ECLI:CZ:NSS:2020:7.AFS.420.2018:37
sp. zn. 7 Afs 420/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: MouseHouse, s. r. o.,
se sídlem Koperníkova 1490/11, Praha 2, zastoupena Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem
se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. 3 Af 27/2015 - 76,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. 3 Af 27/2015 - 76,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2015, č. j. 9872/15/5200-20442-711315,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 14 800 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Jaroslava Marka,
advokáta, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) doměřil žalobkyni deseti
samostatnými rozhodnutími ze dne 26. 8. 2013 daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“)
za zdaňovací období měsíců červen 2010, srpen až prosinec 2010, duben až červen 2011 a srpen
2011 (dále též „dodatečné platební výměry“). K doměření daně došlo na základě výsledků daňové
kontroly provedené u žalobkyně ve dnech 18. 4. 2012 - 13. 8. 2013, která byla zaměřena
na prověření deklarovaných přijatých zdanitelných plnění od společnosti X s. r. o. (dále též „X“)
za reklamní služby - propagace na golfových turnajích a vysílání reklamních spotů na LCD
obrazovce v Praze. Správce daně konstatoval, že žalobkyně neprokázala přijetí zdanitelných
plnění právě od X, neboť za tuto společnost nejednala oprávněná osoba.
[2] Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, která žalovaný zamítl
společným rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015, č. j. 9872/15/5200-20442-711315. Dle žalovaného
nebylo možné odmítnout nárok na odpočet daně pouze s poukazem na to, že nebylo prokázáno
poskytnutí zdanitelných plnění právě od X, nebylo-li současně prokázáno, že obchodní transakce
byly zasaženy podvodem a že žalobkyně mohla a měla vědět, že jí přijatá plnění, u nichž uplatňuje
nárok na odpočet daně, byla součástí tohoto podvodu. Na základě doplněných podkladů
odvolacího řízení pak dospěl k závěru, že zdanitelná plnění přijatá žalobkyní byla zasažena
podvodem a že žalobkyně v důsledku svého neobezřetného vystupování v obchodních vztazích
s X mohla a měla vědět, že je součástí podvodného jednání.
II.
[3] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského
soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl,
že v daném případě došlo k podvodnému jednání u společnosti X, tj. dodavatele žalobkyně.
Podvodné jednání spočívalo ve zneužití Y, který nebyl schopen fakticky vykonávat funkci
jednatele společnosti X, což žalovaný řádně zdůvodnil. Právní jednání této společnosti proto
nemohou být platná. To se týká rovněž registrace k DPH a přiznání k DPH za období červen
2010 až srpen 2011, na něž je třeba nahlížet, jako by nebyla nikdy podána. Společnost X tedy
za předmětná zdaňovací období nepřiznala žádná uskutečněná zdanitelná plnění a zároveň
neodvedla DPH. Uplatnila-li si žalobkyně následně nárok na odpočet daně na základě dokladů
přijatých od společnosti X za zdanitelná plnění uskutečněná ve výše uvedených zdaňovacích
obdobích, byla narušena neutralita DPH. Poté městský soud vyjmenoval všechna objektivní
kritéria, která dle žalovaného prokazují, že žalobkyně mohla a měla vědět, že jí přijatá plnění jsou
součástí podvodu na DPH. Přisvědčil žalobkyni, že některá z nich představují v zásadě běžné
okolnosti obchodní praxe, konkrétně zjištění, že Y byl ve stejný den zapsán jako společník
a jednatel dvou společností s široce vymezeným předmětem podnikání a že sídlo společnosti X
uvedené v obchodním rejstříku není skutečným sídlem společnosti. V úhrnu se však městský
soud ztotožnil se žalovaným, že žalobkyně nejednala s náležitou opatrností a obezřetností. Nijak
totiž neprověřovala svého obchodního partnera a jeho vnitřní poměry a spokojila se s bezvadným
plněním. To z pohledu DPH není dostačující. Žalobkyně byla povinna osvědčit, že podnikla
všechny racionální kroky k ověření, že není součástí daňového podvodu. Taková opatření však
nepřijala. Jelikož se společností X žádné zkušenosti neměla a neznala ji, nemohla se toliko
spoléhat na známost s jejím zaměstnancem J. P. Rovněž některá smluvní ujednání a okolnosti
obchodní transakce byly vysoce nestandardní. Soud poukázal zejména na to, že se golfových
turnajů účastnil opakovaně velmi omezený okruh lidí, že se žalobkyně zavázala zaplatit
za reklamní propagaci pevnou částku 200 000 Kč za jeden turnaj, aniž by přesně dopředu věděla,
v jakém rozsahu jí bude plnění poskytnuto, přičemž využila pouze část smluvených způsobů
propagace a že cena za odvysílání spotu na LCD obrazovce byla neúměrně vyšší než cena
obvyklá. Dle městského soudu nemohlo vysvětlení podané žalobkyní k jednotlivým objektivním
kritériím vyvrátit závěr žalovaného o jejím vědomém zapojení do podvodu na DPH. Městský
soud nepřisvědčil ani námitkám žalobkyně, že je rozhodnutí žalovaného nesrozumitelné.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Rozporuje závěr, že zdanitelná plnění
poskytnutá společností X byla zasažena podvodem, jakož i závěr, že o tomto podvodu mohla
a měla vědět.
[5] Dle stěžovatelky vycházel městský soud při konstatování existence podvodu na DPH
z neprokázaných tvrzení. Způsobilost Y k právním úkonům byla omezena až v březnu 2012,
avšak X vznikla již v roce 2009 a sporná plnění byla poskytnuta v letech 2010 a 2011. Ani
ze svědecké výpovědi Y provedené v prosinci 2012 nelze usuzovat na jeho mentální slabost.
Mentální schopnosti Y, resp. jeho způsobilost k právnímu jednání před rokem 2012 nikdo
kvalifikovaně nezkoumal. Takový úsudek si nemůže učinit sám správce daně. Ze skutečnosti,
že se Y vyučil a při zakládání společností osobně jednal s notáři a bankou, lze usuzovat na to,
že zásadními problémy netrpěl. Tyto důkazní prostředky však městský soud řádně nehodnotil.
To, že je Y naivní, ovlivnitelný a nepříliš inteligentní samo o sobě neprokazuje, že jeho právní
jednání nelze považovat za platná. Nelze ani vyloučit, že spojení Y s JUDr. U., který měl
společnost X fakticky ovládat, bylo vzájemně výhodné a Y nebyl nijak zneužit. Činnost
společnosti nesměřovala k jeho poškození, neboť nebyla zjištěna žádná daňová ani jiná
nezákonnost. Jediné pochybení X spočívá v neprokázání podpisu některých písemností
oprávněnou osobou. Daňové povinnosti však plnila do doby, než správce daně zpětně
zpochybnil její registraci k DPH a zneplatnil daňová přiznání bez následného vyměření daně.
Konstrukci daňového podvodu založenou na neplatnosti právních úkonů Y vzhledem k jeho
mentálnímu stavu nebo zneužití navíc vytvořil až soud. Žalovaný odkázal toliko na to,
že společnost v daňových přiznáních vykazovala při velkých obratech nízké daňové povinnosti,
v její činnosti bylo několik neobvyklostí a sporné dokumenty nepodepsal Y. Do doby zásahu
daňové správy však nenastal daňový podvod. Společnost X jednala jako plátce, když fakturovala
DPH, kterou stěžovatelka hradila. Ze spisu plyne, že X plnění uskutečněná pro stěžovatelku
přiznala a daň (zřejmě) zaplatila. Teprve poté došlo ke zpochybnění její registrace pro zfalšování
podpisů Y. Toto zjištění je však založeno pouze na nevěrohodných výpovědích Y provedených
v době, kdy byla potvrzena jeho mentální porucha. Znalecké posouzení sporných podpisů
provedeno nebylo. Ani případné vnitřní nesrovnalosti ve X se navenek neprojevily krácením
daně. Správce daně měl X po zneplatnění daňových přiznání stanovit daň podle pomůcek.
Teprve závěry z tohoto řízení mohly svědčit o daňovém podvodu. Daňová správa však stanovila,
že X má nulovou daňovou povinnost, nemohlo tedy dojít k úniku. Nebylo prokázáno ani žádné
daňové zvýhodnění u stěžovatelky či X. Výsledný stav, tj. uplatnění odpočtu daně z titulu plnění
od neplátce, navodila sama daňová správa.
[6] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nejednala s náležitou
opatrností a obezřetností. Je zcela běžné jednat s osobou pověřenou k řešení daného obchodního
případu, nikoliv přímo s jednatelem. Zvláště v situaci, kdy se jedná o stěžovatelce známou osobu.
J. P. pro ni znamenal záruku solidního obchodního jednání. Nic neobvyklého není ani na tom,
že je smlouva ze strany jednatele protistrany předem podepsána. Požadavky soudu na jednání
stěžovatelky lze naopak považovat za neobvyklé a bezúčelné a míru její jistoty by nijak nezvýšily.
Soud se při hodnocení efektivity reklamy spolehl na laický názor žalovaného, aniž by přihlédl
k argumentům stěžovatelky. Nepodložený je i závěr, že stěžovatelka se zavázala k platbě
propagace, jejíž rozsah předem neznala. Přestože stěžovatelka nevyužila samostatné prezentace
svého loga, zvolený způsob pro ni byl dostatečně výrazný. Pokud by byl správný závěr soudu,
že stěžovatelka skutečně neobdržela podstatnou část plnění, bylo by snazší doměřit daň z tohoto
titulu. O poskytnutí plnění tedy zjevně pochybnosti nejsou. Žalovaný pak nijak nedoložil, že cena
za odvysílání spotů na LCD obrazovce byla neúměrně vyšší než cena obvyklá za srovnatelných
podmínek.
[7] Městskému soudu dále vytýká, že se nezabýval řádně všemi jejími argumenty v otázce
jejího vědomého zapojení do podvodné transakce a nekriticky přejal tvrzení žalovaného. Vyjevil
svůj dojem z předestřených okolností jako celku, aniž by se zabýval relevancí jednotlivých
objektivních okolností, tj. tím, zda skutečně nastaly, zda jsou skutečně tak výrazně neobvyklé,
že prakticky nemohly nastat nahodile, zda spolu vzájemně souvisejí, a zda musely nastat právě
ve vztahu k prokazované skutečnosti, a nikoliv z jiného důvodu. Soud se dále nevypořádal řádně
s námitkami vytýkajícími žalovanému rozhodnutí jeho nejednoznačnost.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž vyjádřil souhlas s posouzením věci
ze strany městského soudu. V daném případě došlo k narušení neutrality DPH tím, že společnost
X nepřiznala v kontrolovaných zdaňovacích obdobích žádná uskutečněná zdanitelná plnění
a zároveň neodvedla DPH. K tomuto narušení neutrality pak přistoupily další podezřelé
okolnosti týkající se osoby Y. Společně tyto skutečnosti svědčí o existenci podvodu na DPH.
Dále žalovaný vyjmenoval jím označené objektivní okolnosti svědčící o tom, že stěžovatelka
při obchodním jednání neprověřovala s náležitou opatrností svého dodavatele a osobu, která
za něj měla vystupovat, nevěnovala náležitou péči při uzavírání smluv a nepostupovala dostatečně
obezřetně, tedy s péčí řádného hospodáře. Žalovaný se ztotožňuje s vypořádáním žalobních
námitek městským soudem, který nijak nevybočil z mezí daných s. ř. s. Z výše uvedených důvodů
žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Zodpovězení kasačních námitek se neobejde bez rekapitulace obsahu správního spisu.
Na základě informací od Finančního úřadu pro Prahu 6 o tom, že společnosti X byla zrušena
registrace k DPH, zahájil správce daně u stěžovatelky dne 18. 4. 2012 kontrolu DPH
za zdaňovací období červen 2010, srpen až prosinec 2010, duben až červen 2011 a srpen 2011.
Daňová kontrola byla zaměřena na prověřování nároků na odpočet DPH z plnění přijatých
od tohoto dodavatele na základě rámcové smlouvy o reklamní kampani na LCD velkoplošných
obrazovkách ze dne 1. 7. 2010 a smluv o reklamě ze dne 10. 5. 2010 (Golf club Karlštejn),
ze dne 14. 7. 2010 (Astoria golf resort), ze dne 25. 8. 2010 (Golf club Zbraslav), ze dne
14. 9. 2010 (Golf club Plzeň), ze dne 15. 11. 2010 (Golf club Čechie) a ze dne 8. 4. 2011
(6 golfových lokalit). V rámcové smlouvě o reklamní kampani na LCD velkoplošných
obrazovkách se X zavázala zajistit pro stěžovatelku reklamní kampaně vysílané prostřednictvím
velkoplošné LED diodové obrazovky dle specifikace v dílčích dohodách (k tomu doloženy 2
mediální plány na srpen a listopad 2010). Ve smlouvách o reklamě se X zavázala umožnit
stěžovatelce propagaci jakožto partnera konkrétního turnaje v rámci X GOLF TOUR 2010, resp.
2011, zejména umístěním bannerů, reklamních panelů, plakátů, letáků a log stěžovatelky
na golfových hřištích a propagačních materiálech k turnaji, umožněním účasti dvou hostů
na turnaji a oprávněním stěžovatelky užívat oficiální logo turnaje ve spojitosti s jejími výrobky či
reklamními materiály. Za jednotlivá poskytnutá reklamní plnění vystavila společnost
v kontrolovaných zdaňovacích obdobích X celkem 11 faktur (pokaždé na částku 200 000 Kč
a DPH 40 000 Kč).
[13] Do protokolu o ústním jednání ze dne 31. 5. 2012 jednatel stěžovatelky uvedl, že za X
jednal J. P., kterého zná delší dobu jako poskytovatele reklamy a který mu nabídl účast na
reklamní túře golf tour. Dne 29. 8. 2012 provedl správce daně výslech J. P. Ten uvedl, že byl
zaměstnancem stěžovatelky asi v roce 2002, od roku 2009 do října 2011 byl zaměstnancem X.
Pracovní i obchodní záležitosti řešil s JUDr. U., jednatele Y nikdy osobně neviděl. Pro X
zajišťoval chod reklamní propagace v outdoorových médiích, na golfových turnajích a dalších
akcích. Kancelář společnosti, včetně sekretářky, účetního oddělení a zasedací místnosti byla
na Kubánském náměstí v Praze 10. K nabízení reklamní činnosti měl plnou moc, klientům
předával někdy i smlouvy a faktury. Pro stěžovatelku zajišťoval propagaci na golfových turnajích
a na outdoorových médiích. Plnění proběhlo tak, že kompletně zajistil akci, jejíž byla stěžovatelka
partnerem. Dále byl k těmto akcím pořízen záznam na DVD. Ve výpovědi provedené v rámci
odvolacího řízení dne 20. 10. 2014 J. P. v rozporu se svou dřívější výpovědí uvedl, že se s Y setkal
při několika akcích a na vánočním firemním večírku, avšak nepamatuje si, jak vypadal.
[14] Na základě dožádání obdržel správce daně od Finančního úřadu pro Prahu 6 protokoly
o výsleších Y, jednatele X, provedených ve dnech 19. 5. 2011, 6. 6. 2011 a 24. 10. 2011 a seznam
zaměstnanců X evidovaných Českou správou sociálního zabezpečení, dle kterého byl J. P. jako
zaměstnanec evidován od 1. 4. 2010 do 31. 10. 2011. Y v uvedených protokolech vypověděl,
že ukončil zvláštní školu, poté se vyučil v Pleasu a toho času je zaměstnancem technických služeb
Havlíčkův Brod. Na počítači pracovat neumí. Dále popřel, že by za společnost X podepisoval
jakékoliv dokumenty, tuto společnost nezná a neví, že je zapsán jako její jednatel. Kdysi podepsal
nějaké papíry JUDr. U., neví však jaké. Této osoby se bojí, protože mu vyhrožovala, kontaktu s ní
se vyhýbá. Dne 3. 12. 2012 provedl správce daně formou dožádání výslech Y, který opět
veškerou činnost pro X i spolupráci se stěžovatelkou popřel. Ve spise je dále založen rozsudek
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 3. 2012, č. j. 0 Nc 733/2011 - 55, jímž byl Y
omezen ve způsobilosti k právním úkonům týkajícím se nakládání s majetkem, jehož cena
přesahuje částku 1 000 Kč pro trvalou a neléčitelnou mentální retardaci lehkého stupně spojenou
se značnou naivitou, důvěřivostí a ovlivnitelností (dále též „rozsudek o omezení způsobilosti“).
[15] Ve spise se nachází rovněž daňová přiznání X k DPH za zdaňovací období červen 2010
až srpen 2011 spolu s výzvami Finančního úřadu pro Prahu 6 k odstranění vad podání z důvodu
zjištění, že tato daňová přiznání nebyla podepsána oprávněnou osobou. V případě daňových
přiznání za srpen 2010 až listopad 2010, leden 2011 a březen 2011 jsou ve spisu kromě výzev
k odstranění vad podání založena rovněž rozhodnutí ve věci obnovy řízení o vyměření daně,
jimiž byly u X bez náhrady zrušeny konkludentní platební výměry, neboť bylo zjištěno, že daňová
přiznání byla podepsána osobou neoprávněnou a na výzvu správce daně nebyla zjednána
náprava.
[16] Žalovaný dovodil, že společnost X nepřiznala ve zdaňovacích obdobích červen 2010 až
srpen 2011 žádná uskutečněná zdanitelná plnění a zároveň neodvedla DPH. Jelikož si
stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně na základě dokladů přijatých od společnosti X za
zdanitelná plnění uskutečněná v těchto zdaňovacích obdobích, došlo k narušení neutrality DPH.
Dle žalovaného přitom stěžovatelka mohla a měla vědět, že se svými transakcemi účastní
podvodu na DPH uskutečňovaného tímto dodavatelem.
[17] Ústředním pojmem pro odepření nároku na odpočet DPH na vstupu je existence
podvodu na DPH. Tento pojem zahrnuje podle judikatury Soudního dvora Evropské unie
situace, v nichž jeden z účastníků obchodní transakce neodvede státní pokladně vybranou daň
a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem směrnice o dani
z přidané hodnoty, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným obchodním podmínkám
[rozsudky ze dne 12. 1. 2006 ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03, Optigen Ltd
a Fulcrum Electronics Ltd (v likvidaci) a Bond House Systems Ltd proti Commissioners of Customs & Excese,
Sb. rozh., s. I-483, ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel proti
Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL, Sb. rozh., s. I-6161, a ze dne 21. 6. 2012,
ve spojených věcech C-80/11 a C -142/11, Mahagében kft a Péter Dávid]. Tuto definici podvodu
na DPH převzaly též české soudy, přičemž zdůrazňují, že o podvod na DPH se jedná jen tehdy,
pokud byla zjištěna ztráta na DPH. K učinění závěru o existenci podvodu na DPH nepostačuje,
pokud je některý z daňových subjektů zapojených do obchodního řetězce nekontaktní,
takže nelze ověřit, zda byla přiznána a odvedena DPH na výstupu ze zdanitelného plnění
přijatého jiným daňovým subjektem v řetězci, jenž si z něho nárokuje odpočet DPH na vstupu.
O podvod na DPH jde totiž jen tehdy, jestliže bylo zjištěno a prokázáno skutečné (nikoliv pouze
hypotetické) porušení neutrality, na které je tato daň postavena (viz rozsudky NSS ze dne
10. 11. 2015, č. j. 9 Afs 163/2015 - 44, bod 46, ze dne 21. 12. 2016, č. j. 6 Afs 147/2016 - 28,
ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 427/2017 - 48, bod 36, a ze dne 18. 10. 2018,
č. j. 9 Afs 333/2017 - 63, body 38 a 39). V daňovém řízení tedy musí být postaveno najisto,
v jakých skutkových okolnostech daňový podvod spočíval. Správce daně přitom může vycházet
z mnoha indicií, které mu jsou k dispozici; rozhodné je posouzení všech objektivních okolností
vykázané transakce, včetně právní, obchodní a osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 9 Afs 94/2009 - 156, ze dne
21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 427/2017 - 48, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 6 Afs 130/2014 - 60, a další).
[18] Stěžovatelka namítla, že ze spisu ani z rozhodnutí žalovaného nevyplynuly žádné
skutečnosti, které by prokazovaly existenci daňového podvodu ve výše popsaném smyslu. Této
námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a naopak se shoduje s posouzením městského soudu,
že v posuzované věci se žalovanému podařilo identifikovat daňový únik (shodně viz rozsudek
zdejšího soudu ze dne 7. 8. 2019, č. j. 5 Afs 263/2018 - 51, týkající se totožného dodavatele), byť
jsou úvahy žalovaného v tomto směru poněkud spletité a samotný závěr strohý.
[19] Ve vztahu k existenci daňového podvodu vychází rozhodnutí žalovaného z následujících
podstatných okolností: 1) do pozice jediného jednatele X byla angažována osoba trpící mentální
retardací lehkého stupně, tj. vedení této společnosti bylo zajištěno toliko formálně; 2) X skutečně
vykonávala ekonomickou činnost, a sice prostřednictvím osob, které byly evidovány jako její
zaměstnanci (v posuzované věci J. P.), tj. vlastní ekonomická činnost nebyla vykonávána zcela
„mimo“ X, neboť zaměstnanci ji vykonávali jejím jménem a na její účet, a proto jsou zdanitelná
plnění poskytnutá jejím jménem přičitatelná této společnosti a nikoliv jiné osobě (např. JUDr. U.
jakožto osobě zřejmě fakticky ovládající X a řídící její chod); 3) poté, co Finanční úřad pro Prahu
6 zahájil šetření týkající se registrace X k DPH a daňových přiznání podaných jejím jménem,
a zjistil, že společnost je od počátku vedena osobou k tomu zjevně nezpůsobilou, která žádná
daňová podání neučinila, X nenapravila zjištěné nesrovnalosti a nesplnila své daňové povinnosti,
tj. X se řádně neregistrovala k DPH ani nepodala daňová přiznání za kontrolovaná zdaňovací
období; 4) stěžovatelka si z plnění poskytnutých X uplatnila nárok na odpočet DPH.
[20] Z napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, v jakých skutkových okolnostech měl daňový
podvod spočívat. Žalovaný daňový podvod popsal, uvedl, v čem měla spočívat jeho podstata,
a vylíčil řetězec skutkových okolností, ze kterých je v souhrnu možné dovozovat, že se o daňový
podvod jednalo.
[21] Na základě obsahu správního spisu považuje Nejvyšší správní soud za spolehlivě zjištěný
skutkový stav, že Y trpěl uvedeným omezením znemožňujícím řádný výkon funkce jednatele již
v průběhu tohoto výkonu, a že se na provozu společnosti X nijak nepodílel. O existenci omezení
svědčí především rozsudek o omezení způsobilosti. Byť byl tento rozsudek vydán až v březnu
2012, jak namítá stěžovatelka, samotné řízení o způsobilosti Y k právním úkonům bylo
u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě zahájeno již dne 4. 10. 2011 usnesením
č. j. 0 Nc 733/2011 - 28, na podnět města Světlá nad Sázavou. Na základě lékařské zprávy
a znaleckého posudku přitom okresní soud konstatoval, že uvedená porucha Y je trvalá a neléčitelná
a tento není schopen vykonávat funkci jednatele jakékoliv firmy nebo zacházet s více než
čtyřcifernými čísly. Rozsudek okresního soudu tak neposkytuje oporu pro domněnku
stěžovatelky, že by porucha u Y nastala teprve v roce 2012, kdy byla jeho způsobilost k právním
úkonům pravomocně omezena. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že se Y při zakládání
společnosti X účastnil jednání u notáře a v bance. Z rozsudku o omezení způsobilosti neplyne,
že by Y nebyl schopen se těchto jednání vůbec účastnit, ale toliko to, že úředním jednáním
rozumí v omezené míře. Dotčeným osobám tudíž nemuselo být na první pohled zjevné,
že se jedná o osobu neschopnou výkonu funkce jednatele.
[22] Nejvyšší správní soud považuje dále za podstatné, že Y při všech provedených výsleších
popřel, že by kdy nějakou činnost pro X prováděl a vystavoval jejím jménem jakékoliv
dokumenty. Jeho výpovědi jsou v tomto ohledu konzistentní a přesvědčivé, a to i právě
s ohledem na jeho diagnózu reflektovanou rovněž v rozsudku o omezení způsobilosti. Ostatně,
jeho výpovědi korespondují se svědeckou výpovědí J. P. Ten vypověděl, že pracovní smlouvu
podepsal s JUDr. U., který mu zadával rovněž úkoly a práci, vystavil plnou moc k jednání ve věci
golfových turnajů a jemuž předával výsledky své práce. Dále vypověděl, že JUDr. U. měl plnou
moc k zastupování X ve všech záležitostech. Z provedených svědeckých výpovědí tak shodně
vyplývá, že Y se na běžném chodu a řízení X aktivně nepodílel.
[23] Z hlediska existence daňového podvodu pak není podstatná otázka platnosti jednání Y
ani to, zda skutečně došlo ke zfalšování jeho podpisů, ale to, zda zapojení takto omezené osoby
(lhostejno, zda se ze strany JUDr. U. jednalo o využití či zneužití její naivity) vedlo v konečném
důsledku k neodvedení vybrané daně, kterou si další účastník řetězce odečetl. V této souvislosti
stěžovatelka poukazuje na to, že X řádně plnila své daňové povinnosti a k neodvedení daně došlo
pouze na základě zásahu Finančního úřadu pro Prahu 6 spočívajícím ve zrušení registrace
dodavatele X k DPH i konkludentních platebních výměrů. S tímto názorem však nelze souhlasit.
Finanční úřad pro Prahu 6 přistoupil ke zrušení registrace i konkludentních platebních výměrů
v obnoveném řízení teprve poté, kdy společnost X na výzvy k odstranění zjištěných nesrovnalostí
nijak nereagovala a se správcem daně dále nespolupracovala. Stěžovatelkou namítaný „zásah“
daňové správy tedy nebyl žádným výsledkem libovůle Finančního úřadu pro Prahu 6, ale byl
vyvolán právě zjištěním o nestandardním fungování dané společnosti. Po zahájení šetření ve věci
správnosti registrace k DPH pak X přestala zcela plnit své daňové povinnosti. Pokud by daná
společnost obchodovala běžným způsobem a řádně plnila své daňové povinnosti, jak dovozuje
stěžovatelka, pak by nepochybně rovněž vysvětlila a odstranila vytýkané vady podání, příp.
potvrdila jejich správnost či je nahradila formálně bezvadnými podáními. To však X neučinila.
Neodvedení daně u uvedeného dodavatele stěžovatelky proto nelze považovat za důsledek
zásahu Finančního úřadu pro Prahu 6, ale je třeba jej přičítat nespolupráci tohoto dodavatele
s jeho správcem daně.
[24] Výsledkem řízení se společností X pak nebylo stanovení nulové daňové povinnosti, jak
mylně dovozuje stěžovatelka. Její případ se tedy odlišuje od toho, který řešil Nejvyšší správní
soud ve věci vedené pod sp. zn. 9 Afs 333/2017.
[25] Daňový únik tak nepochybně nastal u dodavatele stěžovatelky (společnosti X), přičemž
tento byl založen na tom, že pro výkon funkce jednatele byl angažován Y jakožto osoba trpící
mentální retardací lehkého stupně, který dle svých výpovědí neměl o existenci X, její činnosti
a fungování vůbec ponětí a nijak se na jejím chodu (včetně podání daňových přiznání) nepodílel
a uvedený dodavatel za kontrolovaná zdaňovací období v konečném důsledku nepřiznal DPH,
přestože nepochybně prostřednictvím dalších osob vykonával jemu přičitatelnou ekonomickou
činnost a poskytoval zdanitelná plnění nemalého rozsahu (minimálně ve prospěch stěžovatelky).
Ať již bylo účelem popsaného uspořádání společnosti X cokoliv, nepochybně se tento její
„způsob fungování“ odrazil rovněž v rovině plnění daňových povinností. Tato společnost nebyla
řádně registrována k DPH a nebyla jí ani řádně stanovena daň z uskutečněných zdanitelných
plnění. Závěr žalovaného a krajského soudu, že společnost X (tedy dodavatel stěžovatelky) daň
v kontrolovaných zdaňovacích obdobích nepřiznala, zatímco stěžovatelka uplatnila nárok
na odpočet na základě přijatých dokladů od této společnosti, čímž došlo k narušení neutrality
DPH, tak obstojí.
[26] Samotná existence podvodu na DPH však není pro odepření nároku na odpočet DPH
dostačující. Dle judikatury Soudního dvora je dále nutné posoudit i subjektivní stránku jednání,
tedy vědomost daňového subjektu o daňovém podvodu. Ve věci Optigen je zdůrazněno, že nárok
na odpočet daně nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná
transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže vědět. Vzhledem k tomu,
že odmítnutí nároku na odpočet je výjimkou ze základní zásady, kterou tento nárok představuje,
je na daňovém orgánu, aby dostatečně právně prokázal objektivní okolnosti umožňující učinit
závěr, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění
nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem
operujícím v dodavatelském řetězci na vstupu (věc Mahagében, bod 49). Zásada daňové neutrality
brání obecné diferenciaci mezi legálními a protiprávními plněními. Proto subjekty, které přijmou
veškerá opatření, jež od nich mohou být rozumně vyžadována, aby zajistily, že jejich plnění
nejsou součástí podvodu, bez ohledu na to, zda se jedná o podvod na dani z přidané hodnoty,
nebo jiné podvody, musejí mít možnost důvěřovat legalitě uvedených plnění, aniž by riskovaly
ztrátu svého nároku na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu (viz rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 5. 2006 ve věci C-384/04, Federation of Technological
Industries a další, bod 33).
[27] Stěžovatelka namítla, že městský soud v otázce, zda mohla a měla vědět, že zdanitelná
plnění poskytnutá společností X jsou zasažena podvodem, nekriticky převzal argumentaci
žalovaného a řádně nevypořádal námitky, které proti ní stěžovatelka v žalobě vznesla.
[28] Městský soud na straně 9 a 10 rozsudku shrnul skutečnosti, které žalovaný označil
za objektivní kritéria prokazující, že stěžovatelka mohla a měla vědět, že je součástí podvodu
na DPH. Připustil, že u některých z nich se jedná o běžné okolnosti obchodní praxe, avšak
v úhrnu se ztotožnil s posouzením žalovaného, že stěžovatelka nejednala s náležitou opatrností
a obezřetností. Vytkl jí zejména nedostatečné prověřování obchodního partnera a vysokou
nestandardnost některých smluvních ujednání a okolností obchodní transakce.
[29] Stejně jako městský soud považuje i Nejvyšší správní soud za běžné okolnosti obchodní
praxe, z nichž nelze usuzovat na to, zda dodavatel je či není zapojen v podvodu na DPH, že Y
byl ve stejný den zapsán jako jednatel dvou společností se širokým předmětem podnikání a že X
nezveřejňuje účetní závěrky jejich založením do sbírky listin (ostatně tuto okolnost vyloučil již
sám žalovaný). Ani jedna z těchto okolností sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda dodavatel
či jiný subjekt je či není zapojen v podvodném obchodu, resp. zda podal daňové přiznání,
a odvedl či neodvedl daň (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018,
č. j. 5 Afs 252/2017 - 31).
[30] Je však třeba přisvědčit stěžovatelce, že ani další objektivní kritéria použitá žalovaným
pro odepření nároku na odpočet nelze považovat za skutečnosti svědčící o tom, že stěžovatelka
o existenci výše popsaného podvodu na DPH věděla či vědět mohla a měla.
[31] Stěžovatelce je v rámci těchto objektivních kritérií předně vytýkáno nedostatečné
prověření jejího obchodního partnera. Tato neobezřetnost dle žalovaného (potažmo i městského
soudu) spočívá v tom, že stěžovatelka: a) neověřovala shodu podpisového vzoru Y založeného
v obchodním rejstříku s podpisy uvedenými na daňových dokladech a smlouvách; b) nezjistila,
že sídlo dodavatele v obchodním rejstříku není skutečné, ale pouze administrativní; c) navázala
obchodní vztah s pro ni neznámým dodavatelem nedlouho působícím na trhu, přičemž s osobou
oprávněnou za něj jednat, se nikdy nesetkala a spolehla se toliko na osobní známost s osobou,
která za něj vystupovala (J. P.); a d) vstoupila do smluvního vztahu na základě předem
podepsaných smluv s předtištěným datem, přestože se s jednatelem dodavatele osobně nesetkala.
[32] Těmto objektivním okolnostem je nicméně společné, že se staly nestandardními a de facto
přitěžujícími teprve ve spojení s následnými zjištěními správce daně a žalovaného ohledně
skutečného vnitřního fungování dodavatele X. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně
judikoval, že skutečnosti, které nastanou ex post, resp. jsou správcem daně zjištěny až poté,
kdy k plnění došlo, nelze daňovému subjektu přičítat k tíži (viz např. rozsudky ve věcech
sp. zn. 5 Afs 131/2004, sp. zn. 5 Afs 129/2006, sp. zn. 5 Afs 83/2012, sp. zn. 5 Afs 180/2014,
sp. zn. 6 Afs 130/2014, sp. zn. 6 Afs 170/2016, sp. zn. 6 Afs 147/2016, sp. zn. 2 Afs 55/2016,
sp. zn. 5 Afs 60/2017 či sp. zn. 1 Afs 427/2017).
[33] Odhlédne-li soud od tohoto následného zjištění, nelze než konstatovat, že uvedené
objektivní okolnosti samy o sobě o žádném podvodném či neobezřetném jednání stěžovatelky
nesvědčí. Nelze totiž považovat za a priori abnormální a vypovídající o neobezřetnosti daňového
subjektu, pokud naváže spolupráci s určitým dodavatelem prostřednictvím jeho zaměstnance,
kterého osobně zná na základě dřívější spolupráce a ve věci své zakázky pak nejedná přímo
se statutárním orgánem dodavatele, nýbrž právě s tímto zaměstnancem pověřeným realizací
daného projektu díky svým vlastním poznatkům o jeho zkušenostech v daném oboru
a pracovních výkonech. Stejně tak používání virtuálních sídel je v obchodním styku známým
jevem, který sám o sobě podezření budit nemusí, není-li spojen s dalšími indiciemi
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 3 Afs 161/2016 - 51; ze dne
31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017 - 31; či ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 Afs 216/2018 - 47). Správce
daně přitom nijak neprověřoval tvrzení svědka J. P., že společnost X měla kanceláře
na Kubánském náměstí v Praze; dle obsahu spisu bylo šetření provedeno pouze v místě
registrovaného sídla. Je rovněž zcela běžné, že se smlouvy podepisují na různých místech,
tj. zdaleka ne vždy v obchodních prostorech dodavatele. Nejvyšší správní soud naopak
nepovažuje za běžnou obchodní praktiku, aby byl ověřován podpisový vzor statutárního zástupce
dodavatele v obchodním rejstříku za situace, kdy obchodní spolupráce bez problémů probíhá,
sjednané služby jsou poskytovány, a daňový subjekt tak nemá důvod k pochybnostem
o fungování dodavatele. Nadto se podpisy na smlouvách a daňových dokladech neliší
od podpisového vzoru založeného ve sbírce listin natolik zásadně, že by stěžovatelka nutně
musela pojmout důvodné pochybnosti, že tyto nejsou pravé. Žalovaný neoznačil žádné skutečné
indicie, na jejichž základě stěžovatelka měla mít racionální pochybnosti o výše popsaném
fungování X již v době uskutečňování samotných obchodů s tímto dodavatelem. Jeho závěry tak
nejsou dle názoru soudu dostatečně podloženy. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné odkázat na již zmiňovaný rozsudek ve věci sp. zn. 5 Afs 263/2018 týkající se téhož
dodavatele: „Pokud je stěžovateli v rámci těchto kritérií vytýkáno, že na straně dodavatele došlo
k protiprávnímu jednání, neboť za něj jednala neoprávněná osoba, nelze to přičítat k tíži stěžovatele, neboť se
jedná o skutečnost, o které nemohl stěžovatel v době obchodní transakce vědět a nemohl ji jakýmkoli způsobem
ovlivnit. Není zřejmé, jak stěžovatel měl vědět skutečnosti týkající se vnitřní organizace práce a podepisování
daňových dokladů svého dodavatele. Není ani nic nestandardního např. na tom, že transakce jsou uzavírány
s osobou jinou než s jednatelem společnosti, ani na tom, že smlouva je zaslána na jinou adresu, než je registrované
sídlo společnosti (nejde přitom o adresu neexistující či sídlo fiktivní). Nelze stěžovateli ani přičítat k tíži,
že dodavatel byl jemu příslušným správcem daně zaregistrován, ačkoli podala žádost o registraci osoba, která
nebyla k jednání za společnost oprávněná, což příslušný správce daně neověřoval. Stěžovatel existenci dodavatele
jakož i jeho registraci ověřil. Skutečnost, že byla následně dodavateli zrušena registrace, zcela jistě nemůže být
skutečností cokoli vypovídající o povědomosti stěžovatele o možném zapojení v pochybném obchodě uzavřeném více
než rok před zrušením registrace. Nelze ani přehlédnout to, že důvody pro obnovu registračního řízení nastaly
na straně správce daně, a to z důvodu jeho chybného postupu, nikoli na straně dodavatele stěžovatele.“
[34] Co se týče objektivních okolností, které mají svědčit o neobvyklých a „vysoce
nestandardních“ smluvních ujednáních či průběhu plnění [označené městským soudem g) až k)
a m)], jsou příslušné závěry žalovaného do značné míry vnitřně rozporné. Na jednu stranu má
za prokázané, že plnění se uskutečnilo, na stranu druhou přičítá stěžovatelce k tíži skutečnosti,
které se samy o sobě váží k prokázání faktického uskutečnění plnění ve sjednaném rozsahu,
respektive k prokázání splnění podmínky použití přijatých zdanitelných plnění pro uskutečnění
vlastní ekonomické činnosti stěžovatelky. V tomto ohledu je tak rozhodnutí žalovaného
nesrozumitelné, neboť na jednu stranu je vystavěno na premise o účasti stěžovatelky na daňovém
podvodu, na druhou stranu se jí fakticky (pod předestřenými objektivními skutečnostmi) vytýká
v podstatě neunesení důkazního břemene stran uskutečnění zdanitelného plnění a jeho
souvislosti s ekonomickou činností stěžovatelky (srov. rozsudky ve věci sp. zn. 5 Afs 263/2018,
nebo ve věci sp. zn. 1 Afs 427/2017).
[35] Žalovanému lze přisvědčit v tom, že označené okolnosti skutečně vyvolávají pochybnosti,
avšak nikoliv ve směru, zda stěžovatelka měla nebo mohla vědět o své účasti na daňovém
podvodu popsaném výše, ale ve směru skutečného rozsahu poskytnutého plnění a celkové
ekonomické smysluplnosti dané obchodní transakce pro stěžovatelku. Zpochybnil-li žalovaný
výši či rozsah zdanitelného plnění, bylo na něm, aby své pochybnosti prokázal a dokazování vedl
tímto směrem; nemůže to však bez dalšího vést k závěru o odepření nároku na odpočet, pokud
k plnění samotnému při splnění podmínek dle §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů došlo, ale může to vést k úpravě jeho výše.
Rovněž pozastavuje-li se žalovaný nad tím, že významná část nákladů stěžovatelky byla
vynaložena právě na nákup reklamních služeb poskytovaných v poměrně specifické formě
(propagace a účast na uzavřených golfových turnajích s velmi omezeným okruhem týchž
účastníků a s občerstvením, a to toliko pomocí umístění loga bez bližší prezentace zboží či služeb
nabízených stěžovatelkou), je třeba vést dokazování směrem k vyjasnění otázky, zda podstatou
participace stěžovatelky na golfové túře byla skutečně propagace její činnosti spojená s možností
akvizice potenciálních nových obchodních partnerů a nikoliv např. reprezentace, což může vést
k odepření nároku na odpočet dle §72 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek ve věci sp. zn. 5 Afs 87/2014), nikoliv však
k odepření nároku na odpočet z důvodu účasti na podvodu na DPH. Tímto směrem však správce
daně ani žalovaný dokazování nevedli.
[36] Výše uvedené závěry pak nemůže zvrátit poukaz žalovaného na to, že stěžovatelka
ve vyjádření ze dne 2. 10. 2014 neuvedla, že společnosti X dodávala reklamní a propagační
materiály společnost F & E. communications, s. r. o., ačkoliv jednatelem uvedeného dodavatele
byla osoba, která byla současně jednatelem stěžovatelky. Nejvyšší správní soud totiž postrádá
zdůvodnění, jak tato skutečnost souvisí s rozpoznáním podvodu na DPH, jehož podstatou nebyl
řetězec, v němž by docházelo k přeprodávání uvedených reklamních a propagačních materiálů.
Stěžovatelka od společnosti X nenakupovala reklamní a propagační materiály, které byly předtím
dodány jí spřízněnou osobou, ale komplexní službu spočívající v participaci na golfových
turnajích. Ze samotné absence sdělení o existenci subdodavatelského vztahu mezi X a F & E.
communications, s. r. o. ze strany stěžovatelky pak nelze usuzovat na její povědomost o možném
zapojení v podvodné transakci.
[37] Závěr žalovaného, že cena za odvysílání spotů na LCD velkoplošných obrazovkách byla
nepřiměřená, pak není dostatečně důkazně podložen. Žalovaný si za tímto účelem opatřil pouze
smlouvy mezi provozovateli příslušných zařízení a společností X, tj. vypočetl navýšení ceny,
avšak neprovedl poměření ceny sjednané ve smlouvách se stěžovatelkou s cenami, které
za odvysílání spotů v obdobné lokalitě a v obdobném rozsahu zaplatily jiné (koncové) subjekty,
nikoliv zprostředkovatelské reklamní agentury. Nezjišťoval ani to, zda a za jakých podmínek by
smlouvu o odvysílání spotů bylo možno uzavřít přímo se společnostmi provozujícími jednotlivé
LCD velkoplošné obrazovky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 6 Afs 61/2019). Ve vztahu k ceně propagace na golfových turnajích pak žalovaný
neprovedl žádnou analýzu její přiměřenosti, pouze opakovaně poukázal na neobvyklost
stanovené pevné částky.
[38] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal, že se žalovanému nepodařilo
prokázat skutečnosti svědčící stávající argumentaci žalovaného o vědomosti stěžovatelky
o možném zapojení v daňovém podvodu. Neztotožnil se tedy s posouzením městského soudu,
a proto jeho rozsudek dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož již v řízení před městským soudem
byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], soud
zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaný
je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto
rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[39] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.). Stěžovatelka měla ve věci
úspěch, náleží jí proto náhrada vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který úspěch
neměl.
[40] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč.
Stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem a z obsahu spisu nevyplývá, že by jí v řízení nějaké
další náklady vznikly. Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního
poplatku ve výši 5 000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za dva úkony zástupce
stěžovatelky: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.]. Za tyto úkony
náleží odměna ve výši 6 200 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu]
a náhrada hotových výdajů jejího zástupce za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Zástupce stěžovatelky nereagoval na výzvu soudu ze dne 8. 10. 2018,
č. j. 7 Afs 420/2018 - 16, k vyčíslení nákladů řízení a nedoložil, že by byl plátcem DPH. Celkem
tedy náklady řízení o kasační stížnosti činí 14 800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu