ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.63.2015:29
sp. zn. 7 As 63/2015 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupený JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem Masarykova 413/34, Brno ,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2.
2015, č. j. 22 A 3/2014 - 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 22 A 3/2014 - 48,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 22 A 3/2014 - 48, zrušil
rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále „stěžovatel“) ze dne 18. 12. 2013,
č. j. JMK 131605/2013, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále „účastník řízení“)
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále jen „magistrát“) ze dne 26. 9. 2013,
č. j. ODSČ-11027/13-14, jímž byl účastník řízení uznán vinným ze spáchání přestupku podle
ust. §125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), za což mu byla uložena pokuta ve výši
5.000 Kč a zákaz činnosti s počívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců.
Předmětného přestupku se účastník řízení dopustil tím, že dne 28. 1. 2013 v 8:09 hod na ulici
Lerchova 63 v Brně řídil automobil, který neměl v přední části připevněnou tabulku registrační
značky.
Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud neměl pochyb o tom, že účastník
řízení nesplnil uvedenou povinnost umístit na přední část svého vozidla tabulku registrační
značky, ale toto jeho jednání nelze podřadit pod materiální kritéria přestupku. Účastník řízení
tvrdil, že poté co zjistil, že ztratil přední registrační značku, rozhodl se odvést vozidlo do garáže
vzdálené cca 900 m, vyzvednout si potřebné doklady a jít ztrátu tabu lky registrační značky řešit
na příslušný správní orgán. Tímto jednáním se podle krajského soudu účastník řízení snažil
minimalizovat negativní dopad vzniklé situace, resp. ohrožení zájmu společnosti (materiální znak
přestupku). Krajský soud dále poukázal na postup zasahujících strážníků s tím, že skutkový stav
vyžaduje doplnění výslechem strážníků městské policie, případně zhodnocením videozáznamu,
který tito pořídili.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Předně stěžovatel brojil proti závěru krajského
soudu o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci ve vztahu k materiálnímu znaku přestupku.
O tom, že účastník řízení spáchal předmětný přestupek , podle něj nebylo pochyb a na tomto
stavu nemůže nic změnit ani provedení dalších důkazů (výslech strážníků městské policie
a videozáznam). Krajský soud nesprávně posoudil materiální znak daného přestupku. Účastník
řízení zcela vědomě užil k jízdě vozidlo bez tabulky registrační značky. Dále stěžovatel namítal
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu rozporu výroku II. o nákladech řízení
s odůvodněním. Krajský soud ve výroku II. napadeného rozsudku uložil stěžovateli povinnost
zaplatit účastníku řízení náklady řízení ve výši 19.456 Kč, zatímco z odůvodnění vyplývá částka
15.342 Kč. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně s kasační stížností stěžovatel podal
i návrh na přiznání odkladného účinku.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tato není důvodná a navrhl,
aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Podle účastníka řízení nejsou dány ani důvody pro přiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěž ovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal pochybení ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů vychází
Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva
na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky
řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). Lze také poukázat
na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je rozsudek nepřezkoumatelný,
není-li z jeho odůvodnění „zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci stěžovatele obsaženou v žalobě, a proč soud subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené
právní normy“ (rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č . j. 4 As 5/2003 - 52). Rozhodnutí krajského soudu
je také nepřezkoumatelné, opírá-li se o skutečnosti v řízení nezjišťované, pokud obsahuje pasáže
z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, nebo je-li jeho
odůvodnění vnitřně rozporné (srov. např. rozsudky ze dne 21. 4. 2005, č . j. 1 Afs 149/2004 - 44,
publ. pod č. 1249/2007 Sb. NSS a ze dne 17. 6. 2004, č. j. 1 Ads 12/2003 - 42,
publ. pod č. 387/2004 Sb. NSS). Dále lze poukázat. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nel ze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.“ Stejně
tak lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost „považovat rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu
s odůvodněním“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 23. 5 2012,
č. j. 6 Azs 12/2012 - 21, ze dne 30. 7. 2010, čj. 8 Aps 4/2010 - 102, a ze dne 13. 10. 2010,
č. j. 1 As 16/2010 - 105).
Stěžovatel spatřuje v daném případě nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
v rozporu výroku o nákladech řízení a jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud se proto zabýval
důvodností této námitky.
Nejvyšší správní soud z rozsudku krajského soudu zjistil, že jeho výrokem II. byla
stěžovateli uložena povinnost zaplatit účastníku řízení náhradu nákladů řízení v částce 19.456 Kč .
V posledním odstavci odůvodnění rozsudku však krajský soud uvedl, že celková výše odměny
a náhrada nákladů řízení činí 15.342 Kč. Podle krajského soudu se náhrada nákladů řízení sestává
ze soudního poplatku v částce 3.000 Kč, z odměny advokáta a náhrady za poskytování právních
služeb, a to za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč podle ust. §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11
odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh,
replika a účast u jednání), a náhrady za 3 režijní paušály po 300 Kč podle ust. §13 odst. 1 a 3
citované vyhlášky. Protože zástupce účastníka řízení je plátcem daně z přidané hodnoty, byla
odměna zvýšena o částku 2.142 Kč. Součet těchto částek pak činí 15.342 Kč.
Krajský soud tedy ve výroku II. rozsudku uvádí zcela odlišnou částku než v odůvodnění
rozsudku. V daném případě se tedy mimo jakoukoliv pochybnost jedná o rozpor mezi výrokem
a odůvodněním, což má za následek nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Stížní námitku,
v níž stěžovatel poukazoval na rozpor výroku a odůvodnění napadeného rozsudku, proto shledal
Nejvyšší správní soud důvodnou. Ostatně krajský soud v odůvodnění uvedl, že náhrada nákladů
řízení byla stanovena za tři úkony právní služby, přičemž následně vyjmenovává úkony čtyři
(převzetí a příprava zastoupení, dvě písemná podání a účast u jednání) , aniž by tento rozpor
jakkoliv zdůvodnil. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil.
V další stížní námitce stěžovatel brojil proti závěrům krajského soudu o nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu věci ve vztahu k materiálnímu znaku přestupku. Krajský soud
v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že „Jednání účastníka řízení vzhledem k nastalé mimořádné
situaci (kterou krajský soud podrobněji nespecifikuje – pozn. Nejvyššího správního soudu) bylo
koncepční, zminimalizovat negativní dopad vzniklé situaci, minimalizovat ta k, resp. vyloučit porušení
nebo ohrožení zájmu společnosti (materiální znak přestupku). Zde je nutno k žalobní námitce konstatovat,
že vzhledem k vzniklé objektivní situaci nelze rigidně žalobcovo jednání podřadit pod kritéria materiálního znaku
přestupku. Vzhledem k popisu skutkového děje ze dne 28. 1. 2013 v cca 8:09 hod. i žalobcovo tvrzení popisující
jednání obou strážníků po provedené kontrole, kdy tito po zjištění totožnosti jm enovaného mu přikázali jízdu
do místa bydliště (bez připevněné registrační značky v přední části vozidla) má soud za to, že skutkový stav,
který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje doplnění, a to provedením důkazu
výslechem strážníků Městské policie, případně zhodnocením video záznamu poříze ného strážníky Městské
policie.“
Odhlédne-li Nejvyšší správní soud od částečné nesrozumitelnosti závěrů krajského soudu
(nepřiléhavé pojmy, nesrozumitelné vyjadřování atp.) je třeba uvést, že se trestnost přestupků řídí
obdobnými principy a pravidly, jakými se řídí i trestnost trestných činů. Pro trestnost jednání,
které naplňuje formální znaky přestupku, musí být tedy, mimo jiné, naplněna vedle jiných znaků
i materiální stránka deliktu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS nebo usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS.). Nejvyšší správní soud odkazuje dále na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování naplnění materiálního znaku trestného činu.
V usnesení ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, uvedl
Nejvyšší soud, že „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného č inu, tedy zda v jeho
případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je s tupeň nepatrný (§3 odst. 2
tr. zák.; pozn. soudu – jde o zákon 140/1961 Sb., t restní zákon, účinný do 31. 12. 2009), je nutno
zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší
než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě
ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové
nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty“ (obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008,
sp. zn. 7 Tdo 1012/2008).
Zákon o přestupcích stanoví v §2 odst. 1, že přestupkem je „ zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný
správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin “. Obecně lze přitom
vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje
v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje nebo ohrožuje
určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze automaticky dovodit, že by k naplnění
materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak
přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud kromě okolností jednání, jež naplní
formální znaky skutkové podstaty přestupku, existují další významné okolnosti, které vylučují,
aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde
k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být přestupkem. Čím
vyšší bude společenská nebezpečnost určitého jednání, tím výjimečnější musí být okolnosti,
které by mohly oslabit materiální stránku natolik, že by toto jednání nemohlo být vůbec
kvalifikováno jako přestupek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 1 As 118/2012 - 23, a ze dne 14. 12. 2009, č . j. 5 As 104/2008 - 45). Z naposledy citovaného
rozsudku rovněž vyplývá, že posouzení, zda došlo k naplnění materiálního znaku přestupku
je nutno provádět ve vztahu ke každé konkrétní skutkové podstatě a každému konkrétnímu
jednání. S ohledem na citovanou judikaturu je přitom nutno závěry o naplnění materiálního
znaku přestupku jednoznačným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
V projednávané věci jsou formální znaky přestupku uvedeny v ust. §125c odst. 1 písm. a)
zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo řídí
vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem není umístěna tabulka registrační značky
nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena. Otázkou materiálního
znaku tohoto přestupku se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě svých rozsudků, např. ze dne
29. 7. 2010, č. j. 4 As 10/2010 - 58, a ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54. S touto
judikaturou se přitom krajský soud ve vztahu k jednání účastníka řízení nijak nevypořádává a bez
dalšího dospívá k výše uvedeným závěrům. Krajský soud se nezabýval ani důvody, které vedly
zákonodárce k přijetí předmětné právní úpravy a jejím smyslem (srov. výše citovanou judikaturu,
důvodovou zprávu k zákonu a odbornou literaturu, např. JEMELKA, L.; VETEŠNÍK, P. Zákon
o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011. s. 129), a ani dalšími
okolnostmi dané věci. Jak již bylo uvedeno, k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty
přestupku nemusí dojít vždy, když je naplněn formální znak přestupku. Společenská
nebezpečnost jednání, tedy materiální stránka přestupku, by nebyla naplněna, pokud by existovaly
zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost předmětného jednání zásadním způsobem
snižovaly. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti
pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména:
význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho
provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra
jeho zavinění. Srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013,
č. j. 8 As 34/2012-35, ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 46, publ. pod č. 2011/2010 Sb.
NSS, či ze dne 26. 4. 2013, č . j. 5 As 76/2011 - 78.
Krajský soud sice v napadeném rozsudku vyjádřil určité pochybnosti o naplnění
materiálního znaku předmětného přestupku, ale své úvahy v tomto směru dostatečně nerozvedl.
Z napadeného rozsudku není zřejmé, že by se krajský soud podrobně zabýval nebezpečností
přestupku pro společnost, resp. jeho materiální stránkou. Krajský soud se nezabýval
ani definováním konkrétního zájmu společnosti, jež je skutkovou podstatou přestupku podle
ust. §125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích chráněn.
Po několika obecných konstatováních (o mimořádné situaci, o koncepčnosti jednání stěžovatele
apod., které však nijak nekonkretizuje) uložil správnímu orgánu povinnost zabývat se okolnostmi,
které nastaly poté, co bylo zjištěno, že účastník řízení řídil vozidlo, na němž nebyla umístěna
tabulka registrační značky, tedy okolnostmi, které nejsou z hlediska materiálního znaku daného
jednání relevantní. Krajský soud totiž uložil správnímu orgánu povinnost doplnit dokazování
provedením výslechu strážníků městské policie, resp. zhodnotit jimi pořízený videozáznam,
a to za účelem prokázání, zda tito (po sdělení účastníkovi řízení, že porušil záko n) umožnili
účastníkovi řízení další jízdu bez tabulky registrační značky. Účastník řízení však nebyl správními
orgány sankcionován za jízdu bez registrační značky poté, co byl zastaven zasahujícími strážníky,
resp. bylo mu sděleno, že porušil zákon. Rozhodnutí správních orgánů jsou postavena
na porušení zákazu jízdy bez registrační značky před zastavením zasahujícími strážníky . Z obou
správních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že účastník řízení byl shledán vinným tím, že „dne
28. 1. 2013 v 8:09 hod. na ulici Lerchova 63 v Brně, užil k jízdě vozidlo tov. zn. Dacia, na němž v rozporu
s jiným právním předpisem nebyla umístěna tabulka registrační značky.“ , nikoliv tím, že řídil toto vozidlo
následně. Účastníkovi řízení bylo tedy za vinu kladeno jednání, jehož se dopustil před tím, než byl
strážníky městské policie zastaven, a nikoliv jednání, které následovalo poté. Krajský soud však
správnímu orgánu uložil, aby se zabýval skutečnostmi, které nastaly až poté, co byl zastaven
pro jízdu bez registrační značky a které vůbec nebyly předmětem rozhodování před správním
orgánem. Provedením uvedených důkazů by tak logicky nemohlo být prokázáno, zda byl naplněn
materiální znak předmětného přestupku, který je účastníkovi řízení kladen za vinu. Dokazování
ve smyslu navrhovaném krajským soudem by proto bylo pro danou věc zcela neúčelné a krajský
soud v tomto ohledu pochybil. V dalším řízení se tedy krajský soud bude ve smyslu výše
uvedeného, tj. na podkladě relevantní právní úpravy, důvodů k jejímu přijetí, judikatury,
zjištěného skutkového stavu, obsahu správního spisu atp., opakovaně zabývat všemi znaky
daného přestupku, zejména pak znakem materiálním, a jeho úvahy naleznou přezkoumatelný
odraz v písemném vyhotovení rozsudku.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání. V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nerozhodoval v řízení o kasační stížnosti o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo
rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a dalších
procesních úkonech.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. dubna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu