ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.204.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 204/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2009 o dovolání obviněného V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2008, č. j. 2 To 75/2008 – 1698, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 4. 2008, č. j. 28 T 2/2007-1630, byl obviněný V. V. (v rozsudku je nesprávně uvedeno křestní jméno J.) uznán vinným v bodech 1) – 9) výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocný rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, č. j. 6 T 96/2005-218, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 2 To 139/2006, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 2 To 139/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor podle §4 zák. č. 455/1991 Sb., zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, pilařská výroba a truhlářství a výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor podle §4 zák. č. 455/1991 Sb., zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, pilařská výroba a truhlářství, na dobu pěti let. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 2 To 75/2008-1698, podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného v bodech 1) - 9) výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Stejně jako soud prvního stupně obviněnému uložil podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, č. j. 6 T 96/2005-218, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 2 To 139/2006, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor podle §4 zák. č. 455/1991 Sb., zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, pilařská výroba a truhlářství a výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s tímto předmětem podnikání, na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 2 To 139/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesouhlasí s tím, že by leasingovým společnostem předkládal falšované údaje o ekonomické situaci obchodní společnosti V. s. r. o. V okamžiku uzavírání leasingových smluv spoléhal na ústní příslib pana H. s tím, že závazky vzniklé z těchto smluv zajistí vlastním ručením. Tento také přislíbil uhradit akontace a první splátky, které byly splatné před převzetím předmětů leasingu, což také učinil. Obviněný trvá na tom, že žádná jednání s leasingovými společnostmi nevedl, nezajišťoval podklady pro tato jednání. Veškeré podklady zajišťoval pan H. Dodává, že spoléhal na finanční plnění ze strany partnera, když toto spoléhání bylo odůvodněno právě skutečností, že pan H. poskytl základní prostředky na akontace zakoupených vozidel, přičemž ve svém souhrnu se jednalo o částku přesahující 3.500.000,- Kč. Má za to, že mu subjektivní stránka ve vztahu k trestnému činu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. nebyla v době uzavření leasingových smluv prokázána. Podle obviněného z provedeného dokazování nevyplývá, že by věděl, že nebude schopen dostát závazkům vůči leasingovým pronajímatelům. Je přesvědčen, že „v otázce prokazování subjektivní stránky a hodnocení důkazů o subjektivní stránce (formě zavinění) svědčících“, soudy pochybily. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zrušil rozsudek „Vrchního soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 2 To 75/2008“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Přestože podstatu dovolání obviněný spatřuje v absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, je zřejmé, že při argumentaci vychází z toho, že při posuzování subjektivní stránky trestného činu soudy pochybily v otázce hodnocení důkazů. Z toho pak dovozuje, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jakýmkoliv způsobem věděl, že nebude schopen dostát závazkům vyplývajícím z leasingových smluv. Tzv. skutková věta výroku o vině však obsahuje skutkové zjištění, že obviněný „v úmyslu sebe neoprávněně obohatit, postupně v devíti případech, po předložení nepravdivých podkladů o ekonomické situaci společnosti, uzavíral s různými leasingovými firmami smlouvy o finančním pronájmu motorových vozidel a činil tak s vědomím, že na úhradu splátek nájmu podle smluvních podmínek nemá finanční prostředky, neboť jeho společnost nevyvíjela téměř žádnou podnikatelskou činnost, a aby zastřel svoji trestnou činnost, uzavřel dne 14. 10. 2004 s O. S., bytem R., J., M. r., smlouvu o převodu obchodního podílu a předměty leasingu, které vylákal, na něj formálně převedl, přičemž po vypovězení smluv pro neplnění sjednaných podmínek nebyly uvedené předměty leasingu vráceny“. Z takto popsaného jednání obviněného vyplývá, že leasingové společnosti nevěděly o finanční situaci společnosti V., protože v tomto směru jim byly předloženy nepravdivé podklady. Na druhé straně obviněný (bez toho, aniž mu bylo kladeno za vinu, že osobně tyto doklady předložil), velice dobře věděl, že hospodářská situace společnosti je špatná a že není schopna své závazky plnit. Jestliže společnost nevyvíjela téměř žádnou podnikatelskou činnost, lze si jen stěží představit, z jakých prostředků měl obviněný v úmyslu za odebrané předměty leasingu zaplatit, navíc za předpokladu, že nijakým způsobem neměl písemně ošetřeno, že J. H. pohledávky leasingových společností uhradí. O tom, že nešlo o nikterak malé částky, svědčí skutečnost, že škoda v dané věci dosáhla celkové výše 5.903.172,- Kč, tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škody velkého rozsahu. Je třeba vzít v úvahu, že leasingové smlouvy podepisoval za společnost V. s. r. o. sám jako její jednatel. A pokud z těchto smluv nelze dovodit, že by J. H. byl ručitelem za tyto závazky, je třeba trestní odpovědnost vyvozovat ve vztahu k obviněnému a to i přesto, že tvrdí, že to nebyl on, kdo leasingovým společnostem předložil nepravdivé doklady, protože musel věděl, že pokud by leasingovým společnostem byly předloženy doklady vypovídající o skutečné finanční situaci společnosti V., leasingové společnosti by na uzavření smlouvy nepřistoupily. Zcela nepochybně lze konstatovat, že jednáním obviněného byly leasingové společnosti uváděny v omyl. K tomu přistupuje skutečnost, že obviněný uzavíral leasingové smlouvy v časovém rozmezí 31. 5. 2004 až 30. 9. 2004, přičemž v druhé polovině září uzavírá řadu smluv přesto, že v té době již splátky u první leasingové smlouvy ze dne 31. 5. 2004 nebyly řádně hrazeny. Není tedy důvodu pochybovat o tom, že by v dané věci nebylo zavinění obviněného náležitě prokázáno. Je evidentní, že na podvodném jednání participovaly i další osoby, jejichž podíl se v dané trestní věci nepodařilo orgánům činným v trestním řízení objasnit, proto i vzhledem k této okolnosti vycházely soudy ze zásady in dubio pro reo a shledaly v jednání obviněného toliko úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák. Proti takto posouzené formě zavinění nemá Nejvyšší soud námitek. Lze jen dodat, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je forma nepřímého úmyslu postačující. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 27 – 30.
Jak je shora uvedeno, byť obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, je zřejmé, že ve skutečnosti uplatňuje námitky, které mají vztah pouze ke skutkovému zjištění. Lze jen konstatovat, že na základě shromážděných důkazů nebylo možno přisvědčit obhajobě obviněného, že leasingové společnosti neuvedl v omyl. V tomto směru je třeba zdůraznit, že není podstatné, že by osobně falšované údaje o ekonomické situaci předával těmto společnostem. Bez ohledu na to totiž musel vědět, v jaké finanční situaci se jeho společnost nachází a z toho mu muselo být zřejmé, že kdyby byly údaje pravdivé, nemohlo by k uzavření leasingových smluv ze strany leasingových společností dojít. Konečně vše dokresluje skutečnost, že v říjnu 2004 obviněný uskutečňuje formální převod obchodního podílu na O. S. Dokazováním bylo zjištěno, že řada osobních automobilů byla převedena na třetí osoby, což svědčí o tom, že poskytnuté předměty leasingu tedy nesloužily k podnikání (a to ani s ohledem na předmět podnikání) a že neplnění závazků vůči leasingovým společnostem bylo od počátku záměrem, k němuž jednání obviněného směřovalo. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že se po subjektivní stránce nemohl trestného činu podvodu dopustit s ohledem na ústní příslib J. H., protože ve světle provedených důkazů lze usoudit, že šlo především o organizovaný obchod s osobními automobily, na němž se podílelo vícero lidí. Obhajobu obviněného ohledně neexistence subjektivní stránky trestného činu vyvrací i jeho další postoj v okamžiku, kdy bezpečně věděl, že splátky nejsou hrazeny. Místo, aby předměty leasingu leasingovým pronajímatelům vrátil, uzavírá fiktivní smlouvu o převodu obchodního podílu s O. S. Lze tedy dospět k závěru, že obviněný od počátku měl v úmyslu závazky z uzavřených leasingových smluv neplnit. Je zjevné, že na daný případ se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1164/2005, nevztahuje. Veškeré souvislosti totiž potvrzují, že obhajoba obviněného je ryze účelová. Tolik Nejvyšší soud uvádí nad rámec dovolání.
Protože obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny zejména v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně, který své hodnotící úvahy rozvedl v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. (stejně jako soud odvolací), učinil s ohledem na rozvedené úvahy ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann