ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.450.2018:48
sp. zn. 7 As 450/2018 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. D., zastoupen Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2018, č. j. 73 A 22/2017 -
54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2018, č. j. 73 A 22/2017 - 54,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 28. 6. 2017,
č. j. JMK 94089/2017, a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 30. 3. 2017,
č. j. ODSČ-62071/17-20, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 25 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2017, č. j. JMK 94089/2017, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále též „správní orgán“) ze dne 30. 3. 2017,
č. j. ODSČ-62071/17-20. Dle správního orgánu se žalobce dopustil správního deliktu dle §125f
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním
provozu“) tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 téhož zákona nezajistil, aby při užití
vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená zákonem o silničním provozu. Porušení pravidel silničního provozu spočívalo
v neoprávněném zastavení v rozporu s §53 odst. 2 zákona o silničním provozu zjištěném
na pozemní komunikaci ulice Jihlavská 20 – naproti FN (fakultní nemocnice) v Brně dne
21. 8. 2015 v 10:41 hodin. Za spáchání správního deliktu uložil správní orgán žalobci pokutu
ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Za nedůvodnou označil námitku
zániku odpovědnosti za správní delikt z důvodu překročení lhůty pro zahájení řízení dle zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „přestupkový zákon“). Neshledal přitom namítaný rozpor §112 odst. 2 uvedeného zákona
s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Nepřisvědčil ani námitkám
poukazujícím na vady výroku správního rozhodnutí. Uvedl, že povinnosti stanovené v §125e
odst. 2 zákona o silničním provozu se promítají v odůvodnění rozhodnutí, nikoliv ve výroku.
Absence odkazu na uvedené ustanovení ve výroku tak nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí.
Samotné odůvodnění sankce je přitom dostatečné. Vadu výroku nezpůsobuje ani uvedení odkazu
na §10 zákona o silničním provozu bez specifikace konkrétního odstavce, jelikož tento byl
ve výroku odcitován. Popis přestupkového jednání, místa, času a způsobu jeho spáchání
ve výroku pak vyhovuje požadavkům na určitost a nezaměnitelnost. Jelikož absence dopravní
nehody není znakem skutkové podstaty, ale podmínkou odpovědnosti provozovatele vozidla,
nemusí být tato skutečnost uvedena ve výroku. Za dostatečný označil soud rovněž popis skutku
v oznámení o zahájení řízení a nepřisvědčil tomu, že by uvedení čísla účtu v rozhodnutí
znamenalo závazné určení způsobu úhrady uložené pokuty a nákladů řízení. Dle krajského soudu
se rozhodnutí opírá o dostatečná skutková zjištění. Ze správního spisu bezpečně vyplývá, že řidič
vozidla zastavil na chodníku v místě, kde jej vůbec užívat nemohl. Bylo rovněž dostatečně
prokázáno, že se v daném místě jedná o chodník. Žalobcem uváděné okolnosti nijak nesnižují
společenskou nebezpečnost jednání provozovatele vozidla. Dle zjištěného skutkového stavu
se nejednalo ani o přestupek, který bylo možno projednat v blokovém řízení. Správní orgány
rovněž nemusely prokazovat absenci následku v podobě dopravní nehody, splnění této podmínky
plyne ze správního spisu. Jejich rozhodnutí reflektují konkrétní okolnosti případu a nejsou
šablonovitá. Správní orgán správně rozhodoval o sankci dle znění zákona účinného v době, kdy
se provozovatel deliktu dopustil, a správně posoudil příznivost pozdější úpravy. Krajský soud
shledal §10 odst. 3 zákona o silničním provozu souladný s ústavním pořádkem České republiky
vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Dále odmítl,
že by znakem skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním
provozu bylo v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 i zavinění.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V ní vyslovil nesouhlas s posouzením
krajského soudu stran namítaných vad výroku správního rozhodnutí. Je přesvědčen, že popis
skutku „neoprávněně zastavil“ je nedostatečný a neumožňuje jeho subsumpci pod právní normu.
Nevyplývá z něj, že k jednání došlo na chodníku, natož že se jednalo o neoprávněné užití
chodníku. Krajský soud se navíc odchýlil od vlastní judikatury, aniž by vysvětlil, proč tak činí.
Stěžovatel dále namítl, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno, kdy k protiprávnímu jednání
došlo. Je v něm pouze vymezeno, kdy se o jednání dozvěděla Městská policie Brno. Řádně není
vymezeno ani místo spáchání přestupku. Na označeném místě se nachází i úseky chodníku,
na nichž je parkování dopravními značkami povoleno. Místo spáchání přestupku nelze vymezit
odkazem na fotografii ve správním spise. Na podporu svých úvah stěžovatel citoval rozsudky
Nejvyššího správního soudu. Dále namítl, že byl správním orgánem omezen na způsobu platby
pokuty. Ve výroku byly vymezeny možnosti platby úžeji, než stanoví §163 odst. 3 daňového
řádu. Jedná se přitom o zavazující část rozhodnutí. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
[4] Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, stěžovatel, respektive především
jeho zástupce, vyjádřili nesouhlas s tím, aby Nejvyšší správní soud vyvěsil jejich osobní údaje
na své webové stránky.
[5] V doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 6. 2020 stěžovatel upozornil na nálezy Ústavního
soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS. 4/20 a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, jimiž byly
postupně zrušeny obě věty §112 odst. 2 přestupkového zákona pro rozpor s čl. 40 odst. 6
Listiny. Ve věci je tak třeba použít úpravu prekluze přestupku dle přestupkového zákona, která je
pro stěžovatele příznivější. Při její aplikaci došlo k prekluzi ke dni 22. 8. 2016, protože přestupek
byl spáchán dne 21. 8. 2015, ale řízení o něm bylo zahájeno až dne 31. 1. 2017, tedy více než rok
od spáchání údajného přestupku. Námitku prekluze přitom stěžovatel uplatnil již při jednání
před krajským soudem. Nadto lze tuto uplatnit i v řízení o kasační stížnosti.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozhodnutí správního orgánu, své
rozhodnutí, vyjádření k žalobě a rozsudek krajského soudu ve věci. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti. Ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 6. 2020 odkázal na rozsudek ze dne
15. 5. 2020, č. j. 9 As 142/2018 - 52, v němž měl Nejvyšší správní soud posuzovat totožnou
situaci, jako je ta v právě projednávané věci, neboť i tam nabylo rozhodnutí o odvolání právní
moci před účinností přestupkového zákona. To je i důvodem, proč na daný případ nedopadají
závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, a usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46. Připustil však
existenci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1 As 239/2018 - 45,
v němž bylo o totožné věci rozhodnuto odlišně. Pokládá proto za žádoucí předložení dané věci
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
V.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Primárně ovšem zohlednil
závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20. Postupoval
tedy stejně jako v rozsudcích ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1 As 239/2018 - 45, a ze dne 16. 7. 2020,
č. j. 1 As 148/2018 - 51, jejichž závěry pro posuzovanou věc plně přebírá. V důsledku toho
posoudil kasační stížnost jako důvodnou.
[8] V nyní projednávané věci se dle správního orgánu stěžovatel dopustil správního deliktu,
když jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Porušení pravidel silničního provozu spočívalo v neoprávněném zastavení zjištěném dne
21. 8. 2015 v 10:41 hodin. Oznámení o zahájení řízení o tomto správním deliktu bylo stěžovateli
doručeno dne 31. 1. 2017.
[9] Dle §125e odst. 5 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 platilo,
že [n]a odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním,
se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické
osoby za správní delikt podle §125f. Dle odstavce 3 daného ustanovení v témže znění [o]dpovědnost
právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy
se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
[10] Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti nový přestupkový zákon, který sjednotil prekluzivní dobu
pro všechny přestupky (správní delikty a přestupky dle předchozí právní úpravy). V §30 písm. a)
stanovil jednotnou lhůtu k projednání přestupku: [p]romlčecí doba činí a) 1 rok, nebo b) 3 roky, jde-li
o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Za přestupek
spáchaný stěžovatelem je dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu možné uložit pokutu
až do výše 10 000 Kč.
[11] Dle §112 odst. 1 přestupkového zákona platí, že [n]a přestupky a dosavadní jiné správní
delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky
podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních
deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
[12] Při izolovaném posouzení se jeví úprava zániku odpovědnosti za uvedený správní delikt
(přestupek) příznivější dle přestupkového zákona. Uvedené ustanovení však není možné chápat
izolovaně, ale je nutné je chápat v kontextu celého přestupkového zákona.
[13] Dle §112 odst. 2 přestupkového zákona ve znění účinném do 25. 2. 2020 přitom platilo,
že [u]stanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách
pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný
správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný
správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání
zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle této právní úpravy tak
odpovědnost za správní delikt stěžovatele nemohla zaniknout dříve, než by zanikla dle zákona
o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017. Úprava dle přestupkového zákona tak
pro stěžovatele nemohla být příznivější právní úpravou.
[14] Ústavní soud nicméně nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, zrušil větu první
§112 odst. 2 přestupkového zákona dnem vyhlášení tohoto nálezu ve sbírce zákonů, k čemuž
došlo dne 26. 2. 2020. V uvedeném nálezu přitom konstatoval, že trestností činu trestněprávní
nauka a judikatura rozumí možnost, že pachatel určitého trestného činu bude uznán vinným
a bude mu uložen trest či vyvozena trestní odpovědnost. Pod takto vymezený pojem trestnosti činu
tedy spadají otázky jejího vzniku, trvání i zániku. Ve světle těchto závěrů je nutno pod pojem
trestnost zahrnout rovněž úpravu prekluzivních lhůt vedoucích k zániku odpovědnosti za delikt,
který způsobuje jednou provždy zánik práva státu na potrestání pachatele. Je proto nutné
posoudit, zda je pro stěžovatele příznivější úprava zániku odpovědnosti dle přestupkového
zákona.
[15] Zrušení první věty §112 odst. 2 samo o sobě nemělo přímý dopad do práv stěžovatele,
neboť dle znění účinném od 26. 2. 2020 nadále platilo, že [o]dpovědnost za přestupek a dosavadní jiný
správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání
zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (jde o lhůty pro projednání
přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní
delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt; srov. bod 71 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/19).
[16] Nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, však Ústavní soud zrušil pro rozpor
s čl. 40 odst. 6 Listiny i citovanou zbývající část §112 odst. 2 přestupkového zákona, a to dnem
vyhlášení nálezu ve sbírce zákonů, k čemuž došlo dne 22. 7. 2020, a to s tímto odůvodněním
(body 21-24, důraz přidán):
„V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě první
Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela zanikne
potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hle diska generální prevence, tak z hlediska
individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde až po delším čase v porovnání
s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá spáchaný čin závažněji, stanovil-li
úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku v porovnání s předchozí úpravou.
Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti, jde-li stále o úpravu trestu přiměřenou
spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti,
nikoli pro činy spáchané před její účinností. Ustanovení čl. 40 odst. 6 věta první Listiny dopadá
na každou úpravu, která přináší p rostřednictvím úpravy promlčení trestní odpovědnosti
či odpovědnosti za přestupek zpřísnění trestnosti. V uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak
byl vyjádřen právní názor, podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje
užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané
před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást
vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 ods t. 6 Listiny, s nímž byla v tehdejší věci napadená zákonná
úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto
důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky zrušil pro jeho rozpor s čl. 40
odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související nyní napadené ustanovení §112
odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud posoudit z hlediska jeho ústavní konformity
nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 158/2000
(N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použit í pozdějšího zákona by bylo
pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hl ediska trestnosti, jehož by bylo při
aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným
okolnostem konkrétního případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější
tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně o odpovědnosti
za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové právní úpravy
zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití
nové právní úpravy byl již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava
upravená v zákoně o odpovědnosti za přestupky posuzovaná jako celek, nesporně pro
žalobce příznivější než předchozí právní úprava upravená v zákoně o silničním provozu
(srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně příznivá
právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu přestupkového práva
účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy
speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle
obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky určit, která úprava je pro
pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle
kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí ‘trestnosti‘ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
(v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb
o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést
rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny
dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by
odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním
rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již
promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu
s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3
až 7) možný ústavně konformní výklad §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou
jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.“ Závěry nálezu Ústavního soudu
plně dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[17] Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46,
č. 3528/2017 Sb. NSS, „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo
použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené
ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá
podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“.
Uplynutí prekluzivní doby je přitom vadou, pro kterou soud zruší rozhodnutí správních orgánů
z moci úřední (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, č. 845/2006 Sb. NSS).
[18] Za této situace je pro stěžovatele úprava zániku odpovědnost za správní delikt dle
přestupkového zákona příznivější právní úpravou. Jak již bylo uvedeno, dle §30 přestupkového
zákona činí promlčecí doba 1 rok za správní delikt stěžovatele, na rozdíl od dvou let dle §125e
odst. 3 zákona o silničním provozu. Ustanovení §112 odst. 2 přestupkového zákona nemůže
na uvedeném závěru ničeho změnit, neboť již není s ohledem na zásah Ústavního soudu součástí
právního řádu. V daném případě nenastala ani žádná skutečnost či událost dle §32
přestupkového zákona, která by uvedenou lhůtu přerušovala nebo stavěla. První takovou
skutečností bylo až oznámení o zahájení řízení o přestupku. To však nastalo až dne 31. 1. 2017.
K zániku odpovědnosti za stěžovatelem spáchaný správní delikt dle přestupkového zákona však
došlo již dne 22. 8. 2016.
[19] K uplynutí prekluzivní doby je soud povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89). Shledal-li tedy soud, že k prekluzi
odpovědnosti za spáchané správní delikty (přestupky) došlo, nezbývá mu, než rozsudek krajského
soudu a rozhodnutí správních orgánů zrušit. Pokud by tak neučinil, muselo by být jeho
rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 467/18
ze dne 2. 7. 2019, nebo sp. zn. IV. ÚS 3062/14 ze dne 27. 5. 2015). V projednávané věci pak bylo
nadbytečné zabývat se dalšími kasačními námitkami.
[20] K údajným odlišnostem v judikatuře Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto jsou způsobeny
odlišnou právní úpravou, která byla účinná v době vydání jednotlivých rozhodnutí. Zatímco
v době vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 142/2018 - 52, Ústavní soud
dosud nezrušil §112 odst. 2 větu druhou přestupkového zákona, v době vydání rozsudků
č. j. 1 As 239/2018 - 45 a č. j. 1 As 148/2018 - 51 již Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/20
rozhodl o zrušení celého ustanovení. Jelikož v projednávaném případě soud rozhoduje za stejné
situace, jako rozhodoval první senát, a dospěl k totožnému závěru, tedy že došlo k zániku
odpovědnosti za projednávaný správní delikt, není důvodné věc předkládat rozšířenému senátu.
Jak navíc konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 148/2018 - 51, závěry vyjádřené
v rozsudku čj. 9 As 142/2018 - 52 lze s ohledem na právní názory vyjádřené v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/20 považovat za překonané.
[21] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní
orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku
[22] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl v řízení úspěch, má
proto právo na náhradu nákladů v plné výši. V řízení o žalobě stěžovatel vynaložil soudní
poplatek 3 000 Kč. Dále má stěžovatel právo na náhradu nákladů právního zastoupení za tři
úkony ve věci (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání) dle §11 odst. 1
písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 3 100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) téže vyhlášky]. Dále má stěžovatel právo na náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 4
cit. vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon. Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem
DPH. Žalovaný je tak povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení o žalobě celkem 13 200 Kč.
[23] V řízení o kasační stížnosti stěžovatel vynaložil soudní poplatek 5 000 Kč. Dále
má stěžovatel právo na náhradu nákladů právního zastoupení za dva úkony ve věci (sepis kasační
stížnosti a jejího doplnění ze dne 24. 6. 2020) dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
po 3 100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky]. Dále má stěžovatel
právo na náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 4 cit. vyhlášky ve výši 300 Kč za každý úkon.
Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem DPH. Žalovaný je tak povinen zaplatit
stěžovateli na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti celkem 11 800 Kč. Celkem za obě řízení
je tak žalovaný povinen zaplatit stěžovateli 25 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce stěžovatele
[24] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu v případě téhož advokáta již opakovaně vyjadřoval,
např. přípisem předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7,
či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či sp. zn. 9 As 413/2018. Za této situace již
není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, a zdejší soud odkazuje na relevantní
písemnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu