ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.335.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 335/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 5 To 219/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 5 T 27/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 5 T 27/2012, byl obviněný V. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal společně s obviněnými J. F. V. a F. R. tím, že „společně s dosud neustanovenou osobou dne 23. 11. 2011 kolem 20,00 hodin ve Š. , okr. D. , v ulici S. Č. v blízkosti sportovního areálu, přistoupili k hluchoněmému poškozenému T. Č. , kdy jej nejprve obžalovaný F. V. kopem nohy zepředu do hrudníku srazil k zemi, zde mu obžalovaný R. , který stál za ním, stoupl nohou do oblasti mezi hrudníkem a krkem, držel jej na zemi, obžalovaný K. s další osobou jej bili pěstmi do obličeje, současně do něho kopali, prohledali mu jeho oblečení a z kapes mu odcizili mobilní telefon zn. Samsung, peněženku s finanční hotovostí 150,- Kč, načatou krabičku cigaret zn. Marlboro, odcizili mu tak věci a peníze v hodnotě nejméně 1.150,- Kč, při napadení utrpěl lehký otřes mozku, mnohočetné zhmožděniny hlavy a levé poloviny hrudníku, zranění si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci v L. nemocnici v R. po dobu 2 dnů“ . Za tento zločin byl obviněný V. K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. F. V. a F. R. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli všichni tři jmenovaní obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody poškozenému T. Č. částku ve výši 1.150,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. K. a F. R. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 5 To 219/2012, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně všech obviněných zrušil ve výrocích o trestech a ohledně obviněných V. K. a F. R. i ve výroku o způsobu jejich výkonů. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o trestu obviněných J. F. V. a F. R.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný V. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že závěr soudu o jeho vině vychází ze skutkových zjištění učiněných především na základě výpovědi poškozeného. V této souvislosti namítl, že poškozený v první výpovědi popsal jednání pachatelů jinak, než v pozdějších výpovědích na policii a před soudem. Podle jeho názoru nebyly pochybnosti vyplývající z těchto rozporů orgány činnými v trestním řízení zcela jednoznačně odstraněny. Stejně tak nebyl odstraněn ani rozpor v tvrzení poškozeného, že ho přepadly osoby tmavé pleti, přičemž obvinění rozhodně jako rómové nevypadají. Obviněný shledal, že kromě svědectví poškozeného jiný přímý důkaz k jednání, kterým by naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, neexistuje (závěr o vině předmětným zločinem byl opřen zejména o rozpory ve výpovědi obviněných a jejich trestní minulost). Poznamenal, že od počátku trestního řízení svoji vinu popírá s tím, že na místě činu nebyl a neměl důvod poškozeného napadat. Ohradil proti tomu, že soud bez vážného důvodu nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu detektorem lži, přičemž vyjádřil přesvědčení, že tím došlo k újmě na jeho právech. Zhodnotil, že provedené dokazování nepotvrdilo, že by s ostatními obviněnými spáchání loupeže připravoval. Kromě tvrzení poškozeného není důkaz o tom, že by v inkriminované době na místě činu, ať už společně nebo jednotlivě, byli (pouze spoluobviněný F. přiznal, že se s poškozeným uvedeného dne setkal, avšak na zcela jiném místě). Rovněž zmínil, že zůstala neobjasněna role doposud neustavené osoby, o níž mluvil poškozený v přípravném řízení, popř. nebylo prokázáno, zda si místo činu předem vybrali či zda se jednalo o náhodné přepadení poškozeného. Nebyl podán ani žádný důkaz o tom, že mohli vědět, kdy a kudy poškozený k místu činu půjde. V minulosti mezi nimi nebyl žádný vztah ani konflikt, a pokud mělo jít o náhodné přepadení, není zřejmé, proč poškozený bezprostředně po činu tento neoznámil na policejní stanici vzdálené cca 50 m, když kolem ní musel po přepadení projít cestou k svému bytu na sídlišti vzdálenému cca 300 – 400 m. Obviněný dovodil, že jednání, které je mu kladeno za vinu, zcela zjevně chybí motiv a že jeho obrana proti obvinění nebyla jednoznačně vyvrácena. Uzavřel, že výrok odvolacího soudu o mírnějším trestu spíše naznačuje, že hodnocení a závěry soudu nalézacího nebyly zcela validní pro odsouzení, a že i po změně rozsudku odvolacím soudem přetrvávají významné pochybnosti o vině, jak vyplynuly z jeho obrany.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 5 To 219/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná a neúplná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných a neúplných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý