ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.524.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 524/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání obviněného R. F. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 230/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. F. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 51 T 1/2013, uznán vinným trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvaceti tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době dle svých sil a možností uhradit dlužné výživné a hradit výživně běžné. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 67 To 71/2014, v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 55 T 100/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž těmito zrušeními došlo, pozbyla podkladu.
Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, kterému Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 To 230/2014, zčásti vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2. tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, o kterém za splnění zákonných podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Obviněný R. F. podal dne 22. 9. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací nesprávného právního posouzení předmětného skutku, a to jak soudem nalézacím, tak odvolacím. Na podporu svého tvrzení pak poukazuje na oprávněnost pobytu své bývalé manželky na území České republiky na základě turistického víza typu C, které získala zcela bez jeho přičinění, jakož i na povinnost soudu vyplývající z §9 odst. 1 tr. ř., tedy na vázanost orgánů činných v trestním řízení rozhodnutími jiných státních orgánů. Obviněný dále konstatuje, že „skutek tak jak je popsán v obžalobě a rozsudku se nikdy nestal. (…) kvalifikace skutku je chybná, neodpovídá a je zcela nepřiléhající.“ Za předpokladu pravdivosti tvrzení, že předmětný sňatek byl uzavřen s cílem získat oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky, mělo by být jednání obviněného posouzeno jako „napomáhání k podvodu“. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí jak nalézacího, tak odvolacího soudu zrušil.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve poukázal na formální nedostatky dovolání, zejména na neoznačení dovoláním napadených rozhodnutí, jakož i na nekonkrétnost návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, které však ve světle stávající judikatury Ústavního soudu nemají vliv na případný postup dle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Stran argumentace obviněného obsažené v předmětném dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotýká, že takto vznesené námitky, zejména s ohledem na jejich skutkovou a procesní povahu, uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv obsahuje několik formálních nedostatků, konkrétně nepřesné označení napadených rozhodnutí, neurčitě formulovaný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu a formální založení předmětného dovolání na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu podaného dovolání patrné jednak proti jakému rozhodnutí dovolání směřuje, a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že obviněný nijak nepomáhal své bývalé manželce k neoprávněnému pobytu na území České republiky a že skutek, který mu je kladen za vinu, se nikdy nestal. Přitom obviněný pouze připouští možnost za určitých okolností posoudit samotné uzavření manželství ve vztahu k jeho osobě jako trestný čin „napomáhání k podvodu“, aniž by takové konstatování blíže konkretizoval, popř. uvedl, v jakých konkrétních okolnostech spatřuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 a násl. tr. zákoníku, popř. zda vůbec má na mysli trestný čin podvodu ve smyslu tohoto ustanovení tr. zákoníku. Stejným způsobem obviněný vytýká soudům obou stupňů procesní pochybení, týkající se vázanosti soudu rozhodnutím jiných státních orgánů podle §9 odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu lze shrnout, že se jedná především o vlastní verzi skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové a procesní, tedy s ohledem na konstatování shora uvedené námitky pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pouze nad rámec Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle §341 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Přičemž neoprávněným pobytem se rozumí především pobyt cizince na území České republiky, který je v rozporu se zákonem č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákonem č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 221/2003 Sb. , o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 310/1999 Sb. , o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, ve znění zákona č. 375/2011 Sb.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů mimo jiné vyplývá, že obviněný uzavřel dne 30. 5. 2007 manželství s občankou Nigerijské federativní republiky S. O. Z titulu příbuzné osoby, který na základě tohoto sňatku nyní již bývalá manželka obviněného získala, a na základě obviněným učiněného písemného pozvání, podala S. O. žádost o vydání víza typu C opravňujícího ji k pobytu na území České republiky po dobu 90 dnů za účelem návštěvy rodiny. Přestože této žádosti nebylo vyhověno, vstoupila S. O. dne 13. 5. 2008 na území České republiky, a to na základě víza typu C opravňujícího ji k pobytu na území České republiky až do 17. 10. 2008 a vydaného za účelem turistiky. Následně bývalá manželka obviněného celkem třikrát žádala o povolení přechodného pobytu na území České republiky jako rodinný příslušník občana EU, kdy ve dvou případech bylo rozhodnuto o nepovolení pobytu a výsledek řízení o v pořadí třetí žádosti nebyl do doby rozhodování soudu druhého stupně znám.
Nyní posuzovaná trestní věc je obdobná trestní věci, kterou Nejvyšší soud již
v minulosti judikoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1295/2010, publikované pod č. 8/2012 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v avizovaném rozhodnutí dospěl k názoru, že skutková podstata trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák. je naplněna i tehdy, jestliže cizinec získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče jím byl v rozporu se skutečností označen český státní občan.
Obdobně Nejvyšší soud posuzoval i případ účelově uzavřeného manželství, kdy se zabýval otázkou, zda takové manželství může vytvořit překážku pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. (srov. č. 55/2008 Sb. rozh. tr.). Na podporu svých závěrů se Nejvyšší soud opřel i o judikaturu Nejvyššího správního soudu, jenž zamítl kasační stížnost stěžovatelky, která uzavřela manželství se státním občanem České republiky pouze za účelem získání povolení k trvalému pobytu, které jí však nebylo uděleno, a její žádost byla správním orgánem podle §87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítnuta s odkazem na důvodnou obavu, že by žadatelka mohla ohrozit bezpečnost České republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě zaujal názor, že za závažné narušení veřejného pořádku je třeba považovat i narušení vzniklé samotným povolením trvalého pobytu, které by v případě stěžovatelky znamenalo, že by správní orgán své rozhodnutí založil na akceptaci obcházení zákona, a tím by došlo k vytvoření právního vztahu trvajícího do budoucna.
Výše zmíněné závěry o obcházení zákona, a tedy o nedovolenosti přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU na území České republiky, když povolení k takovému pobytu by mělo být uděleno na základě účelově uzavřeného manželství, výslovně potvrzuje i samotné ustanovení §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které ukládá Ministerstvu vnitra zamítnout žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU za předpokladu, že se žadatel dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, zejména pokud účelově uzavřel manželství . Uvedená problematika byla Nejvyšším soudem řešena rovněž v usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 79/2014.
Ze shora uvedeného je tedy zcela zřejmá protiprávnost jednání obviněného, neboť tím, že se S. O. uzavřel manželství a i nadále jí byl nápomocen při vyřizování žádostí o povolení přechodného pobytu jako jeho manželce, přičemž celé toto jednání bylo zcela bez pochyby obviněným činěno za účelem získání finančních prostředků a jako členem organizované zločinecké skupiny, lze konstatovat, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to i po subjektivní stránce.
K argumentaci obviněného, že k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu pouze uzavřením účelového sňatku nemohlo dojít, neboť S. O. neobdržela povolení k pobytu na základě žádosti obviněného podané v souvislosti s uzavřením manželství, Nejvyšší soud uvádí, že jak již bylo uvedeno výše, neoprávněným pobytem se mimo jiné rozumí také pobyt cizince na území České republiky, který je v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že bývalá manželka obviněného podala žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, a to jako manželka obviněného. Dle §87y zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti . Z uvedeného tedy nepochybně vyplývá, že neoprávněným pobytem ve smyslu §341 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí nejen pobyt na základě neoprávněně získaného povolení (popř. pobyt bez takového povolení), ale také pobyt cizince na území České republiky po dobu rozhodování o výše uvedené žádosti v posuzovaném případě, neboť je zcela zřejmé, že bez existence účelově uzavřeného manželství by bývalou manželkou obviněného ani nemohly být podány žádosti o udělení přechodného pobytu z titulu příbuzenství s obviněným, jinými slovy S. O. by nebyla oprávněna z tohoto titulu pobývat na území České republiky ani po dobu vyřizování konkrétních žádostí (v souhrnu téměř šest let).
Nejvyšší soud považuje za účelné taktéž podotknout ve vztahu k obviněnému namítané vázanosti orgánů činných v trestním řízení rozhodnutím jiného státního orgánu, že dle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákoníku, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann