ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.615.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 615/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o dovolání obviněného T. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 61 To 22/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 50/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 61 To 22/2014, byl k odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 T 50/2012, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl za použití §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků (dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen a týmž rozsudkem Městského soudu v Praze bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 61 To 22/2014, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného spočívají podmínky vymezené ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro použití uvedeného dovolacího důvodu v tom, že „relevanci spatřuje již v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu vydaného dne 16. 10. 2013 pod sp. zn. 61 To 326/2013, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek soudu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř.“ V souvislosti s uvedeným zprošťujícím rozsudkem pak obviněný poukazuje na celou řadu rozhodnutí, podle kterých postupoval soud druhého stupně v rozporu s hmotným právem, kdy zavázal soud prvního stupně k odlišnému právnímu názoru, oproti původnímu názoru soudu prvního stupně, ve snaze dosáhnout odsouzení obviněného. Obviněný sice uvádí, že si je vědom rozsahu přezkumné povinnosti dovolacím soudem vzhledem k taxativním důvodům dovolání, je však přesvědčen, že vzhledem k nesprávnému postupu soudu druhého stupně bylo následně postupováno také nesprávně při aplikaci §2 odst. 6 tr. ř. Ve vztahu k „aspektům dokládajícím jeho údajnou vinu“ vznáší výhrady k provedené rekognici, poukazuje na odlišný popis pachatele trestného činu poškozenou se vzhledem obviněného. Výhrady rovněž vznesl proti odebrání pachového vzoru s dlouhou časovou prodlevou a v té souvislosti pak zpochybňuje důkaz, který byl v souvislosti se zajištěnou pachovou stopou na místě činu proveden. Obviněný soudům rovněž vytýká nedostatky při zajišťování dalších stop a důkazů, kterými mohla být jeho nevina prokázána (potvrzení jeho obhajoby, že se v uvedený den v ranních hodinách nacházel v Č. B., což šlo zjistit dotazem na příslušnou telekomunikační společnost). Závěrem podaného dovolání opětovně obviněný poukázal na změnu ve výpovědi poškozené k popisu osoby pachatele, nedostatky v práci policie a vyslovil své přesvědčení, že vzhledem k okolnostem případu a vzniklým nejasnostem bylo nutno obviněného obžaloby zprostit, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo, postupováno bylo rovněž v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a to v souvislosti s již zmíněným rozhodnutím soudu druhého stupně, který zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek, jímž byl obžaloby zproštěn, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na jeho charakter se k němu nebude věcně vyjadřovat a navrhuje jeho projednávání v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil lze uvést následující.
I.
Shodně jako v řízení o řádném opravném prostředku – odvolání, tak i v dovolání obviněný poukazuje na způsob prováděné rekognice, vznáší námitky ke způsobu vedení přípravného řízení a shromažďování důkazů, kdy soudům vytýká, že neobstaraly důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch. Výhrady vznáší rovněž k absenci listin ohledně jeho zadržení, chybějícím podkladům ohledně odběru pachové stopy na místě činu, výhrady má rovněž k hodnocení výpovědi poškozené v souvislosti s tím, jak popisovala osobu pachatele. V souvislosti s tímto okruhem námitek je nutno uvést, že jde o námitky, kterými je zpochybňován skutkový stav věci, neboť je soudům vytýkáno, že nesprávně hodnotily důkazy, případně některé důkazy neprovedly a tím nesprávně zjistily skutkový stav věci. Uvedený závěr vyplývá mj. také ze samotného dovolání, kdy je obviněným poukazováno na to, že soudy nerespektovaly ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. V reakci na tyto námitky je možno uvést, že výše uvedená ustanovení se dotýkají zásady oficiality, zásady zdrženlivosti (přiměřenosti), zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady volného hodnocení důkazů. K uvedeným zásadám pak lze v souhrnu konstatovat, že námitkám, které obviněný uplatnil, nelze přiznat povahu právně relevantních námitek, neboť jejich povahu nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Byť se jedná o námitky skutkové, které dovolací důvod nenaplňují, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soud prvního stupně jak vyplývá z jeho rozsudku, měl pro své rozhodnutí k dispozici celou řadu důkazů, které v rozsudku nejen popisuje, ale také sám hodnotí. Z tohoto rozhodnutí je tedy patrno, že sám obviněný až u hlavního líčení např. uvedl, že na místě, kde byl trestný čin spáchán, nikdy nebyl (str. 2), přesto však na místě, kde mělo k loupežnému napadení poškozené dojít, byla zajištěna pachová stopa, která při srovnání s odebraným pachovým vzorkem obviněného byla shledána shodnou. K okolnostem zajištění pachových stop z místa činu a odběru pachového vzorku od obviněného se vyjadřovali podrobně svědci u hlavního líčení a soud prvního stupně velmi podrobně jejich výpovědi rozvádí (např. str. 8-9) a následně také hodnotí v kontextu s dalšími důkazy (str. 10-11). Ve stejném duchu postupoval rovněž soud prvního stupně v případě dalších důkazů, které obviněný v rámci dovolání (předtím odvolání) zpochybňuje (poškozená C.). V reakci na skutkové námitky a prosazování obviněným vlastní verze skutkového děje – že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil, považuje Nejvyšší soud nanejvýš vhodné upozornit také na výpověď svědka S., kdy touto výpovědí je nepřímo potvrzována výpověď poškozené, avšak z výpovědi tohoto svědka, který nebyl přímým svědkem poškozeným spáchaného trestného činu loupeže, vyplynulo, které markanty pachatele loupeže ze dne 24. 12. 2011 mu utkvěly v paměti, a ty ho pak vedly s odstupem času na upozornění na osobu možného pachatele. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně při svém rozhodování v rámci hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jeho odůvodnění pak také odpovídá znění §125 tr. ř. S ohledem na shora uvedené skutečnosti přicházelo v úvahu o tomto okruhu námitek rozhodnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Druhá část námitek obviněného spočívala v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí, které považuje za nesprávné s ohledem na výše uváděné skutečnosti, bylo vydáno na základě rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněný obžaloby zproštěn a soud druhého stupně v rozporu s judikaturou výlučně na základě odlišného právního názoru zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně „ve snaze dosáhnout odsouzení obviněného v rozporu s právním názorem soudu za každou cenu“. Rovněž tuto námitku musí Nejvyšší soud označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní, přesto považuje za vhodné uvést následující. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 61 To 326/2013, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 50/2012, kterým byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně ve svém tehdy zrušovacím usnesení poukázal na nedostatky (viz str. 2-3), které vykazoval zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a pro tyto nedostatky také zmíněný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil. Obviněným zmíněná judikatura vychází z konstatování, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., avšak soud druhého stupně ve svém usnesení poukázal na to, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (str. 2) a následně pak rozvádí rozsah, v němž se soud prvního stupně se všemi okolnostmi pro rozhodnutí významnými nevypořádal. Soudu druhého stupně tedy nelze vytýkat, že s ohledem na zjištěné pochybení soudem prvního stupně napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k jednoznačnému upozornění soudem druhého stupně na nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými je povinen se tento v řízení po zrušení věci a jejím vrácení soudu prvního stupně vypořádat, je pak nutno za nadbytečnou a nevhodnou označit poslední větu usnesení soudu druhého stupně, ve které tento mj. konstatoval, že „vina obžalovaného je absolutně jasná, zprošťující výrok nemůže naprosto obstát“. Soud prvního stupně po tomto rozhodnutí soudu druhého stupně vyhlásil nový rozsudek (napadený dovoláním), ve kterém byly důkazy nejen konstatovány, ale také hodnoceny a hodnotící úvahy následně rozvedeny a soudem druhého stupně byly shledány v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., stejně jako náležitosti rozsudku byly shledány odpovídající ustanovení §125 tr. ř. /Shora zmíněná procesní námitka nebyla shledána právně relevantní a ve vztahu k ní je dán důvod pro odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Na okruhu námitek, kterými se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o věrohodnosti svých tvrzení a nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann