto si přisvojit, tj. získat majetkový prospěch, a k realizaci tohoto úmyslu pak směřoval i opakovaný útok na poškozeného, kdy bezprostředně po jeho ukončení se obviněný finanční hotovosti a plynové pistole skutečně zmocnil. Skutkové okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí odpovídají všem znakům pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel neuplatnil žádné námitky vztahující k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a jestliže užije při takovém činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je mimo jiné i spáchání činu uvedeného v odstavci 1 §140 tr. zákoníku v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nemusí tedy k získání majetkového prospěchu dojít. Minimální výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj. V úmyslu získat majetkový prospěch bude vražda především spáchána v případech, kdy jednání pachatele bude směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti.
Nejvyšší soud se zabýval jak rozhodnutími soudů nižších stupňů, tak i předloženým spisovým materiálem, a dospěl k následujícím zjištěním. Trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno tedy pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikované pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly prokázáním úmyslu obviněného J. H. usmrtit poškozeného Ing. P. H. Nalézací soud k okolnostem prokazujícím úmysl dovolatele poznamenal, že obviněný přišel do domu poškozeného za situace, kdy již věděl, že poškozený nemá zájem dům prodat či pronajmout, přičemž ze vzteku, že na něj mířil plynovou pistolí a vyzíval jej k odchodu, strčil do poškozeného, který se udeřil do hlavy, dále bez svolení vešel do domu a okamžitě vedl proti poškozenému intenzivní útok bouracím kladivem. Poté, co prohledal přízemí domu, se vrátil k poškozenému a vedl proti němu další intenzivní útok truhlářskou svorkou. Následně opustil dům s odcizenými věcmi, když si myslel, že poškozený umírá. Dovolatel nechal poškozeného v domě bez pomoci a snažil se uniknout tak, aby jej nikdo nezpozoroval. Obviněný tak měl v úmyslu usmrtit poškozeného, a to s ohledem na intenzitu útoku a předměty, kterými na něj zaútočil, stejně tak měl v úmyslu na místě odcizit, co se dá. Nalézací soud dále dovodil, že tento úmysl obviněný získává, pokud s ním již nepřichází, v době, kdy začíná vést první útok proti poškozenému (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný si musel být vědom toho, že když zaútočí bouracím kladivem, případně truhlářskou svorkou o hmotnosti okolo 4 kg na hlavu poškozeného opakovaně, může poškozenému způsobit smrt a podle nalézacího soudu to způsobit i chtěl. O tom svědčí právě opakovaný útok na poškozeného, kdy obviněný nejprve po prvním útoku na poškozeného bouracím kladivem prohledává byt, bere peníze a při snaze odejít z domu, kdy ho poškozený chytá za nohu, chroptí a snaží se zvednout, ho opakovaně 2x udeří kovovou truhlářskou svorkou do vlasové části hlavy. Obviněný tak jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] – srov. str. 8 – 9 rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud také poznamenal, že obviněný se sice k jednání doznal, což ale bylo spíše způsobeno jednoznačnými důkazy zajištěnými vůči jeho osobě. Úmysl obviněného tak byl shledán jako přímý. Nadto odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na použité nástroje (kladivo o hmotnosti více než 4 kg a následně téměř čtyřkilový železný přípravek), jimiž poškozenému zasadil opakované rány do vlasové části hlavy, si obviněný musel být plně vědom toho, že tento v podstatě likvidační útok je zcela způsobilý přivodit poškozenému smrtelné zranění. Přestože lze připustit, že prvotní napadení poškozeného kladivem mohlo být afektivní zlobnou reakcí na namířenou plynovou pistoli, další jednání obviněného již mělo racionální charakter. V okamžiku, kdy poškozený již ležel bezmocně na zemi, obviněný prohledal byt, odcizili zde menší finanční hotovost a plynovou pistoli a následně jej opětovně nejméně dvakrát udeřil do hlavy kovovým přípravkem. Tohoto druhého brutálního útoku, který měl rovněž likvidační charakter, se obviněný dopustil za situace, kdy pro něho poškozený již nepředstavoval žádné bezprostřední nebezpečí a zcela nepochybně v přímé souvislosti s majetkovým prospěchem, který v bytě získal (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Znak „spáchá čin v úmyslu získat majetkový prospěch“ ve smyslu §140 odst. 1 nebo 2, 3 písm. j) tr. zákoníku vyjadřuje všechny případy získání majetkového prospěchu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 3 To 19/91, publikované pod č. 27/1992 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud tak správně dovodil, že tento znak byl naplněn skutečnostmi spočívajícími v tom, že dovolatel získal finanční prostředky z majetku poškozeného – cca 150,- Kč, plynovou pistoli (jíž chtěl následně prodat) a průkazku ZTP (kterou používal), přičemž jak dále správně podotknul, minimální výše majetkového prospěchu u dané právní kvalifikace není zákonodárcem stanovena a ani velmi malý finanční prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této kvalifikované skutkové podstaty (v podrobnostech srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by u něj absentoval úmysl získat pro sebe majetkový prospěch, když poté, co již poprvé velmi surově napadl poškozeného, cíleně prohledal jeho obydlí a zcizil věci, které poté užil pro vlastní potřebu a navíc ještě v průběhu a v návaznosti na odcizování věcí pokračoval ve svém vražedném útoku a následně mu odcizil další věci. Všechny tyto skutečnosti i podle názoru Nejvyššího soudu svědčí jednoznačně pro správnost závěrů obou soudů, že čin spáchal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, byť prvotní napadení poškozeného kladivem mohlo být afektivní zlobnou reakcí na namířenou plynovou pistoli, což však z hlediska naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku není podstatné. S přihlédnutím k uvedené zlobné afektivní reakci je možno připustit, že obviněný čin zřejmě neplánoval a předem se neozbrojil, což však z hlediska právní kvalifikace trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku nemá význam, neboť zde plně postačí náhle pojatý úmysl pachatele často podmíněný konkrétní situací, jako tomu bylo v posuzovaném případě. V žádném případě však nelze obviněnému přisvědčit, že obviněný nechtěl poškozeného Ing. P. H. usmrtit, že svého jednání v jeho průběhu dobrovolně zanechal a upustil tak od jeho pokračování. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že v této trestní věci prakticky všechny momenty svědčí jednoznačně o přímém úmyslu obviněného poškozeného usmrtit. Obviněný na poškozeného opakovaně v úmyslu ho usmrtit zaútočil údery poměrně těžkými kovovými předměty vedenými na hlavu, kde je uložen životně důležitý orgán – mozek člověka, a tímto způsobem vedený útok zopakoval poté, kdy se poškozený z první série úderů do hlavy částečně „probral“ a přes své těžké zranění, které mu obviněný předchozími nejméně třemi zásahy těžkým bouracím kladivem do vlasaté části hlavy způsobil, se pokoušel vstát. Za této situace nejen, že obviněný poškozenému žádným způsobem nepomohl, ale naopak mu zasadil se stejným přímým úmyslem další nejméně dva údery kovovým přípravkem o hmotnosti téměř čtyři kilogramy opět do hlavy. Přihlédne-li se k zraněním, které obviněný tímto svým jednáním poškozenému způsobil, tedy zejména zlomeninu lební spodiny vlevo, otřes mozku těžkého stupně, zlomeninu předního oblouku prvního krčního obratle, vymknutí krční páteře mezi 1. a 2. krčním obratlem, zhmoždění horní krční míchy, kompresivní zlomeniny těl 1. a 2. hrudního obratle, pak je tvrzení o dobrovolném upuštění dovolatele od dalšího jednání zcela v rozporu s realitou a všechny tyto zmíněné skutečnosti svědčí pro správnost závěru nalézacího soudu, že dům opustil „v domnění, že poškozený umírá“. Šlo o typický ukončený pokus trestného činu vraždy, neboť obviněný J. H. učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedošlo, a to jen proto, že mu byla poté, co byl nalezen ve stavu bezprostředního ohrožení života, poskytnuta vysoce odborná lékařská péče ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. V této souvislosti je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě ukončeného pokusu pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §21 odst. 3 písm. a), resp. b) TrZ. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takovém případě nestačí ovšem pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem. Jestliže pachatel jen upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu (srov. č. 69/1979 Sb. rozh. tr).
Pokud odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (na str. 3) uvedl, že nalézací soud pochybil v právní kvalifikaci, což spočívá podle zjištění odvolacího soudu v tom, že jednání obviněného nevykazuje znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť přinejmenším druhý útok nebyl spáchán v afektu; zde již obviněný jednal racionálně, tedy s rozmyslem, kdy si již s ohledem na stav poškozeného po úderech kladivem musel být plně vědom toho, co dělá a jaký následek může jeho jednání mít, a proto mělo být jeho jednání kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, nelze toto jeho konstatování, které se nestalo základem změny napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 6 T 10/2011, učinit předmětem dovolacích námitek, neboť tato právní kvalifikace podle §140 odst. 2 tr. zákoníku nebyla vůči obviněnému J. H. použita, byť zřejmě s ohledem na absenci odvolání příslušného státního zástupce. Proto námitky dovolatele v tomto směru fakticky směřují toliko proti odůvodnění soudního rozhodnutí, což je výslovně vyloučeno ustanovením §265a odst. 4 tr. ř.
Pokud se týká uloženého trestu, Nejvyšší soud se zcela přiklání k závěrům nalézacího soudu, že došlo k brutálnímu útoku, který byl vůči poškozenému veden obviněným J. H. opakovaně (dva útoky po více úderech), kdy cílem byla evidentní snaha poškozeného Ing. P. H. usmrtit. To, že k tomu v daném případě nedošlo a celé jednání bylo ukončeno ve stádiu pokusu, nebylo zásluhou obviněného, ale pouze souhrou náhod (jak z hlediska úderů obviněného těžkými předměty na hlavu poškozeného, tak i z hlediska následku, jakož i s ohledem na jeho nalezení a následný lékařský zákrok). Obviněný útočil na poškozeného v podstatě 2x a oba dva útoky byly v podstatě svou povahou smrtící. V první fázi útočil bouracím kladivem o váze bezmála 4,5 kg, ve druhé fázi poté útočil kovovým přípravkem o váze 4 kg. Oběma dvěma těmito útoky chtěl poškozenému způsobit smrt. Všechny útoky směřovaly na hlavu poškozeného. Dovolatel útočil na osobu starší, než byl sám, na muže ve věku 77 let, který byl invalidou, byl určitým způsobem handicapován, nemohl se náležitě pohybovat. V důsledku útoku obviněného se změnila i kvalita života poškozeného po léčbě, kdy je odkázán na pomoc třetí osoby a není soběstačný, což potvrdil jeho bratr, kdy je splněna podmínka těžkého a těžko napravitelného následku. Resocializace obviněného je pak ztížena, jak uvedli znalci. Nalézací soud také zdůraznil, že obviněný spáchal více trestných činů, v minulosti byl 12x soudně trestán, byť za trestnou činnost s nižším stupněm nebezpečnosti - majetkovou trestnou činnost, ale byl trestán i pro trestný čin loupeže a vydírání a je u něj patrné, že postupně dochází ke gradaci nebezpečnosti trestné činnosti (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dále poznamenal, že závažnost činu spáchaného obviněným je velmi vysoká, navíc stupeň brutality v tomto případě překračuje obvyklý rámec skutků této povahy (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak neshledává žádné pochybení v postupu nalézacího soudu, který obviněnému uložil při splnění podmínek §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let s jeho zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Takto uložený trest nepovažuje Nejvyšší soud za nepřiměřeně přísný, soudy nižších stupňů, zejména soud nalézací, dostatečně a velmi podrobně zhodnotily všechny rozhodné okolnosti případu. Pokud dovolatel namítal svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, Nejvyšší soud opakuje, že již nalézací soud správně zdůraznil, že dovolatel se sice ke svému jednání doznal, což ale bylo způsobeno zejména zajištěnými jednoznačnými důkazy vůči jeho osobě. Správně byly zhodnoceny i přitěžující okolnosti, a to spáchání činu surovým způsobem, spáchání dvou trestných činů a recidiva.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 To 12/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 6 T 10/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.