ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1292.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1292/2013-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. listopadu 2013 o dovolání obviněného T. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 To 169/2013-182, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 85/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 To 169/2013-182, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 6. 2013, č. j. 3 T 85/2013-160. Tímto rozsudkem byl obviněný T. P. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Setrvává na svém tvrzení, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Podle obviněného skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování s tím, že soud při jejich následném hodnocení nerespektoval zákonná ustanovení, zejména jednu ze základních zásad trestního práva, a to zásadu „in dubio pro reo“. Je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění obou nalézacích soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pod bodem 1) výroku o vině napadá výpověď svědkyně N. S. Její prohlášení o tom, že obviněného poznala podle hlasu považuje za účelové a nevěrohodné. Podle jeho názoru výpověď svědkyně B. H. , že v předmětný den neměl být v noci doma nemůže znamenat, že byl na místě činu a dopustil se vloupání. V kontextu s těmito tvrzeními pak dovozuje, že usvědčující důkaz, pachová stopa zůstává ve věci osamocený. K tomu dodává, že ustálená soudní judikatura zdůrazňuje, že pachová stopa má charakter pouze nepřímého a podpůrného důkazu, na jehož podkladě lze dospět toliko k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině – k výpovědi svědkyně D. uvedl, že její popis osoby, která ji v inkriminovaný den přepadla, neodpovídá popisu jeho osoby. Za této situace má za to, že i v případě skutku pod bodem 2) je důkaz pachovou stopou z pracovní rukavice, z níž byla sejmuta i DNA, důkazem osamoceným. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 To 169/2013-182, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání ve smyslu §265k tr. ř., případně sám ve věci rozhodl podle §265m tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že jeho obsahem jsou námitky ryze skutkové povahy, které založil na zpochybnění svědeckých výpovědí, aby dospěl k závěru, že ve věci zůstaly osamoceny důkazy provedenými pachovými stopami. V dovolání se obviněný zmiňuje také o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedeným důkazy. K tomu je však třeba poznamenat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť veškerá argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Je nutno podotknout, že shodnými námitkami uplatněnými v dovolání ve vztahu k pachovým stopám se výstižně zabýval odvolací soud na str. 3-4 svého usnesení. K výpovědi svědkyně N. S. lze dodat, že obviněného znala osobně, protože chodil do herny Retro za svou přítelkyní B. H. Z tohoto důvodu její výpověď nabývá na významu také v kontextu s tím, že bezpečně poznala hlas obviněného a v neposlední řadě znalost prostředí herny obviněný potvrdil tím, že věděl zcela jistě, kde se nachází číšnický flek a pohyboval se po herně sebejistě. Také po incidentu ji hned napadlo a řekla to i B. H. , že si myslí, že to byl obviněný, kdo číšnický flek z herny odcizil. Toho dne B. H. také kontaktovala její kolegyně z práce K. B. , aby se jí dotázala, zda obviněný byl uvedenou noc doma. Další důkazy jako je úřední záznam na č. l. 134 nebo výpověď svědkyně B. H. o tom, že obviněný nosil černou kuklu vzájemnou věrohodnost výpovědí obou svědkyň potvrzují. Pachová stopa byla sejmuta ze zajištěného šroubováku na místě činu, přičemž jak vyplývá z protokolu o ohledání místa činu, tak z výpovědi N. S. , před vniknutím pachatele do předmětné herny se na daném místě nenacházel. Za této situace lze tedy konstatovat, že sejmutá pachová stopa byla pouze podpůrným důkazem, nikoliv jediným usvědčujícím důkazem a že veškeré ve věci provedené důkazy tvoří ucelený řetězec, na jehož základě lze dospět k závěru o vině obviněného. Obdobná situace nastala i skutku pod bodem 2), kdy ani v tomto případě sejmutá pachová stopa z nalezených pracovních rukavic a stopa biologická - DNA nebyly jedinými důkazy. Z výpovědi svědkyně L. D. vyplynulo, že danou rukavici na místě ztratil obviněný a na základě výpovědi této svědkyně se také podařilo obviněného ztotožnit. Svědkyně B. H. potvrdila, že obviněný vlastnil uvedený typ rukavic, protože je obdržel jako zaměstnanec firmy Hongik a uvedená skutečnost je také zřejmá z úředního záznamu na č. l. 134. I ve vztahu k tomuto skutku je proto argumentace obviněného, že pachové stopy byly osamoceným důkazem, zcela bezpředmětná. Lze tedy konstatovat, že oba skutky byly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány a byly i správně kvalifikovány. Nejvyšší soud má za to, že hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. a§134 odst. 2 tr. ř. (v podrobnostech je možno odkázat na str. 4 - 6 rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu). Protože námitky obviněného jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů, právně irelevantní, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na vady vytýkané skutkovému zjištění Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné uvést, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann