ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.937.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 937/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný O. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 To 427/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 81/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 19 T 81/2006, byl obviněný O. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v přesně nezjištěné době přede dnem 4. 7. 2005 nejdříve navedl a pomohl již pravomocně odsouzené J. F. získat oprávnění k podnikatelské činnosti ve společnosti, která byla zadlužena a nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku jako jediná jednatelka a společnice obchodní společnosti V. G., s.r.o. se sídlem K. V., S., následně v několikadenním předstihu přede dnem 4. 7. 2005 J. F. kontaktoval jako jednatelku s tím, že pokud podepíše nějakou fakturu, dostane nějaké peníze a o další se nemusí starat, když J. F. souhlasila, tak prostřednictvím další nezjištěné osoby zajistil dne 4. 7. 2005 její převoz do K., zde J. F. na základě předchozí domluvy s obžalovaným a jeho pokynů v odpoledních hodinách téhož dne podepsala za odběratele jako jednatelka obchodní společnosti V. G., s.r.o. se sídlem K. V., S. objednávku – dodací list, ve které byla jako dodavatel uvedena L. J. – T. s místem podnikání K., H. a jako odběratel obchodní společnosti V. G., s.r.o. se sídlem K. V., S., kdy předmětem této objednávky byly výrobky – samoopalovací emulze v počtu 8100 ks, mýdla v počtu 760 ks a Theramag UF 18 p v počtu 3 ks, dále téhož dne na tomtéž místě podepsala jako jednatelka obchodní společnosti V. G., s.r.o. fakturu – daňový doklad, kterou vystavila L. J.– T. a ve které bylo mimo jiné uvedeno „fakturujeme vám za dodané zboží – samoopalovací emulze v počtu 8100 ks, mýdlo s rašelinovým extraktem v počtu 760 ks a Theramag UF 18 p v počtu 3 ks, kdy celková kupní cena za zboží činila 1.592.699,24 Kč, kterou se J. F. svým podpisem zavázala uhradit do 25. 7. 2005, zboží bylo odvezeno neustanovenou osobou na nezjištěné místo, dosud nebylo uhrazeno, tímto jednáním tak způsobil společně s J. F. poškozené L. J. – T. škodu ve výši 1.592.699,24 Kč, kdy takto jednal s vědomím, že společnost V. G., s.r.o. ve skutečnosti nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, že tato obchodní společnost, jakož i sama J. F. nemají finanční prostředky na zaplacení zboží a že výše uvedené zboží bylo odebráno s počátečním úmyslem jej neuhradit“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s J. F. poškozené L. J. – T. s místem podnikání K., H., způsobenou škodu ve výši 1,592.699,24 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 To 427/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Sokolově) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že se dovolává přezkoumání skutkových zjištění výhradně z tohoto hlediska, zda rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy zda bylo v plném souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Poznamenal, že brojí zejména proti právnímu posouzení činu, kterého se měl dopustit, a dále proti tomu, že odůvodnění rozsudku je zcela v rozporu s provedenými důkazy. Dále vyjádřil domněnku, že během řízení u soudů nižších stupňů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když byl odsouzen na základě jediného důkazu, a to výpovědi spoluobviněné F., kterou navíc jmenovaná svědkyně třikrát zásadně změnila. Prohlásil, že odmítá právní hodnocení věci jako trestný čin podvodu, neboť soud vůbec neprokazoval, jakou konkrétní činností se měl trestného činu dopustit. Podle jeho slov je celé řízení proti němu vedeno na základě tvrzení spoluobviněné, že byl do celé věci zainteresován, přičemž rozsáhlé dokazování (zejména nalézacího soudu) přispělo k tomu, že veškeré provedené důkazy hovoří v jeho prospěch (v této souvislosti výslovně poukázal na důkaz pomocí GPS modulu). Shledal, že bylo prokázáno, že někteří svědci byli s největší pravděpodobností nějak zapojeni do trestné činnosti, přitom akcentoval, že tito svědci nebyli dále logicky spojeni s jeho osobou, a tudíž takové svědectví nelze klást k jeho tíži, jak to učinily soudy nižších stupňů. Také namítl, že soud první ani druhé instance se nijak nevypořádal s tvrzeními svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch. Dospěl k závěru, že bylo jasně prokázáno, že neměl s věcí nic společného, popřípadě že zde byly minimálně důvodné pochybnosti. Konstatoval, že svědci M. O., P. O., M. H., O. U., D., F., R. H. a L. jednoznačně vypovídali v jeho prospěch, popř. o věci nic nevěděli, že ani výpisy z telefonních čísel neprokazovaly jeho vinu a výpisy z GPS, které zaznamenávaly jeho pohyb, vyvrátily tvrzení spoluobviněné. Přitom zdůraznil, že na druhé straně výpovědi spoluobviněné se významně lišily v uvádění časů, na které byla dotazována a které byly zásadní pro rozhodnutí ve věci. Uzavřel, že si je vědom toho, že dovolací soud není třetí instancí, přesto se domnívá, že obžalovaný může být odsouzen pouze na základě důkazů, které na sebe logicky navazují a které nejsou zásadně zpochybňovány nevyvratitelnými důkazy (výpis GPS), resp. že tato skutečnost nemůže být nahrazena pouhým vnitřním přesvědčením soudu, neboť by takovéto vnitřní přesvědčení mohlo být vykládáno jako svévole soudu. Seznal, že soud v jeho případě nepostupoval podle zákona při hodnocení důkazů a právní hodnocení neodpovídá provedeným důkazům.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 19 T 81/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 To 427/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K tomu státní zástupce doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo. Následně konstatoval, že pokud jde o argumentaci obviněného předloženou v dovolání, v jejímž rámci tvrdí nesprávnost skutkových zjištění, zejména že se nedopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu, tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Uzavřel, že dovolání obviněného, byť formálně se opírající o zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v celém jeho rozsahu hodnotí jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 To 427/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují svojí podstatou právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům ve skutečnosti vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání vyjadřuje výhrady vůči odůvodnění rozsudku, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý