ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.934.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 934/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2012 o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 31 To 37/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 139/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 6 T 139/2011, byl obviněný M. N. uznán vinným pod body 1 a) – b) a 3) dvěma přečiny poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), v bodě 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1.
a) v L. , v K. dne 24. 7. 2010 v době od 17.30 do 17.35 hodin v přízemí rozbil kladivem skleněnou výplň a poškodil plastový rám okna umístěného v kuchyni bytu ve vlastnictví poškozených Z. K. , a J. K. , kterým tak způsobil škodu ve výši 11.702,- Kč,
b) v L. , v K. ul. dne 4. 10. 2010 v době od 13.00 do 17.35 hodin nechal bagrem strhnout dřevěný přístřešek stojící na dvou sloupech ukotvený do stavby domu, ve vlastnictví B. K. , které tak způsobil škodu ve výši 17.750,- Kč,
2.
v L. , na pozemku u domu v K. dne 11. 5. 2011 kolem 15.30 hodin nejprve vyhrožoval J. K. , rozbitím jeho auta, když řekl, že „nebudou padat jenom střepy z oken a když práská na stavebním odboru, tak mu vypráská auto“, následně již v přítomnosti B. K. , a J. K. , jim všem vyhrožoval zabitím, když také uvedl, že pokud to nebude stačit, tak je nechá zabít a „že na to má lidi“, čímž u poškozených vzbudil obavu o jejich zdraví a životy,
3.
v L. , V. V. , dne 12. 5. 2011 v době kolem 22.30 hodin na parkovací ploše vedle domu blíže nezjištěným předmětem rozbil všechna okna, oba přední a levý zadní světlomet na vozidle zn. Nissan Almera Tino, ve vlastnictví J. K. , kterému tak způsobil škodu ve výši 76.886,- Kč.
Za přečin ad 1) byl obviněný M. N. odsouzen podle §251 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání 4 (čtyř) let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 11. 2010, č. j. 5 T 59/2008-273, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Za přečiny ad 2), 3) byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 (třista) hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené B. K. , škodu ve výši 17.750,- Kč a J. K. , škodu ve výši celkem 87.958,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. N. , rozhodl usnesením ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 31 To 37/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 31 To 37/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 6 T 139/2011, podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájce JUDr. Rudolfa Vaňka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že hlavní líčení neproběhlo v duchu zásad trestního řádu a nebylo ze strany samosoudce vedeno jako fair proces. Samosoudce uplatňoval rozdílný přístup k poškozeným – svědkům a svědkům, kteří měli prokázat dovolatelova tvrzení. Dovolatel dal najevo svou domněnku, že samosoudce je vůči jeho osobě zaujatý. Dovolatel se následně odkázal na zvukové záznamy pořízené při hlavních líčení. Samosoudce se podle dovolatele snažil znevěrohodnit výpovědi svědků obhajoby tím, že si na nic nemohou pamatovat. Dovolateli se konkrétně nelíbil postup samosoudce při výslechu svědka Ch. a dalších svědků, reakce samosoudce na fotku automobilu obviněného, provádění důkazů soudem, a to hodnocení Policie České republiky, mapový snímek z internetu a fotografie pořízené poškozenými. K předpokladům spravedlivého procesu patří nestrannost a nezávislost soudního rozhodování, nezaujatá interpretace dokazováním zjištěných faktů a nestrannost v osobě soudce. Odvolací soud se měl těmito námitkami hlouběji zabývat.
Následně se dovolatel zabýval námitkou, kterou uplatnil již před nalézacím soudem, a to, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, kterým by byla ověřena pravdivost poškozených, že viděli dovolatele z okna. Tím, že soudy tento důkaz neprovedly, zásadně zkrátily právo dovolatele na obhajobu. V souvislosti s touto námitkou upozornil dovolatel na judikaturu ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů.
V hmotněprávním hodnocení skutku v bodě 1. b) výroku o vině nalézacího soudu zcela absentuje aplikace mimotrestních právních norem. Jednáním dovolatele nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Dovolatel od počátku řízení tvrdil, že je vlastníkem předmětné drobné stavby, což dokazoval uzavřením kupní smlouvy. Odvolací soud se otázkou vlastnictví drobné stavby vůbec nezabýval. Dovolatel již v odvolání uváděl, že vlastnictví drobných staveb se podle §133 občanského zákoníku nabývá nikoliv vkladem do katastru nemovitostí, ale již ukončením kontraktačního jednání. I s ohledem na konstatování soudů, že mezi dovolatelem a poškozenými jsou vyhrocené vztahy, bylo na úvaze soudu, zda v daném případě přistoupí k prostředkům trestní represe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by se dovolatel dne 11. 5. 2011 kolem 15.30 hodin dopustil nebezpečného vyhrožování. Přestože svědci v přípravném řízení tvrdili, že jim dovolatel vyhrožoval zabitím, ve svědeckých výpovědích se o žádném vyhrožování nikdo nezmiňoval. J. K. tak učinil až na návodný dotaz soudu.
Podle dovolatele soudy pochybily také ve výroku o náhradě škody. Pokud poškozený J. K. vypověděl, že ho oprava poškozeného auta stála do 40.000,- Kč a že pojišťovna mu zaplatila cca 5 - 7.000,- Kč, pak soud nemohl rozhodnout o tom, že mu má zaplatit náhradu ve výši 76.886,- Kč.
V závěru dovolání proto obviněný M. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného M. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný M. N. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle §256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přečinu poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Dovolatel se velmi obsáhle v rámci svých námitek zabýval tím, že hlavní líčení neproběhlo v duchu zásad trestního řádu a nebylo ze strany samosoudce vedeno jako fair proces. Samosoudce uplatňoval rozdílný přístup k poškozeným svědkům oproti svědkům, kteří měli prokázat tvrzení obviněného. Dovolatel v tomto směru především odkazoval na zvukové záznamy pořízené při hlavních líčení. Samosoudce se měl snažit znevěrohodnit výpovědi svědků obhajoby tím, že si na nic nemohou pamatovat. Dovolateli se konkrétně nelíbil postup samosoudce při výslechu svědka Ch. a dalších svědků, reakce samosoudce na fotku automobilu obviněného, provádění důkazů soudem, a to hodnocení Policie České republiky, mapový snímkem z internetu a fotografie pořízené poškozenými. Dále dovolatel namítal, že při přípravě dovolání teprve zjistil, že se ve spise nacházejí fotografie pořízené z okna poškozených, které jemu ani jeho obhájci nebyly dány k nahlédnutí
K těmto námitkám dovolatele, a to přesto, že nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., si Nejvyšší soud přehrál nahrávky pořízené při konání hlavního líčení dne 20. 10. 2011 (záznam založen na č. l. 75a spisu), v němž se zejména zaměřil na track 06 od 8. minuty záznamu, track 07 od 11. minuty záznamu a track 08 od 33. minuty záznamu, a nahrávku pořízenou u hlavního líčení dne 8. 12. 2011 (č. l. 85a spisu), a to cca od 19. minuty záznamu. Nejvyšší soud z těchto audiozáznamů nezjistil, že by samosoudce Mgr. Richard Skýba jednal v rozporu se zásadami fair procesu, pokud sice poněkud důraznější formou, která však nepřesáhla míru, jenž je považována za souladnou s vedením hlavního líčení samosoudcem, prověřoval u svědků M. J. a T. Ch. , jak je možné, že si přesně vybavují situace včetně různých detailů vztahujících se k trestné činnosti obviněného, zatímco nedokážou vypovědět, co dělali před měsícem, minulý týden, kdy byli vypovídat na policii atd. Takovou činnost, která je nutná pro náležité hodnocení provedených důkazů nelze považovat za rozpornou se zásadami tzv. fair procesu, neboť soud je oprávněn a rovněž i povinen vést dokazování tak, aby objasnil všechny rozhodné skutečnosti v dané trestní věci a zároveň si vytvořil předpoklady pro náležité hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Pokud se samosoudce vyjadřoval k fotografii automobilu obviněného, ze záznamu je zřejmé, že soudce, aniž by zároveň hovořil o tom, že se má jednat o automobil obviněného, zcela neutrální intonací pouze řekl, že by jej silně zajímalo, čí pak auto stojící v garáži bylo předtím i dnes. Rozhodně však z této poznámky soudce není možné vyvozovat jakékoliv závěry o jeho vztahu k obviněnému. V případě audiozáznamu na č. l. 85a spisu samosoudce hovoří o snímku na č. l. 80 (po přečíslování se jedná o satelitní snímek na č. l. 79a spisu) a poznamenává, že tento sám vytisknul. Soudce popisuje snímek a následně se dotazuje, zda se chce někdo podívat. K tomu se ozývá obviněný, který se zřejmě jde na snímek podívat. Jelikož se jedná o audiozáznam, nebylo možné poznat, zda obviněný skutečně na tento důkaz nahlédl, pouze je slyšet soudce, který dále dodává, že si tento snímek může vytisknout na internetu, stačí si najít mapy.cz. Ani z tohoto záznamu tak nebylo Nejvyšším soudem zjištěno, že by soudce Mgr. Skýba jakýmkoliv způsobem porušoval zásady fair procesu či že by se nechoval nestranně a nezávisle. O tom, že postup samosoudce byl v zásadě v souladu s trestním řádem a nepřesáhl obvyklou míru pro provádění dokazování v hlavním líčení, svědčí i skutečnost, že v obou namítaných hlavních líčeních dne 20. 10. 2011 a dne 8. 12. 2011 byl osobně přítomen obhájce obviněného JUDr. Rudolf Vaněk a žádné námitky ohledně průběhu provádění dokazování, na které je poukazováno v dovolání, nevznesl (jak by jistě jinak učinil), což vyplývá nejen z protokolů o uvedených hlavních líčeních (srov. č. l. 68 až 75 a 80 až 83 spisu), ale i ze zmíněných zvukových záznamů (srov. č. l. 75a a 83a spisu).
Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku podrobně zabývá výpověďmi svědků, kteří vypovídali ve prospěch obviněného, a to Mgr. L. M. , T. Ch. a M. J. , jejichž výpovědi náležitě a podrobně hodnotí (srov. str. 9 až 10 rozsudku nalézacího soudu). Přitom též uvádí, že svědkyně L. M. neřekla soudu jméno své kuriosní poradkyně, přičemž však zdůraznil, že výpověď ohledně této svědkyně J. K. nepotvrdil a že nic takového neuváděla v přípravném řízení. K odmítnutí její výpovědi vedly dále další okolnosti, a to jí tvrzené přístřeškem způsobené zatékání, resp. popraskání zdi, když podle fotografií, ale ani podle obviněného na zdi žádné praskliny nejsou, a také neskrývaná averze vůči poškozeným (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Ke svědkovi T. Ch. poznamenal, že odkaz na diář neprokazuje ničeho, protože si do něj zapisuje poznámky sám a takový zápis neprokazuje ničeho. Zásadní ovšem ohledně těchto výpovědí je, že kolem 17.30 hodin byla na místě Policie České republiky a také obviněný, takže nemohl být někde jinde. Z těchto důvodů byly soudem tyto výpovědi odmítnuty (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak podrobně nalézací soud vysvětlil odmítnutí obsahu výpovědi svědka M. J. , ohledně které Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. str. 9 až 10 rozsudku nalézacího soudu). Takto učiněnému a odůvodněnému úsudku nalézacího soudu, byť s ním obviněný nesouhlasí, není čeho vytknout, byť samozřejmě poznámky ohledně „kuriosní“ poradkyně nejsou v odůvodnění rozsudku vhodné, a proto je třeba v tomto směru souhlasit s odůvodněním dovolání obviněného, což však na způsob konkrétního hodnocení rozhodných skutečností vztahujících se k věrohodnosti uvedených svědků nemá podstatný vliv. Pokud dovolatel namítal, že při přípravě dovolání zjistil, že se ve spise nacházejí fotografie pořízené z okna poškozených, které jemu ani jeho obhájci nebyly dány k nahlédnutí, považuje za nutné k tomu Nejvyšší soud poznamenat, že již z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 12. 2011 je patrné, že byly předloženy k nahlédnutí listiny a fotografie na č. l. 76 až 77 spisu s tím, že nikdo nahlédnutí nežádá, a pokud jde o listiny a fotografie předložené zmocněncem poškozené A. P. dne 8. 12. 2011 (pozn. jedná se o fotografie na č. l. 83 až 87 spisu), požádal o nahlédnutí pouze obhájce obviněného (srov. č. l. 81 spisu). Dále k tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že zmocněnec doložil fotografie, které jsou barevné a pořízené v noci, z okna bytu a také v době, kdy ještě bylo na stromech listí (č. l. 76, 83 až 87 spisu) – srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu. Ostatně také odvolací soud uvedl, že nemohl přisvědčit tvrzení obviněného, že byl omezen na svých právech a celý proces nelze označit za spravedlivý. Soud prvního stupně prováděl důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného stejně podrobně. Je zřejmé, že pokud jde o rozsah dokazování, vyhověl i návrhům ze strany obhajoby, takže provedl úplné dokazování a na jeho základě úplně zjistil skutkový stav věci (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). S hledem na všechny tyto skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že uvedené námitky v dovolání obviněného nejsou důvodné.
Dovolatel také namítal, že nebyl proveden vyšetřovací pokus ohledně bodu 3) výroku rozsudku nalézacího soudu, kterým by byla ověřena pravdivost výpovědi poškozených, že viděli dovolatele z okna. V souvislosti s touto námitkou upozornil dovolatel na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů. Nalézací soud odmítl návrh na provedení vyšetřovacího pokusu, protože zhodnotil tento důkaz jako nadbytečný, neboť bylo prokázáno, že Z. K. mohla obviněného vidět z okna bytu a také poškozované vozidlo, neboť parkují tak, aby na něj bylo možné vidět. Soud vzal také do úvahy celkový průběh věcí, když vozidlo stálo relativně daleko od předchozího bydliště poškozených i obviněného, jednalo se o celkově běžný typ vozidla, na parkovišti stála řada vozidel, ale poškozené bylo jen vozidlo poškozeného a navíc bylo poškozeno způsobem, který obviněný den předtím avizoval, resp. jím vyhrožoval, přičemž na parkovišti stálo ještě jedno vozidlo stejné značky i typu. Obviněný znal bydliště poškozeného a také poznávací značku vozidla. Při zhodnocení výpovědí poškozených a logického zhodnocení průběhu celé věci, vyplynulo, že pouze a jenom obviněný je pachatelem i tohoto trestného činu. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. je nezbytné prokázat skutkový stav bez důvodných pochybností a tento prokázán byl, nadto by se navrženým důkazem jen ověřovala skutečnost již prokázaná (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). K této námitce obviněného M. N. se vyjadřoval také odvolací soud ve svém usnesení s tím, že nalézací soud nemusí provádět všechny důkazy, jejichž provedení je v průběhu řízení navrhováno. Je povinen provést dokazování v takovém rozsahu, aby měl dostatek podkladů pro tvorbu skutkových zjištění tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti a taková situace byla dána v projednávané věci (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak neshledal, že by nalézací soud pochybil, pokud odmítl provedení vyšetřovacího pokusu, když jej vyhodnotil jako nadbytečný důkaz, a to zejména s ohledem na podrobně rozvedené úvahy, proč dosud provedené dokazování k závěru o vině dostačuje, a také s ohledem na č. l. 79d až 79h spisu (dříve č. l. 83 až 87 spisu), které dokreslují závěry obou soudů o pravdivosti výpovědí J. K. . a Z. K. (č. l. 68 až 70 p. v. spisu). Nalézací soud měl i bez vyšetřovacího pokusu dostatek důkazů, o něž se mohl opřít při vyslovení výroku o vině obviněného M. N. pod bodem 3), a proto nebyly splněny podmínky vyplývající ze shora zmíněné judikatury pro přehodnocení závěrů obou nižších soudů o nadbytečnosti důkazu vyšetřovacím pokusem.
V hmotněprávním hodnocení skutku v bodě 1. b) výroku o vině nalézacího soudu podle dovolatele zcela absentuje aplikace mimotrestních právních norem. Dovolatel od počátku řízení tvrdil, že je vlastníkem předmětné drobné stavby, což dokazoval uzavřením kupní smlouvy. Odvolací soud se otázkou vlastnictví drobné stavby podle dovolatele vůbec nezabýval. Dovolatel již v odvolání uváděl, že vlastnictví drobných staveb se podle §133 občanského zákoníku nabývá nikoliv vkladem do katastru nemovitostí, ale již ukončením kontraktačního jednání. Podle dovolatele měla být v tomto případě uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Nalézací soud shrnuje provedené důkazy a závěry z nich plynoucí týkající se tohoto skutku na straně 5 až 6 odůvodnění rozsudku. Dodatkem č. 2 ze dne 3. 8. 2005 (č. l. 152 až 153 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011) ke kupní smlouvě ze dne 14. 2. 2005 (č. l. 148 až 149 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011) bylo specifikováno, že předmětem prodeje není stavba garáží. Z odůvodnění dodatku se podává, že podle Katastrálního úřadu v Liberci je stavba garáže či garáží neustále v majetku stavebníků. Katastrální úřad pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec v rozhodnutí ze dne 12. 5. 2005 (č. l. 166 až 168 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011) k tomu uvádí, že pokud byly některé nemovitosti zaměřeny geometrickým plánem, pak takový geometrický plán by musel být nedílnou součástí smlouvy (pozn. myšleno kupní smlouvy). V předloženém dodatku č. 1 kupní smlouvy (pozn. jedná se o dodatek založený na č. l. 150 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011) je sice uváděn odkaz na geometrický plán č. 270-36/2005 (pozn. rovněž tak v dodatku č. 2 na č. l. 152 až 153 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011), takový geometrický plán k datu podání návrhu na vklad (tj. 21. 2. 2005) neexistoval, dosud (pozn. ke dni rozhodnutí správního orgánu, tj. jak uvedeno výše 12. 5. 2005) ani žádný takový geometrický plán nebyl předložen k zápisu do katastru. Na základě těchto skutečností tak nebyly splněny podmínky pro povolení vkladu vlastnického práva (v podrobnostech srov. č. l. 167 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011). Následovala sice ještě kupní smlouva rovněž ze dne 3. 8. 2005 (č. l. 154 až 155 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011), o které poškození uvádějí, že ji neuzavřeli, kde je v čl. III uvedeno, že podle oddělovacího plánu č. 270-36/2005 ze dne 26. 4. 2005, schváleného Katastrálním úřadem v Liberci, je předmětem prodeje za 1,- Kč (čl. IV) podle této kupní smlouvy garáž na p. p. ...... a p. p. ......, včetně přístřešku na pravé boční stěně, avšak podle sdělení Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec ze dne 7. 6. 2011, k tomuto dni dosud nebyla v katastru nemovitostí evidována stavba garáží a nebylo evidováno ani vlastnické právo ke stavbě. Je tedy zřejmé, že ani tato smlouva nebyla realizována zápisem do katastru nemovitostí. Pokud obviněný v této souvislosti namítá, že vzhledem k ustanovení §133 občanského zákoníku mělo dojít k převodu altánu – přístřešku již ukončením kontraktačního jednání, nelze s tím souhlasit, neboť kupní smlouvou ze dne 3. 8. 2005 nebyl převáděn uvedený altán jako movitá věc, ale garáž na p. p. č. ..... a p. p. č. ......, včetně přístřešku na pravé boční stěně, tedy šlo o převod nemovité věci s příslušenstvím (srov. §133 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s §121 občanského zákoníku – příslušenství sleduje osud věci hlavní i co do okamžiku nabytí vlastnictví při převodu a jeho účinků). Navíc v té souvislosti nelze přehlédnout počátek a průběh řízení u Stavebního úřadu v Liberci, zahájeného na základě udání obviněného M. N. a Mgr. M. M. ze dne 6. 5. 2009, které se týká nelegální stavby, spojeného s žádostí o okamžité odstranění stavby – altánu či přístřešku, který je ukotven do boční stěny garáže (č. l. 105 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011). Toto řízení bylo po provedeném šetření zahájeno dne 12. 10. 2010 se stavebníkem B. K. o odstranění stavby – dřevěného přístřešku na dvou sloupech, kotveného do stávající stavby garáží, a následně bylo přerušeno (srov. č. l. 122 až 124 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011). Z učiněného oznámení obviněného M. N. a Mgr. M. M. ze dne 6. 5. 2009 jednoznačně vyplývá, že se necítí vlastníky uvedeného přístřešku a že uvedená kupní smlouva ze dne 3. 8. 2005 (č. l. 154 až 155 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011) nebyla, z již shora uvedených důvodů realizována. Ve vlastnoručně psaném podání zde jednoznačně uvádějí, že jde o stavbu J. K. staršího (č. l. 105 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011). V rámci tohoto řízení bylo pak jednáno jako s účastníkem řízení pouze s B. K. , která pak byla shledána jako skutečná majitelka předmětného přístřešku. Není sice správný závěr nalézacího soudu, pokud se v odůvodnění jeho rozsudku mimo jiné uvádí, že vlastnictví obviněným zbouraného přístřešku bylo vyřešeno rozhodnutím správního orgánu, kterým je soud vázán (str. 8 rozsudku nalézacího soudu), neboť v tomto případě jde o otázku viny, a proto orgány činné v trestním řízení a tedy ani soud není ve smyslu §9 odst. 1 i. f. tr. ř. vázán „rozhodnutím správního orgánu o vlastnictví předmětného přístřešku“, což ovšem nemění nic na tom, že jinak z uvedených důvodů byla vlastnicí předmětného přístřešku poškozená B. K. a nikoli obviněný M. N. , jak tvrdí v dovolání, a proto je i správný závěr nalézacího soudu v tomto směru ve výroku pod bodem 1. b) rozsudku nalézacího soudu (srov. str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud tak na podkladě předloženého spisového materiálu dospěl ke stejným zjištěním jako soud nalézací, a to, že obviněný nebyl vlastníkem zbouraného přístřešku a nemohl ho tedy ze své vůle ani zbourat.
Podle dovolatele ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by se dne 11. 5. 2011 kolem 15.30 hodin dopustil nebezpečného vyhrožování. Přestože svědci v přípravném řízení tvrdili, že jim dovolatel vyhrožoval zabitím, ve svědeckých výpovědích se o žádném vyhrožování nikdo nezmiňoval. V rozporu s tvrzením dovolatele jsou nalézacím soudem zachycené výpovědi jednotlivých svědků. J. K. k bodu 2) výroku o vině popsal, že obviněný jemu i jeho rodičům vyhrožoval fyzickým napadením a likvidací (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Tomu také odpovídá zachycená výpověď jmenovaného svědka u hlavního líčení na č. l. 68 až 69 spisu. Pokud byl J. K. soudem dotázán, zda jim obviněný nějak vyhrožoval, takto učiněný dotaz Nejvyšší soud nepovažuje za návodný. Z. K. potvrdila, že jim obviněný začal vyhrožovat likvidací, rozbitím okna (srov. str. 4 až 5 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 69 p. v. až 70 spisu), také B. K. vypověděla, že jim obviněný vyhrožoval likvidací, dále „že mají smůlu“ a také hrozil oním padáním střepů (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 71 spisu). Konečně také J. K. vypověděl, že i za přítomnosti jeho syna jim obviněný vyhrožoval odvetou, likvidací, konkrétně „že si to s nimi vyřídí“ (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 72 spisu). Dovolateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by slyšení svědci nepotvrdili, že jim bylo z jeho strany vyhrožováno, naopak se k tomuto vyjádřili všichni, navíc je z jejich výpovědí dále zřejmé, že k vyhrožování ze strany obviněného docházelo opakovaně.
Podle dovolatele soudy pochybily také ve výroku o náhradě škody. Pokud poškozený J. K. vypověděl, že ho oprava poškozeného auta stála do 40.000,- Kč a že pojišťovna mu zaplatila cca 5 - 7.000,- Kč, pak soud nemohl rozhodnout o tom, že mu má zaplatit náhradu ve výši 76.886,- Kč. Nalézací soud na straně 12 odůvodnění rozsudku k výroku o náhradě škody uvádí, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému nahradit poškozeným Z. K. ad 2) škodu ve výši 17.750,- Kč, což je cena zničeného přístřešku podle (zřejmě odborného vyjádření, pozn. v odůvodnění spojení „odborné vyjádření“ chybí, tato částka však odpovídá odbornému vyjádření založenému na č. l. 125 až 137 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011), dále poškozenému J. K. ad 1) a 3) škodu ve výši celkem 87.958,- Kč, což je součet škod v obou bodech, jak byly vyčísleny v odborných vyjádřeních. Poškození se s uvedenými částkami připojili do adhezního řízení, řádně je doložili, a proto o důvodnosti jejich nároků není pochyb a byly jim přiznány v požadovaném rozsahu. Nejvyšší soud v předloženém spisovém materiálu prověřil, že podle odborného vyjádření založeného na č. l. 28 původního spisu sp. zn. 6 T 139/2011 byla částka za poškození automobilu Nissan Almera Tino 1.8 ustanovena na hodnotě 76.886,- Kč. Podle odborného vyjádření založeného na č. l. 67 až 68 původního spisu sp. zn. 5 T 123/2011 činí částka za poškození okna 11.072,- Kč. Součty škod vzniklých poškozením automobilu a okna činí oněch 87.958,- Kč. S těmito částkami se také oba poškození připojili k trestnímu řízení s požadavkem na uhrazení škody v uvedené výši (srov. č. l. 68 spisu sp. zn. 6 T 139/2011). Výrok o náhradě škody je proto naprosto v souladu s učiněnými odbornými vyjádřeními.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 31 To 37/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 6 T 139/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. N. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.