ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.353.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 353/2016-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. května 2016 v Brně dovolání obviněných D. P. , V. E. , a L. F. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 To 200/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. P. , V. E. a L. F. odmíta j í .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 44 T 17/2013, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 44 T 17/2013, uznal obviněného D. P. vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) č. 1 až 9 rozsudku pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §216 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Obviněného V. E. uznal vinným pod bodem 2) č. 1, 2, 8 rozsudku pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §216 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Obviněného L. F. uznal vinným pod bodem 2) č. 2, 4, 5, 6, 7, 9 rozsudku pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §216 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 To 200/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného D. P. napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného D. P. odsoudil při nezměněném výroku o vině podle §216 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Jinak zůstal rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných V. E. a L. F. podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), a l) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že nebylo jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že naplnil subjektivní stránku zločinu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě úmyslu. Má za to, že jeho jednání bylo možné posuzovat pouze v rámci nedbalostní formy zavinění. Obviněný namítá, že z provedených důkazů nevyplývá (přičemž mu nebylo ani jakkoliv prokázáno), že věděl, že na příslušných úřadech přihlašuje, odhlašuje či jinak nakládá s vozidly pocházejícími z trestné činnosti a tím zastírá jejich původ. Dále vytkl vnitřní rozpornost napadeného rozsudku (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namítl nedostatečnou úroveň kvality a kvantity odůvodnění rozhodnutí, dále pak, že výroková část rozhodnutí obsahuje vady týkající se provedených důkazů a skutečností), v čemž spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces. Doplnil, že soudy nerespektovaly aktuální judikaturu tím, že hodnoty vozidel pro účely právní kvalifikace skutků nesprávně sčítaly. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítl, že soudy nerespektovaly přiměřenou délku trestního řízení. Uložený trest se mu jeví nepřiměřeným. Závěrem uvedl, že shora uvedené považuje za rozporné se zásadami trestního řízení, účelem ukládání trestu a právem na spravedlivý proces.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 To 200/2015, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 44 T 17/2013, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 44 T 17/2013, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. E. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Jandy včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebylo vůbec prokázáno jakékoliv jednání, které by nasvědčovalo tomu, že se podílel na legalizaci výnosů z trestné činnosti, především pak jeho zapojení do organizované skupiny, ani úmysl zastřít původ vozidel, neboť k tomu nebyly provedeny zásadní důkazy. Uvedl, že v jeho případě by bylo možné uvažovat o přečinu podílnictví podle §214 tr. zákoníku, nikoliv o zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku. K jednotlivým skutkům namítl, že nebyl proveden stěžejní důkaz – písmoznalecké zkoumání pravosti jeho údajného podpisu na listinách v rámci přihlašování předmětného vozidla [jednání pod bodem 2) č. 1 rozsudku], dále pak že se v případě vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ........, vin: ............, zakoupeného společností Nortodika, s. r. o., se sídlem Sokolovská 366/84, Praha 8, IČ: 28975464, nejednalo o krátkodobou změnu vlastníka vozidla za účelem zastření původu vozidla [jednání pod bodem 2) č. 2 rozsudku], že u vodila BMW X5, reg. zn. ..........., vin: ........., bylo při registraci vozu užito jméno obviněného, jako prvního vlastníka vozidla, a to bez jeho vědomí a na základě dokumentů, které nepodepsal; z toho důvodu se podle něj ani v tomto případě nemělo jednat o účelovou krátkodobou změnu vlastníka za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti [jednání pod bodem 2) č. 8 rozsudku].
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 To 200/2015, ve výrocích o vině i trestu ohledně skutků uvedených pod bodem 2) č. 1, 2, 8, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 44 T 17/2013, v částech týkajících se obviněného V. E. , a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal včas dovolání také obviněný L. F. prostřednictvím obhájce Mgr. Vojtěcha Veverky opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), a l) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva obviněný namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně byla založena na důkazech, které nebyly provedeny kontradiktorně. Z toho důvodu má obviněný za to, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho tvrzení je založeno na přesvědčení, že výslech svědka V. R. (dne 3. 9. 2010; svědek V. R. zemřel před zahájením hlavního líčení konaného dne 11. 12. 2014) byl proveden před zahájením trestního stíhání obviněného, a on ani jeho obhájce neměli možnost se zúčastnit výslechu svědka a klást mu případně otázky. Obviněný je přesvědčen, že mu tím bylo odňato právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces, neboť skutková zjištění soudů spočívají na jediném usvědčujícím důkazu, který je zatížen podstatnou procesní vadou.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 To 200/2015, a aby podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněných D. P. , V. E. a L. F. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že žádná ze situací, které popsali obvinění D. P. a V. E. nenastala; z toho důvodu je nutné vycházet ze skutkových zjištění, resp. závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího. Nejvyšší státní zástupce nezjistil ani extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Podotkl, že argumentaci obviněného D. P. (že jako podnikatel v dané oblasti prováděl přihlašování a přehlašování vozidel ve velkém rozsahu a že nevyloučil, že konkrétní automobil neodpovídal dokladům s ním spojeným) nelze shledat relevantní, proto ani podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně je tomu i v případě obviněného V. E. Za relevantní ve vztahu ke zmíněnému dovolacímu důvodu nejvyšší státní zástupce považoval pouze jejich tvrzení, že na podkladě provedených důkazů nebylo možné dovodit potřebné zavinění. Doplnil, že na základě provedeného a zjištěného skutkového stavu lze uzavřít, že jednotliví obvinění plnili konkrétní, předem rozdělené úkoly tak, aby na vozidlech pocházejících z trestné činnosti byla zcela shodně provedena úprava jejich identifikačního čísla (tzv. vinu), přihlásit k provozu na pozemních komunikacích v České republice; a následně, zejména prostřednictvím autobazaru P. , je prodat jako řádně registrovaná vozidla. Nejvyšší státní zástupce přisvědčil závěrům soudů, že obvinění od počátku věděli, že jde o vozidla, která byla získána nelegální cestou, přičemž jednotlivými členy skupiny byly činěny úkony k tomu, aby byl zastřen jejich původ proto, aby s nimi bylo možné na území České republiky „legálně nakládat“. Provázanost jednotlivých zúčastněných osob (obviněných) na předmětném jednání a rozdělení úkolů, je podle nejvyššího státního zástupce tedy zcela zřejmá. Proto se neztotožnil s argumentací obviněných D. P. a V. E. Námitku obviněného L. F. , že jeden z klíčových důkazů (výpověď svědka V. R. ) byl proveden v rozporu se zákonem, nejvyšší státní zástupce zcela odmítl, a to s poukazem na to, že obviněný tuto námitku vznesl již v rámci předchozích řízení před oběma soudy a proto, že se soudy obou stupňů s touto námitkou náležitým způsobem již vypořádaly. Ve vztahu k námitce obviněného D. P. , kterou napadl výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu, a kterou opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejvyšší státní zástupce uvedl, že pochybení soudu spočívající v uložení nesprávného druhu či výměry uloženého trestu, zejména vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a tedy i nezohlednění délky předchozího vedeného řízení, jak obviněný v dovolání uvedl, a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu stejně tak ani prostřednictvím žádného jiného dovolacího důvodu. Proto ani tuto námitku obviněného D. P. nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných D. P. , V. E. a L. F. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněná, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného D. P.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný D. P. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný vznesl v dovolání zčásti skutkové a procesní námitky. Mezi tyto námitky v případě obviněného D. P. patří, že z provedených důkazů nevyplývá a že mu nebylo prokázáno, že věděl, že na příslušných úřadech přihlašuje (odhlašuje či jinak s nimi nakládá) vozidla pocházející z trestné činnosti a tím zastírá jejich původ (což se podle něj nesprávně následně promítlo do kvalifikace formy zavinění), a že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 To 200/2015, vykazuje znaky vnitřní rozpornosti (především v části odůvodnění rozhodnutí) a vady (výroková část rozhodnutí), čímž bylo dotčeno právo obviněného D. P. na spravedlivý proces. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto jimi nemohl zabývat.
Obviněný právně relevantně namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v důsledku nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu, přičemž je přesvědčen, že jednal nejvýše z nedbalosti.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle §17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Podle §216 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti spáchá ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj [§216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku, spáchá-li čin uvedený v odst. 1 jako člen organizované skupiny a ve vztahu k věci značné hodnoty [§216 odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku].
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Podle §23 tr. zákoníku je trestný čin spáchán ve spolupachatelství, jestliže byl čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku je zájem na ochraně cizího majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1171/2008), pokud se týká věcí nebo majetkových hodnot získaných trestným činem nebo jako odměna za něj. Předmětem útoku pachatele je majetková hodnota, která nebyla právně nabyta do vlastnictví pachatele, neboť byla získána trestnou činností, tedy protiprávním úkonem, jehož neplatnost se dovozuje z §547 ve spojení s §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podstatné je, aby taková majetková hodnota byla získána trestnou činností, nikoliv např. správním deliktem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011). Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je vymezen dvěma základními skutkovými podstatami spočívajícími v a) zastírání původu či jiném usilování o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu majetkové hodnoty získané trestným činem, odměn za něj, nebo majetkové hodnoty opatřené za předchozí majetkové hodnoty, anebo b) v umožnění spáchání trestného činu vymezeného první skutkovou podstatou. Zastíráním původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je třeba rozumět majetkové, účetní a finanční operace spojené s tzv. praním špinavých peněz, včetně obdobných operací s dalšími věcmi a jinými majetkovými hodnotami. Jiným usilováním je jednání pachatele spočívající v zastírání původu, jehož cílem je zamezení odhalení zdrojové trestné činnosti a vytvoření možnosti nakládat s výnosem trestné činnosti bez trestněprávních rizik. Věcí ve smyslu §489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. §134 odst. 1 tr. zákoníku, je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Jinou majetkovou hodnotou podle §134 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí a nevztahují se na ni ustanovení o věcech podle §134 odst. 1 tr. zákoníku. Druhá skutková podstata spočívá v umožnění spáchání trestného činu uvedeného v první skutkové podstatě jiné osobě. Ve své podstatě se jedná o formu pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž tato pomoc může mít rozličný charakter. Pachatel trestného činu však musí jednat s vědomím, že umožňuje spáchání trestného činu.
Subjektivní stránka trestného činu podle §216 tr. zákoníku spočívá v úmyslném zavinění podle §15 tr. zákoníku, přičemž pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty je zapotřebí prokázat existenci obou složek zavinění, tj. složku intelektuální i složku volní. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011), přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. R 62/1973, R 41/1976), přičemž v případě obhajoby obviněného o nevědomosti, že věc nebo jiná majetková hodnota pochází z trestného činu je zastáván judikaturní názor, že pachatel musí znát „všechny okolnosti rozhodné pro závěr“, že spáchaný hlavní čin je trestným činem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008). Tuto vědomost lze dovozovat zejména ze znalosti okolností, za kterých se k pachateli věci nebo majetkové hodnoty dostaly, často bez převodních smluv, za výrazně snížené ceny, ve večerních hodinách apod. Znalost těchto okolností je dostačující k dovození závěru, že pachatel byl srozuměn se znalostí té skutečnosti, že věc nebo jiná majetková hodnota pochází z trestné činnosti.
Pachatelem trestného činu popsaného první skutkovou podstatou může být kdokoliv, nejen tedy třetí osoba, ale i sám pachatel predikativního trestného činu (pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností, odměny za tuto trestnou činnost nebo věcí a majetkových hodnot získaných za tyto věci a majetkové hodnoty). Druhá skutková podstata upravuje zvláštní formu účastenství, při níž jde o trestné jednání pachatele, který umožní jinému pachateli zastřít původ nebo jinak usilovat o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem, přičemž pachatelem může být i pachatel základního trestného činu, z jehož jednání plyne nelegální hodnota, a to v případě, že takové jednání nelze podřadit pod první skutkovou podstatu.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jako člen organizované skupiny, přičemž organizovanou skupinou je rozuměno sdružení více osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností a jímž se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle. Dalším případem je legalizace věci nebo majetkové hodnoty ve značné hodnotě, tj. ve výši nejméně 500 000 Kč. Sčítání majetkových hodnot je vyloučeno, proto se vyžaduje, aby alespoň jedna majetková hodnota, která je předmětem útoku, dosáhla požadované částky 500 000 Kč. Nejvyšší soud dodává, že s výjimkou případů uvedených pod §216 odst. 3 písm. a), e) tr. zákoníku k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby postačí nedbalostní zavinění podle §17 písm. b) tr. zákoníku (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1311-1315).
Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi zákonnými znaky a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, b) musejí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Dílčím útokem ve smyslu §116 tr. zákoníku je nutno rozumět nejen samotné jednání – projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99). Podmínka subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který zde musí být již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71), přičemž zákon nevyžaduje naprosto shodný způsob spáchání všech dílčích útoků naplňujících skutkovou podstatu trestného činu. Nicméně zde musí být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele. Pokud jde o objektivní souvislost v pokračování v trestném činu, zákon vyžaduje jak blízkou časovou souvislost, tak i souvislost v předmětu útoku, přičemž při posuzování podmínky blízké časové souvislosti je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95). Zpravidla se bude jednat o dobu v řádech dnů či týdnů, připouští se však i doba delší (několik měsíců), a to např. za situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti, je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných, vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Souvislost v předmětu útoku je oproti blízké časové souvislosti požadavkem volnějším. Vždy je nutno hodnotit všechny okolnosti případu, aby bylo možno učinit závěr, zda mezi jednotlivými útoky jsou dány potřebné objektivní i subjektivní souvislosti, či nikoliv, a v zásadě na tom, zda jde o pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80). Nutno dodat, že pokračování v trestném činu je z povahy věci vyloučeno u nedbalostních trestných činů.
Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jakožto jedna ze základních forem trestné součinnosti se vedle organizátorství, návodu a pomoci řadí k formám účasti na trestném činu. Spolupachatelem je ten, kdo spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s jedním nebo více dalšími pachateli, přičemž všichni tito pachatelé jsou v takových případech spolupachateli trestného činu. Proto je společným jednáním především případ, kdy jednotliví spolupachatelé naplňují svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Společné jednání spolupachatelů musí směřovat k naplnění znaků zamýšleného trestného činu, přičemž o společné jednání půjde také tehdy, když každý ze spolupachatelů svým jednáním naplňuje jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem těchto jednání naplňujících ve svém celku všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. R 66/1955, R 17/1982). Nejvyšší soud doplnil, že spolupachatelství je úmyslnou formou podílu na páchání trestného činu a z povahy věci je možné pouze u úmyslných trestných činů.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného D. P. , který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný D. P. dne 23. 10. 2008, ve S. zajistil legalizaci automobilu typu Seat Altea, reg. zn. ........, v hodnotě 200 000 Kč, tj. ve větší hodnotě, které bylo od září 2008 odcizeno na území Německa. Následně na základě několika padělaných plných mocí a padělaného španělského technického průkazu vozidlo zaevidoval, čímž zastíral jeho původ, jakožto věci větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným v zahraničí, přičemž jeho vlastníkem byl nejprve F. V. , a poté R. F. K. Shodně obviněný jednal i dne 3. 11. 2009 v případě automobilu typu BMW 335i, reg. zn. ........, v hodnotě 700 000 Kč; dále pak dne 6. 4. 2010 – automobil typu Škoda Octavia, reg. zn. ........, v hodnotě 170 000 Kč; dne 7. 4. 2010 – automobil typu Škoda Octavia, reg. zn. .........., v hodnotě 170 000 Kč; dne 28. 4. 2010 – automobil typu Škoda Octavia, reg. zn. ........., v hodnotě 170 000 Kč; dne 5. 5. 2010 – automobil typu Škoda Octavia, reg. zn. ........, v hodnotě 170 000 Kč; dne 12. 5. 2010 – automobil typu Škoda Octavia, reg. zn. .........., v hodnotě 170 000 Kč; dne 14. 5. 2010 – automobil typu Škoda Octavia, reg. zn. .........., v hodnotě 170 000 Kč; dne 6. 10. 2010 – automobil typu BMX X5, reg. zn. ............, v hodnotě 800 000 Kč a dne 16. 12. 2010 – automobil typu BMW 530 D, reg. zn. ....... (původní reg. zn. ........), přičemž vozidla následně za účelem zastření jejich původu (neboť vozidla pocházela z trestné činnosti) převedl na další osoby (zejména na obviněné V. E. a L. F. ), které s ním spolupracovaly v rámci organizované skupiny, tj. sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž byla provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost je plánovitá a koordinovaná. Obviněný čin spáchal ve vztahu k věci značné hodnoty, neboť alespoň jeden automobil, který byl předmětem útoku dosáhl požadované částky 500 000 Kč [konkrétně automobil typu BMW 335i, reg. zn. ........., a dále pak i automobil typu BMW 530 D, reg. zn. ......... (původní reg. zn. ...........), oba v hodnotě přesahující 500 000 Kč], přičemž jednotlivé dílčí útoky (převody automobilů) byly vedeny jednotným záměrem; ve svém souhrnu tak naplnily skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku a ve všech případech byly spojeny stejným či téměř identickým způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí, stejně tak jako souvislostí v předmětu útoku (automobily mající původ v trestné činnosti).
Z takto vymezených skutků je zřejmé, že obviněný D. P. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu], ale i pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2) č. 1 – 9 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu], ale i všechny zákonné znaky uvedeného přečinu, neboť zastíral původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině, a čin spáchal ve vztahu k věci větší hodnoty; a dále pak i uvedeného zločinu, neboť úmyslným společným jednáním více osob zastíral původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky a v cizině, přičemž čin spáchal jako člen organizované skupiny a spáchal jej ve vztahu k věci značné hodnoty. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutky byly správně právně posouzeny, a to i se zřetelem ke všem zásadám a účelu trestního práva.
V souvislosti s dovoláním obviněného Nejvyšší soud uvádí, že u něj neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními resp. právním posouzením skutku, neboť takový závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní. V případě obviněného D. P. se však o relevantní námitku nejednalo.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný D. P. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který podřadil námitku, že v rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla zohledněna při ukládání trestu délka trestního řízení, v důsledku níž se obviněnému jeví uložený trest nepřiměřeným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný tento dovolací důvod neodůvodnil v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud jej proto nemohl přezkoumat.
K námitce obviněného D. P. , že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dodává, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Do práva obviněného na spravedlivý proces nebylo v řízení zasaženo.
K dovolání obviněného V. E.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný vznesl v dovolání zčásti skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že nebylo jakkoliv prokázáno jeho zapojení do organizované skupiny, stejně tak jako, že nebylo prokázáno jakékoliv jeho jednání, které by nasvědčovalo tomu, že se podílel na legalizaci výnosů z trestné činnosti. Dále pak mezi ně patří i námitka, že nebyl proveden stěžejní důkaz (písmoznalecké zkoumání pravosti jeho podpisu na listinách), a že se v žádném z popsaných jednání nejednalo o krátkodobou změnu vlastníka automobilu za účelem zastření jeho původu. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a že skutek, který spáchal by bylo možné právně kvalifikovat nezávažněji jako přečin podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Dále zpochybnil použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to jeho zapojení do organizované zločinecké skupiny.
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a účasti obviněného v organizované skupině, Nejvyšší soud odkazuje na shora rozvedenou pasáž týkající se obviněného D. P. , která zcela dopadá i na obviněného V. E.
Podle §14 odst. 2 tr. zákoníku jsou přečiny všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.
Podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trestný čin podílnictví spáchá ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo podle §214 odst. 1 písm. b) věc, která byla opatřena za věc uvedenou v písmenu a); bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta, peněžitým trestem, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty; spáchá-li však čin ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. Podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 (§214 odst. 1 tr. zákoníku) ve vztahu k věci, která má větší hodnotu, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného větší prospěch.
Nejvyšší soud nepřisvědčil výtce obviněného V. E. , že jeho jednání, které spáchal, mělo být posouzeno nejvýše jako přečin podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Subjekt tohoto trestného činu (fyzická nebo právnická osoba) musí mít možnost s předmětem útoku (cizí věci nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou), disponovat. Objektem trestného činu podílnictví je cizí majetek, resp. cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka, přičemž není rozhodné, jakým trestným činem se tak stalo. Převedení na sebe nebo na jiného podílníka získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci, ať už pro sebe, nebo pro jiného. Jde však vždy o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která ji získala trestným činem. Pokud by jednání, jímž dochází k převodu dispoziční moci na podílníka, bylo samostatným trestným činem proti majetku, nejde o podílnictví, ale o příslušný jiný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 46/2009). Z hlediska zavinění postačuje nevědomá nedbalost ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, přičemž kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení těchto dvou hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012). Podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle písmene a) je spáchání podílnictví ve vztahu „k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty“. Věc nebo jiná majetková hodnota větší hodnoty je taková věc nebo hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 50 000 Kč, což plyne z ustanovení §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 2141).
Přečiny, definované trestním zákoníkem (§14 odst. 2 tr. zákoníku) jsou všechny nedbalostní trestné činy, tedy bez ohledu na horní hranici trestní sazby odnětí svobody za ně stanovené, a pouze ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let, tedy včetně horní hranice pěti let odnětí svobody; přičemž u úmyslných trestných činů je rozhodující pro rozhraničení přečinů od zločinů horní hranice trestní sazby odnětí svobody, bez ohledu na to, jaký typ zavinění se vztahuje k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby z hlediska §17 tr. zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 194-195).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného V. E. , který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jakožto jednatel společnosti Nortodika, s. r. o. IČ: 28975464, dne 3. 11. 2009 udělil plnou moc obviněnému D. P. , který následně na základě padělaného zahraničního technického průkazu a padělané kupní smlouvy přihlásil vozidlo BMW 335i, reg. zn. ........, v hodnotě 700 000 Kč, pocházející z trestné činnosti, do registru vozidel České republiky (dále jen „ČR“), čímž zastíral původ automobilu, jakožto věci značné hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným ve Španělsku [bod II) č. 2 rozsudku]. Shodně obviněný jednal dne 6. 4. 2010 v případě odcizeného vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ......., v hodnotě 170 000 Kč, když udělil plnou moc pro zápis automobilu do registru vozidel ČR opět obviněnému D. P. (shodně na základě padělaného technického průkazu) za účelem zastření skutečného původu automobilu, přičemž na legalizaci vozidla se spolu s obviněným V. E. podíleli i obvinění L. F. a J. D. Obvinění jednali jako organizovaná skupina představující sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je zcela zřejmé, že byla provedena určitá dělba úkolů a jehož činnost byla plánovitá a koordinovaná [bod 2) č. 2 rozsudku]; zcela shodně obviněný V. E. jednal i dne 3. 12. 2010, když v součinnosti s obviněnými D. P. a J. D. (dohromady tvořící organizovanou skupinu) přihlásil automobil BMW X5, reg. zn. ......., v hodnotě 800 000 Kč, pocházející z trestné činnosti do registru vozidel České republiky [bod 2) č. 8 rozsudku], přičemž jednotlivé dílčí útoky (převody automobilů) byly vedeny jednotným záměrem; ve svém souhrnu tak naplnily skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku a ve všech případech byly spojeny stejným či téměř identickým způsobem provedení, blízkou časovou souvislostí, stejně tak jako souvislostí v předmětu útoku (automobily mající původ v trestné činnosti). Tvrzení obviněného, že se dopustil maximálně přečinu podílnictví podle §214 tr. zákoníku je s ohledem na shora uvedené vyloučen.
Z takto vymezených skutků je zřejmé, že obviněný V. E. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [bod 2) č. 1, 2, 8 rozsudku], ale i všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť úmyslným společným jednáním více osob zastíral původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky a v cizině, přičemž čin spáchal jako člen organizované skupiny a ve vztahu k věci značné hodnoty. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutky byly správně právně posouzeny, a to i se zřetelem ke všem zásadám a účelu trestního práva.
K dovolání obviněného L. F.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný L. F. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je extrémní rozpor, a že jediným usvědčujícím důkazem je výpověď svědka V. R. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného L. F. , že jím napadené rozhodnutí je zatíženo vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry, resp. právním posouzením skutku. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možné důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Proto nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces.
Obviněný L. F. dále namítl, že výpověď svědka V. R. v přípravném řízení dne 3. 10. 2010 byla učiněna za neúčasti obviněného a jeho obhájce. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný tuto procesní námitku, která se podle něj promítla do nesprávného právního posouzení věci a založila extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením (včetně porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu) uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s touto námitkou dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v podrobnostech poukazuje na správné závěry soudů obou stupňů uvedené v odůvodněních jejich rozhodnutí a dodává, že judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Navíc jde o námitku proti procesnímu postupu, kterou nelze úspěšně uplatňovat s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zmíněné námitky obviněného L. F. však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Formálně sice opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou proto podřaditelné pod tento dovolací důvod.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
K námitce obviněného L. F. , že došlo k porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvádí, že právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na řádný a spravedlivý proces, v sobě zahrnující nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96) s tím, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000). V trestní věci obviněných nebylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s námitkou obviněného L. F. , že došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, Nejvyšší soud poukazuje na to, že právo obviněného na obhajobu, je zakotveno v čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“). Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnosti k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce (§40 odst. 3 LPS). Obviněný má právo odepřít výpověď, tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven (čl. 40 odst. 4 LPS), přičemž právo na obhajobu se vztahuje na celé trestní řízení a všechny orgány činné v trestním řízení mají povinnost umožnit osobě, proti níž se řízení vede, uplatnění jejích práv. Zásada práva na obhajobu má zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se vede řízení, podle trestního řádu. Právo na obhajobu přísluší tedy nejen obviněnému, obžalovanému a odsouzenému, nýbrž také zadržené podezřelé osobě podle §76 odst. 6 tr. ř. a podezřelému ve zkráceném přípravném řízení (§179b odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud shrnuje, že nebylo zasaženo do práva na obhajobu obviněného L. F.
K námitce obviněného L. F. , že řízení v trestní věci nebylo vedeno v souladu se zásadou kontradiktornosti, Nejvyšší soud uvádí, že zásady kontradiktornosti řízení (jakožto zásada procesní, nikoliv hmotněprávní) a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04). Nejvyšší soud v případě obviněného L. F. neshledal v žádné fázi řízení porušení zásady kontradiktornosti řízení, přičemž dodává, že případný nedostatek zásady kontradiktornosti řízení není důvodem dovolání podřaditelným pod ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných D. P. , V. E. a L. F. jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu