ECLI:CZ:NSS:2013:8.APS.6.2012:17
sp. zn. 8 Aps 6/2012 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1,
proti nezákonnému zásahu správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012, čj. 5 A 10/2012 – 37,
takto:
I. Žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
II. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá .
III. Řízení se z a s t a v u je .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobu podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany
před nezákonným zásahem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Nezákonný zásah
spatřoval v tom, že dne 24. 1. 2011 požádal žalovaného o poskytnutí souboru informací. Dne
3. 2. 2011 byl vyzván k doplnění žádosti o údaje zjevně v žádosti obsažené. Proti tomu se žalobce
ohradil stížností. Do dne podání žaloby (5. 12. 2011) však neobdržel rozhodnutí o stížnosti, ani
mu nebyly poskytnuty požadované informace. Žalovaný nepředložil stížnost nadřízenému
orgánu. Žalobce proto navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcova
práva na účinný opravný prostředek, přikázal mu obnovit stav před zásahem (tj. před nevydáním
rozhodnutí o stížnosti ze dne 7. 3. 2011) a neprodleně poskytnout informace požadované
pod body 1 – 8, 10 – 12 žalobcovy žádosti, nebo neprodleně vydat rozhodnutí o stížnosti.
[2] Městský soud usnesením ze dne 13. 3. 2012, čj. 5 A 10/2012-16, nepřiznal žalobci
osvobození od soudních poplatků za podanou žalobu. Kasační stížnost proti tomuto usnesení
zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, čj. 9 Aps 2/2012 -15. Městský soud
v Praze nato opětovně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku. Žalobce jej však nezaplatil
ani ve stanovené ani v pozdější lhůtě. Městský soud proto usnesením ze dne 4. 9. 2012,
čj. 5 A 10/2012 – 37, řízení o žalobě zastavil podle §9 odst. 1 z ákona o soudních poplatcích,
ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.
[3] Městský soud v odůvodnění uvedeného usnesení doplnil, že žalobce podal dne
31. 7. 2012 k poštovní přepravě žádost „o povolení splátky poplatku“, neboť jeho sociální poměry
mu neumožňují úhradu poplatku najednou v tak krátké době a hrozí zastavení řízení. Tato žádost
však již nemohla nic změnit na tom, že lhůta pro zaplacení p oplatku tou dobou již uplynula.
Žádost je tak bezpředmětná, a soud o ní proto nerozhodoval. Městský soud dále uvedl, že žádost
o povolení splátky poplatku či o posečkání s úhradou poplatku je novou žalobcovou procesní
strategií, která reaguje na to, že městský soud v Praze přestal žalobce osvobozovat od soudních
poplatků (nikoli proto, že by žalobce nebyl nemajetný, ale proto, že zneužívá institutu
osvobození). Městský soud žalobci již opakovaně vysvětlil, že nemůže být nadále zprošťován
povinnosti platit soudní poplatek. Proto je nasnadě, že ani další podobné žalobcovy snahy
v těch samých soudních věcech (nově nazývané jako žádost o posečkání či žádost o povolení
splátek) nemohou být úspěšné.
II.
[4] Usnesení městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[5] Vzhledem k tomu, že s podáním kasační stížnosti je spojen vznik poplatkové povinnosti
(§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů), a stěžovatel tuto povinnost současně s podáním kasační stížnosti nesplnil, Nejvyšší
správní soud jej usnesením ze dne 19. 11. 2012, čj. 8 Aps 6/2012 - 7, vyzval k zaplacení soudního
poplatku ve výši 5000 Kč ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení. Soud stěžovatele
dále usnesením ze dne 19. 11. 2012, čj. 8 Aps 6/2012 – 10, vyzval, aby v téže lh ůtě buďto
předložil plnou moc udělenou jím advokátovi k zastupování v říze ní o kasační stížnosti,
nebo ve stejné lhůtě prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání. Sou časně stěžovatele
poučil o následcích nesplnění obou výzev.
[6] Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a ani nedoložil zastoupení advokátem. Namísto
toho podáním ze dne 4. 12. 2012 požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
právního zástupce. Naprostý nedostatek prostředků a své sociální poměry doložil čestným
prohlášením ze dne 4. 12. 2012. Stěžovatel v tomto prohlášení uvedl, že jeho bydlení
je „nenájemní, nevlastnické“, nemá žádné zdanitelné příjmy, jeho nezdanitelné příjmy tvoří částka
přes 3 000 Kč měsíčně, důvodem nevýdělečné činnosti je jeho plná invalidita, dále poukázal
na „tisíce“ peněžních závazků, „nenarušenou způsobilost zcizovat“ a svou úvěrovou bonitu vymezil
stavem „-2“. Stěžovatel konečně uvedl, že pobírá přípěvek na živobytí.
[7] Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, čj. 2 As 74/2010 – 89,
všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, potvrdil, že účastník řízení
může nedostatek prostředků pro vedení soudního řízení prokázat i jinak nežli prostřednictvím
vyplnění formuláře „Potvrzení a prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce soudem“, protože se jedná toliko o zavedenou praxi,
usnadňující administraci podaných žádostí. Musí tak ale učinit způsobem, který poskytuje úplný
obraz o jeho majetkových a osobních poměrech. Bylo tedy na stěžovateli, aby sv é majetkové
poměry dostatečně konkrétně popsal a předložil soudu doklady dosvědčující, že nemá dostatečné
prostředky k tomu, aby uhradil soudní poplatek a na vlastní náklady si obstaral advokáta.
[8] Této povinnosti stěžovatel nedostál. Jím uvedené údaje jsou dílem neprokázané a dílem
irelevantní (tvrzení stěžovatele o způsobilosti zcizovat či o jeho úvěrové bonitě),
a proto nemohou být využity k prokázání jeho majetkových poměrů. Ostatně Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 13. 4. 2012, čj. 2 As 10/2012 – 18, či ze dne 20. 9. 2012,
čj. 8 As 80/2012 - 17, již stěžovatele upozornil, že údaje obsažené v jeho čestném prohlášení
nejsou způsobilé prokázat jeho skutečné a aktuální majetkové a výdělkové poměry. Za takové
situace Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudního poplatku.
[9] Podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce (pro řízení o kasační stížnosti advokáta) navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal u stěžovatele předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků, nevyhověl ani jeho návrhu na ustanovení advokáta pro řízení o jeho kasační stížnosti.
III.
[10] Nejvyšší správní soud si je vědom, že za situace, kdy účastníka řízení neosvobodil
od soudního poplatku a neustanovil mu advokáta, měl by jej opětovně vyzvat ke splnění
poplatkové povinnosti a k předložení plné moci udělené advokátu pro řízení o kasační stížnosti.
Soud však předně důkladně zvažoval okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u tohoto soudu svá
práva. Opakovaně již dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jedná o projev svévolného
a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
čj. 2 As 82/2012 – 13, nebo usnesení ze dne 18. 12. 2012, čj. 7 As 103/2012 - 20).
[11] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 7. 2. 2013 celkem 634 spisů, v nichž žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Během roku 2012 napadlo k Nejvyššímu
správnímu soudu 311 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako účastník řízení, přičemž ke dni
7. 2. 2013 jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto, 278 (48 věcí bylo vyřízeno odmítnutím, 95 věcí
zamítnutím, 75 věcí zastavením řízení, ve 20 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil,
resp. zrušil a vrátil či odmítl, ve zbývajících případech rozhodl jiným způsobem). Od počátku
roku 2013 stěžovatel učinil vůči Nejvyššímu správnímu soudu již 45 podání. Z evidence zdejšího
soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“
22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo již 65 věcí a v roce
2011 pak 155 věcí. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pouhá skutečnost, že stěžovatel vede
takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být
vyhověno. Rozhodující je sériovost stěžovatelem vedených sporů, stereotypnost jeho procesního
počínání, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[12] Při vědomí shora uvedeného a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší
správní soud nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. opětovně nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené advokátovi. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že shora uv edené výzvy obvykle neplní
svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný
„ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužu je řízení o kasační stížnosti
o několik týdnů až měsíců, aniž by došlo k meritornímu posouzení věci. Stěžovatel po výzvě
soudu ke splnění poplatkové povinnosti a předložení plné moci advokátovi zpravidla požádá
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Ke své žádosti zpravidla připojí čestné prohlášení, v němž uvede údaje, které nejsou způsobilé
prokázat jeho nárok na osvobození od soudních poplatků. Následně stěžovatel požádá
o povolení splátek soudního poplatku, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi; tímto způsobem stěžovatel ostatně postupoval i v nynějším řízení před městským
soudem. Nejvyšší správní soud následně tyto žádosti zamítne z důvodu bezpředmětnosti,
svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení
(viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012,
čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.
[13] S ohledem na dosavadní počínání stěžovatele v řízení před městským i zdejším soudem
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že by se tento bezúčelný a ve výsledku zcela neefektivní
postup opakoval i v nyní posuzované věci.
[14] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefe ktivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobn ě srov. usnesení ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14,
či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené
závěry lze vztáhnout i na opakované poučování o povinnosti být zastoupen advokátem
a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně
vědom.
[15] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „ situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chová ní, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému soc iálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně vyu žívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován
nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastn ími
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze
rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený
na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů,
které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li
pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36
odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[16] Jak bylo zmíněno výše, stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně exis tujících sporů. Zneužití lze dovodit
i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že toto rozhodnutí nevede
k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud.
Shora předestřený postup představuje pouze materiální korekt iv formálního pojímání práva
na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být ús pěšná. V tomto ohledu tedy
bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi
případu stejně jako v ostatních věcech. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší správní soud
tímto postupem rozhodně stěžovateli neupírá jeho právo, aby prokázal, že v jeho jiném soudním
sporu nastala situace, kdy je třeba jej osvobodit od soudního poplatku a ustanovit mu k ochraně
jeho veřejných subjektivních práv kvalifikovaného právního zástupce.
[17] Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje, že obd obný procesní postup zvolil
již v usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10.
IV.
[18] Jelikož tedy stěžovatel ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani následně
soudní poplatek splatný podáním kasační stížnosti (tj. 13. 9. 2012) nezaplatil, a z jeho jednotlivých
podání učiněných v této věci nevyplývá, že by poskytnutí další lhůty vedlo k zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení
s §47 písm. c) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. zastavil.
[19] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo -li
řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. dubna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu