ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.2.2017:11
sp. zn. 8 As 2/2017-11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, čj. 31 A 103/2015-12, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016, čj. 62 A 68/2016-15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal žalobu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015,
čj. 31 A 103/2015-12, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti „nečinnosti Nejvyššího správního soudu“.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 12. 2016, čj. 62 A 68/2016-15 (dále
jen „napadené usnesení“), žalobu odmítl s poukazem na §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dovodil,
že žaloba nesměřuje proti rozhodnutí správního orgánu, ale proti rozhodnutí soudu vydanému
podle soudního řádu správního, proti němuž se nelze bránit žalobou podle §65 a násl. s. ř. s.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému usnesení včas podanou kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Domáhal se jeho zrušení a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že nebyly splněny podmínky řízení ve věci
sp. zn. 62 A 68/2016, tedy ani pro vydání napadeného usnesení. Ve věci „jednal nezákonný úředník“
a stěžovatel se také nemohl podle §8 odst. 5 s. ř. s. vyjádřit k obsazení senátu 62 A, který ve věci
rozhodoval. Stěžovatel měl za to, že Krajský soud v Brně nebyl úřadem příslušným k vydání
napadeného usnesení a namítal také, že předseda senátu krajského soudu JUDr. David
Raus, Ph.D. jej nesprávně poučil o možnosti podat proti napadenému usnesení kasační stížnost,
ačkoliv v daném případě „nelze podat kasační stížnost, ale pouze odvolání“. Stěžovatel nakonec vyslovil
nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání, namítl podjatost všech členů senátu krajského
soudu, kteří ve věci rozhodovali, a současně podal podnět k zahájení kárného řízení s těmito
soudci.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, neboť pouze v tom
případě může přistoupit k věcnému přezkumu kasační stížnosti stěžovatele.
[6] Nejvyšší správní soud konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti
aktům rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední
činnosti, stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz např. řízení vedené
u soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 3 As 179/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014,
8 As 193/2016 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti
rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové
žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim
podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech
buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech
jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu či krajských soudů pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném
důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které
se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014,
čj. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé,
že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“
[7] V nynější věci stěžovatel brojil kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel v ní však neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu
o nepřípustnosti žaloby. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[8] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.
Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje
právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním
řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které soud vymezil
např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48. Zneužitím práva se rozumí „situace,
kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování,
jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Lze odkázat také na vymezení
konceptu zneužití práva obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74 (viz také v daném usnesení citovanou judikaturu).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Takové
zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení
Nejvyšší správní soud nepřistoupil k provedení dalších standardních procesních úkonů,
tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení
plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyššímu
správnímu soudu je totiž z úřední činnosti známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní
svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy pouze rozehrávají písemný
„ping pong“ mezi stěžovatelem a kasačním soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti
o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku, případně odmítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento
bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci (k obdobnému
postupu v jiné věci stěžovatele viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015,
čj. 8 As 89/2015-19; přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12). Předestřený postup
je však vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup jeví jako úplně
neefektivní, a současně je zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. Tak je tomu
i v projednávané věci.
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. d) za použití §120 s. ř. s. (shodně též usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 As 167/2016-8). K rozhodnutí o věci nebylo třeba nařizovat jednání
ve smyslu §109 odst. 2 s. ř. s.
[11] Uplatněnou námitku podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali,
posoudil Nejvyšší správní soud jako opožděnou. Jednou z podmínek pro rozhodnutí
soudu o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s.
je skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto.
I pokud by stěžovatel zamýšlel předmětnou námitkou uplatnit námitku zmatečnosti řízení
před krajským soudem, nemohla by být úspěšná. Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu
jeho postupu a rozhodování ve věci projednávané soudem, což je stěžovateli známo
i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014,
čj. Nao 232/2014-18, nebo ze dne 21. 10. 2014, čj. 8 As 136/2014-67).
[12] Co se týče podnětu k zahájení kárného řízení se soudci krajského soudu, kteří ve věci
rozhodovali, Nejvyšší správní soud doplňuje, že v daném případě nemá pravomoc činit v tomto
směru opatření (srov. §4 a §12 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud je sice i kárným soudem podle
§3 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů, kárné senáty tohoto soudu však rozhodují až o kárných návrzích podaných kárnými
navrhovateli. Tím stěžovatel není. Návrh na zahájení kárného řízení jsou oprávněny podat pouze
osoby taxativně vyjmenované v §3 odst. 2 téhož zákona. Proti soudci soudu nižšího stupně
jednajícího ve věcech patřících do pravomoci soudů, v nichž je Nejvyšší správní soud vrcholným
soudním orgánem, je návrh na zahájení kárného řízení oprávněn podat i předseda Nejvyššího
správního soudu. Kárným navrhovatelem ve věci kárné odpovědnosti soudce krajského soudu
je však v prvé řadě předseda daného krajského soudu. Má-li proto stěžovatel za to, že se v jeho
věci soudci krajského soudu svým jednáním dopustili kárného provinění, je třeba především
uplatnit podnět u předsedy Krajského soudu v Brně, který je v tom případě kompetentní
k dalšímu postupu.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. ledna 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu