ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.273.2016:45
sp. zn. 7 As 273/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, č. j. 41 A 12/2015 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Třebíč, odboru správních činností (dále též „správní orgán
I. stupně“) ze dne 11. 8. 2014, č. j. OSČ-Př-259/2014-10/do, byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 31. 5. 2014 v 17:08 hod.
řídil osobní automobil OPEL Astra a nebyl připoután bezpečnostním pásem. Za toto jednání
byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které zamítl žalovaný
rozhodnutím ze dne 5. 1. 2015, č. j. KUJI 231/2015, sp. zn. OOSČ 1185/2014 OOSC/377/JN
(dále též „napadené rozhodnutí“).
II.
[3] Proti citovanému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou zamítl krajský soud
shora označeným rozsudkem. Podle krajského soudu byl skutkový stav věci zjištěn dostatečně.
Správní orgány nepochybily, pokud vyšly mj. ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů.
Z nich vyplývá, že stěžovatel řídil vozidlo, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem. Výpovědi
obou policistů jsou bez zásadních rozporů a jsou plně použitelné. Podle krajského soudu nelze
dovozovat ani zaujatost policistů. Policisté neměli zájem na výsledku řízení. Na rozdíl od policistů
měl žalobce důvod, proč věc prezentovat způsobem, jakým tak činil v žalobě. Žalobce měl navíc
možnost konfrontovat svědecké výpovědi zasahujících policistů při ústním jednání a pokládat
jim doplňující dotazy, což však neučinil. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám
(žalobce v žalobě mj. poukazoval na vady řízení před správními orgány, chybné doručování
správního rozhodnutí atp.). Podle krajského soudu se správní orgány nedopustily žádných vad,
pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost.
[5] Poukazoval na nepřezkoumatelnost a neprávnost závěrů obsažených v rozsudku krajského
soudu, jakož i ve správních rozhodnutích. Krajský soud řádně nevypořádal námitky poukazující
na nemožnost vycházet ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, podle nichž měl stěžovatel
řídit vozidlo, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem. Svědecké výpovědi byly nadto
nevěrohodné. Ke svědeckým výpovědím policistů nelze přistupovat tak, že jsou věrohodné
a pravdivé, aniž by byly jako věrohodné a pravdivé hodnoceny správním orgánem. Správní orgán
svědecké výpovědi takto nehodnotil, a proto stěžovatel považuje správní rozhodnutí
za nepřezkoumatelné. Krajský soud námitky vypořádal pouze v povrchní rovině; argumentaci
stěžovatele vyvrátil pouze povrchním tvrzením, že svědectví policisty je věrohodné, neboť
policista zpravidla nemá žádný zájem na výsledku řízení.
[6] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti vytýkal krajskému soudu, že řádně nevypořádal uplatněné
žalobní námitky stran nepoužitelnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Podle
stěžovatele krajský soud převzal nepřezkoumatelné závěry správních orgánů.
[10] Stížní námitky tedy ve své podstatě míří i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu a správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti
rozsudků krajských soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“ Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož
lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody“.
[11] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal
správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění
lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Povinností
krajského soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací. K tomu srov. vedle výše citované
judikatury i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.).
Rovněž i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího
odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást
práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané
věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS
60/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výše uvedené požadavky lze plně vztáhnout
i na rozhodnutí správních orgánů. I jejich povinností je přezkoumatelným a srozumitelným
způsobem vypořádat námitky účastníků řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109,
ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.).
[12] Nejvyšší správní soud je názoru, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak i rozhodnutí
krajského soudu výše uvedeným požadavkům plně dostála. Argumentace v rozsudku krajského
soudu, jakož i argumentace ve správních rozhodnutích je srozumitelná a plně přezkoumatelná.
Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají důvody, pro které nepřisvědčil žalobním
námitkám, a naopak přisvědčil správním orgánům.
[13] Krajský soud se přitom důkladně zabýval i námitkami poukazujícími na nemožnost
vycházet ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů (pprap. F. Č. a pprap. R. Š.). Dospěl
k závěru, že správní orgány nepochybily, pokud na nich postavily svá rozhodnutí. Výpovědi
policistů k okolnostem spáchaného přestupku se v zásadních věcech nerozcházely a vyplývalo
z nich, že stěžovatel nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pásem. Krajský soud nepřisvědčil
stěžovateli ani v argumentaci poukazují na nevěrohodnost svědeckých výpovědí. K tomu krajský
soud zejména uvedl, že policisté výpovědi podávali jako osoby úřední bez jakéhokoli vztahu ke
stěžovateli. Nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, než prostý výkon služby. Policisté stěžovatele
neznali; při zastavování vozidla ani přesně nevěděli, kdo konkrétně je řidičem. Na rozdíl od
policistů měl stěžovatel důvod, proč věc prezentovat způsobem uvedeným v žalobě. Pokud
stěžovatel nesouhlasil s výpověďmi policistů, kteří ve věci vypovídali jako svědci, měl možnost je
konfrontovat při ústním jednání a pokládat jim doplňující dotazy.
[14] Výše uvedené vypořádání nelze považovat za povrchní a nereagující na podstatu věci,
jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti. Krajský soud řádně zdůvodnil, z jakého důvodu žalobním
námitkám zpochybňujícím svědecké výpovědi zasahujících policistů nepřisvědčil, a proč správní
orgány nepochybily, když z nich vyšly. Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem
i v tom, že obě výpovědi se shodují na stěžejních okolnostech průběhu skutkového děje
a odpovídají i obsahu dalších listin založených ve správním spisu (oznámení o přestupku a úřední
záznam).
[15] Z důvodu, že stěžovatel během správního řízení nepoukazoval na nevěrohodnost
a nepravdivost svědeckých výpovědí, nelze správním orgánům vytýkat, že se takovými tvrzeními
explicitně nezabývaly. Nutno dodat, že z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že tyto výpovědi
považovaly za věrohodné a pravdivé. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom,
že by bylo vyloučeno, že aby zasahující policista skrz boční okno vozidla viděl, že stěžovatel nebyl
připoután. Za běžných podmínek je nepřipoutání bezpečnostním pásem skrz (průhledné) okno
vozidla jistě viditelné. I podle konstantní judikatury zdejšího soudu patří přestupek nepřipoutání
se bezpečnostním pásem mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem. V normálních situacích
tento přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem), proto
věrohodné svědectví policistů představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, č. j. 7 As 87/2015 - 29). Nejvyšší správní soud
se rovněž opakovaně vyjádřil k tomu, v jakých případech není možno svědecké výpovědi
zasahujících policistů považovat za věrohodné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70, ze dne
17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63, ze dne 27. 4. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25). O žádný takový
případ se však v nyní projednávané věci nejednalo. Výpovědi policistů netrpí žádnými nedostatky,
které by zakládaly důvodné obavy o jejich nestrannosti. Výpovědi policistů jsou konzistentní,
bez vážných rozporů a shodují se v tom, že stěžovatel nebyl připoután.
[16] Je třeba doplnit, že stěžovatel bezprostředně po zastavení vozidla zasahujícími policisty
netvrdil, že by nebyl připoután. Sdělil, že chce, aby byla věc projednána ve správním řízení.
V rámci správního řízení byl stěžovatel předvolán k ústnímu jednání, k tomu se však nedostavil.
Správní orgán ve správním řízení vyslechl zasahující policisty, a ti shodně potvrdili, že stěžovatel
nebyl při jízdě připoután. Stěžovatel podal blanketní odvolání a ani na výzvu soudu jej nedoplnil.
Nezpochybňoval tedy svědecké výpovědi zasahujících policistů, resp. to, že nebyl připoután.
To začal tvrdit až v řízení před soudem. Nejpozději po vydání prvostupňového rozhodnutí,
muselo být přitom stěžovateli jasné, že existují důkazy prokazující jeho vinu (mj. svědecké
výpovědi zasahujících policistů). Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zastává
v obdobných věcech názor, že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek
proti sankčnímu rozhodnutí správního orgánu na pozdější dobu, ale uplatnil je již v rámci
správního řízení, nejpozději pak v rámci odvolacího řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví
o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná
obrana jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115 atp.). Tak je tomu i v dané věci. Z další judikatury Nejvyššího
správního soudu (srv. např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 As 148/2011 - 52, ze dne
3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009 - 232, ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91 atp.)
pak vyplývá, že v každém případě je nutno nalézat rozumnou rovnováhu, zohledňující jednak
zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a zamezující zjevným
obstrukcím ze strany daňového subjektu na straně druhé, který si jejich existence v konkrétním
případě mohl být dobře vědom, nicméně rozhodne se je uplatnit až v žalobním řízení z důvodu
jakési procesní taktiky. V souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou vigilantibus iura scripta
sunt, správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl
v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní a skutková
tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy. Jakkoliv je správní soudnictví
podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem,
neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci.
V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená
na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem
a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany
v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly
před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. Podrobněji odkazuje zdejší soud
na rozsudek krajského soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu spisu
mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu