ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1515.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1515/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009, č. j. 9 To 48/2009-152, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 79/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 T 79/2007, byl obviněný V. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnou M. P. tím, že „dne 28. 2. 2007 v době mezi 12.30 hod. až 14.20 hod. v P., L., po vzájemné dohodě a v součinnosti, obžalovaná M. P. po zazvonění u bytu nájemkyně A. F. A. G. a následném vpuštění, bezdůvodně - zastavením přívodu plynu - vyřadila plynový kotel k vytápění bytu z provozu, obžalovaný V. P. současně vysadil vstupní dveře nájemního bytu a odnesl je do svého bytu, zastavil přívod vody do vody a takto konali s cílem znemožnit oprávněné nájemkyni řádné užívání bytu a obžalovaná M. P. poté, co jí byl předán mobilní telefon nájemkyně s tím, že s ní chce mluvit její bývalý manžel, tento jí z ruky vytrhla a praštila s ním o zem, přičemž jeho poškozením majitelce způsobila škodu ve výši 2.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné M. P.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni ve veřejném zasedání Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2009, č. j. 9 To 48/2009-152, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný podáními ze dne 14. 8. 2009 a ze dne 17. 10. 2009 dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání ze dne 14. 8. 2009, nesplňujícím náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný především odkázal na dovolání své manželky spoluobviněné M. P. s tím, že se ztotožňuje s jejími dovolacími důvody [v této souvislosti ovšem Nejvyšší soud poznamenává, že odvolání spoluobviněné M. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 T 79/2007, Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 9 To 48/2009, podle §253 tr. ř. jako opožděně podané zamítl, přičemž spoluobviněná M. P. v dovolání podaném proti posledně uvedenému rozhodnutí namítala s poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. výhradně nesplnění procesních podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku pro opožděnost]. Obviněný v tomto podání rovněž uvedl, že byl (společně s manželkou) zplnomocněn dcerou (jako majitelkou domu) ke správě domu, tj. vybírání nájemného, odstraňování poruch apod. Prohlásil, že na základě nájemní smlouvy s poškozenou nájemkyní A. F. A. G. mají právo vstoupit do jejího bytu v případě nezbytné potřeby. Zdůraznil, že v době údajného spáchání trestného činu v bytě unikal plyn a voda (byla poškozená karma) a že zasahovali v zájmu ochrany vlastnického práva a ochrany života a zdraví ostatních nájemců. Soudům nižších stupňů přitom vytkl, že k této situaci, která podle něho odůvodňuje krajní nouzi na jejich straně, nepřihlédly.
Podáním ze dne 17. 10. 2009 obviněný, v návaznosti na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř., včas a řádně své dovolání doplnil. Namítl, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá obě shora citovaná rozhodnutí (v celém rozsahu), neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání, které bylo soudy označeno za trestný čin, vůbec trestným činem není, protože svým konáním vůbec neporušil zákon. Poznamenal, že jednal v souladu se svojí smluvní licencí, založenou na nájemní smlouvě s uživatelkou bytu, která mu povolila vstup do bytu, resp. že jeho vstup do bytu byl odůvodněn záměrem vyměnit disfunkční kotel na ústřední topení, což také realizoval. K tomu ještě podotkl, že „soudu to doložil fakturou Smluvní licencí dovolatele byla i plná moc, kterou obdržel od své dcery - vlastnice domu, na jejímž základě jednal.“, a že zde platí zásada „volenti non fit iniuria“. Akcentoval, že se bránil závažným argumentem, že v bytě unikal plyn z poškozeného plynového kotle, který rozebralo 4leté dítě nájemnice a v návaznosti na to dovodil, že jeho zásah měl znaky jednání v krajní nouzi podle §14 tr. zák., resp. že se jedná o tzv. epikii (dochází k nesouladu mezi obecným ustanovením zákona a konkrétní situací). Podle jeho slov v duchu vyššího mravního cíle je nutno porušit zákon a zde se jednalo o situaci ohrožení života a majetku. Přitom shledal, že orgány činné v trestním řízení se vůbec nezabývaly mírou nebezpečí, které hrozilo z poškozeného plynového kotle (např. nenařídily v této otázce znaleckou expertizu), ačkoliv nebylo obtížné prokázat, zda plynový kotel byl vadný či nikoli nebo měřičem zjistit únik plynu (což měli zajistit bezprostředně zavolaní policisté). Seznal, že v dané situaci jednal v souladu s právem vlastníka na ochranu vlastnického práva, které je chráněno Listinou základních práv a svobod na stejné úrovni právní síly, jako ochrana domovní svobody a že k takovému jednání byl (společně s manželkou) vlastníkem zmocněn. Uzavřel, že se žádného trestného činu nedopustil (proto se dovolává i proti výroku o trestu) a že ho nelze kriminalizovat jen z výchovných důvodů, jak argumentoval soud při uložení trestu, když takový princip jednak české trestní právo nezná, a jednak odporuje zásadě „nulla poena sine lege“.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) vydal rozsudek, kterým podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. l1. 2008, sp. zn. 3 T 79/2007, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 9 To 48/2009, zruší a v celém rozsahu obžaloby jej zprostí viny.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co v rámci rekapitulace dovolací argumentace obviněného mj. označil jeho odkaz na dovolání spoluobviněné M. P. za nelogický, neboť odvolání jmenované bylo zamítnuto pro opožděnost a tato podávala dovolání opřené o §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. z čistě procesních důvodů, uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Následně státní zástupce shledal, že obviněný se mimo ne zcela jasných námitek o tzv. epikii v podstatě domáhá aplikace §14 tr. zák. o krajní nouzi. Podotkl, že takovouto námitku by bylo možno podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za situace, že by podatel vycházel ze skutkových zjištění vylíčených v napadených soudních rozhodnutích a vytýkal, že na soudy zjištěný skutkový stav nesprávně nebylo aplikováno §14 tr. zák. Vzápětí však zdůraznil, že tak tomu v předmětné trestní věci není, neboť soudy neučinily žádné skutkové zjištění o tom, že by v kritické době byl v bytě poškozené v havarijním stavu plynový kotel a že by si tato situace vyžadovala okamžitý zásah obviněného. V této souvislosti připomněl, že v tzv. skutkové větě nalézací soud konstatoval, že oba obvinění „konali s cílem znemožnit oprávněné nájemkyni řádné užívání bytu“, resp. že toto zjištění nalézací soud opakoval i v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž obhajobu obviněných označil za účelovou s odkazem na skutečnost, že „až do vystěhování poškozené v domě nezasahovala žádná pohotovost řešící problém s údajnou akutní havárií - únikem plynu“ (str. 6 rozsudku). Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že za této situace námitky obviněného, kterými se domáhá aplikace §14 tr. zák., fakticky směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Podle něho není ostatně jasné, jak by mělo s hrozící havárií kotle souviset odstranění vstupních dveří bytu a jejich odnesení do bytu obviněného. Uzavřel, že skutkového charakteru jsou samozřejmě i námitky, kterými podatel vytýká neúplnost dokazování ve vztahu k údajnému poškození kotle.
Pro úplnost státní zástupce ještě dodal, že podle obsahu tzv. skutkové věty poškozená obviněné do bytu vpustila na zazvonění a že obviněnému nebylo přičítáno neoprávněné vniknutí do bytu. V takovém případě by jeho jednání muselo být kvalifikováno jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Námitky, podle kterých obvinění jako správci domu byli oprávněni do bytu vstoupit, jsou proto bezpředmětné a míjejí se s podstatou trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009, č. j. 9 To 48/2009-152, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, a jmenovitě soudům pak i nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho odůvodnění), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že v kritické době unikal v předmětném bytě plyn z poškozeného plynového kotle a voda a že zasahoval (společně se svojí manželkou) výlučně v zájmu ochrany vlastnického práva a ochrany života a zdraví ostatních nájemců, resp. že chtěl toliko vyměnit disfunkční kotel na ústřední topení]. Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení a vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované trestní věci byly naplněny podmínky krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak orgánům činným v trestním řízení, především soudům nižších stupňů, nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l)tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý