ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1398.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1398/2010 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného E. Š . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 67 To 71/2010-683, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 43/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, č. j. 67 To 71/2010-683, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 12. 2009, č. j. 16 T 43/2008-606. Tímto rozsudkem byl obviněný v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a v bodě 2) výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř. a jak také uvedl, z důvodu, že „v řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces“. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítá, že byl zkrácen na svém ústavně garantovaném právu, aby předmětná věc byla u veřejného zasedání projednána v jeho přítomnosti. Uvedl, že opakovaně odvolací soud žádal o odročení veřejného zasedání, a to s poukazem na závažné osobní a rodinné důvody. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítá, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno přesto, že bylo podmíněno souhlasem poškozené, přičemž tento souhlas nebyl dán, a tedy zde existoval důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Podle jeho tvrzení je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán proto, že byl pod body 1) a 2) rozsudku uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, přičemž právní kvalifikace jednání popsaného v obžalobě jakožto nebezpečného pronásledování je pro něj příznivější, a tedy měl být na jeho jednání aplikován trestní zákoník (srov. §2 odst. 1 tr. zákoníku). Dodal, že i kdyby dovolací soud setrval na právní kvalifikaci skutku učiněné soudem první a druhé instance, v bodě 1) výroku o vině nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 tr. zák. Má rovněž za to, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako jednání spáchané se zbraní podle §89 odst. 5 tr. zák. Navíc se podle jeho názoru soudy nezabývaly naplněním materiální stránky tohoto trestného činu. Poukázal dále na to, že soudy jej nesprávně zprostily obžaloby pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. podle §226 písm. c) tr. ř., tj. z důvodu, že se nepodařilo prokázat, že by se trestného činu dopustil obžalovaný. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu však měl být správně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Nezákonnost rozhodnutí spočívající v porušení základních práv a svobod podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod obviněný spatřuje v tom, že nebyly provedeny obviněným navrhované důkazy potřebné k náležitému objasnění skutkového stavu a že obecné soudy nesplnily svou povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. V této souvislosti dále namítá porušení ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., tedy že nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi poškozené u hlavního líčení. Zpochybňuje také zákonnost provedení některých důkazů, zejména provedení domovní prohlídky a jiných prostor. Upozorňuje na porušení §57 odst. 1 tr. ř., neboť „protokoly o hlavním líčení nebyly doslovně přepisovány a zápis proto nemůže být považován za věrohodný“. V závěru dovolání obviněný konstatuje, že soudy nesplnily povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť zjištěný skutkový stav vzbuzuje důvodné pochybnosti, a že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou nezákonná „pro rozpor s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.“, neboť byl porušen princip volného hodnocení důkazů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 67 To 71/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 12. 2009, č. j. 16 T 43/2008-606, z důvodů uvedených v ustanovení §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ten podle názoru státního zástupce nemohl být naplněn, neboť veřejné zasedání se dne 30. 3. 2010 mohlo konat, byť obviněný soudu zaslal své stanovisko ke své nepřítomnosti. Podstatné podle státního zástupce bylo, že přítomen u veřejného zasedání byl obviněného obhájce a vzhledem k tomu, že ze strany obhájce žádné návrhy na doplnění dokazování vzneseny nebyly a dokazování ani doplněno nebylo, nic nebránilo soudu veřejné zasedání provést. Námitky uplatněné obviněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou podle státního zástupce rovněž neopodstatněné nejen s odkazem poškozené a její vyjádření, že její vztah s poškozeným skončil, navíc souhlas poškozené není nutným v případě trestního stíhání vedeného pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Za jedinou právní námitku v okruhu námitek uplatněných obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil státní zástupce tvrzení obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku. Státní zástupce se ve svém vyjádření velmi podrobně vyjadřuje nejen k tomu, proč jednání obviněného nemohlo být kvalifikováno podle ustanovení, kterého se obviněný domáhal, ale vyjádřil se také k použití – vyhrožování zbraní obviněným poškozené. Své místo ve vyjádření státního zástupce nalezlo i jeho stanovisko ke správnosti aplikace §88 tr. zák. a oprávněnosti postupu soudu podle §226 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je nezbytné uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., když uvedených trestných činů se měl dopustit tím, že 1) „ dne 29. 12. 2005 v době od 12.00 hod. do 16.30 hod. v P., P. M., kam do bytu ve druhém patře vylákal V. C., tuto v jediném zařízeném pokoji přivázal k posteli připravenými popruhy, částečně ji obnažil spodní polovinu těla, vyhrožoval jí omámením heroinem, odvezením z bytu ve velké umělohmotné tašce a předáním blíže neurčeným osobám za částku 100.000,- Kč za účelem odvozu do T., pokud ho nevyslechne a nepřislíbí mu obnovení mileneckého vztahu, který s ním přerušila dne 25. 12. 2005, přičemž v době, kdy byla takto připoutána na lůžko, jí prohledal věci a z jejích záznamů si opsal její adresu a adresu jejího zaměstnavatele ve V. B., adresu a spojení na zprostředkovatelskou agenturu Student Agency, s. r. o., která jí práci ve V. B. zajistila, opsal si z jejího adresáře kontakty na její přítelkyně, vyhrožováním, že ji vyfotí, jak si píchá drogy a že s ní s omámenou nafotí nebo natočí porno, které pak zašle jejímu zaměstnavateli ve V. B. a firmě Student Agency, si vynutil heslo její emailové schránky a vymohl si sliby, že s ním obnoví vztah, nato ji odvezl do jejího bydliště a po několika omluvných telefonátech a přemlouvání spolu dne 1. 1. 2006 v pozdních odpoledních hodinách odjeli do restaurace McDonald`s v P., B., kam ale nedojeli, projel dálnici na P., cestou jí vyhrožoval, že ji pohodí do závějí, kde ji najdou až zjara, dále že ji i sebe zabije při úmyslné dopravní nehodě a takto si vynucoval potvrzení předchozího slibu obnovení vztahu a mileneckého poměru a když mu slíbila, co žádal, odvezl ji zpět do místa bydliště“, 2) „ od začátku roku 2006 do 9. 6. 2006 udržoval s V.C. telefonický kontakt, zasílal jí textové zprávy a komunikoval s ní elektronickou poštou do místa jejího bydliště a do zaměstnání ve V. B., přičemž na ní požadoval obnovení jejich vztahu a rozchod s jejím přítelem ve V. B., pod pohrůžkou vymáhání neexistujícího dluhu na přelomu května a června 2006 jí vyhrožoval, že přijede do V. B., nakazí virem HIV ji i jejího přítele, ublíží její matce a jejímu bratrovi, zabije před očima zaměstnavatele nejprve ji a pak sebe, v důsledku toho poškozená ve V. B. změnila bydliště, zaměstnání, internetovou adresu a telefonní číslo“.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněným je v dovolání napadena část jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněný byl vyrozumíván o termínu konání veřejného zasedání na den 24. 3. 2010 (převzal dne 10. 3. 2010). Vzhledem k tomu, že obhájce obviněného požádal o odročení, soud druhého stupně jeho žádosti vyhověl, bylo toto přeloženo na 30. 3. 2010 (obviněný vyrozumění převzal dne 16. 3. 2010). Dne 29. 3. 2010 byla soudu doručena omluva obviněného (č.l. 660), který omlouval svoji neúčast na veřejném zasedání „z vážných osobních a rodinných důvodů“ a souhlasil s tím, aby Městský soud v Praze provedl ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti pouze úkony v rozsahu ustanovení §263 odst. 5 tr. ř. a „dále zdvořile navrhl, aby poté bylo veřejné zasedání odročeno, neboť by chtěl v řízení o odvolání uplatnit všechna svá procesní práva“. K této „omluvě“ připojil návrh na provedení důkazů (27 stran). U veřejného zasedání za přítomnosti obhájce obviněného bylo toto konáno se souhlasem v nepřítomnosti obviněného a k dotazu předsedy senátu (č.l. 681) strany neměly návrhy na doplnění dokazování. Obhájce obviněného v rámci závěrečného návrhu mj. poukázal na to, aby byly vzaty v potaz námitky, které individuálně uplatnil jeho klient, které směřují především do nesprávného hodnocení důkazů, neúplného hodnocení důkazů, a proto učinil návrh, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Ze shora uvedených skutečností je nepochybné, že obviněný podrobněji nespecifikoval okolnosti, pro které se nemohl dostavit k veřejnému zasedání a pokud je blíže nekonkretizoval, nemůže vytýkat soudu, že tento veřejné zasedání konal, neboť neměl hodnověrné údaje o nemožnosti obviněného k veřejnému zasedání se dostavit. Pokud obviněný hodlá docílit odročení veřejného zasedání, je tento úkon především v jeho zájmu, a proto musí učinit vše proto, aby soud měl pro event. vyhovění takové žádosti odpovídající a hodnověrné údaje. Další nezanedbatelnou skutečností je mj. i to, že obviněný popírá svoji vinu, event. má za to, že jeho jednání mělo být hodnoceno podle jiného ustanovení zákona a v této souvislosti navrhl soudu provést celou řadu důkazů (viz návrh ze dne 29. 3. 2010). Zde musí Nejvyšší soud uvést, že rozsudek byl obviněnému doručen dne 5. 2. 2010 a až do dne 29. 3. 2010 měl soud k přípravě k veřejnému zasedání od obhájce odvolání o dvou stranách a od obviněného (ze dne 17. 2. 2010) o 32 stranách. Uvedené materiály bezpochyby sloužily odvolacímu soudu k tomu, aby si učinil představu o rozsahu a nezbytnosti dalšího dokazování ve vztahu k uplatněné obhajobě obviněným, stejně jako přesvědčivosti rozsudku soudu prvního stupně jak z pohledu hodnocení důkazů a jejich úplnosti, tak §125 tr. ř., zda poskytují podklad pro event. jednání v nepřítomnosti obviněného. Další okolností, kterou bylo nutno vzít v úvahu bylo zjištění (viz shora), že obhájce obviněného při konstatování písemnosti obviněného k dotazu soudu sdělil, že žádné návrhy na doplnění dokazování nemá. Za takových okolností nebyl dán důvod k odročení veřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s postupem soudu druhého stupně, bylo nutno tuto část dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je vymezena v §11 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. uvádí „je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět“. Ve vztahu k uvedeným ustanovením a dále k §163 tr. ř., nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně (viz str. 8 usnesení), musí Nejvyšší soud uvést, že jak ze spisového materiálu, tak rozhodnutí soudů vyplývá, že obviněná před svým výslechem byla v souladu se zákonem poučena a byť obviněný ve svém dovolání na str. 7 uvádí, že obviněná uvedla, že „domnívám se, že tento vztah skončil“ a z toho obviněný dovozuje, že jejich vztah trval i později (event. do června 2006), přehlíží obviněný záměrně zjištění, že již před svým odjezdem do Anglie byl poškozenou informován o konci jejich vztahu a jak uvádí soud prvního stupně na str. 3 svého rozsudku, sám obviněný uváděl, že s poškozenou měl v posledním půlroce rozpory a „V. chtěla vztah ukončit“. Ze shora uvedeného je tedy patrno, že před odjezdem poškozené do A. existovaly mezi ní a obviněným rozpory, obviněnému bylo sděleno poškozenou, že tato vztah s ním končí (sám obviněný toto nepřímo připouští), tudíž uvedený stav nelze posuzovat jako partnerský či družský. Souhlasit je nutno též se závěrem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že ve vztahu k §235 odst. 1, 2 tr. zák. souhlasu k trestnímu stíhání nebylo třeba. Také v této části bylo dovolání obviněného shledáno neopodstatněným.
Pokud jde o námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze shrnout, že tyto jsou po obsahové stránce totožné s námitkami, které obviněný uplatňuje po celou dobu trestního stíhání a ve své převážné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Nejvyšší soud k této otázce musí uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s prosazováním vlastní verze průběhu skutkového děje, kterou obviněný předkládá, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na to, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Ve vztahu k výše uvedenému dovolacímu důvodu lze za právně relevantní považovat tu část dovolání, ve které poukazuje na to, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §354 tr. zákoníku, avšak také tuto část je třeba označit za zjevně neopodstatněnou, neboť ustanovení trestního zákona plně odpovídá jednání popsanému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jednání pod bodem 1) výroku rozsudku vzhledem ke způsobu jednání obviněného nemůže již ze své podstaty (vylákal, přivázal k posteli připravenými popruhy, vynutil si heslo její emailové schránky…) vykazovat znaky trestného činu, kterého se tento dovolává. Jednání pod bodem 2) výroku rozsudku by sice mohlo vzbuzovat dojem, že jde o jednání vykazující znaky §354 tr. zákoníku avšak vzhledem k tomu, jakou újmou obviněný hrozil, způsobem i osobám (zabije ji před očima zaměstnavatele apod.), bylo jeho jednání v souladu se zákonem správně kvalifikováno podle §235 odst. 1 tr. zák.
K otázce aplikace §88 odst. 1 tr. zák. lze uvést, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného přitom svojí podstatou nepochybně nevykazuje speciální aspekty, v důsledku kterých by bylo možné dovodit jeho zvlášť (navzdory naplnění formálních znaků skutkové podstaty nestandardně) nízkou společenskou nebezpečnost. S ohledem na shora uvedené nelze soudům ničeho vytknout. Ve vztahu k §206 odst. 1 tr. zák. a aplikace §226 písm. c) tr. ř. je možno pro stručnost odkázat na již výše uváděné skutečnosti k otázce hodnocení důkazů a právní relevantnosti tohoto okruhu námitek. Správnými byly shledány rovněž úvahy o použití zbraně (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 usnesení soudu druhého stupně).
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností, kdy část námitek uplatněných obviněným byla z dovolacího důvodu podle §265b odst. g) tr. ř. shledána právně irelevantní, a zbývající zjevně neopodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann