ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.662.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 662/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, č. j. 6 To 328/2005-166, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 57/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, č. j. 6 To 328/2005-166, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2005, č. j. 37 T 57/2004-145. Tímto rozsudkem byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §176 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 9. 5. 2003 v P., se jako řidič osobního motorového vozidla prokázal policistům Policie ČR Dopravního inspektorátu P., konkrétně policistovi nstržm. I. Š., jako dokladem opravňujícím ho k řízení motorových vozidel padělaným řidičským průkazem, přičemž pod tímto číslem byl vydán řidičský průkaz jiné osobě, L. D., a obžalovaný průkaz zakoupil od blíže nezjištěné osoby za částku 10.000,- Kč, přičemž si byl vědom, že neabsolvoval potřebný řidičský kurz a zkoušky, a že jemu samému byl řidičský průkaz, odebrán poté, kdy dne 30. 11. 1987 bylo rozhodnuto o odnětí řidičského průkazu ze zdravotních důvodů“.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uvedl, že má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný je přesvědčen, že z hlediska ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nebyly provedeny všechny důkazy potřebné a reálně dosažitelné, které by mohly skutkový stav objektivně objasnit. Důsledně soudy nepostupovaly ani podle §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož jsou skutková zjištění neúplná a vzbuzují pochybnosti o své správnosti. Namítl, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které mu uložil ve svém usnesení ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 61 To 496/2004, odvolací soud. Popírá, že by věděl, že jeho řidičský průkaz je padělkem a nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že si byl vědom překážek získání průkazu řádnou cestou, a proto sháněl osobu, která by mu mohla poradit či která by měla nějaké kontakty. Částka, kterou předal panu J., byla určena na úhradu autoškoly a s tím spojených poplatků. Nikdy od nikoho nevyžadoval vydání padělaného řidičského průkazu. Domnívá se, že provedeným dokazováním nebyly bezezbytku odstraněny rozpory, zda se jednalo o veřejnou listinu ve smyslu §176 tr. zák. Dodal, že nelze jednoznačně potvrdit či vyvrátit, zda se jednalo o padělanou nebo pozměněnou veřejnou listinu nebo o prostou fotokopii veřejné listiny. V této souvislosti upozornil na to, že neověřená kopie veřejné listiny není veřejnou listinou podle §176 tr. zák. a podstatná změna obsahu takové kopie bez ověření příslušným orgánem proto není trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny. Dále uplatnil námitku ohledně subjektivní stránky trestného činu. Tvrdí, že nemohl vědět, že jde o listinu padělanou nebo dodatečně změněnou. Pro vydání této listiny poskytl veškeré své identifikační údaje, včetně fotografií. Usoudil, že mohl takto obdržet nebo obdržel i originální řidičský průkaz. Dospěl k závěru, že při absenci subjektivní stránky trestného činu se svým jednáním vůbec nemohl trestného činu dopustit. Poukázal také na to, že výměra trestu při samé horní hranici trestní sazby ve výši 400 hodin obecně prospěšných prací je nespravedlivá a není v souladu se základním účelem a cílem trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Podle jeho názoru na případ obviněného nelze aplikovat judikát č. 30/1979 Sb. rozh. tr. Podstatou citovaného judikátu bylo předložení kopie dokladu o získání vysokoškolského vzdělání s tím, že na ní byla provedena příslušná úprava, avšak originál veřejné listiny zůstal nedotčen. V dané věci tomu však takto není. U obviněného nešlo o vědomé předkládání fotokopie řidičského průkazu, protože řidiči se při dopravních kontrolách prokazují originály těchto průkazů, a nikoliv jejich fotokopiemi. Jestliže si tedy kdokoliv pořídí kopii řidičského průkazu, provede v této kopii potřebné úpravy a pak jej předkládá jako originál při silniční kontrole, jde o padělanou listinu a tato osoba se dopouští trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny ve smyslu §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. Jinými slovy řečeno, veřejnou listinou by nebyla neověřená kopie padělku veřejné listiny jenom v případě, pokud by byla tato kopie předkládána skutečně jen jako kopie a nebyla by vydávána za originál veřejné listiny, jak se stalo v případě obviněného. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., uvedl, že způsob, jakým obviněný řidičský průkaz získal, stejně tak způsob, kterým se prokazoval dne 9. 5. 2003 nstržm. PČR I. Š., byl zcela v rozporu s postupem při legálním získání řidičského průkazu uváděným obviněným v průběhu trestního řízení. Přitom se jedná o postup nejméně v jeho základních krocích všeobecně známý a musel být při jeho rozumových schopnostech znám i obviněnému. Jde-li o jiný postup, nemůže jít o pravý, legálně vydaný řidičský průkaz, nýbrž toliko o jeho padělek. S tím, že obviněný disponuje padělkem řidičského průkazu, který užil jako pravý při dopravní kontrole dne 9. 5. 2003, musel být za situace, kdy neexistuje sebemenší racionální důvod, proč by se mohl domnívat, že lze řidičský průkaz legálně získat bez absolvování autoškoly a administrativního řízení, navíc prostřednictvím osoby, o které nic bližšího nevěděl a se kterou se setkal podle vlastních slov v podstatě náhodně, přinejmenším srozuměn. Jde o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Třebaže v závěru dovolání obviněný tvrdí, že rozhodnutí zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nelze jeho námitkám přiznat právně relevantní povahu. Jeho námitky mají totiž primárně původ ve skutkovém zjištění, resp. v hodnocení důkazů. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Ve světle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát námitky, jimiž obviněný brojí proti závěrům soudu prvního stupně ohledně zjištění, zda se obviněný prokazoval fotokopií či originálem řídičského průkazu. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu vyjádřeným na str. 3 usnesení, že pro posouzení znaku „veřejná listina“ není tato otázka rozhodná. Ostatně, tvrdí-li obviněný, že „provedeným dokazováním nebyly bezezbytku odstraněny rozpory, zda se jednalo o veřejnou listinu“, nemá tato námitka charakter námitky právní, nýbrž skutkové. Rovněž lze bezpochyby vyvrátit námitku obviněného, pokud namítá, že nemohl vědět, že jde o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou. Této jeho obhajobě nelze přisvědčit, neboť skutkové zjištění vyjádřené objektivně v tzv. skutkové větě výroku o vině tím, že „průkaz zakoupil od blíže nezjištěné osoby za částku 10.000,- Kč, přičemž si byl vědom, že neabsolvoval potřebný řidičský kurz a zkoušky“ jednoznačně svědčí o tom, že vyvíjel maximální snahu za účelem pořízení řidičského průkazu nelegální cestou. Za této situace musel být přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. srozuměn s tím, že řidičský průkaz nebude pravý. Lze proto shrnout, že byť obviněný poukazuje na absenci některých z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (subjektivní stránky a v rámci objektivní stránky trestného činu znak „veřejné listiny“), původ těchto námitek spatřuje v tom, jaká skutková zjištění byla učiněna, resp. že dokazování není v tomto směru úplné. Snahou obviněného je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Zbývá dodat, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze zabývat ani hodnotícími kritérii pro ukládání trestu. Nejde totiž o otázku, která by souvisela nesprávným právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl uložen podle §176 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1, 2 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Jedná se tudíž o trest uložený v zákonné výměře tohoto trestu od 50 do 400 hodin. Vzhledem k těmto skutečnostem nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Druhou alternativou tohoto dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval na jiném místě tohoto rozhodnutí /v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
V části první má tento dovolací důvod zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto i ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům a námitkám k nim uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Stejné rozhodnutí učinil i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann