ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1271.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1271/2014-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovolání, které podal obviněný Z. Ž. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 6 To 11/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 2 T 11/2012, byl obviněný Z. Ž. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu poškození cizích práv podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání pěti roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byla zabrána věc nebo jiná majetková hodnota, a to razítko Trodat společnosti Pilsen Building s.r.o. označené štítkem F+M Car s.r.o. a 2 ks padělků občanského průkazu ČR č. … vyplněných na jméno a příjmení Ing. V. B. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil poškozené společnosti U Mrázovky 2344/13 s.r.o. se sídlem Praha 5, U Mrázovky 2344/13, náhradu škody ve výši 2.080 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 6 To 11/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil jej podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to razítka Trodat společnosti Pilsen Building s.r.o. označené štítkem F+M Car s.r.o. a 2 ks padělků občanského průkazu ČR č. … vyplněných na jméno a příjmení Ing. V. B. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit poškozené společnosti U Mrázovky 2344/13 s.r.o. se sídlem Praha 5, U Mrázovky 2344/13, náhradu škody ve výši 2.080 Kč.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, kterým brojil proti výroku o vině, výroku o trestu, potažmo též výroku o náhradě škody, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku po rekapitulaci závěrů rozsudku nalézacího i odvolacího soudu namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jakož i ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dále pak ustanovení §21 odst. 1 tr zákoníku k §348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a to především v důsledku nesprávného použití jedné ze základních zásad trestního řízení zakotvené v §2 odst. 5 tr. ř. Konkrétně uvedl, že soudy ve věci doposud činné neopatřily a následně neprovedly dostatek důkazů k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Tuto myšlenku dále podrobně rozvedl především při hodnocení výpovědi svědkyně J. S., jakožto stěžejního důkazu pro rozhodnutí v jeho trestní věci a obsahu dalších jejích úkonů učiněných v průběhu trestního řízení. Po zopakování obsahu výpovědi z napadeného rozsudku nalézacího soudu poukázal na pro něj podstatnou informaci, že když se (obviněný) společně s P. Z. (alias Ing. B.) v dohodnutém termínu dne 16. 12. 2011 nedostavili k podpisu úvěrové smlouvy a následně téhož dne telefonicky deklaroval jejich nezájem smlouvu uzavřít, svědkyně J. S. jako zástupkyně společnosti Private Capital Invest, a. s., jej (obviněného) sama kontaktovala a přemlouvala, aby v jednání o úvěru pokračovali. Protože se jí tato obchodní transakce zdála velice lukrativní, nabízela nadstandardní osobní přístup jednání a vyplacení úvěru prostřednictvím advokátní úschovy. Tímto jednáním vlastně vyprovokovala v obviněném a P. Z. znovu takový zájem, jehož vyústěním bylo uzavření smluv a následné zadržení osob. Jelikož následně zjistila od Ing. T. B. mladšího, že jeho otec, Ing. T. B. starší (za něhož se vydával P. Z.), nikdy o úvěr nežádal, celou věc oznámila na policii, s níž následně skrytě spolupracovala. Dne 19. 12. 2011 se svědkyně poprvé dostavila na Policii České republiky a ve spolupráci s ní „plánovitě, promyšleně a lze říci i úskočně zinscenovala průběh“ této dříve dohodnuté schůzky, která se uskutečnila dne 20. 12. 2011, na níž byly příslušné smlouvy podepsány a poté došlo k zákroku policie a zadržení podezřelých. Následně dovodil, že svědkyně J. S. v podstatě prováděla předstíraný převod ve smyslu §158c tr. ř., když sehrála v zásadě tutéž roli, jako agent podle §158e tr. ř. Taková činnost je však ve výlučné kompetenci pracovníků policie, a to na základě povolení státního zástupce či soudce. V projednávané věci se podle obviněného jednalo o typický příklad provokace, když svědkyně se zhostila role tzv. agenta – provokatéra. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zmínil také pojem agenta kontrolora a problematiku tzv. testu spolehlivosti. V závěru svého dovolání označil danou kauzu za uměle vykonstruovanou v součinnosti policie a svědkyně J. S. s tím, že se jednalo o nepřípustný zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří daný trestný čin. Podle jeho názoru je třeba se hlouběji zamyslet nad tím, kdo vyvolal spáchání trestného činu a zda úmysl jej spáchat pachatel pojal až v důsledku aktivity svědkyně J. S. v součinnosti s aktivitou policie. Soudy obou stupňů také podle jeho mínění pochybily, když nevyslechly příslušné funkcionáře i realizátory namítané provokace, aby bylo co nejúplněji zjištěno, od kdy, jakým způsobem a jakými kroky a úkony se policejní vyšetřování ubíralo před jeho zadržením.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 6 To 11/2014, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinů tak, jak jsou tyto uvedeny ve výrokové části napadeného rozsudku, a to v celém rozsahu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém prohlášení datovaném dne 21. 8. 2014 vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a trval na tom, že pro případ konání veřejného zasedání chce být osobně při nařízeném veřejném zasedání přítomen. Současně podal také podnět k podání návrhu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze na odložení (přerušení) výkonu rozhodnutí napadeného jeho dovoláním (§265h odst. 3 tr. ř.).
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Tyto soudy ve věci dříve činné totiž na základě důkazů pořízených a provedených v souladu se zákonem dovodily skutkový stav věci, který je namístě užít jako výchozí podklad pro hmotně právní kvalifikaci, kdy je zřejmé, že role obviněného při páchání trestné činnosti byla zejména Vrchním soudem v Praze velmi pečlivě a přesvědčivě posouzena, což našlo odraz jak v popisu skutkového děje, tak i v přiléhavé právní kvalifikaci. Nepřisvědčil námitce obviněného, který označoval společný postup svědkyně J. S. s Policií České republiky za policejní provokaci. Podotkl, že v posuzovaném případě nelze v žádném případě hovořit o takové účasti Policie České republiky a potažmo o takové účasti jmenované svědkyně na iniciaci či průběhu skutkového děje, kterou by bylo možno označit za policejní provokaci. Jestliže v části dovolací argumentace obviněný poukázal na to, že svědkyně J. S. sama aktivně jednala a přemlouvala obviněného k pokračování jednání o poskytnutí úvěru, bylo to předtím, než se dozvěděla o pravém pozadí této sjednávané transakce a logicky také dříve, než kontaktovala policii. V daných souvislostech státní zástupce podpůrně poukázal na myšlenky obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 769/2008, podle kterých závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o nepřípustnosti policejní provokace nedopadají na případy provokace trestné činnosti soukromou osobou.
Státní zástupce shrnul, že předložená dovolací argumentace obviněného se domáhá přezkoumání správnosti dokazování a opravy skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, na což dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil přesvědčení, že nejsou dány důvody k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 6 To 11/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně J. S.) a vadná skutková zjištění a tím i zásah do práva na spravedlivý proces, přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivé a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné) skutkové hodnotící závěry - tvrdí (stručně shrnuto), že kauza byla naprosto uměle vykonstruována nelegitimním postupem, resp. zásahem policejního orgánu do skutkového děje, kdy svědkyně J. S. (vystupující jako agent provokatér) v něm a P. Z. vzbudila nový zájem o uzavření předmětných smluv. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad, zejména pak z vlastní konstrukce skutkového děje, vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze konstatovat, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. V dané věci se soudy obou stupňů důkazními návrhy procesních stran zabývaly, přičemž dovodily, že provedené dokazování je dostatečné k tomu, aby mohl být zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a že provedení dalších navrhovaných důkazů je nadbytečné. V odůvodnění svých rozhodnutí tento závěr dostatečným způsobem vyložily. Nejedná se proto o opomenuté důkazy, resp. neúplné dokazování, jak je ve svém dovolání obviněný namítá. Dále je namístě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Jejich rozhodnutí tak nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Ve věci tak nelze shledat tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Za této situace jsou námitky obviněného irelevantní.
V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Obiter dictum je možné ještě doplnit několik poznámek k otázce tzv. policejní provokace. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. jeho nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaný pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a s judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 680/2003, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 4/2004, s. 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, publikované pod č. T 910. v sešitu 27 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006) lze totiž považovat za nepřípustnou provokaci jen aktivity Policie České republiky či jiného státního orgánu, jimiž se ovlivňuje spáchání trestného činu, resp. kterými stát nepřípustně vstupuje do skutkového děje a iniciuje spáchání trestného činu, jeho dokonání nebo rozšiřuje jeho rozsah či následky. Podle výše uvedených judikaturních rozhodnutí tedy nelze závěry o nepřípustnosti policejní provokace použít na případy provokace trestné činnosti soukromou osobou nejednající z pověření Policie České republiky. V dané trestní věci však nelze hovořit o takové účasti Policie České republiky a potažmo o takové účasti svědkyně S. na skutkovém ději, kterou by bylo možno označit za policejní provokaci. Zcela ve shodě se státním zástupcem je nutno konstatovat, že činnost obviněného předcházející jakékoliv relevantní informaci o jeho trestné činnosti sdělené Policii České republiky (k tomu došlo až dne 19. 12. 2011 poté, co se o ní svědkyně S. vůbec dozvěděla) spočívala podle skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně nejen v pojetí úmyslu trestnou činnost spáchat, ale velká část skutkového děje dokonce již proběhla (dohoda s P. Z., opatření padělaného občanského průkazu, opatření listin na katastrálním úřadu, prohlídka nemovitosti, atp.). Svědkyně S. pak po zjištění, že se jedná o podvodné jednání, kontaktovala Policii České republiky a společně pak nechali jednání obviněného a P. Z. podle dříve učiněné dohody se jmenovanými zcela volně dospět až do fáze podpisu smlouvy o podnikatelském úvěru ve výši 6.200.000 Kč mezi společností Private Capital invest, a. s. a P. Z., vydávajícím se za Ing. V. B. Ke spáchání trestného činu se tedy obviněný rozhodl zcela sám a nikoliv v důsledku aktivity Policie České republiky či v kooperaci s Policií České republiky jednající svědkyně S. Jestliže v dovolací argumentaci obviněný poukazuje na to, že svědkyně S. sama aktivně jednala a přemlouvala jej k pokračování jednání o poskytnutí úvěru, bylo to nepochybně předtím, než se dozvěděla o pravém pozadí této sjednávané transakce a logicky dříve než kontaktovala policii. Toto zjištění pak také vylučuje jakoukoli možnost případných úvah o jejím protiprávním jednání (k uvedenému viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008).
K rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný podal podnět, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu odklad výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak je třeba uvést, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodala. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý